Kolem olympijských her je hodně krásných a vznešených slov, ostatně je to skutečný svátek sportu. Na druhé straně od úsvitu novodobých olympiád je provázejí značné fauly, problémy i skandály. Ať už jde o rozdíly v národních pravidlech, trvání na ryzím amatérismu sportovců, čehož zneužívali státní profesionálové východního bloku, nebo o nekonečné problémy s dopingem.
Olympijské fauly
Olympijský slib:
„Jménem všech závodníků slibuji, že vystoupíme na olympijských hrách jako čestní soupeři, poslušni pravidel, která je řídí, za sport bez dopingu a drog, v rytířském duchu, pro slávu sportu a čest našich družstev.“
O historii trablů letních olympijských her hovořili v Historii.cs historik František Kolář z Olympijského studijního centra a sportovní komentátor České televize Vladimír Drbohlav. ptal se publicista Vladimír kučera.
Už na první olympiádě došlo k porušení pravidel, kdy pro jednotlivé země platila různá pravidla. Jak to bylo?
Drbohlav: Roku 1896 nebyl princip zemí až tak zvýrazněn a platilo, že je to snaha o individuální start. To znamená, že kromě domácí řecké nacionální povinnosti byli ostatní bráni jako olympionici a cizinci.
Kolář: Nebylo zas tak do důsledků. Slavný australský atlet Edwin Flack ve svých vzpomínkách píše, že v Řecku potkal malého mužíka, o kterém později zjistil, že je to Pierre de Coubertin. Coubertin byl nadšen, že je Flack z Austrálie, že takový stát ještě nemají. A když zjistil, jestli sportuje, přemluvil ho ke stratu na olympijských hrách, ačkoliv Flack předtím vůbec o nic o olympijských hrých nevěděl.
Edwin Flack pak vyhrál závod na 800 a 1.500 metrů a blízko k úspěchu byl i v maratonu. Maraton však vyhrál Řek Spiridon Louis, byť nebyl žádným favoritem a do té doby prý žádné velké závody neběžel (dodnes se vedou debaty, jestli to byl pošťák, pastevec, voják, nosič vody). Flack v maratonu dlouho vedl, ale sedm kilometrů před cílem se na něho dotáhl právě Louis, chvíli běželi společně, ale pak se Flackovi začal vzdalovat. Australana nakonec v podstatě násilím odnesli do kočáru, protože měl v velkou krizi, sám ale skončit nechtěl.
V roce 1908 v Londýně už ovšem došlo k jasnému střetu národních pravidel, když Američan Carpenter zablokoval při běhu na 400 metrů Brita Halswella. Blokování bylo přitom v Americe na rozdíl od Británié povolené?
Drbohlav: Halswell běhal tak, že se držel za tím, kdo udával tempo, a ostrým finišem ho předbíhal. V Anglii se tehdy respektovalo, že když je někdo rychlejší, má možnost cesty. Oproti tomu v amerických soutěžích mu tam mohl strčit loket a bylo to povolené blokování. A právě k tomu v tomto případě došlo. Carpenter byl diskvalifikován a oba další Američané ve finále odmítli na protest nastoupit k opakovanému běhu, který se konal dva dny poté. Halswell si tak proklusal okruh za 50 sekund a zvítězil.
Kolář: Připomenul daleko větší ostudu: při maratonu v Saint Louis v roce 1904 doběhl první do cíle Američan Frank Lorz. Nechal se vyfotografovat s dcerou prezidenta Roosevelta, který jeho finiši přihlížel, přijímal ovace. Později se zjistilo, že ho na třináctém kilometru chytly křeče, takže si sedl do auta a dokonce cestou povzbuzoval závodníky. A když ho křeče pustily, vrátil se na trať a uběhl posledních devět kilometrů. Druhý doběhl Tom Hicks, který nakonec získal zlatou medaili. I jeho ale podporovali přátelé – když už nemohl, tlačili ho a dávali mu různé dryáky (prý strychnin a kořalku, vlastně první známý doping). Potrestán za to však nebyl.
To chudák Dorando Pietri, který se v závěru maratonu v Londýně 1908 přimotal na stadion a padal (říká se, že ho zvedl A. C. Doyle), ale nakonec cílem prošel bez pomoci, byl zpětně diskvalifikován.
