„U soupeřů jsem ztratil respekt,“ říká Petr Koukal

„Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se,“ tak sice zní základní myšlenka olympijských her, o jejím naplňování lze však v posledních letech přinejmenším pochybovat. Snahu navrátit ji do popředí, aspoň v případě české reprezentace, se Český olympijský výbor rozhodl podpořit volbou vlajkonoše české olympijské výpravy. Bude jím badmintonista Petr Koukal, jehož účast na olympijských hrách je potvrzením triumfu nad smrtelnou nemocí i svědectvím o obrovském odhodlání. S Petrem Koukalem hovořila v Interview ČT24 z 20. července Daniela Drtinová.   

Už jste si zkoušel pochod s vlajkou? Má to nějaká zvláštní pravidla?
Nezkoušel, ani zatím nemám žádný protokol, podle kterého to bude probíhat. Snad se všechno dozvím na místě. Pamatuju si z nástupu z Pekingu, kde byla naší vlajkonoškou Štěpánka Hilgertová, že do poslední chvíle moc netušila, co se po ní bude chtít. Celou dobu nás vedla jedna z dobrovolnic a vlajku Štěpánka dostala těsně před vstupem na stadion, kde jí jen na papíru ukázali, kudy má projít a kam se má zařadit. Takže to možná bude ještě napínavé.

Vlajkonoše vybírá šéf české olympijské mise. František Dvořák věděl, že byste rád vlajku nesl?
Nevím. Určitě se o tom mluvilo. Vím, že někteří novináři se přímo pana Dvořáka ptali, jestli moje jméno nepřipadá v úvahu, takže možná mu někdo tu myšlenku zasel.

Sám jste si o to neřekl?
Já sám jsem si o to určitě neřekl.

Ani nějakými nepřímými cestami?
Ani nijak nepřímo. Mluvilo se o tom i ve spojení s dokumentem (jde o časosběrný dokument Cesta snů – pozn. red.). Prodělal jsem takovou zkoušku na olympiádě dětí a mládeže v Ostravě, kde jsem nesl vlajku Jihomoravského kraje, protože hraju za Brno. Už tehdy mi říkali kamarádi, že to možná byla zkouška, jestli to zvládnu v Londýně.

O post vlajkonoše měl zájem třeba Roman Šebrle. Co podle vás nakonec vedlo k vašemu takříkajíc vyvolení? Mohl to být dokument a prodělaná nemoc?
Nevím, jak dalece je pravdivá zpráva, že o to někteří další sportovci měli vyloženě zájem. Určitě se o tom mluvilo, ale věřím, že spousta z toho jsou novinářské kachny.  Nést vlajku je určitě čest. Myslím si ale, že všichni vědí, že to není post, který se dá někde domluvit, nějak koupit nebo se o něj nějak přihlásit. Já v to tedy pořád věřím.
Moje zvolení zdůvodnil pan Dvořák. Vlajku nosívají medailoví olympionici z předchozích olympiád nebo ti, kteří mají v tu dobu velkou šanci na medaili. Letos je změna v tom (i když doufám, že třeba překvapím), že dali přednost mně, aby se ukázala i ona olympijská myšlenka, jiný rozměr olympiády. Že to není pouze o nejlepších výsledcích a že stále platí olympijská myšlenka: „Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se.“ U mě je to navíc možná podpořené nemocí a možná to má i nějaký motivační význam.

Máte za sebou náročný boj s rakovinou, popral jste se s ní velmi rychle. Měl jste vždycky sílu dívat se na svoji nemoc jako na cestu, která vás může dostat dopředu?
V úplně prvních momentech určitě ne. První dny, možná i týdny to byla vyloženě těžká rána osudu. Spíš jsem si říkal, čím jsem si to zasloužil a jak se to mohlo stát zrovna mně, sportovci, který o sebe pečuje, snaží se dbát o tělo, o životosprávu. Až s postupem času se mi naštěstí podařilo najít na tom něco pozitivního a snažit se brát si z toho to, že to člověka posune někam úplně jinam.

