„Lidé, kteří si pojistí ruce, pak upadnou na hlavu,“ říká Eugen Indjic

Hudební talent a dokonalá technika jsou nezbytné atributy skvělého pianisty, přesto samy o sobě nestačí. Jestliže totiž interpretovi chybí cit pro danou skladbu, její kouzlo zůstane skryto v notovém zápisu. Světový pianista Eugen Indjic tímto handicapem rozhodně netrpí a snaží se o něj připravit i své studenty po celém světě, naposledy na Fakultě umění Ostravské univerzity v Ostravě. S Eugenem Indjicem hovořila v pořadu Před půlnocí z 6. září Šárka Bednářová.   

Jak se vám líbí v Ostravě, už jste si prošel město?
V Ostravě jsem byl poprvé v roce 1975 a pak jsem tady hrál s vaší filharmonií asi sedmkrát. Takže zdejší muzikanty znám velice dobře, mám zde přátele a cítím se zde jako doma.

Jakou úroveň mají naši muzikanti?
Řekl bych, že velice vysokou. Muzikanti, kteří studovali hru na klavír v Ostravě, často vyhrávají různé soutěže a stávají se jedněmi z nejlepších klavíristů. Zde na konzervatoři totiž mají výjimečné učitele, možná vůbec nejlepší v Evropě.

V tomto týdnu učíte hře na klavír studenty na Fakultě umění Ostravské univerzity v Ostravě. Jak jim to jde?
Jde jim to velmi dobře. Zajímavé je, že všude na světě jsem měl dvacet šest studentů a z toho bylo dvacet čtyři dívek. Podobné je to v Americe. Zatímco v padesátých a šedesátých letech tam většinu orchestru tvořili muži, dnes je v orchestrech až sedmdesát procent žen. Souvisí to možná s obtížnou ekonomickou situací a s tím, že se rodiče obávají, že kariéra hudebníka není pro muže dostatečně slibná.

Je dnes vůbec možné se dobře uživit v oblasti klasické hudby?
Je to možné, ale obtížné, protože dnes je trochu jiný systém hvězd. Je několik málo (čtyři pět) pianistů nebo dirigentů, kteří jsou velmi vyhledávání, a ti uprostřed nebo ti průměrnější už tolik nehrají. Když jsem byl mladý, hrálo dalších šest set pianistů a byl určitý limit na odměnu. Ti lepší hráli za čtrnáct tisíc dolarů, ti méně zdatní za šest tisíc. Dnes ti nejlepší dostanou sto dvacet tisíc euro a ti ostatní budou hrát za sto euro.

Jak poznáte talent?
Za život jsem slyšel už tolik pianistů, že je to u mě trochu instinkt. Pianista musí mít rychlé a bystré uvažování, být schopen se i fyzicky adaptovat a rychle a správně zvládat techniku. To je talent. Ovšem samozřejmě musí rozvíjet i své další schopnosti.

Mnozí piáno zvládnou dobře technicky, ale k talentu jim chybí srdce. Jak poznáte coby zkušený pedagog, že se v člověku rodí talentovaný pianista? Jak dlouho vám to trvá?
Je to velmi zvláštní, protože jen o talent nejde, svou roli hraje i kultura. Měl jsem studenty, kteří uměli rychle číst noty a znali spoustu teorie o romantické době, jenže když hráli, znělo to hloupě. Zatímco když pracujete s někým ze Sýrie nebo třeba z Libanonu, kdo o evropské hudbě a kultuře nic neví, je to mnohem procítěnější.
Pravda ale je, že pokud pracujete s hudebním jazykem, reagujete na autora hudby i emočním způsobem. Někteří lidé, byť úžasně talentovaní, ale na určitého autora reagovat nedokážou. Možná je to tím, že každý z nás má blízko k určitému hudebnímu žánru nebo stylu.

Kdo rozpoznal váš talent? Kdy jste poprvé usedl za klavír?
Chtěl jsem hrát na housle, ale matka řekla, že housle jsou příliš drahé, a přinutila mě hrát na piáno. V Americe bylo tehdy mnoho emigrantů, kteří tam přišli po druhé světové válce, takže jsem měl asi čtyři roky ruského učitele a pak mě učil pan Borovský. Oba si uvědomili, že dokážu hrát a že mám jakýsi talent, a už asi v osmi letech jsem vystupoval v televizi. Pořád jsem to ale bral jenom jako hru, o tom, co bude, jsem začal vážněji uvažovat až v pubertě.