Hovoří lékař Jan Hnízdil:
Pokusy o doping se datují od začátku olympijských her. Původně to byly experimenty se stravou – sportovci pojídali varlata býků, v podstatě hormony, testosteron. Ovšem současně s vývojem technologií, kdy se objevovaly stále účinnější možnosti dopingu, do vrcholového sportu vstoupily tržní principy a ocenění sportovců za jejich výkon. Vývoj technologií a naprosto nadstandardní a iracionální finanční ohodnocení sportovců, realizačních týmů a institucí se tedy dokonale doplňují.
Největší problém od začátku letních olympijských her je profesionalismus. Ryzí amatérismus byl totiž dodržován někdy až v groteskních pravidlech a podobách. První takový malér se týkal vítěze desetiboje Američana Jima Thorpea (na olympiádě ve Stockholmu v roce 1912 – pozn. red.)?
Kolář: Tři roky předtím hrál baseball a dostal za to šedesát dolarů. Když na něj udeřili, zcela bezelstně to přiznal. A byť jeho výkony v pětiboji i desetiboji byly vynikající, obě zlaté medaile mu byly odebrány. (V roce 1983, třicet let po jeho smrti, je dostala jeho dcera.) Pikantní na tom je, že Thorpea udala jeho americká výprava.
Drbohlav: Olympijské hry měly být gentlemanským sportem, tedy sportem mimo jakékoli finanční záležitosti. A Thorpea udala vlastní Americká atletická federace proto, že ti pánové to považovali za svou povinnost.
V Londýně 1908 to potkalo i jednoho ze členů třiadvacetičlenné české výpravy. Na zápasníka Bechyněho v průběhu her přišel udavačský dopis z Česka, že jako profesionál zápasil někde v aréně, a tudíž nemá právo startu.
Mezi groteskní záležitosti patří i to, že na olympijských hrách nesměly startovat některé profese. Jak to bylo?
Drbohlav: Automaticky byli vyloučeni všichni, kteří měli se sportem něco společného pracovně. Třeba učitelé tělesné výchovy (i na základních stupních) byli až do druhé světové války vnímáni jako profesionálové. Na druhou stranu olympijské medaile dostali profesionálové už na úsvitu moderních olympiád – učitelé šermu si vymohli, že soutěž mistrů v šermu bude vyhrazena pouze pro ně jako důkaz absolutní kvality proti amatérům (takový rozdíl to ale nebyl). Jinak toto rozvrstvení platilo neuvěřitelně dlouho, navíc Avery Brundage (předseda Mezinárodního olympijského výboru - MOV) ho zakonzervoval až roku 1972, kdy skončil ve své funkci.
V roce 1968 byla zřízena komise pod vedením Rumuna Alexandra Siperka, která se měla pokusit sladit vnímání jiného amatérismu – státních profesionálů socialistických zemí. Brundage chtěl přitom kvůli nepřípustné komercionalizaci úplně zrušit zimní olympijské hry. Olympijský kongres tehdy žádné řešení nepřijal, návrh Siperkovy komise byl s určitými modifikacemi přijat až v roce 1974.
Hovoří lékař Jan Hnízdil:
Neustále zdůrazňujeme ideály olympismu Pierra de Coubertina. Tedy základní motto „Citius, altius, fortius“ (rychleji, výše, silněji) a princip kalokagathia, harmonie tělesných a duševních schopností. Jenže to nejde dohromady. Když jakoukoli činnost provozujete silněji, rychleji a výše, nikdy nemůžete dosáhnout harmonie. Neustále stoupáte k vrcholu, po kterém už je jenom sestup nebo dokonce pád. Pokud bychom chtěli dosáhnout harmonie, je nutné změnit základní heslo. Už ne rychleji, výše, silněji, ale tardius, demisius, infirmius – pomaleji, níže, slaběji.
Reflexe tohoto konání, ať už jde o vrcholový sport, nebo o neudržitelný ekonomický růst, je nezbytně nutná, je v zájmu našeho zdraví a života. Pokud ji vědomě a spontánně neučiníme, čeká nás velice tvrdý úder.
Brundage držel amatérismus do roku 1972, ačkoliv státy socialistického tábora neustále vyhrávaly ty šílené tabulky národů. Tito sportovci totiž ve skutečnosti nepracovali, ale jenom sportovali, takže to byli profesionálové?
Kolář: Státní profesionalismus. Nejdřív pracovali. Třeba naše třeboňská čtyřka s kormidelníkem (zlatá z Helsinek v roce 1952). Ti veslaři normálně pracovali a trénovali o sobotách a nedělích a pak se jim podařilo vyhrát zlatou olympijskou medaili. Byl to nečekaný úspěch a komunistickému režimu, v Sovětském svazu, u nás i jinde, to najednou přišlo jako dobrá propagace a začal s tím operovat. Až do konce 50. let. ale byla v Československu skutečně povinnost pracovat.
