Smrt z milosti – nacističtí psychiatři posílali duševně nemocné na smrt

Dobřany - V době nacismu vstoupila v Říši v platnost akce označená jako T4, v jejímž rámci němečtí psychiatři jediným škrtem pera rozhodovali o usmrcení duševně nemocných lidí. Jak organizátoři akce T4 proklamovali, nejednalo se o „likvidaci bezcenného lidského života, ale o vykupitelský akt pro těžce a velmi těžce trpící a jejich příbuzné“. Do programu spadali jen Němci, nicméně ústavy, kde se aplikovala „smrt z milosti“ neboli řízená eutanázie, byly i na území dnešní České republiky. Jedním z nich byla i psychiatrická léčebna v Dobřanech, kde za války zemřelo více než pět tisíc pacientů.

Stanislav Motl se v pořadu České televize Stopy, fakta tajemství vydal po konkrétním osudu Margarety Beaty Smitzové, která za záhadných okolností zemřela právě v Dobřanech. 

Na československé orgány se v polovině 60. let obrátila dcera Smitzové, která přišla s podezřením, že šlo o zločin eutanázie. A tak se smrt v dobřanské léčebně začala vyšetřovat. Z vyšetřovacího spisu vyplývá, že Smitzová se po hádkách s manželem v roce 1933 rozvedla a v roce 1938 se pak pokusila o sebevraždu. Lékaři konstatovali hlubokou depresi a Smitzová proto skončila v soukromém léčebném ústavu v Drážďanech. V ústavu strávila necelý rok, avšak krátce po propuštění končí opět v nervovém ústavu. 

V roce 1941 byla podle spisu přeložena do ústavu v blízkosti Plzně, do Dobřan. Záhy dostal její bývalý manžel zprávu, že onemocněla zápalem plic, zároveň mu bylo naznačeno, že návštěva není žádoucí. O dva dny později obdržel zprávu, že jeho bývalá žena 17. srpna 1941 podlehla zápalu plic. 

Podle knihy úmrtí ale nebyl příčinou smrti zápal plic, nýbrž schizofrenie, rozštěp mysli a tuberkulóza plic. Právě tuberkulóza byla podle zjištění reportéra Stanislava Motla často udávána jako příčina smrti u lidí likvidovaných v rámci akce T4. 

  • Psychiatrická léčebna v Dobřanech
    Psychiatrická léčebna v Dobřanech zdroj: ČT24
  • Dokumenty k vyšetřování úmrtí v Dobřanech
    Dokumenty k vyšetřování úmrtí v Dobřanech zdroj: ČT24

V Dobřanech umíralo až tisíc pacientů ročně. Červená smrt, modrá život 

Úmrtní kniha na městském úřadě v Dobřanech přináší až zarážející vysoký počet úmrtí pacientů v léčebně v Dobřanech právě v inkriminovaných letech – v roce 1940 je evidováno 807 zemřelých , v roce 1941 šlo až o 1 000 mrtvých a v roce 1942 byl počet zesnulých pacientů dokonce ještě vyšší. Z vyšetřovacího spisu kolem smrti Schmitzové vyplývá, že od 3. května 1939 do 2. května 1945 zemřelo v ústavu i mimo ústav 5 734 pacientů. Největší nárůst úmrtnosti se projevil v roce 1941, kdy podle knihy úmrtí docházelo k tzv. transportu nemocných. Tyto transporty byly do knihy zaznamenávány předem a tito nemocní se už nikdy nevrátili. Lze tak říci, že nešlo o ojedinělá, ale masová úmrtí. 

Jak k eutanázii docházelo? Na začátku byl plyn, poté se rozhodlo o decentralizaci a eutanázie probíhala podle místních zvyklostí – šlo o odnímání stravy, týrání zimou či předávkování léky. Akce „smrt z milosti“ si vyžádala v letech 1939–1945 okolo 300 tisíc obětí. 

A jak se rozhodovalo, koho „smrt z milosti“ potká? Základem pro to, zda duševně nemocný má právo žít či nikoli, byly podle zjištění Motla dotazníky, kam se zapisoval zdravotní stav, délka pobytu v zařízení, či schopnost pracovat – právě schopnost pacienta pracovat byla určující pro propuštění. Vyplněné dotazníky posuzovali psychiatři, tzv. posudkáři. Červená značka znamenala smrt, modrá život.

Stačilo jedno kázání a akce T4 skončila, ale jen na oko 

Jedním z nejhlasitějších kritiků Hitlerova režimu byl i biskup Clemens August von Galen. Jeho ostrá protinacistická vystoupení mu vynesla přezdívku Lev z Münsteru či Vestfálský lev. Jeho kázání proti akci T4 vyvolala takové pozdvižení, že nacisté nakonec veřejně ustoupili od jejich provádění, byť ve skrytu je v omezené míře prováděli dál. 

Biskup Clemens August von Galen
Biskup Clemens August von Galen

Biskup Clemens August von Galen

„Jestliže jednou připustíme, že lidé mají právo zabíjet své neproduktivní bližní, i když se zpočátku jedná o chudé, bezbranné, duševně nemocné lidi, potom se jim v podstatě otevírá cesta pro vraždu všech neproduktivních lidí, tedy nevyléčitelně nemocných, práce neschopných a válečných  invalidů… Potom lze na základě nějakého tajného výnosu nařídit, aby se postup vyzkoušený na duševně nemocných rozšířil i na ostatní neproduktivní lidi. To znamená, aby platil pro nevyléčitelně duševně nemocné, churavějící staré lidi, starobní invalidy a těžce zraněné vojáky. Potom si už nikdo z nás nebude jist svým životem.“ 

„Jsou nyní zabíjeni, brutálně vražděni bezbranní nevinní; jsou utlačováni i lidé jiné rasy, jiného původu… Stojíme tváří v tvář neslýchanému vražednému šílenství národa!“

Tři týdny po této řeči byl projekt zastaven.


Kde se bere ta zvrácená touha rozhodovat o osudu někoho jiného, rozhodovat o životě a smrti. Jak to, že lékař, který složil lékařskou přísahu, jediným škrtem pera dává šanci někomu žít a jiného posílá na smrt a jak to, že tito lékaři, posudkáři, vykonávali svou praxi i po válce? Až do svých posledních dnů byli svým okolím vnímáni jako úctyhodní a bohabojní lidé.