„Všechno je improvizace,“ říká Gabriela Montero

V rámci hudebního festivalu Prague Proms vystoupila poprvé v České republice fenomenální venezuelská klavíristka Gabriela Montero. Kromě Mozartova Klavírního koncertu a Gershwinovy Rapsodie v modrém se představila i svými improvizacemi na témata, která ji zadávali sami diváci. S Gabrielou Montero hovořila v Profilu z 18. července Patricie Strouhalová.     

Jak vypadá váš den před koncertem, když tedy zrovna nejste v televizi?
Na klavír jsem začala hrát, když mi bylo sedm měsíců. Rodiče mi tehdy dali jako hračku takový malý klavír a všimli si, že hraju nazpaměť písničky, které mi přehrála maminka. Za chvíli jsem hrála ukolébavky, dětské písničky, improvizovala jsem. Rodiče to velmi překvapilo.

Proč jste přijala pozvání na Prague Proms?
Před lety jsem tady byla jako turistka, teď tu budu poprvé hrát. Praha je opravdu krásné město, takže jsem se těšila, že sem přijedu. Je zde velmi dlouhá hudební historie. Velmi se těším.

Jaká je podle vás česká hudba? Které české skladatele nejraději hrajete?
Hodně jsem hrála a mám velice ráda Dvořáka, to je opravdu kouzelná a barvitá hudba. A je také výjimečná svým harmonickým výrazem. Je skutečně nenapodobitelná. Češi mají vrozenou hudebnost, kterou mám moc ráda. A k tomu je tady ta hudební tradice a hudební dědictví. Vždy se těším, až budu hrát Dvořáka.

Dnes to bude Gershwin a Mozart a také překvapení. Co to bude?
Od Mozarta to bude Koncert pro klavír a orchestr č. 20 d moll. A pak to bude Rapsodie v modrém od Gershwina, to je takový jiskřivý kousek, úplně jiný než Mozart.
Mozart, Bach, Beethoven, Liszt, Chopin, tito skladatelé dokázali skvěle improvizovat a je to i skvělá příležitost pro mě, abych improvizovala tak, jak se to dělalo v minulosti. Takže pak budu improvizovat podle toho, co mi navrhne publikum. Požádám posluchače, aby navrhli nějaké téma, to několikrát přehraji a pak improvizuji. Tak se to dělalo v minulosti ve světě klasické hudby.

Je to tedy absolutní improvizace?
Absolutní, spontánní improvizace. Vlastně na místě komponuji, není to něco, co by existovalo nebo co bych si pamatovala. Zkrátka to vychází ze mě a někdy to překvapí i mě samotnou.

Co vás zaskočilo ať už ze sebe samé, nebo z návrhů z publika?
Občas přijde publikum s něčím neobvyklým, třeba mi zahrají vyzvánění z telefonu nebo zvolí oblíbenou pop písničku, kterou jsem někdy ani neslyšela. Je to pro mě velice zajímavé – z pop songu nebo vyzvánění mobilu se může stát osmiminutová barokní skladba. Posluchači se tak přibližují ke klasické hudbě v jiném formátu. Někdo v publiku přitom nemusí mít zas tolik rád klasiku, ale když uslyší svou melodii třeba v kontextu fugy, začne se o barokní hudbu zajímat. Je to skvělá interakce pro mě i pro diváky.

Improvizujete ráda i ve svém osobním životě?
Všechno je improvizace. Někdy je to až šílené. Vychovávám dvě dcery, do toho tahle šílená pracovní dráha, kde se děje všechno na poslední chvíli – člověk musí být flexibilní, umět improvizovat jako žena, matka i jako umělkyně.

V jaké zemi se vám nejlépe improvizovalo? Kam se ráda vracíte?
Ať jedu kamkoliv, jakmile publikum pochopí, co dělám, jakmile vidí, že je to tradiční způsob provozování hudby, začne ho to opravdu bavit. Dostaneme se pak do jakési euforie, kdy posluchači vidí, jak vzniká hudba. Každé publikum je úžasné, lidé jsou nadšení, že vidí něco spontánního a neopakovatelného.

