„Pobývat se Stingem vás nabíjí,“ říká Jan Hasenöhrl

Vznik Českého národního symfonického orchestru na začátku devadesátých let považovala valná většina zasvěcených za velice nejistý podnik. Po dvaceti letech existence ale tento orchestr patří k nejžádanějším hudebním tělesům v Evropě. Posluchače po celém světě si získal osobitou dramaturgií, vedle klasické muziky se totiž stejně věnuje jazzu, filmové či populární hudbě. S orchestrem je také spojeno založení Mezinárodního hudebního festivalu Prague Proms, jehož osmý ročník právě skončil. S trumpetistou a zakladatelem Českého národního symfonického orchestru Jan Hasenöhrlem hovořil v Profilu z 25. července Jiří Václavek.        

Byl v roce 1992 velmi riskantní založit soukromý orchestr, který by mohl konkurovat renomovaným tělesům, jako je Česká filharmonie, Pražský komorní orchestr a podobně?
Riskantní to určitě bylo, ale byli jsme k tomu spíše donuceni, než že bychom riskovali takto na blind. Japonským producentům se totiž zalíbil Komorní orchestr, který jsem založil s Honzou Talichem, a požádali nás o natočení dvou Dvořákových symfonií. Tak jsme přes noc založili Český národní symfonický orchestr.

Neříkali vám tehdy mnozí, že je to bláhovost, že nemáte šanci uspět?
Mnozí, většina. Už tehdy nebyla poptávka po klasické tvorbě tak silná a přicházet v Praze ještě s jedním orchestrem se skutečně zdálo být velmi bláhové. A musím říct, že i já jsem pět šest let velmi tvrdě váhal, jestli pokračovat, nebo nepokračovat.

Založit orchestr je jedna věc, druhá věc je ho uživit. Jaké jsou v současné době finanční zdroje vašeho orchestru?
Naše hlavní těžiště máme asi v natáčení filmové hudby, což děláme velmi často. Letos poprvé za dvacet let se na nás usmálo štěstí a dostali jsme grant od Prahy jak na festival, tak na naši abonentní řadu. A potom jsou to partneři, sponzoři a častá zájezdová činnost.

Změnilo se za dvacet let nějak zázemí orchestru?
Změnilo se dvakrát. Původně jsme zkoušeli ve Státní opeře. Od roku 1997 jsme měli naše první studio v Modřanech. Z nich jsme se v roce 2003 odstěhovali do Hostivaře, kde dnes máme velice dobré zázemí.

Jak se změnilo přijímání vašeho orchestru veřejností? Předpokládám, že zpočátku musela převládat určitá skepse.
Nárůst je vidět na tom, že přibývají abonenti a že máme vyprodané koncerty. Jediný z našich koncertů jak v sezoně, tak v letošních Proms nebyl slabě obsazený. Je to dlouholetá práce, pečování o posluchače a snaha nabídnout stále něco nového.

Řekl byste, že za těch dvacet let získal Český národní symfonický orchestr svůj specifický zvuk?
Za sebe to neřeknu, ale řekl to náš japonský producent a japonský kritik, který na našich nahrávkách ten specifický zvuk našel. Charakterizoval ho pro mě velmi pěkně; řekl, že je to all star orchestr s tradičním zvukem českých hudebníků.

Není trochu na škodu, že mnoho hudebníků současně hraje i jinde, takže se ten zvuk může prolínat i jinými tělesy?
Určitě se prolíná s jinými tělesy. Ale ta kombinace je tak specifická, že pokud se prolíná jinde, nám to určitě nevadí.

Jak je to s praktickými věcmi, s plánováním zkoušek, turné? Tam není problém, že instrumentalisti hrají i jinde?
Občas s tím máme problém, ale snažíme se kombinovat náš program nejsledovanějších věcí s prací a programy ostatních orchestrů. Takže to lze.

Už jste zmínil, že své publikum jste si našli. Možná je to díky specifické dramaturgii, kdy se vedle klasických prestižních kusů nebráníte i mainstreamu včetně populární hudby. Není to přece jenom příliš velká úlitba všeobecnému vkusu?
To je velice těžká otázka. V orchestru o tom diskutujeme všichni. Nemáme žádnou uměleckou pseudoradu, ale máme pár lidí, kteří si řeknou, že to chtějí hrát. A když si řekneme, že to chceme hrát, tak to prostě hrajeme, protože nás to baví.

Je to otázka subjektivního vkusu, citu? Nebo máte nějak nastavené, že za určitou hranici už nepůjdete?
Jde o subjektivní vkus. Ten limit je v každém z nás. Navíc když hrajete se Stingem, což je vlastně rocker, ale hraje a zpívá, tak prostě máte tu čest s ním pobývat a vlastně vás to nabíjí. A ty aranže pro symfonický orchestr jsou úžasné.   

Kolik líbivých kusů musíte tedy zahrát, abyste si mohli dovolit zahrát jednu velmi obtížnou věc, a přitom nezkrachovali, protože by na vás chodili pouze fajnšmekři?
Takovéto počty nehodnotíme ani neřešíme. Myslím, že jsme jako jedni z mála natočili (s Liborem Peškem) skoro kompletní řadu Mahlerových symfonií. To jsou obrovské projekty a lidé na ně chodí. Ale nijak to nevyvažujeme, že by byla jedna klasika a tři rockové doprovody, abychom to uživili. Je to skutečně pouze věc dramaturgie.

Ozývají se stále škarohlídové, kteří tvrdí, že Sting se symfonickým orchestrem je už opravdu velký populár?
V generaci, která ovlivňovala dramaturgii v sedmdesátých a osmdesátých letech, se s tím určitě neztotožní. Ale nám to nevadí a myslím, že dnes už nikomu.

Festival Prague Proms je váš další počin. To také bylo volné místo na trhu, že jste se před osmi lety rozhodli přijít s tímto festivalem?
Dalo by se to tak říct, protože léto bylo prostě prázdné. A i když předchozí projekty nechci nijak bagatelizovat, tak velký festival tady prostě nebyl. Bylo Pražské jaro a Pražský podzim, my jsme se mezi to v roce 2005 vetkli a doufali jsme, že to vyjde. Dnes už víme, že to bylo dobře.

Měl jste nějakou inspiraci, tedy samozřejmě kromě té návaznosti na BBC Proms?
Lehce jsme nasáli BBC Proms a pak už jsme tvořili sami.

Jan Hasenöhrl (*1961, Praha)

Trumpetista a ředitel Českého národního symfonického orchestru (ČNSO). Vystudoval konzervatoř a HAMU, je laureátem Concertino Praga a Pražské jaro. Působil v řadě souborů a orchestrů. V roce 1993 založil ČNSO a od té doby je též prvním trumpetistou a generálním manažerem. Nahrávky souboru se prodávají v USA i Japonsku. Úspěšná byla četná turné po Velké Británii a Irsku, Francii, Japonsku nebo Mexiku. Od roku 2003 má orchestr vlastní studio v Praze - Hostivaři. Za prodej více než 30.000 nosičů získal několik zlatých CD a Cenu Gustava Mahlera za interpretaci jeho děl. V roce 2005 začala agentura ČNSO organizovat Mezinárodní hudební festival Prague Proms.


(redakčně kráceno)