Po kom jste zdědil hudební talent? Pocházíte z hudební rodiny?
Otec byl armádní generál a matka byla radioložkou v nemocnici. Měla sice nějaké amatérské lekce na klavír, ale z hudební rodiny nepocházím.

Vašimi učiteli byl Alexandr Borovský, Prokofjevův spolužák z moskevské konzervatoře, který se znal i s Rachmaninovem, a hlavně Arthur Rubinstein. Co vám vaši učitelé dali? Jaké vám vštěpili rady?
Pracoval jsem s nimi od svých jedenácti do třiceti let a naučili mě určitému přístupu. Borovský a zvláště Rubinstein nebyli typičtí učitelé, kteří by vás drželi za ruku a učili techniku, nebyli to puntičkáři. Dnes lidé chtějí rychlý návod, jak se naučit hrát na piáno během pěti lekcí. Takový systém dřív neexistoval. Když jsem se tehdy učitele zeptal, jak to hraje, řekl mi: „Nevím, je to nějak takhle.“ Šlo spíše o atmosféru, ve které jsme se učili. O atmosféru devatenáctého století, kdy k té době a kultuře patřilo, že všechny mladé slečny hrály na piáno.

Používáte Rubinsteinovu metodu i ve vaší pedagogické praxi?
Musím být trochu modernější a vysvětlovat, jak na to. Rubinstein byl legenda – on prostě jen naznačil a řekl, víte, já nevím, jak to dělám. To dnes skutečně udělat nemůžete. Dnes musíte studentům přesněji ukázat, co po nich vyžadujete. A toho jsem schopen proto, že jsem sledoval tyto velké učitele, poslouchal, co mi říkali, a stále se ptal a kousek po kousku zjišťoval, v čem to je, až jsem si našel svůj systém.

Jaký je to systém? Ptají se na něj mladí? Jsou také tak zvídaví?
Hodně se mě ptají hlavně v Americe a v Anglii. Tady nebo v Rusku je stále cítit určitý respekt vůči učitelům, zatímco v Americe vás student klidně plácne přes záda a řekne, to se mi nelíbilo, řekni mi, jak to hraješ. Na druhou stranu je hezké užívat si úcty a respektu, kterého se mi dostává v Ostravě.
Můj systém vyučování je ale opačný než zdejší systém. Tady se děti nejprve učí zvládat techniku fyzicky a teprve pak mozkem. Já se nejdřív snažím vysvětlit, co autor vlastně napsal, a teprve potom to překládat do řeči prstů.

Jak učíte žáky nacvičovat novou skladbu? Třeba Ferenc Liszt se nestyděl přiznat, že určitou pasáž musel opakovat i stokrát, než si ji zapamatoval.
Je to obtížné, obzvlášť když stárnete a paměť už vám neslouží jako třeba ve dvanácti letech. (Zajímavé je, že děti se naučí nějakou skladbu velice rychle, ale pokud jim řeknete, ať ji zahrají od určité pasáže, ztratí se – o skladbě mají jenom obecný obraz.) Například klavírista Daniel Barenboim, který má neuvěřitelnou paměť, říká, že dokáže neznámou skladbu nastudovat přes noc, ale také ji dokáže za dva týdny zapomenout.

Jak tedy funguje hudební paměť? Je to spíše ve sluchu? Nebo před sebou interpret vidí notový záznam?
Mám přítele, který učí na MIT (Massachusetts Institute of Technology) v Bostonu, a ten má ohledně hudební paměti u klasické hudby svou teorii. Hovoří o tom, že délka většiny hudebních frází není delší než devět sekund, což přitom zhruba odpovídá době, kterou jsme schopni si zapamatovat v naší průběžné paměti. Já si proto představuji nejdříve jeden devítisekundový úsek a pak další devítisekundový úsek, a přitom se snažím nezapomenout na danou hierarchii, což je uloženo už někde v dlouhodobé paměti. Jde tedy o hierarchii a kombinaci dlouhodobé a krátkodobé paměti.