Nevadí vám o tom mluvit? Nezasahuju příliš do vaší integrity? Mám pocit, že jste se nestáhl do ústraní a spíš jste to vzal i jako pomoc jiným?
Přesně tak. Když jsme o tom poprvé informovali, mysleli jsme pouze na badmintonovou veřejnost. Bylo před velkým českým turnajem, byl jsem na plakátech a pozvánkách, takže jsem musel udat důvod, proč tam nebudu. A protože jsme si nechtěli nic vymýšlet, řekli jsme, co se doopravdy stalo. Vyvolalo to vlnu zájmu médií, takže jsme se rozhodli o tom mluvit, aby kluci jako já věděli, že takováhle věc existuje a že je potřeba se hlídat.
Minimálně v několika případech vím, že to určitě pomohlo. Dostal jsem mnoho děkovných dopisů od mužů i jejich partnerek, kteří kvůli mému příběhu šli k lékaři, a v mnoha případech se našlo něco vážného a museli podstoupit operaci nebo chemoterapii. Díky tomu, že se o to začali zajímat dřív, se však velmi zvýšila šance úspěšného uzdravení nebo zkrácení léčby.

Nejsou to ani dva roky, co jste se dozvěděl diagnózu, a jedete na olympiádu. Není to brzo? Myslím kvůli síle organismu.
Na olympiádu to brzo není, brzo je to možná na návrat do vrcholového tréninku. Když jsem musel v rámci přípravy odehrát skoro třicet turnajů po celém světě, cestování, hraní i samotná příprava mě fyzicky zatížily daleko víc než v minulých sezónách a celou dobu jsem cítil, že tělo není úplně připravené nést takovouhle zátěž. Museli jsme upravit spoustu věcí, ale naštěstí to dopadlo dobře a povedlo se dosáhnout toho, co jsme chtěli.

Není to příliš velké riziko, pokud se nějak nešetříte? Už mezi první a druhou chemoterapií jste jel na turnaj?
Turnaj mezi chemoterapiemi byl spíš psychická záležitost, chtěl jsem zůstat v kontaktu s hráči a vůbec v badmintonovém světě. Strašně mi to pomohlo. Fyzicky to sice bylo náročné, ale zároveň to byla velká motivace k poslední chemoterapie a vůbec k návratu.
Po celou sezónu jsem byl pravidelně kontrolován a bylo mi doporučeno, že mám sportovat, jak uznám za vhodné, ale že se možná budu cítit oslabený a budu méně imunní vůči nějakým onemocněním a virózám. Nemělo to ale způsobovat nic závažnějšího, nic spojeného s onkologií.

Kdy jste po nemoci tedy začal natvrdo trénovat?
Poslední chemoterapii jsem měl 3. prosince 2010. Do konce roku jsem se dával dohromady, nemohl jsem ani trénovat, a od ledna jsem se začal vracet na kurty. Oprášil jsem rakety, údery a pohyby a paradoxně jsem musel shodit několik kilo, protože jsem během chemoterapie přibral dost na váze. Do vrcholového tréninku jsem se vrátil někdy v dubnu, měsíc před začátkem olympijské kvalifikace. Až donedávna byl ten trénink hodně upravený a modifikovaný vzhledem k okolnostem, které tomu předcházely.

Kvalifikace trvá rok. Bylo těžké rozhodnout se, že do kvalifikace půjdete? Co nakonec rozhodlo?
Jestli už se takováhle věc měla stát, tak to bylo dobře načasované. Měl jsem motivaci rychle se uzdravit a zároveň jsem doufal, že bude dost času na to dát se natolik dohromady, abych začal kvalifikaci a snad ji i zdárně dokončil. Kdyby olympiáda byla o rok později nebo kdyby se mi to stalo o rok dřív, možná bych se tak rychle nevracel. Takže vidina kvalifikace mi naopak velmi pomohla v návratu i úspěšném uzdravení.

