Exkluzivní video:„Nevítaný“ vítaný světový lingvista Roman Jakobson v Brně

Brno - Právě dnes před 44 lety se v Brně odehrála jedna významná událost. Do Brna přijel světoznámý lingvista Roman Jakobson, aby si převzal čestný doktorát dnešní Masarykovy univerzity. Pro většinu lidí banální informace. Pro Romana Jakobsona a akademickou obec měl však tento akt hluboký symbolický význam. Ocenění bylo omluvu za to, jak se k němu univerzita zachovala po druhé světové válce. Roman Jakobson totiž do Brna před válkou patřil, žil a začal zde vědecky pracovat. Po jejím skončení však už nebyl ve městě vítán. V den jeho zadostiučinění, 15. srpna 1968, kdy mu bylo ocenění na dnešní právnické fakultě předáno, byla někdejší Československá televize u toho. Pojďte se podívat na záznam jeho projevu a otevřené vyznání.

Brno pro ruského intelektuála a světoznámého lingvistu Romana Jakobsona znamenalo skutečný začátek jeho vědecké kariéry. Přesto bylo a stále zůstává, stejně jako celé jeho „české období“, ve vědeckých kruzích spíše opomíjeno. Z jeho projevu z roku 1968 je ale jasné, jak silné pouto k této zemi měl.

„Je to pro mě den velké pocty a velké radosti. Radosti proto, že se uskutečnila slova jednoho z velikánů české vědy a jednoho z neušlechtilejších lidí, které jsem poznal, Arne Nováka, že nemohu býti odtržen od této univerzity. Stále ji považuji za svoji univerzitu. Od doby, když jsem tady pracoval a působil, patřily k mým nejkrásnějším obdobím mého vědeckého života. Byla to univerzita, kde jsem se naučil učit,“ uvedl ve svém projevu při předávání čestného doktorátu. Svoje brněnské období označil za dobu, kdy si vyhranil své názory na staročeskou literaturu, kulturu a ideový odkaz Velké Moravy a husitských dob.

Na svoji brněnskou univerzitu nikdy nezapomněl, i když ji byl nucen v roce 1939 kvůli svému židovskému původu opustit. Nezatrpknul ani tehdy, když mu po druhé světové válce její představitelé dali jasně najevo, že už se do Brna vracet nemá. Chtěl. A nakonec se s „nenávratem“ smířil. Snad za to může fakt, že do někdejšího Československa a později i do Brna přišel vlastně trochu z donucení v roce 1920. Utíkal ze Sovětského svazu, kde jeho názory té době nekonvenovaly. Právě v malé středoevropské zemi však podle svých slov prožil jedno z nejkrásnějších období svého života.

„V minulých dnech dlel v Brně světoznámý slavista Roman Jakobson, profesor Harvardské university v USA, který byl poctěn po mezinárodním sjezdu slavistů v Praze čestnými doktoráty Karlovy university a University J. E. Purkyně v Brně. Při této příležitosti navštívil se svou chotí, slavistkou Krystinou Jakobsonovou, svého dávného přítele prof. dr. Jana Racka na jeho chatě v Řícmanicích u Bílovic nad Svitavou, kde oba badatelé podrobně hovořili z hlediska filologického a musikologického o původu a vzniku nejstarší české duchovní písně Hospodine, pomiluj ny. Na základě nově prošetřeného a osvětleného průkazného materiálu došli shodně k závěru, že píseň Hospodine, pomiluj ny vznikla nepochybně již v době cyrilometodějské na území tehdejší Velkomoravské říše jako vzácná literární a hudební památka staroslověnské duchovní kultury. Tím se ovšem dosavadní její hypotetická datace posunula snad již s definitivní platností do posledního údobí existence Velkomoravské říše. Prof. Jakobson chystá o tomto problému objevnou studii, která v lecčems naváže a doplní studii Jana Racka o písni Hospodine, pomiluj ny, jež vyšla ve sborníku Magna Moravia péčí filosofické fakulty University J. E. Purkyně v Brně. (…)“
(Citováno z Lidové demokracie, září 1968).


Roman Jakobson v roce 1923
Roman Jakobson v roce 1923

Ale od začátku. Československé „období“ Romana Jakobsona začalo v červenci 1920, kdy přijel jako člen mise Červeného kříže do Prahy. Skončil v ní jako mnoho tehdejších ruských intelektuálů. Brzy svoji „humanitární“ pozici v Červeném kříži opustil a začal se naplno věnovat akademické dráze. Jeho studie o českém verši udělaly velký dojem na české lingvisty, zejména Viléma Mathesia, René Wellka a Jana Mukařovského, kteří spolu s Jakobsonem a Trubeckým roku 1926 založili Pražský lingvistický kroužek.

