„Minulost je balvan, s kterým nepohneme,“ říká Josef Holcman

Josef Holcman se jako soudce věnuje rodinnému právu, vedle toho knižně zpracovává příběhy svého rodného Slovácka, kde se věnuje vinohradu a samozřejmě i sklepům svých předků, píše divadelní hry, režíruje, kdysi i sám působil jako herec. A vlastně o tom všem s ním hovořila v pořadu Před půlnocí z 10. srpna Pavla Pilařová.

Byl jste patnáct let vedoucím zlínské Malé scény, sám jste také hrál. Soudce a herec. Co má společného soudní síň a divadlo?
Myslím, že tu vůdčí osobnost, to je soudce a režisér. Ti mají vždycky pravdu. Navíc mě divadlo naučilo nebát se vystupovat na veřejnosti, říkat svůj názor.

Jaké kouzlo má pro vás divadlo, když se k němu pořád vracíte?
Koketuju s ním. Když sleduju inscenace ve Zlíně nebo v Uherském Hradišti, kde jsem teď viděl Kalibův zločin, který dělal Pitínský, tak divadlo v současné době hodně hledá návrat města na dědinu. Archetypy chování a klasiky Preisové, které dokázal Rychlík i Pitínský omladit, jsou dnes strašně potřebné.

Proč se to takto vrací?
Možná proto, že město je trochu moc zabetonované, betonová džungle. Lidé už se neuzavírají jenom za dveře a okna, ale i za ploty a elektronická zařízení na hlídání. A kontakt s okolím, se sousedy tam je už pouze přes televizi a telefony.

Takže je to touha vrátit se ke kořenům?
Na dědině, odkud pocházím, to tak nikdy nebývalo. Tam byl soused vždy rodina. A sousedi se vším všudy, i s těmi hádkami, s přátelstvím, se svatbami, zabijačkami, byli největší rodinou.

Vy spolupracujete s Městským divadlem ve Zlíně. O čem ta spolupráce je?
Asi před šesti lety se tam hrála moje hra, kterou jsme napsali s mým kamarádem, tamním režisérem a hercem, Karlem Semerádem. Bylo to podle knížky Sváry. Význam měl být v tom, že partnerství muže a ženy jako věčná instituce je nabouráváno v každé době. Že to dnes není horší, než to bylo. Že lze vystopovat věci týkající se zejména dětí i v chování mužů, jejich úlety, jako alkohol, že je možné to ukázat jako komedii i jako tragédii.

A já jsem myslela, že motivy ze soudního prostředí se tam neobjevují, ale ono to tam asi je?
Soudím věci podle rodinného práva. A tragikomičnost tam je, aniž bych to chtěl zlehčovat, třeba v tom, že paní řekne, že se nechce rozvést kvůli dětem, ale kvůli manželovi se chce rozvést. Nebo žena z Valašska řekne, kdybych se nebála Boha, tak bych spáchala sebevraždu, protože v každém domě jsou dvě černé pálenice. Oni tím vyjadřují nějaké nálady a to, že ten konflikt je věčný.
Já jsem si to zapsal, a když jsem byl mladší, měl jsem z toho srandu. S přibývajícími roky to ale už taková sranda není. Dnes se snažím těm lidem pomoct. Když se zeptám chlapa, kde bydlí, a on na to, co je mi po tom? Tak pak říkám, no, mně po tom nic není, chceme vám doručit rozsudek. Ale ten váš tón…, nemusíte být na mě tak nabroušený, já jsem tu proto, abych vám pomohl, ne abych se s vámi hádal. No a on zůstane s otevřenými ústy, protože si myslel, že tam bude bojovat. Ale já nechci s lidmi bojovat, já jim chci radit.

Je soudit rodinné právo těžší, než soudit třeba násilné trestné činy?
To je relativní. Nedávno mi řekl jeden lékař, že by nechtěl být soudcem. A já jsem mu řekl, že bych nechtěl být lékařem. Proti mému rozhodnutí je možné podat odvolání. Když udělá něco lékař špatně, mnohdy už žádné odvolání možné není. Takže bych to nehodnotil. Každý z kolegů dělá tu práci, kterou dělá, a pak by to už nechtěl měnit.

Na druhou stranu se musíte zabývat osudy lidí, což je hodně psychicky náročné. Musíte třeba určovat, kam půjdou děti.
Lidé mě vyzývají v telefonu a v dopisech, rozhodněte to spravedlivě. Ale co to je, rozhodnout spravedlivě, pokud jde o děti? Tam asi spravedlivé rozhodnutí, které by vyhovovalo všem, neexistuje. To už je zase odborná debata a mě v posledních letech nebaví pracovat po pracovní době.

