„Češi patří k nejštědřejším lidem na světě,“ říká Vojtěch Eliáš

V roce 1993 založila Arcidiecézní charita Praha projekt Adopce na dálku. Jeho cílem byla podpora vzdělání dětí v rozvojových zemích. Za necelých dvacet let své existence takto pomohl více než třiceti tisícům dětí a svoji působnost rozšířil na šest zemí světa. Kromě vzdělávání také podporuje rozvoj komunit, ve kterých děti žijí. To vše je možné díky podpoře české společnosti, která právě v přispívání na charitativní činnost těžko hledá konkurenci. O charitě, schopnosti dávat, ale i brát či bezbožných Češích hovořil v pořadu Před půlnocí z 11. července katolický kněz Vojtěch Eliáš. Ptal se Petr Vizina.

Jste prezident pražské Arcidiecézní charity a jako katolický kněz hluboce ovlivňujete životy svých bližních. Má vůbec katolická církev nějaké tabulky, podle kterých se určuje úspěšnost kněze?
Mluví se o kariéře v církvi a tak dále. Jenže to jsou pohledy dvou světů. To, co se někdy zvenčí hodnotí jako kariéra, se uvnitř církve chápe jako služba. Ostatně i papež se sám podepisuje jako služebník služebníků Božích. Takže postupuje-li kněz v hierarchii nahoru, tak vlastně postupuje ve službě. A to je i poslání, které já cítím. Místo, na které je člověk povolán, zastává proto, aby sloužil.

Přesto, my muži dokážeme být trochu ješitní, máme rádi, když jsou před námi výzvy. Co je vlastně pro kněze ten úspěch?
Když může dělat to, co mu jde. Řeknu-li to teologicky, když může dělat to, k čemu dostal od Boha dary, a když to může rozvíjet. To přece baví každého – rozvíjet své schopnosti v prostředí, které to umožňuje, a se spolupracovníky, kteří v tom jedou s ním. Přesto je tento moment konkrétně v církvi hodně oslaben. Tedy to, že by přede mnou stála nějaká výzva, soutěž, do které se přihlásím, vyhraji a pak si řeknu, ok, jsem na tomhle místě. V církvi se nedělají konkurzy, nebo minimálně.

Úspěch charitativní práce je paradoxně v tom, že už vás nikdo nepotřebuje, že ji děláte tak dobře, že můžete jít pryč. Není to zvláštní?
Je a dělá to tu práci těžkou. Jakmile člověku pomůžete, už za vámi nepřijde. Kvůli tomu je to nevyvážené. Obyčejný farář má starosti i radosti – pohřby i křty. Kdežto když jste jen v charitativní práci, vaší náplní je pouze řešení těžkostí lidských osudů. Jsou tam i nějaké radosti, nějaké oslavy, ale je toho minimálně.

Většina pomoci bývá dosti neadresná. Poskytuje vaše charita zpětnou vazbu svým dárcům?
Známe to z farností. Když se ve farnosti vybírají peníze a řekne se, že je to na církev, někdo ze slušnosti, někdo z povinnosti tam dá korunku dvě. Když se ale řekne, že je to na nový koberec, vybere se to zpravidla během jedné neděle. Adresnost a zpětná vazba není jenom kvůli kontrole, ale je to požadavek moderní doby. Lidé rádi podporují, když vědí, na co to je a že to nemůže být zneužito.

Mimo jiné se věnujete takzvané Adopci na dálku, která je dokonce chráněna ochranou registrační známkou. Jak to vlastně vzniklo?
Tento nápad sem přivezla sestra Marie Goretti z Indie v devadesátých letech. Původní myšlenka byla, že si tady rodiče „adoptují“ dítě a umožní mu studium. Dnes je to dávno něco jiného, už nejde jen o podporu dítěte. Když totiž dáte dítěti krásné vzdělání, ale v rodině ani nechápou, co to studovalo, je to většinou na nic. Takže dnes podporujeme i rodinu, komunitu, kde to dítě žije. Tato činnost má ale velké nároky na kvalitu, a proto ta registrace. Nejde jen o to, že se někde vezmou peníze a někam se pošlou. Tady lidé z nějaké kultury s nějakými představami o světě a o životě najednou zasahují do kultury úplně jiné. Proto je tam určitá jemnost a citlivé našlapování. Nechceme z nich dělat Evropany, chceme je podpořit, aby mohli vést krásný život ve své kultuře, ve své rodině, ve svém náboženství. My je netaháme do Evropy.

