Revoluční rok 1848

V obecném povědomí představuje (i díky školnímu dějepisu) červnová revoluce roku 1848 jednu z dalších proher českého národa v boji s rakousko-uherským mocnářstvím. A následné období bývá považováno za novou dobu temna a útlaku. Historická realita je však jiná. Revoluce sice byla potlačena a dílčí úspěchy českých politiků smazány, ale porevoluční desetiletí přinesla zásadní a v mnohém pozitivní proměnu Rakouska-Uherska, která  formuje evropský prostor de facto do dnešních dnů.

O revolučním roce 1848 v českých zemích hovořili v Historii.cs z 8. září historici Milan Hlavačka z Historického ústavu Akademie věd ČR, Jiří Rak z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a Zdeněk Munzar z Vojenského historického ústavu Praha. Moderoval publicista Vladimír Kučera.   

Co to byl onen revoluční rok 1848, v encyklopediích zvaný jako „Jaro národů“?
Hlavačka: Byla to velká vlna revolucí především ve střední Evropě, která představuje zásadní zlom – periodizační mezník oddělující absolutní systém od systému konstitucionálního, stavovskou společnost od společnosti občanské, agrární společnost od společnosti industriální. De facto můžeme říct, že tam někde vzniká náš dnešek.

Jak to proběhlo u nás?
Rak: Tady to proběhlo celkem v klidu. Ostatně když se 11. března do Svatováclavských lázní poprvé svolali „revolucionáři“ na nepovolenou schůzi (to v metternichovském systému nebylo běžné), nájemce lázní nechtěl otevřít a hrozilo, že dojde k vylomení dveří. Ovšem přitom padla věta: „Taková hanba nemůže na náš národ padnout, že bychom zahájili revoluci vylomením dveří skleněných.“ Snažili se tedy skutečně postupovat v mezích zákona.
Později to bylo vřazeno do řetězu českých protihabsburských bojů, ačkoliv nakonec šlo o jedno z velkých vzepětí loajality vůči Rakousku. Když se totiž zkomplikovalo ve vztahu k Německu, Češi řekli, v Německu nebudeme, jsme Rakušané, máme císaře ve Vídni a německého nechceme.

Hovoří historik Jan Randák z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy:
Jaro národů zasáhlo celý evropský kontinent a jeho nedílnou součástí byl i rozvoj dobových nacionalismů a národních hnutí. Je však těžké odlišit, kdy se aktivity národních hnutí proměnily v nacionalismus. Národní hnutí (italské, německé) chtěla sjednotit národ hotový po kulturní stránce v jeden státní celek. A na druhé straně byly národní společnosti ve střední a jihovýchodní Evropě (Češi, Chorvaté), které usilovaly o zrovnoprávnění se silnějšími národními společnostmi. A zatímco v případě německého prostředí můžeme o nacionalismu hovořit už od začátku roku 1848, u nás to lze až v průběhu jara 1848 (a o vyloženě českém nacionalismu až od 60. let a potom v 80. a 90. letech).
Německý nacionalismus byl tedy ve středoevropské oblasti ve své podstatě něčím jiným než národní snahy a aktivity české společnosti, jak je známe z českých učebnic a odborné literatury.

Hlavačka: U nás to nezačíná jako ve Vídni revolucí – barikády, střelba, mrtví a tak dále. V Praze jde o petiční hnutí – „revolucionáři“ sepisují petici, kterou si chtějí nechat schválit od panovníka.

Čili původní cesta měla být podle Havlíčka Borovského: „Budeme se držet zákona a budeme žádat svoje.“
Rak: Ano, budeme žádat svoje, budeme se držet zákona, a tím to můžeme vydobýt. Historické reminiscence jako třeba husitství v této první fázi naopak působily spíše varovně: už jsme to jednou zažili, nebudeme riskovat znova.

Munzar: Propuknutí svatodušních bouří (v červnu 1848 - pozn. red.) se dá považovat spíše za nešťastnou náhodu a incident, ke kterému nemělo dojít a na který nebyla ani jedna strana připravena.
Po Praze vyrostlo dvě stě až čtyři sta barikád, ale v mnoha případech měly pouze symbolický charakter. Ve skutečnosti se bojovalo o čtrnáct nebo patnáct z nich, které stály na důležitých spojnicích. Také počet obětí na obou stranách byl za týden bojů ve srovnání s ostatními evropskými městy v podstatě minimální.