Jeden hudební kritik o vás řekl, že Chopina hrajete jako Polák, Debussyho jako Francouz, Prokofjeva jako Rus. Je romantická hudba žánr vašemu srdci nejmilejší?
Ano, určitě. Nejlépe se cítím od Beethovenových kusů až k impresionistům, to je moje muzika. Když jsem byl dítě, učitel Borovský mě nutil hrát hodně Bacha, hodně fug a podobně. Bacha jsem ale hrát přestal, protože dnes není čas na to hrát všechny žánry a věnovat se všemu. Dříve jsem žánry a styly kombinoval, dnes už ne. Dnes to jsou spíše takové bloky hudebních žánrů.

Jak si úspěšný pianista jako vy chrání ruce? Jste i pojištěný?
Ne, nemám žádné pojištění. Lidé, kteří si pojistí ruce, pak totiž upadnou na hlavu.

Alexander Scriabin údajně trpěl na přehřátí rukou, což se prý u klavíristů může stát. Stává se to často, nebo je to mýtus?
Stává se to moderním pianistům, kteří mají spoustu koncertů po sobě a musí cvičit a hrát. A třeba mladí studenti mají hodně energie a často své ruce trochu zabíjí. V mém věku musím hrát uvolněně.
Část z toho však může mít psychologický původ. Jeden můj přítel měl problémy s rukou, nešlo však o fyzický problém, nýbrž o psychický blok – podvědomě nechtěl hrát, a tak se „rozhodl“, že jeho pravá ruka bude bezvládná

O vašem učiteli Arthurovi Rubinsteinovi se říkalo, že je to zázračné dítě, protože na klavír začal hrát už ve čtyřech letech. Posléze jste se stali velmi blízkými přáteli. Co byste o něm mohl říct?
Co se techniky týče, Rubinstein i Borovský byli lidé devatenáctého století a kultury krásného tónu. Tehdy, podíváte-li se na Liszta a Chopina, se nepoužívala technika od lokte. Vzniká tím totiž rychlý úder, zní to ošklivě a trochu tvrdě a navíc to poškozuje svalstvo. Jenže řadu dnešních sonát bez techniky od lokte nezahrajete. V tom byla hudba devatenáctého století daleko uvolněnější, byl to jiný systém hry a skladby.

Arthur Rubinstein říkal, že štěstí přijde teprve tehdy, když mu neklademe podmínky. Jaké podmínky jste si kladl v životě vy? Jste šťastným mužem?
Jsem velmi šťastný. Pro Rubinsteina to ale bylo v jeho době snadnější. Nebylo tolik pianistů (jenom v Číně je dnes padesát milionů pianistů) a záznamových zařízení. Kdysi bylo při živém hraní možná i mnoho chyb, kdo ví, ale dnes si lidé myslí, že musíte hrát jako CD, jako robot.
Doba je dnes jiná. Za Rachmaninova bylo vrcholovému pianistovi čtyřicet let. Dnes mají vrcholoví pianisté, kterým je devatenáct let, pocit, že za chvíli budou vyřazeni a nahrazeni tříletými pianisty.

A jak se cítíte vy? V jakém poměru je teď vaše koncertování a vaše učení?
Stále převládají koncerty. Kdybych nehrál, byl bych velice frustrovaný, ale takto jsem opravdu šťastný. A k tomu vyučuji například v Paříži, v Anglii nebo v Ostravě či ve Vídni, jsem-li tam tedy pozván. 

Eugen Indjic (*1947, Bělehrad)

Francouzsko-americký pianista ruského původu. Na klavír začal hrát pod vedením Alexandra Borovského. Výjimečného pianistu v něm objevil jeho další učitel Arthur Rubinstein. V deseti letech účinkoval v televizním přenosu NBC, ve třinácti vystoupil s Washingtonským symfonickým orchestrem. Je absolventem Harvardovy university, vítězem tří mezinárodních klavírních soutěží (Varšavské (1970), v Leedsu (1972) a Rubinsteinovy (1974)). Vystoupil s předními orchestry Spojených států, Evropy i Asie pod vedením dirigentů jako Bernstein, Dutoit, Solti, Leinsdorf, von Matacic, Sinopoli, Gergiev a další. Pravidelně vystupuje ve světových koncertních síních (Carnegie Hall, Theatre des Champs-­Elysées, La Scala, Concertgebouw, Moskevská síň P. I Čajkovského, berlínská Philharmonie a další).


(redakčně kráceno)