Kromě toho, že v Česku podporujte seniory, matky s dětmi, které jsou v tísni, působíte v Africe nebo v Indii. Mě by zajímalo, zda platí přímá úměra, čím bohatší společnost, tím je více peněz na charitu?
Přímá úměra určitě ne. Nějaká vazba tam bude, ale je otázka kde. Česká společnost určitě není chudá, na druhou stranu nepatříme k nejbohatším zemím světa. V přepočtu na počet obyvatel přitom patříme asi k nejštědřejším lidem na světě, kteří umí pomáhat dlouhodobě, to je ta rozvojová pomoc, ale i velice rychle v případě humanitární katastrofy. Je to zvláštnost českého národa, která není jednoduše vysvětlitelná. Nemůžeme říct, že je to proto, že jsme natolik zbožný národ. My jsme spíše bezbožný národ.

Biblický citát praví: „Blahoslavenější je dávat než brát.“ Mám však pocit, že hrozně těžké je přijímat. Pro člověka, který byl celou dobu soběstačný, je těžké si najednou přiznat, že potřebuje pomoc. Setkal jste se někdy s případy omítnutí pomoci? Přece jenom ten, kdo dává, má jakoby navrch.
Pomoc, která člověku nakonec škodí, je špatná pomoc, byť byla míněna dobře. Máme proto určité zásady. Jedním z důležitých principů je, že pomoc nesmí člověka ponižovat. Pomoc, která druhého ponižuje, ho obírá o to vzácné, co má, o jeho lidství. A pomoc také nesmí člověku brát nebo podkopávat jeho vlastní iniciativu. Co když je totiž líný, co když jenom nechce?

Co děláte v takovém případě?
Prostě nepomůžeme. A pak slyšíme, to jste teda katolíci, když mně nepomůžete. Ustát to, to je ta profesionalita – my nebudeme podporovat něčí lenost nebo za něj řešit jeho povinnosti vyplývající třeba z rodinné situace.

Když je nějaká průmyslová značka spojena s charitou, dává jí to lidštější tvář. Některé kulturní podniky ale odmítly určité sponzorské dary už proto, že by tam musely mít vyvěšené logo nebo byly spojeny s produktem či firmou, s jejíž etikou nesouhlasí. Platí to i pro charitu?
Řeknu věc, která s tím souvisí. Řešili jsme otázku, zda pro nás některá teritoria nejsou tabu. A protože pomáháme také v Bělorusku, zvažovali jsme, zda to není nekorektní, ačkoliv tam neděláme politiku, ale pomáháme lidem na dně společnosti z důvodu chudoby a tak dále. Bylo nám jasně řečeno (i papežským nunciem), že pomáhat těm nejnuznějším se může kdekoliv a v jakémkoliv režimu.
A teď ty dary. Učebnicový příklad je Al Capone, který v Americe vraždil dětičky, ale potom přispěl na fond sirotků. Nikdy jsem to neřešil, ale dokážu si představit, že by pro nás byl některý dar nepřijatelný, ale v mizivém procentu. Když někdo dává dar, vlastně tím o své peníze přijde. Každý si proto rozmyslí, jestli mu to za to stojí.

Jak se špatná ekonomická situace promítnula do ochoty lidí darovat peníze na pomoc potřebným?
Je to zvláštní a možná se v tom dotýkáme tajemství, jak je člověk stavěn. Ukazuje se, že to, že mám sám žízeň, neznamená, že se neumím rozdělit o láhev vody se svými bližními. Tato solidarita a pocit sounáležitosti je typicky lidská. A možná díky tomu, že v Čechách není solidarita nikým přikazována, si jí lidé dokážou cenit jako projevu svobodné vůle. Celkově tedy počet dárců s krizí neklesá. Buď lidé cítí solidaritu mnohem víc, anebo žádná krize není.

Hledáte a podporujete také české děti, jejichž rodiče nemají na vzdělání?
Ukazuje se, že i u nás je prostor pro podporu chudých talentovaných dětí. Je tam ale jeden problém. Když podporujte dítě, ono – byť název Adopce na dálku to trochu evokuje – není vaše. Patří do své rodiny a své kultury a vy mu pouze rozšiřujete šanci, aby se chytlo. Hledáme proto model, jak to dělat u nás, aby tam dárce nejezdil a neurčoval, do jaké školy má to dítě chodit, co má nosit za oblečení nebo jak se má česat. Když něco podporujeme, máme totiž tendenci tomu diktovat. A je rozdíl letět něco někomu diktovat do Ugandy (samozřejmě ani toto nedoporučujeme), než kdyby to bylo tady v Berouně. Tam je to nebezpečí větší.