Citace z petice formulované Františkem Braunerem 11. března 1848 ve Svatováclavských lázních:

„Aby byl utužen svazek mezi zeměmi k České koruně náležejícími, Čechy, Moravou a Slezskem, a ty aby byly zastoupeny na sněmu. Aby byla ouplná rovnoprávnost české národnosti s německou. Aby bylo uspořádáno soudnictví. Úřady aby byly obsazovány domácími lidmi. Aby byla prosazena svoboda tisku. Aby se zrušila potravní daň. A aby byla svoboda všech náboženských vyznání. Aby bylo zrušeno poddanství.“


Vždyť je to ale neustále prezentováno jako krvavé události v Praze?
Hlavačka: Náš obraz revoluce je románový – vyhraněné strany, které na sebe míří, popřípadě střílejí a vůbec si dělají to nejhorší. Jenže v revoluci toto trvá většinou pouze několik dní. Revoluce byla ovlivňována zdola i seshora, monarchie byla mnohonárodnostní (české země minimálně dvounárodnostní) a ještě se k tomu přidala sociální otázka (především na venkově). To všechno se nakumulovalo v jednom bodě přesně uprostřed století. A všichni najednou hledali řešení.

Hovoří historik Jan Randák z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy:
Historici hovoří o několika možných identitách v českém prostředí – o rakušanství, němectví, slovanství, češství.
Rakušanství se snažilo zformovat nějakou prostátní, loajální identitu. Tyto pokusy sahají až do období josefinismu. A velmi aktivní byly tyto tendence během protinapoleonských válek, kdy se apelovalo na loajalitu se zemí, s trůnem. (Je otázka, zda by se Češi čtyřicátých let 19. století dokázali ztotožnit s jinou identitou než tou českou.) Pak tady bylo češství, typické pro 30. a 40. léta, v rámci českého prostředí. A bylo tady slovanství, které se aktivizovalo prostřednictvím austroslavismu a Slovanského sjezdu. Ale také tady bylo němectví, které se plně rozvíjelo ve 40. letech 19. století a které začalo na češství narážet právě od roku 1848.
Pro vytváření česko-německých vztahů v druhé polovině 19. století hraje rok 1848 tedy velice důležitou roli. (Když věc trochu zjednodušíme, můžeme říct, že to, co začal rok 1848, definitivně vyřešil až květen 1945 a následující odsun Němců. Jsem si přitom vědom problematičnosti a politické nekorektnosti tohoto tvrzení.) Od dubna května roku 1848 jde jak česká společnost, tak německá společnost v Čechách svou vlastní cestou a sleduje vlastní cíle. Zatímco Češi usilovali o zrovnoprávnění v rámci habsburské monarchie v intencích austroslavismu a vybudování silného Rakouska, čeští Němci se přiklonili k myšlence sjednoceného velkého Německa. Po květnu červnu 1848 se tak Češi s Němci podle mého soudu nedokázali dohodnout a (z dnešního hlediska) ani dohodnout nemohli.

Měla ta revoluce vůdce?
Hlavačka: Za revoluce lidé většinou říkají to, co nechtějí, ale ideovým vůdcem se stane ten, kdo řekne, co chceme. A u nás to byl František Palacký s jasným psaním do Frankfurtu. Šlo totiž o obrovskou státoprávní otázku: Co bude se střední Evropou? Rozpustí se české národní hnutí v německém sjednocovacím procesu? Zůstane zachována habsburská monarchie? Nebo západní část přejde do německého sjednocení? V tom je to revoluce – jsou nastartovány určité možnosti vývoje, z nichž žádný není dopředu jasný, a nakonec vítězí víceméně silové pojetí.

Hovoří historik Jan Randák z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy:
Palacký ve svém slavném dopisu do Frankfurtu svou osobou a jménem Čechů odmítl podíl Čechů a české společnosti na vzniku velkoněmeckého státu. Jasně řekl, já jsem Čech rodu slovanského, a na několika málo stránkách svého dopisu vyjádřil český program, který byl nekompatibilní s tím německým.

Munzar: Petiční hnutí mělo své vůdce, poměrně jasnou koncepci a ideu, za kterou šlo svou petiční cestou. Bojovníci na barikádách ale nesledovali stejné cíle jako vůdci tehdejší české politiky a chtěli mnohem víc.
Za skutečného vůdce na barikádách ovšem nelze označit žádnou konkrétní osobu, takový člověk tady prostě nebyl. Josef Václav Frič se ve svých Pamětech jmenoval velitelem Klementina a skutečně se tam snažil velet – jako jeden z mála studentů měl vojenské vzdělání, protože v Paříži navštěvoval polskou emigrantskou vojenskou školu. (Z té byl vyřazen a odeslán na Balkán jako zpravodajec polské emigrace, ale zůstal v Praze a nikdy tam nedojel.) A protože byl velice agilní a měl poměrně jasné radikální cíle, byl schopen část barikádníků strhnout k odporu a boji. Ovšem skutečné centrum, které by řídilo operace radikálů na barikádách, neexistovalo.