Pojďme tedy k vašim knížkám. Jednou z vašich prvních byla kniha Hýlom hálom aneb Kyjov v jízdě králů?
Hýlom je o jízdě králů. To je takový sociologický a společenský jev, na kterém je možné pozorovat vývoj. Našel jsem otcovo vyvolávání z padesátých let a tam byly věci, kterými tehdy do režimu šil. Mně se ta tehdejší odvaha líbila a říkal jsem si, že by bylo škoda to nezpracovat. Byly tam takové věci, že třeba v roce 1956 otec udělal králem ve Skoronicích syna kulaka – sedláka, který byl nejlepší v dědině a který byl zavřený. Otce pak předvolali na StB a vyšetřovali ho, jak je možné, že králem je syn kulaka. A otec se hájil, že kulak je třídní nepřítel a král je taky třídní nepřítel. Při odchodu mu estébák při podání ruky zlomil malíček. To bylo takové podání ruky padesátých let.
Ta knížka se dostala bez mého přičinění do ruky Milanu Kunderovi, který psal skvěle o jízdě králů v Žertu. Podíval se na ni očima laika a viděl v ní barvy, zvuky a pohyby. A já tam cítím klepot podkov. Tak mě nazýval kyjovský básník Ivan Jelínek z Londýna, ročník 1909, který chodil ještě za Rakouska-Uherska bosky po kyjovském náměstí. V roce 1991 se vrátil a jeho moravština byla naprosto čistá, dokonce mluvil kyjovsky, narozdíl od hráčů NHL, kteří jsou dva roky pryč a už žvatlají. A on mi pak psal dopisy, které tituloval: Milý Holcmane, Klepote Podkov.

Kolik knih máte dosud na svém kontě, o čem jsou?
Je jich pět nebo šest. A z dnešního pohledu byly možná některé i zbytečné. Ovšem třeba v knize Týden co týden, ten název pro mě vymyslel Ludvík Vaculík, popisuju dvanáct měsíců zvyků, obyčejů a tradic. A samozřejmě se tam musím dotýkat těch sklepů.

Je to tedy spíše popis nějakých událostí a příliš se nepouštíte do vymýšlení a fantazií?
Ne, ale musí to být o emocích, o pocitech a citech, nejsem ten, kdo by fabuloval. Můj otec byl historik a nesměl publikovat, takže to vydával v samizdatech, z kterých teď čerpám. A když by si měl něco přimyslet, raděj to tam nenapsal. Ale já se snažím pocity popisovat tím, když třeba dnes vlezu do sklepa a je tam bečka z roku 1924. A já si tam na ni klepu, kolik tam toho je, nasávám z ní, a tím si podávám ruku se svým  stařečkem, který tu bečku taky užíval.
A ještě bych řekl, to by mohlo být zajímavé pro homeopaty. Každý rok vezmu litr nebo dva
toho starého vína, které dělal otec a stařeček, a naliju ho do toho nového. Díky tomu budu možná ještě příští rok pít víno z roku 1924.

Vy k historii máte hodně velký vztah. Ostatně vaše poslední kniha Cena facky je také o tom, co někdo někde zažil, o bezpráví, o násilné kolektivizaci a komunistické zvůli na vesnici v 50. letech. Dalo by se říct, že je především o vaší rodině?
Ne, z naší rodiny jsou tam jen dvě povídky, Cena facky a Nejlepší dojem, ostatní jsou o sedlácích ze Skoronic, Kyjova, z Vlkoše. Ovšem ve třetím vydání je jedna povídka navíc. To mi totiž napsala jedna paní, že byli v Chrášťanech vystěhovaní, dvě děvčata deset a jedenáct let s maminkou v noci odvezli estébáci a dědečka dali do domova důchodců, kde za dva nebo tři dny zemřel. Holčičky šly do dětského domova, a když se ptaly, kde je maminka, oni jim „hezky“ odpovídali, nestarejte se. Maminka šla přitom do kriminálu, a když tam nejedla, dali ji do blázince. Dodnes je nikdo neodškodnil, protože maminka nebyla odsouzená.
Já jsem se s ní spojil, nejdříve telefonicky, pak mailem a dopisovali jsme si, až z toho vznikla poslední povídka Hezké odpovědi, kterou ta kniha celá končí. A až v důsledku té povídky požádaly dcerky o rehabilitaci maminky, Okresní soud v Kroměříži letos na jaře rehabilitaci vyhověl a ledy se pohnuly.

Se svým dědečkem i tatínkem jste si hodně zažil a mnohé jste se doslechl. Máte pocit, že u vás došlo k jakési katarzi tou knihou?
Myslím, že ano. Psaní, což je do jisté míry i zpověď, by vždy mělo vést ke katarzi, k znovuobnovení sil, náhledu na svět, ale tady to ještě nebylo zcela. Třeba o sedmdesátých a osmdesátých letech se tam moc nezmiňuji, přitom jsem tehdy vyrůstal a také jsem tehdy vystudoval. A to je pro spoustu lidi podezřelé. Člověk musel v té škole docela drsně odpovídat na pitomosti hlavně v předmětech, které se tím zabývaly. A je otázka, do jaké míry jsme se nechali ponižovat, ale určitě nechali, to musím říct už teď. Nechávám si to na svůj poslední román, jestli ještě něco napíšu.
Ale aby to neznělo pesimisticky, tak musím říct, že se zabývám hlavně ústním podáním a tím, co otec napsal do kronik. Třeba druhá povídka je o stařečkovi, který byl zavřený v Brně na Cejlu a byl podrobován mučení. A první povídka je napsaná očima mojí maminky, která vypráví, jak život prožívala s mým tatínkem, který vynadal na schůzi komunistům, pak přišel domů a řekl: „Libo, já jsem jim nadal do sviní zlodějských. Oni mě teď zavřů, co ty si teď beze mě počneš?“ A ona řekla: „To je naopak, co ty si počneš beze mě!“