Roman Osipovič Jakobson (23. ledna 1896, Moskva – 18. července 1982, Boston) - ruský lingvista a sémiotik. Byl zakladatelem strukturální analýzy jazyka a klíčová postava strukturalismu ve 20. století. Narodil se do bohaté rodiny v Moskvě, v roce 1914 nastoupil na katedru slovanských studií na Moskevské státní univerzitě. V roce 1915 se stal zakladatelem a vůdcem tamního lingvistického kroužku a začal se zajímat o Edmunda Husserla a Ferdinanda de Saussure. Pod jejich vlivem navrhl zabývat se analýzou struktury jazykových jevů, historickým vývojem idiomů a slov v čase. Po ruské revoluci v roce 1920, stejně jako mnoho dalších Rusů opustil svoji vlast a víc jak 60 let strávil v zahraničí.


Už v té době zajížděl do Brna, kde se setkával s intelektuální elitou. V rozhovoru s profesorem Ivo Pospíšilem (vedoucím Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity) na něj v roce 2007 zavzpomínala brněnská matematička Sylva Šantavá, dcera brněnského architekta Jiřího Krohy. "Do této vily, kterou otec navrhl, jsme přišli roku 1930. Do Brna jsme se přestěhovali z Mladé Boleslavi, kde otec navrhoval známé konstruktivistické stavby. Na podkladě realizací těchto staveb byl otec v roce 1926 jmenován profesorem brněnské techniky. Zprvu jsme bydleli na dnešní Čápkově ulici, tehdy Akademické. Je zřejmé, že se otec s Jakobsonem seznámil už v Praze. V Brně se často setkávali v naší vile: Jakobson sem chodil se svou první ženou, lékařkou Soňou, pozdější manželkou hudebního skladatele Pavla Haase, bratra známého herce Huga Haase, vzpomínala v rozhovoru Šantavá, která Jakobsona zažila jako malá dívka.

Karel Teige, Vítězslav Nezval a Roman  Jakobson u Krohových na zahradě v bazéně
Karel Teige, Vítězslav Nezval a Roman Jakobson u Krohových na zahradě v bazéně

„Z těch šťastných okamžiků pochází také známá fotografie, kterou tady mám: dělal ji můj otec a jsou na ní Karel Teige, Vítězslav Nezval a Roman Jakobson, mírně ovínění s číšemi perlivého moku v bazénu, který vidíte tady za prosklenou stěnou. Fotografie pak obletěla svět, Jakobson si jednu odvezl do Ameriky. Právě z té doby pochází ona fotografie, která obletěla svět,“ dodala v rozhovoru Šantavá.

Po šťastném devítiletém období v Brně přišel strach o život a život nový – zámořský. Na začátku války se přes Německo, Dánsko a Norsko dramaticky dostal do Švédska, a nakonec do New Yorku, kde spolu s Claude Lévi-Straussem a J. Maritainem zakládal svobodnou francouzskou univerzitu při New School for Social Research.

Roman Jakobson v roce 1956
Roman Jakobson v roce 1956

Spřátelil se zde s americkými lingvisty a antropology, jako byli Franz Boas nebo Benjamin Lee Whorf, a významně ovlivnil zejména Lévi-Strausse. Od roku 1943 byl profesorem na Columbia University, od roku 1949 na Harvardově univerzitě a později přednášel lingvistiku také na sousedním Massachusetts Institute of Technology (MIT). V 60. letech se více zabýval strukturální poetikou, sémiotikou a obecnou lingvistikou, mimo jiné otázkami komunikace, dětské řeči a poruch řeči. Roku 1967 byl emeritován a přednášel jako host na mnoha různých univerzitách po celém světě.

Roman Jakobson byl nezastupitelnou spojnicí mezi ruskou formální školou, českým strukturalismem a novými metodami, které se prosazovaly v USA. Byl lingvistou i literárním vědcem, teoretikem prózy i verše. Jeho dílo je dodnes živé v poetice i v obecné lingvistice a významně ovlivnilo například psychoanalýzu Jacques Lacana a filosofii Giorgio Agambena.


Uplatňoval metodu lingvistického pohledu na poezii a básnický jazyk. Odtud pramení jeho lingvistická koncepce literatury: poezie je jazyk v jeho estetické funkci; předmětem vědy o literatuře není literatura, ale literárnost, tj. literárně umělecké kvality díla. Poezie jako jazyk v estetické funkci je podle Jakobsona indiferentní k předmětu zobrazení, je „výpovědí“ zacílenou na výraz, zatímco v praktickém a emocionálním jazyce tato vlastnost ustupuje do pozadí na úkor funkce komunikativní.

Roman Jakobson
Roman Jakobson