Pocházíte z křesťanské rodiny, která má dlouhou tradici, máte významné předky. Zažil jste někdy sám to, čemu se v literatuře říká „obrácení“? Nebo jste vždycky věděl, že jste z takovéto rodiny a že to přirozeně přechází z generace na generaci?
Lidé, kteří říkají, že vždycky všechno věděli, jsou dost podezřelí. Podle mě mají buď slabou paměť, anebo radši něco zakrývají.
V mém životě určitě bylo několik velkých otazníků, i otazníků nad tím, jak má vypadat moje služba v církvi. A asi neprozradím žádné velké kněžské tajemství, když řeknu, že se na to ptám i jako kněz. Bylo tam také několik zvratů i zajímavých rozhodnutí – jednou jsem dokonce sbalil kufry s tím, že v České republice už žít nebudu. Zamířil jsem do Itálie a už jsem se nikdy nechtěl vrátit zpátky. To nikdy trvalo tři roky.

Co vás naštvalo?
Tak nějak všechno. Situace mezi kněžími, v církvi, ve společnosti. Takže i toto člověk zažije, že se na chvilku sebere, ale pak si uvědomí, že je vlastně někde doma.

Takže váš hněv opadl?
To ani ne. Při jednom závažném duchovním rozhovoru jižně od Říma jsem si najednou řekl, proč to tady řeším s Italkou, když úplně stejný problém je v Čechách taky.

Co na vaše rozhodnutí stát se knězem vlastně říkali rodiče?
To opravdu nevím, protože v těch klíčových letech jsem se jich na to vůbec neptal. Hodně jsem se ale ptal na to, zda zveřejnění mé touhy stát se knězem neuškodí mým sestrám v možnostech ke studiu. Taková byla tehdy doba – člověk se přihlásil na bohosloveckou fakultu a celá rodiny tím byla ocejchovaná.
A to, jak se člověk k takovémuto rozhodnutí dostane, je jakési vnitřní rozhodování a hledání. A to hledání, ve kterém je velký díl nejistoty a, teď to mohu říci, lidského rozhodnutí. Není to tak, že dostanete z nebe dopis: „Buď knězem! Pánbůh.“ Člověk se musí sám rozhodnout a do každého životního rozhodnutí jde s nějakým rizikem.

Proč si myslíte, že právě katolictví je to správné náboženství?
Krásně mě jednou oslovila myšlenka v knížce profesora Tomáše Halíka, který tam říká, že to je, jako kdybyste měl manželku a někdo se vás zeptal, jak jste si jistý, že vaše manželka je skutečně vaše. Takto je pro mě katolictví mým náboženstvím, v něm jsem doma. Samozřejmě mám důvody, proč si myslím, že je pravé. Ovšem důvody myslet si, že jeho náboženství je to pravé, má asi každý. To znamená, jsem rád, že jsem katolík.

Ve společnosti se teď hodně diskutuje o církevních restitucích. Jak to vnímáte z pohledu charity? Bylo by to pro ni dobré, že byste najednou měli větší podporu, finanční zázemí?
Pro charitu platí to, co je v Písmu. My umíme žít v nedostatku, ale i v nadbytku. Takže charity se to až tak netýká. Když máme limitované prostředky, máme limitované možnosti. A když budeme mít velké prostředky, poneseme za to velkou zodpovědnost před společností i před Bohem. Ostatně už teď v Praze hospodaříme s rozpočtem, který musíme hlídat. Takže vím, co to znamená obhospodařovat velké peníze.

Vojtěch Eliáš (*1967, Liberec)

Katolický kněz. Vystudoval katolickou teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích (1985-1990). Postgraduálně vystudoval systematickou teologii na Katolické fakultě UK v Praze (1991-93). Na Universita Pontificia Salesiana v Římě pak absolvoval obor teorie a metodika výchovy (1994-98). Vysvěcen na kněze byl v roce 1991. Přednášel na KTF UK, také zde zastával funkci proděkana (2004-2006). V roce 2010 se stal prezidentem Arcidiecézní charity Praha.


(redakčně kráceno)