Vy se snažíte tedy psát pravdivě, jak to bylo. Setkal jste se s reakcemi, že tak to nebylo, že si to někteří lidé zasloužili?
Ano, ale dostáváme se zase do filosofické roviny, kam nechci jít… Ale třeba na koštu vína, za mnou přišel dobrý kamarád a ptá se mě: „Proč píšeš takový kokotiny?“ A teď se na mě vrhl: „Za komunistů byla práca, teď je bordel.“ Že bych byl nějaký obhájce tohoto systému, kde korupce zmůže všechno, to v žádném případě. Na druhou stranu jsem se musel tvrdě hájit. Ostatně někteří chlapi tam napadli moji sestru. Jenže to je jedno procento lidí, v dědině jich je pět, kteří jsou agresivní a kteří dokážou otrávit ten zbytek. Ale já si za Cenou facky stojím, je pro mě nejcennější a stojí nade všemi mými ostatními knížkami.

Žijete a pracujete ve Zlíně, ale do rodných Skoronic se neustále a velmi často vracíte, staráte se tam o vinohrad
Jezdím tam minimálně jednou týdně a jezdí tam se mnou taky synové. S kamarády koštujeme vína, jdeme z jednoho sklepa do druhého a pak do třetího. A když  vypijete pět deci a sednete si mezi vinohrady a pozorujete, jak svítí sklepy jak bludičky, není nad to.
A co v tom sklepě hledáme? Gertruda Gepfertová Gruberová, kyjovská malířka a básnířka, spolužačka mého otce napsala, že chlapi v těch sklepech hledají dumavé přítmí. Pojmenovala to za nás žena a měla pravdu.
V pozdním odpoledni takto chodíme mezi sklepy po neviditelném laně, které ty sklepy spojuje, a rovnováhu vyvažujeme koštýřem. Pro mě je to strašně ošidné, já jsem na tenkém ledě. Jednou jsem soudil případ, kdy děti měly jít k otci nebo matce. A matka přišla do kanceláře, hodila mi na stůl knížku Týden co týden a říkala: „Když se vám tak líbí na tem vašem Slovácku, tak si tam táhněte a nekraďte matkám děcka.“ To mně nebylo dobře a docela jsem se snažil ji pochopit.

Jak to stíháte, když ve Zlíně máte práci soudce, která není úplně jednoduchá a jistě časově náročná, pak práce na vinohradu, k tomu píšete knihy, a aby to nebylo všechno, ještě se věnujete fotbalu?
Vše, co děláme, nám něco přinese. Moje žena říká, že doma nic nedělám. A v podstatě má pravdu, ale na činžáku toho moc nenaděláte. Takže si tu práci nechávám na Skoronice. A tam v tom dumavém přítmí trávíme dlouhé hodiny, na podzim dny i noci, jako bychom čekali, že se tam rozerve zeď a vyjeví nám nějaké celoživotní tajemství. Proč je to v životě tak, že to co máme, toho si nevážíme a dokonce to nechceme, a chceme to, co nemáme. Asi to tak v životě má být.
Skoronice jsou pro mě návratem, i když minulost je balvan, se kterým nepohneme. Ale jak říká Bohumil Hrabal, vzpomínka je druhá přítomnost. A dědina má jakési páté roční období, které plave nad námi, není určováno časem, ale pořád je mladé, protože hody je pořád obnovují. Když na sále plave sto deset krojovaných lidí a já nad tím sedím v jakémsi oparu snů, vzpomínek, ale i vzpomínek do budoucnosti, nemůže být nic lepšího.

Josef Holcman (*1952, Kyjov)

Vystudoval právnickou fakultu brněnské univerzity, působil jako notář v Hodoníně. Od roku 1978 žije ve Zlíně, kde pracuje jako soudce. Hrál divadlo na Malé scéně a spolupracoval s Městským divadlem Zlín. Publikuje v časopisech ZVUK a Malovaný kraj, v Literárních novinách, MF Dnes, Národopisné revui, Psím vínuRozrazilu. V rodných Skoronicích se věnuje vinařství a folkloru. Mimo jiné je autorem knih: Týden co týden, O slivovici, Sváry, Trvalá bydlišě, Hýlom hálom.


(redakčně kráceno)