Nadšenci nalezli bronzový poklad, předali ho muzeu

Boskovice - Asi 3000 let starý bronzový poklad našli v uplynulých dnech hledači historických předmětů v údolí Boskovické brázdy. Jde o soubor dvacítky předmětů z doby bronzové, kdy tuto oblast obývali lidé kultury lužických popelnicových polí. Podle archeologa Muzea Boskovicka Romana Malacha tam bude od září poklad vystaven.

Předměty nenašli archeologové, ale nadšenci, kteří s detektory kovů pročesávali terén. Ve strmé stráni nedaleko potoka objevili pár centimetrů pod zemí první z předmětů. Hned kontaktovali muzeum. Z bezpečnostních důvodů místo nálezu tají.

„Věci byly objeveny na poměrně neobvyklém místě. Buď je někdo ukryl, nebo mohlo jít o nějakou kultovní oběť,“ uvedl Malach.

Největší radost má ze dvou štítových spon na oděvy. Z doby bronzové se jich na Moravě zachovala desítka, většina však ve špatném stavu. Na těch z Boskovicka se zub času příliš nepodepsal.

Součástí kolekce je 12 náramků, z toho dva masivní a zdobené, dále tři srpy a bronzové dláto. Ležely v místě, kde zatím podle vědců nebyly nalezeny stopy po osídlení z doby bronzové.

„Předměty ležely volně v zemi. Snad se nám k nim podaří časem zjistit více. Nyní je čeká nakonzervování a pak vystavení. Snad bychom je mohli začít prezentovat už za měsíc,“ dodal archeolog.

Archeologové nevidí amatéry příliš rádi

Postup amatérů, kteří nález nahlásí archeologům, je spíše výjimkou. Činnost amatérů ale archeologové nevidí příliš rádi. Podstatná část nálezů totiž podle nich končí v soukromých sbírkách nebo se stává předmětem prodeje. Na Slovensku přistoupili kvůli hledačům pokladů ke změně zákona. Lidem, kteří s detektorem kovů vyrazí do přírody, hrozí od letošního roku až desetiletý trest odnětí svobody.

Hledači kovů z Boskovicka patří k té lepší části amatérských archeologů, protože svůj nález předali muzeu. To by se jim nakonec mohlo i vyplatit. „Zvažujeme možnost nálezného, čekáme na zpracování odborného odhadu,“ řekla ředitelka muzea Dagmar Hamalová. „Program Ministerstva kultury počítá s vykupováním sbírkových předmětů. Rádi bychom získali peníze z tohoto zdroje,“ uvedla ředitelka muzea.

Jak se k otázce amatérských hledačů staví Archeologický ústav AV? To nám sdělil zástupce ředitele pro legislativu a památkovou péči Jan Mařík:

Pojem hledači kovů v sobě zahrnuje poměrně početnou a velmi různorodou skupinu lidí motivovanou různými zájmy. Podle toho se liší i postoje archeologů.

Patrně největší skupinou jsou lidé, jejichž hlavním motivem je hledání samotné bez očekávání konkrétního nálezu. Tito lidé hledají víceméně pro radost, často si však tvoří své sbírky a vzájemně si nálezy mezi sebou vyměňují. Vytváření soukromých neevidovaných sbírek je jednou z velkých bolestí archeologie.

Zvláštní kapitolou, o níž se však mluví nejčastěji, je zpeněžení nálezů. Počet lidí, kteří se věnují cílenému drancování archeologických nalezišť a hledání s detektorem je pro ně cestou k finančnímu obohacení, je sice poměrně málo, avšak o to více jsou vidět. Tyto vysloveně zločinecké skupiny se na našem území pohybují, nicméně archeolog se s nimi v podstatě nesetká.

Profesionální archeologové se snaží komunikovat především s nejrozšířenější skupinou hledačů, kteří nechodí na známá archeologická naleziště cíleně. Takoví lidé své objevy v ideálním případě odevzdají do příslušného muzea nebo ho poskytnou k dokumentaci, což je z hlediska zákona velmi problematické. Pokud totiž archeolog přistoupí na to, že nález jen dokumentuje, sám se podílí na nezákonné činnosti hledače.

Ideální cestou je spolupráce, kde se hledači podílí na terénních výzkumech vedených profesionálními archeology. V České republice existuje několik občanských sdružení, která spolupracují již několik let na dobrovolnické bázi. Archeologický ústav pro část těchto dobrovolníků minulý rok uspořádal jednodenní školení.

Z pohledu archeologa je zásadním problémem detektorářství velmi omezená znalost toho, s čím nakládají. V řadě případů není amatérský nálezce schopen vůbec rozpoznat nález samotný a jeho historickou hodnotu.

Dalším problémem je samotné vyjmutí nálezu ze země, kde nás může připravit o řadu cenných informací a může dojít k poškození i dalších nálezů z jiných než kovových materiálů.

Převládající odmítavý postoj profesionálních archeologů se v posledních letech postupně mění. Namísto paušálního odmítání se v řadě regionů daří postupně budovat základnu důvěryhodných spolupracovníků, přičemž slovo důvěra je hlavní podmínkou této spolupráce. Převládající masa nekomunikujících hledačů však stále představuje pro archeologické kulturní dědictví velkou hrozbu.

Slovenský památkový zákon bohužel ignoruje realitu popsanou v předchozí odpovědi, která se od té české výrazně neliší. Panuje totiž obava, že hrozba tvrdých trestů povede k uzavření detektorářské komunity do sebe a spolupráce s archeology profesionály na jakékoli úrovni bude značně omezena.

Represivní zákonné opatření tak v důsledku problém neřeší, pouze před ním zavírá oči. Je to stejně smysluplné řešení jako prohibice nebo nulová tolerance drog.

Pokud by mělo v našem právním řádu dojít ke změně, považoval bych za vhodnější možnost získat oprávnění používat detektor na základě absolvování adekvátního vzdělání a registrace této činnosti. Podobně jako je tomu například u řidičského oprávnění.