Absurdní soudní spor o pár tisíc trvá už téměř dvacet let

Brno - Březen 1993. Právě tehdy začal soudní spor mezi Brnem jako tehdejším zřizovatelem lékárny na Jakubském náměstí a pěticí zaměstnankyň, které podle města vytvořily manko necelých 25 tisíc korun. Ve sporu už soud prvního stupně vynesl rozsudek třikrát, jedna ze stran se ale vždy odvolala, a tak pomyslný ping pong mezi soudy pokračuje už skoro dvacet let.

V květnu a červnu 1992, kdy manko 24 444,50 korun vzniklo, patřila Lékárenská služba mezi příspěvkové organizace Brna. Právě proto žalobu proti pětici lékárnic podalo město. Jitka Donacziová, Jana Poulová, Pavlína Zusková, Marie Bártková a Marie Kavičková vinu od počátku odmítají.

„Hlavní argument spočívá v tom, že zaměstnavatel nevytvořil pracovnicím podmínky pro řádný výkon hmotné odpovědnosti. Prodejna na Jakubském náměstí nebyla po rekonstrukci úplně dodělaná. Mimo pracovnic, které tam už prodávaly zboží, měli do skladů a do prodejní části přístup i řemeslníci. Nebyl tam nikdo, kdo by je hlídal,“ vysvětlil právní zástupce Kavičkové Ivo Panák.

Navíc dodal, že vznik dluhu je podivný kvůli ekonomickým výsledkům z dalších měsíců. „Měsíc předtím vznikl přebytek asi 70 tisíc korun a za tři měsíce po vzniku manka měla lékárna opět přebytek zhruba dva tisíce. Přebytky zůstaly organizaci a manko se rozpočítalo mezi pracovnice,“ uvedl Panák.

Je to nespravedlivé, myslí si jedna z pravomocně odsouzených lékárnic

„Připadá mi to strašně nespravedlivé a směšné. A kvůli tomu se dohadujeme a chodíme dvacet let k soudům. Přitom tam ty peníze byly, nikdo z nás odtud nic neodnesl a samozřejmě ani nepřinesl zboží zhruba za 70 tisíc. Myslím si, že to byla jen nějaká účetní záležitost. Je směšné, že to nikdo nedokáže pochopit,“ říkala s odevzdaností v hlase Jitka Donacziová Kořínková. Ani znalecké posudky nezjistily, kde manko vzniklo.

Magistrát odmítl v průběhu let jakékoliv snahy lékárnic o dohodu. „Každá obec je povinna včas vymáhat svoje pohledávky. Nejde o výši částky, někomu se zdá triviální. Jde o to, že principiálně tu částku musíme vymáhat, ať jde o sto korun, tisíc korun nebo desítky tisíc korun,“ tvrdil mluvčí Brna Pavel Žára.

Soud prvního stupně dvakrát rozhodl o nevině lékárnic, ale odvolací soud jejich rozsudky zrušil. Teprve poté, co se případu u Městského soudu v Brně na nařízení Krajského soudu ujal jiný soudce, padl usvědčující verdikt. „Nový senát byl vázán právním názorem odvolacího soudu a rozhodl tak, že žalovaným předepsal k náhradě 14 tisíc a úroky ve výši tří procent. Zavázal je také k tomu, aby ženy zaplatily náklady na řízení, které mnohonásobně převyšují žalovanou částku,“ dodal Panák.

Pavlína Zusková a Jitka Donacziová Kořínková se neodvolaly a dlužnou částku tak musí zaplatit. „Rozhodla jsem se to zaplatit, protože už na to nemám nervy. Vzdala jsem ten nekončící boj. U mě to i se všemi poplatky dělá 14 tisíc korun,“ konstatovala Donacziová Kořínková. Zbylé tři ženy se soudí dál. Jejich odvolání teď leží u Krajského soudu v Brně, jeho rozhodnutí bude patrně tím úplně posledním. Padne kvůli zavalenosti soudu nejspíš až příští rok.

Podobných ostudně dlouhých kauz je jen na jižní Moravě celá řada

Vysvědčení jihomoravských soudů není nijak lichotivé. Zapátrali jsme v archivech České televize a případů, které se táhnou déle než deset let, je hodně. Připomeňte si ty nejkřiklavější kauzy.