Loni jste měla premiéru se svou vlastní skladbou Ex Patria. Proč jste začala sama skládat?
Dělám tři sta čtyři sta improvizací ročně. To jsou skladby, které si nezapisuji, vznikají na místě. Jsem v životní fázi, kdy velmi náruživě myslím na jedno téma, na moji vlast Venezuelu. Napsala jsem proto skladbu Ex Patria, což je jakési lamento nad tím, co se děje ve Venezuele. Je to o nespravedlnosti, korupci, násilí, které ve Venezuele zakoušíme. Není to snad nějaké politické prohlášení, spíše humanistické. Je o účincích politiky na lidské bytosti. Doufám, že další skladba bude mít jiné téma.

Z čeho při svém skládání vycházíte? Je to z tradice?
Jako všechno, co dělám, i skládání vychází z improvizace. Myslím, že hudba pochází z jednoho zdroje, jsou jen jiné způsoby, jak ji předáváte. Pro mě je to improvizace. Je to totiž tak bezprostřední, je to, jako když otevřete kohoutek a začne téct voda. Skládání je pro mě skoro totéž, jenom to zapíšu a pak si dám trochu na čas při rozhodování. Tím zdrojem pro mě ale je kreativita a okamžitá chvíle.

Co je pro vás největší inspirací v životě?
Zkrátka život, láska, také laskavost mezi lidmi, pochopitelně moje dcery, ti, které mám ráda, a také velké lidské příběhy, velcí umělci z minulosti i přítomnosti, ale hlavně je to schopnost lidí zdokonalovat se a magické vyjádření toho nejlepšího, co v nás je.

Studovala jste u předního britského klavíristy Hamishe Milnea na londýnské Královské hudební akademii. Jak on zasáhl do vaší profese, budoucnosti?
Začínala jsem ve čtyřech letech v Caracasu, v osmi letech jsem opustila Venezuelu a studovala v USA. Tam jsem bohužel měla deset let hroznou učitelku. V osmnácti jsem proto přestala hrát na klavír, nenáviděla jsem ho. Věnovala jsem se sociální práci, chtěla jsem se stát psycholožkou a přispívat nějak lidstvu. Po tomto období jsem odjela do Londýna a studovala jsem se skvělým učitelem, který mi otevřel oči, a já uviděla možnosti nejen toho řemesla, ale pohlédla jsem i do historie klavíristů. Jeho životní zkušenost pro mě byla výborná inspirace.

Dlouhodobě spolupracujete s francouzským cellistou Gautierem Capuçonem. Jak k té spolupráci došlo? Vybrala jste si vy jeho nebo on vás? Co z vaší spolupráce vznikne nového? Bude to nové CD? To poslední vyšlo v roce 2010.
Gautiere je můj přítel, setkali jsme se na festivalu v Luganu asi před deseti jedenácti lety. Někdo mu řekl, že si mě musí poslechnout a že si se mnou musí zahrát. A ten stejný člověk řekl mně, že bych si měla zahrát s Gautierem. Když jsme se setkali ve zkušebně a probrali pár skladeb, byla to okamžitá dokonalá hudební přitažlivost a vztah. A pak jsme se sblížili jako přátelé. Doufám, že vznikne nová nahrávka. Stále o tom hovoříme. Musíme najít čas. Čeká nás turné v Německu, v Londýně.

Gabriela Montero (*1970, Caracas)

Klavíristka a hudební skladatelka. V osmi letech debutovala Haydnovým klavírním koncertem v D-dur. Absolvovala londýnskou Královskou hudební akademii, vedl ji britský klavírista Hamish Milne. Vystupovala například s losangeleskou filharmonií a s filadelfskými symfoniky. Za album Baroque z roku 2009 získala dvě nominace na Grammy.


(redakčně kráceno)