V dalších letech pak rostla úloha armádní tělovýchovy – nejdříve to byl Armádní tělocvičný klub, oak ÚDA, Ústřední dům armády a nakonec Dukla. Také rostly Rudé hvězdy jako oddíly ministerstva vnitra. A jako poslední, koncem 80. let a v 90. letech, se objevily jako centra vysoké školy. Inspiraováno to bylo Spojenými státy, kde většina vrcholových sportovců patřila mezi studenty – do jaké míry studovali, si můžeme nechat vyprávět.
Drbohlav: Postupně se do olympijského hnutí snažili zapojit i jednoho z hlavních spojenců z vítězné války, Sovětský svaz. Tam od 20. let existoval systém finančních odměn mistrů sportu za určité dosažené výkony, úspěchy. Značnou, byť neformální roli tehdy sehrál Lord Burghley, olympijský vítěz z Amsterdamu v běhu na 400 metrů překážek. Postavil se totiž za sovětský systém s tím, že je to tam poněkud jiné, že jsou tam poněkud odlišné podmínky, ale že bychom navzdory amatérským regulím měli tento přístup akceptovat jako příliv nové a zajímavé krve.
Kolář: Skutečný profesionalismus se na olympijské hry dostává až po roce 1988 (výrazné bylo nastoupení Dream Teamu NBA v Barceloně 1992), ale spojeno je to vlastně už s olympijskými hrami v Los Angeles v roce 1984, které musely být popové uspořádány a financovány soukromě. A protože vykázaly zisk, nový předseda MOV Juan Antonio Samaranch si uvědomil, že drží v ruce poklad, tedy logo pěti olympijských kruhů, a začal prosazovat soukromé financování. A pochopitelně když má někdo dát peníze na velkou sportovní akci, chce, aby tam byli nejlepší sportovci světa.
Drbohlav: Jako se objevili v roce 1988 tenisté, v roce 1992 basketbalisté a v roce 1996 cyklisté, tak se v roce 2016 objeví golf. A co už může být víc profesionální, než je golf.
Historie.cs - Olympijské fauly (zdroj: ČT24)
Dalším problémem olympismu a vůbec sportu je doping. O Hicksovi jste mluvil. Ovšem v roce 1960 zemřel dánský cyklista Knut Jenssen na předopování nebo na špatné dopování. Zkolaboval i jeho spolujezdec, ale přežil. Takových skandálů se objevila řada a začalo se bojovat s dopingem. Fungoval doping už předtím? Používaly se před válkou třeba nějaké tabletky?
Kolář: Cyklisté jezdili na kořalku, jak sami přiznávali. Střelci také pili, aby měli pevnější ruku, to dá rozum.
Drbohlav: Třeba moderní pětiboj, sport, který založil Pierre de Coubertin, to bylo nádherných pět dní, zakončených vždycky opravdu enormní pitkou. Někteří si to neodpustili ani mezi závody, takže je znám případ ruského účastníka v roce 1912, který musel odstoupit ze soutěže, poněvadž to jako „carský důstojník“ nezvládl už během třetího dne.
Jak to tedy bylo s dopingem? Kdy se s ním začalo bojovat? A kdy se začaly projevovat ty školy, třeba východoněmecká, kde to bylo asi nejpropracovanější?
Kolář: Začalo se s tím bojovat kvůli cyklistům, jako byl ten Dán, na Tour de France pak také zemřel belgický cyklista Simpson. To už se svět chytal za nos, že přece nejde, aby kvůli sportovnímu vítězství lidé ubližovali svému zdraví. V roce 1967 proto MOV rozhodl, že začne dělat dopingové testy.
První testy byly na zimních hrách v Grenoblu 1968, ale žádný sportovec přistižen nebyl. Testy nebyly tak dokonalé, aby postihly všechno, a navíc zločin je vždycky o krok napřed. Teprve v Mexiku 1968 přistihli švédského moderního pětibojaře, jeho tým byl vyloučen a byla mu odebrána bronzová medaile. A to pokračovalo. Bohužel testy byly zpočátku zaměřeny na prostředky zvyšující vznik svalové hmoty, takže v síti většinou uvízli vzpěrači.