Jaký byl ten nový sportovní start? Co vás nejvíc tížilo? Slabost těla, obavy, nejistota, to, že jste najednou nevyhrával?
Trefila jste se skoro do všeho. Nejvíc mě tížilo a stále tíží, že jsem během několika týdnů ztratil u soupeřů respekt, který jsem si budoval několik let. Ta zpráva se dostala mezi hráče velmi rychle a na prvních turnajích viděli, že zdaleka nejsem tak fit, že moje hra utrpěla. Má to následky dodnes. Když nastupuju na kurt proti někomu, s kým jsem dřív měl kladnou bilanci, zdaleka tam už nejde s takovým respektem jako dřív, což mou startovní pozici velmi znevýhodňuje. Myslím, že i tohle je jen otázka času a že se všechno vrátí do správných kolejí.

V dubnu 2011, když startovala olympijská kvalifikace, jste měl na kontě 0 bodů. V říjnu jste se propadl na poslední čtyřicáté místo, pak jste byl chvíli dokonce i druhým náhradníkem. Co nakonec rozhodlo, že jste se dostal na olympiádu?
Postupový klíč je poměrně složitý. Odehraju třicet turnajů jako ostatní hráči, ale do žebříčku se počítá pouze deset nejlepších. Věřil jsem, že ty dobré turnaje přijdou až v druhé polovině kvalifikace. Opak byl pravdou. Výsledky, které mi zajistily účast, jsem odehrál v prvních čtyřech pěti měsících. Potom nastoupila únava z cestování (hrál jsem za tu dobu na čtyřech kontinentech), které mě vysílilo asi víc, než jsem si připouštěl, a výsledky v druhé polovině sezóny nebyly zdaleka takové. Hráči, kteří byli v žebříčku pode mnou, se postupně dostávali nade mě, až jsem se několik dní před koncem kvalifikace ocitl na posledním, ale stále optimistickém postupovém místě. Jenže poslední tři dny kvalifikace se na posledních dvou turnajích v Indii a na Tahiti odehrálo několik nečekaných výsledků, které mě odsunuly až na druhé náhradnické místo.
Naštěstí některé svazy mají ještě svoje národní pravidla pro kvalifikaci. V tomto případě nesplnili národní kritéria hráči z Holandska a Nového Zélandu, tudíž přišli na řadu první dva náhradníci. Tak jsem se po měsíci čekání dostal na olympiádu jako poslední účastník.

To všechno člověka asi hodně zocelí – přitlačení až k zemi z těch výšek, dotek pokory?
Ještě tři dny před koncem jsem si myslel, že je to jisté. Říkáte to přátelům, kamarádům, sponzorům, médiím a najednou se všechno změní a jste zpátky na dně (i když ne na tom, kde jsem byl předtím). Bylo to těžké, ten měsíc byl velmi náročný, protože s tím nemůžete nic udělat a vlastně jenom čekáte na neštěstí někoho jiného.

Co je váš olympijský cíl, postup mezi osm nejlepších?
Stanovili jsme si jako cíl vůbec začít kvalifikaci, a když ji začneme, tak se kvalifikovat, což se povedlo. Ovšem samozřejmě v momentě, kdy se dostanete na olympiádu, nechcete pouze odehrát svoje zápasy a užít si atmosféru, ale nastavíte si vysoké cíle. Navíc je pro mě výhodná pozice z posledního postupového místa, protože ode mě ostatní hráči, ale ani já sám nic neočekávám. Z minulosti přitom vím, že v takových situacích většinou hraju svůj nejlepší badminton, takže si říkám, že by se to mohlo zopakovat i v Londýně. Mým cílem proto je minimálně postoupit ze skupiny mezi šestnáct posledních a porvat se o postup do čtvrtfinále.