Jednadvacet let života prožil v soudních síních i strojvůdce Pavel Tešný. Za nehodu, k níž došlo v roce 1990, po něm společnost ČD Cargo vymáhala 12 tisíc korun jako náhradu škody. Jednapadesátiletý Tešný si vyslechl tři rozsudky, jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu, jednou mu pomohla prezidentská amnestie. Případ skončil, až když protistrana loni v dubnu žalobu stáhla.

Železniční nehoda se stala ještě v dobách společného státu Čechů a Slováků 13. února 1990. Tehdy devětadvacetiletý strojvedoucí osobního vlaku Pavel Tešný z brněnského lokomotivního depa narazil do nákladního vlaku stojícího ve stanici Zohor, která leží asi třicet kilometrů severně od Bratislavy. Strojvedoucí projel kolem návěstidla, které podle jeho tvrzení signalizovalo volný průjezd. Pak následovala srážka.


Jihomoravským rekordmanem v délce trvání je spor tři bývalých studentů VUT a jejich někdejšího pedagoga Jana Snášela. Jiří Slezák, Martin Laštovička a Zdeněk Hirnšal Snášela coby činovníka KSČ v lednu 1990 označili jako osobu, která „zneužívala politického postavení a která vystupovala demagogicky, arogantně a kariéristicky“. Snášel tuto kritiku považoval za zcela nepřiměřenou, a proto trojici zažaloval. Architekti na svých výrocích dodnes trvají a omlouvat se nechtějí. Považovali by to za znevážení výsledků společenských změn po roce 1989. Podporují je v tom mnozí další bývalí studentští vůdci a umělci.

O omluvě za výrok soudy rozhodují už dvě desetiletí. Zatím poslední rozhodnutí padlo v prosinci 2010. Městský soud v Brně studenty odsoudil k písemné omluvě. Výrazy použité v kritice pedagoga byly podle rozsudku dehonestující, mohly přivodit újmu a žalovaní pravdivost tvrzení neprokázali. Trojice se odvolala ke krajskému soudu, tam se případ zkomplikoval. Členové senátu sami upozornili na to, že všichni měli před rokem 1989 vazby na komunistickou stranu. Obávali se, že pokud rozhodnou, budou později obviněni z podjatosti. Zda se mohou vzdát případu, posuzuje už několik měsíců Vrchní soud v Olomouci. Teprve po jeho rozhodnutí buď případ rozhodne stejný senát, nebo bude projednáváním pověřen jiný.

Na rozlousknutí případu všichni zúčastnění čekají už 22 let. Už v roce 2005 bývalí studenti vysoudili u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku odškodné. Soud uznal, že bylo porušeno jejich právo na soudní rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a každému z nich přiznal jako náhradu za morální újmu pět tisíc eur (v přepočtu asi 150 tisíc korun). Teď chtějí odškodné znovu – tentokrát od Ministerstva spravedlnosti. Studenti chtějí, aby se jim stát za průtahy a porušení jejich práv omluvil inzerátem v novinách a vyplatil každému 300 tisíc korun. Na vyřízení žádosti mají úředníci šest měsíců.

Vynesení rozsudku ve dvou soudních sporech bývalého agenta StB Pavla Minaříka trvaly shodně šestnáct let. Pojistným podvodem se soudy zabývaly od roku 1996. Pravomocný verdikt zazněl teprve letos v lednu. Minařík fingoval dopravní nehodu na Ukrajině, při níž shořel náklad optických vláken, a poté chtěl po pojišťovně pojistné ve výši 41 milionů korun. Pravomocný verdikt Vrchního soudu v Olomouci – pět let vězení a čtyřletý zákaz podnikání. Navíc musí zaplatit pojišťovně škodu ve výši 6,5 milionu.

Už v roce 1991 začal soud projednávat jeho činnost ve Svobodné Evropě. Od konce 60. let tam pracoval jako hlasatel a bezpečnostní orgány od něj obdržely stovky hlášení. Obžalován byl za to, že měl údajně na rádio připravovat útok. Nikdy k němu nedošlo. V roce 2007 bylo jeho stíhání zastaveno.