Konec 70. let a začátek 80. let byl ve znamení tlaku socialistického bloku. Začalo to hlavně v Německé demokratické republice, která se prostřednictvím sportu snažila získat světové uznání. Začal tam proto onen program vědecké podpory; u nás byl přijat v roce 1974. Tato podpora nesměřovala jen k dopingu, ale doping byl její přirozenou součástí. V NDR přesně věděli, že když si sportovec vezme tolik a tolik prášků, bude v cíli o dvě setiny rychlejší. Ve vrcholovém pojetí sportu to znamená, že se dostává na první místo. Zvláště patrné to bylo v plaveckých soutěžích, a proto se poukazovalo na německé plavkyně (ty tyto prostředky dostávaly už od třinácti let, možná i dřív). A to samé bylo i u nás.
A pak přišly olympijské hry v roce 1984, které měly být vrcholným úspěchem československého sportu, a my tam najednou nejedeme. Litovali toho všichni, od Himla (předsedy Československého olympijského výboru) až po sportovce, kteří tomu obětovali zdraví.
Hovoří lékař Jan Hnízdil:
Existují vědecké studie, které potvrzují, že v naprosté většině sportovních disciplín bylo dosaženo limitů lidských možností. Celý systém vrcholového sportu je ale založen na neustálém posouvání rekordů, dosahování úžasných časů. Sportovci tak nemají jinou možnost, jak uspokojit společenskou poptávku než za cenu sebezničení, dopingu nebo obojího současně.
Ve Francii byla provedena studie, kdy se dotazovali sportovců, zda by byli ochotni za zisk zlaté olympijské medaile nebo z nějakého světového šampionátu obětovat pět let života. Ukázalo se, že většina ano.
Drbohlav: Jakési radikální překlenutí přišlo v roce 1968 ve vysokohorském prostředí Mexika. Najednou byli všichni vystaveni něčemu úplně novému a trochu se toho báli. A právě tehdy začaly existovat státem řízené realizační týmy a přišla masivní podpora vědeckého výzkumu. Rozvíjelo se to až do druhé poloviny 80. let, kdy na lipské DHfK (Deutsche Hochschule für Körperkultur, Německé vysoké škole tělesné kultury – pozn. red.) dokázaly výzkumy, nakolik pomáhá těhotenství a nakolik pomáhá přerušené těhotenství. To se už vymyká jakékoli zdravé logice a se sportem to nemá nic společného. Člověk je tam už jen jakýmsi nástrojem.
Nejneuvěřitelnější na tom je, že sportovce dokázali zlomit: zažil jsem případ koulaře z Německé demokratické republiky, kterému se narodilo postižené dítě. Ten člověk byl totálně psychicky zhroucený, ale oni ho z toho dostali a na další olympiádě se dokázal dostat na pomezí medailových stupňů.
Kolář: Když se začaly měnit podmínky pořádání olympijských her, Juan Antonio Samaranch přišel s tím, že proti dopingu je třeba bojovat daleko důsledněji. A přicházejí olympijské hry v Soulu roku 1988 a obrovská aféra s Benem Johnsonem, vítězem v běhu na 100 metrů. Od té doby se boj proti dopingu stále víc prohlubuje.
Smůla je, že látky, které mají doping odhalit, většinou vyvíjejí firmy, které samy produkují dopingové látky. Firma tak pracuje na dvou stavech – jeden vymýšlí povzbuzení a druhý chytá podvodníky.
Drbohlav: Je to historicky dané. Už v antice si zápasníci brali nějaké rostlinné výtažky, kterými si snižovali práh bolestivosti. A vůbec nejkouzelnější případ ze současnosti je z atletického mistrovství světa (v roce 1993 – pozn. red.), když se objevila „Maova armáda“, tedy běžkyně trenéra Ma Junrena. Ty v průběhu jedné sezony dokázaly zaběhnout nejelitnější časy od 800 metrů až po maraton. Všechny ty dívky pocházely z chudých vysokohorských oblastí a všechny během tří čtyř let absolvovaly operaci zažívacího traktu. Trenér Ma na ně totiž používal prostředky tradiční čínské medicíny (kořínky, houby a podobně), čímž antidopingové systémy naprosto obešel.
Hovoří lékař Jan Hnízdil:
Sport je důležitou součástí života člověka, ale je veliký problém, pokud se stane smyslem života. A to je právě problém vrcholových sportovců, a to hlavně v herních disciplínách.
Když jsme byli malí, taky jsme hráli fotbal, hokej, ale jak člověk dospívá, začne mít jiné zájmy a jiné priority. U vrcholových sportovců je to jinak. Aby byli úspěšní ve své disciplíně, musí si zachovat hravost – musí se zastavit na určitém stupni mentálního vývoje a zůstat „malými“ kluky v obrovských tělech. Jenže to se promítá i do dalších oblastí jejich života. Oni si hrají na automatech (Jarda Jágr, závislost na automatech). Hrají si s autíčky – rychlá auta, mění jedno auto za druhým. Hrají si s panenkami – modelky jsou takové panenky, pohrají si a vymění ji za další.