Takže časosběrný dokument o vás skončí postupem do čtvrtfinále?
Nevím, jak dokument Cesta snů skončí. V průběhu kvalifikace jsem si přál, aby končil na olympiádě. V jednu chvíli scénárista a částečně i kameraman Vláďa Barák říkal, že i kdybych se tam nedostal, bude to dobrý konec, že nemusí mít všechno happy end. Nakonec ale i on přiznal, že je to lepší konec, než kdybych se tam nedostal, navíc je tam ta čest nést vlajku. A když těch splněných snů bylo tolik, třeba vyjde i to čtvrtfinále.

Na olympiádu jste se připravoval s nizozemským trenérem Dickym Palyamou, bývalým hráčem světové desítky. Jak je s vámi spokojen před odjezdem?
Jak se to vezme. Nikdy jsem nebyl schopný nad ním vyhrát zápas ani na turnaji ani na tréninku, ale teď v posledním týdnu jsem ho dvakrát porazil, takže se to v něm pere. Říká, že je nešťastný, že se mnou prohrál, ale že má radost, že jeho trénink funguje. Stejně tak já. Je to opravdu velká změna a věřím, že se to na mém výkonu podepíše.

Vy jste řekl iSportu.cz, že jste buď v útoku a vyhráváte, anebo jste v obraně a prohráváte a že to za šest týdnů s Palyamou změníte. To se podařilo?
Uvidíme. Natrénovat se dá spousta věcí, ale donést to do zápasu, navíc na tak důležitém turnaji, bývá složité. Hodně bude záležet i na losování, takže se necháme překvapit. Pevně věřím, že jsme udělali velký kus práce a že to v Londýně prodám.

Co v badmintonu rozhoduje o vítězi?
V badmintonu jako ve většině sportů na nejvyšší úrovni rozhodují maličkosti. My říkáme, jak se člověk vyspí, jak komu sedí hala. Navíc na olympiádě, která je jednou za čtyři roky, mají i favoriti daleko těžší pozici.

Váš otec je trenér reprezentace. Proč jste s ním nezůstal? V čem byly tréninky s Palyamou jiné?
Táta trénuje juniorskou reprezentaci a už několik let figuruje v mém týmu spíš jako manažer nebo rádce. Badminton se jako další sporty strašně rychle vyvíjí a už před několika lety jsme došli k tomu (a jsem rád, že ten impuls přišel z tátovy strany), že mi už nemá co dát, a začal jsem spolupracovat se zahraničním trenérem Rayem Stevensem z Anglie. Další krok pak byla spolupráce s Dickym, který byl vlastně ještě letos hráčem světové špičky.

Musel jste s Dickym Palyamou něco na své hře radikálně změnit?
Nechtěli jsme se pouštět do žádných velkých změn, protože šest týdnů je krátká doba na to učit se nové věci nebo úplně překopat hru. Spíš jsme se snažili zapracovat na rychlosti pohybu a úderu a přidat některé údery ranku, abych měl čím soupeře na olympiádě překvapit.

Jakou před sebou vidíte budoucnost?
Člověk nikdy neví. Dopředu se moc nedívám, žiju každý den jednotlivě. Chtěl bych v Čechách vytvořit tréninkové zázemí a minimálně za další olympijský cyklus se dostat tam, kde jsem byl před nemocí, a doufám, že ještě výš. A doufám, že tím pomůžu badmintonu v celé České republice a že badminton půjde u nás celkově nahoru.

Petr Koukal (*1985, Hořovice)

Badmintonista. Pětinásobný mistr ČR. Hrál rakouskou, německou, dánskou ligu. V roce 2008 se poprvé zúčastnil LOH v Pekingu. V roce 2010 mu byla diagnostikována rakovina varlat. V roce 2012 se kvalifikoval na LOH v Londýně a byl zvolen vlajkonošem české reprezentace. O jeho boji s nemocí i návratu na sportovní kolbiště je připravován časosběrný dokument Cesta snů aneb Nejlepší věc na světě nejsou věci.


(redakčně kráceno)