Kolář: S tím, jak Samaranch zlikvidoval státní (skrytý) profesionalismus, kdy povolil start profesionálům, volají některé hlasy po povolení dopingu. Sportovci by měli být varováni, co všechno se jim může stát, ale jinak by to mělo být na nich – živí se tím, tak proč ne. To je jeden pohled. Na druhé straně je třeba, aby ve sportu pořád platilo, že na startovní čáře si mají být všichni rovni.
Hovoří lékař Jan Hnízdil:
Další zajímavý fenomén vedle dopingu nebo zničení zdraví jsou lidé nějakým způsobem handicapovaní – v podstatě variace lidského druhu.
Například Michael Phelps má rozpětí paží dva metry, je vysoký190 centimetrů, má krátký trup, nohu velikosti 49,5 a takzvaně gumové klouby. To je v běžném životě handicap, ale jeho to disponuje k podávání úžasných výkonů v tak okrajové disciplíně, jako je závodní plavání. Jeden z nejúspěšnějších basketbalistů NBA Číňan Yao Ming byl vysoký 230 centimetrů a vážil 141 kilo. V běžném životě je to na obtíž, ale pro něj to bylo ideální postižení. A třeba u většiny sprinterů se ukázalo, že mají atypické složení svalových vláken, protože mají větší množství takzvaných rychlých svalových vláken. A pak je to sexuální varieta, kdy je sporné, jestli je sportovec muž, nebo žena, což dokonale zapadá do zvráceného pojetí vrcholového sportu.
Nejednoznačností pohlaví jsme se proslavili v podstatě už za první republiky, byť Zdena Koubková, později Zdeněk Koubek, nebyla olympionička?
Drbohlav: Takových případů jsme měli tehdy víc. Prvotní sexuální znaky těchto jedinců nebyly nejjasnější a oni byli vychováváni jako příslušníci jiného pohlaví. Takhle byli zařazeni a vnímáni nějakou komunitou. Až když se dostali do jiného prostředí, začínali chápat, že zřejmě něco není v pořádku. To je ovšem otázka, která tady bude asi vždy.
Sex testy se zavedly před mistrovstvím Evropy v Budapešti v roce 1966. Z atletických drah tehdy najednou zmizely legendární sestry Pressovy – Tamara už neukazovala svůj knír. Ovšem objevily se určité chromozomální podivnosti u jedinců, u kterých by to nikdo nepředpokládal a kteří měli za sebou i mateřství.
Dnes je to zrušeno, protože klasický systém žena – muž neodpovídá současnému genderovému pojetí. Tak je to u problémů běžkyně Caster Semenyaové a ještě markantnější případy jsou ze srílanské a indické reprezentace. Nešťastná indická šampionka se dokonce opakovaně pokoušela o sebevraždu, když úplně ztratila svou vnitřní identitu. Je to strašně citlivá záležitost. Semenyaová se dnes normálně účastní ženských soutěží, i když je evidentní, že, podobně jako náš Zdeněk Koubek na českém venkově, byla v provincii Polokwane nesprávně zaškatulkována mezi ženy a už tak vyrůstala. Rozhodně z toho však nemůžeme obviňovat sportovkyni.
Kolář: Další věc je věk sportovkyň. Zpětně se ukazuje, že řada čínských gymnastek, které zářily v Pekingu, nesplňovala podmínku věku 16 let. Falšovaly se totiž jejich rodné listy a závodila i 14letá dívka.
A když jsme u těch skandálů, rád bych připomněl jeden, ve kterém figurují českoslovenští sportovci. Jde o finále fotbalového turnaje na olympijských hrách v Antverpách v roce 1920. Naši fotbalisté byli tehdy opravdu nafoukaní a začali ve finále brousit domácí Belgičany. Sudí jednoho našeho hráče vyloučil a nařídil penaltu. To už bylo na našeho reprezentanta Káďu Peška moc a odvedl tým do šatny. Tím vyprávění většinou končí. Už se neříká, že naši fotbalisté šatnu tak rozmlátili, že pokuta, kterou dostal Český olympijský výbor, byla dvakrát vyšší, než kolik stála účast celé československé výpravy v Antverpách.
Drbohlav: Později to zopakovali Američané po vyřazení z hokejového turnaje.
(redakčně kráceno)