Ale když se revoluční hnutí změnilo v revoluci, české elity se rozdělily…
Rak: To byla revoluce. Revoluce nejsou barikády. Je to proces, prudký zlom, který může klidně proběhnout bez barikád a může být úspěšnější. Revoluce je přetržení minulosti. A to se tady stalo. Na jiné definici se nikdo nikdy neshodl.

Ale k eskalaci revoluce vlastně došlo nešťastnou náhodou?
Hlavačka: Krásně se to dá vytušit už z (březnové) petiční fáze. Zpočátku je to akce repealistů, což je radikálnější stolní společnost. Ti se ale cítí nejistě a předají to Braunerovi (František August Brauner, český právník a politik – pozn. red.), který má zkušenost s poddanskou otázkou, selským vyvazováním a podobně. Brauner to přepracuje, ale ve Svatováclavských lázních se s tím vystoupit neodváží a omluví se, že je nemocný, a předá to Aloisovi Pravoslavovi Trojanovi, úředníkovi Jednoty (Jednota ku povzbuzení průmyslu v Čechách – pozn. red.), který to tam přečte.
Jenže potom přijde otázka, kdo s peticí pojede do Vídně. Zase se to nabídne Braunerovi, ale ten se zase omluví, že je indisponován. Takže se toho ujme hospodský Petr Faster a jeho delegace, se svými kavárenskými horizonty, odjíždí do Vídně. Skutečný vůdce se tedy opravdu nenašel.

Rak: A tady je strašně důležité, že mezitím přijde 13. březen, kdy to vypukne ve Vídni. Císař odvolá Metternicha, zruší cenzuru a všechno povolí. Revoluce je tedy císařsky povolena a teprve tehdy vypukne to nadšení. Do té doby totiž vládla v Praze nervozita, co z toho bude.

Hlavačka: Odpověď na první petici je nemastná neslaná, ale u druhé petice kromě jednoho bodu souhlasí se vším – svou odpovědí to legalizuje. Revoluce vlastně vyhrála hrozně snadno.

Proč došlo k té střelbě?
Rak: Narůstalo určité napětí. Armáda prohlašovala, že poslouchá jedině Windischgrätze, do toho se radikalizovali vídeňští studenti a těm pražským bylo líto, že se nepředvedli stejně jako vídeňská aula, že neměli barikády, to jeviště a kulisy revoluce, jak se sluší a patří. Za této situace do toho vstoupila náhoda: Windischgrätz vyprovázel ze mše (svatodušní mše 12. června na Koňském trhu – pozn. red.) konzervativní měšťany, ti mu provolávali slávu. Okolo šla ale další skupina a ta volala „Hanba“ a začalo se to shlukovat. V tu dobu se právě vracela jednotka ze stráže, její velitel viděl shluk lidí kolem svého velitele, a tak nasadil bodáky a vpadl do toho.

Tím se dostáváme k osobnosti Alfreda Augusta Windischgrätze, což byl podle našich učebnic a české paměti strašný zloduch?
Munzar: Windischgrätz byl v roce 1848 mezi českou společností člověk velmi nepopulární, ačkoli jako voják patřil k velmi dobrým vůdcům (jeho postup v boji proti radikalizované revoluci v Praze i ve Vídni, ale i jeho tažení do Uher byly po vojenské stránce velmi dobře naplánované a připravené akce). Windischgrätz byl člověk politicky ultrakonzervativní. Byl to legitimista, který uvažováním spadal ještě do období před Velkou francouzskou revoluci, byl to člověk 18. století. Na jeho výchově se podílela francouzská emigrantská šlechta, což se na něm nutně muselo podepsat. Byl také velmi povýšený. Je znám jeho výrok: „Člověk začíná teprve baronem.“ Byl to však česko-rakouský šlechtic (Windischgrätzové jsou v Čechách usazeni od konce 16. stoleté) a od roku 1840 byl velícím generálem v Čechách a v jeho podřízenosti vyrostlo mnoho tehdejších velitelů císařského vojska.

Hlavačka: Když Windischgrätz přišel začátkem května do Prahy, měl za sebou zkušenost s vídeňskou revolucí. Tu byl sice ochoten potlačit, ale než tak učinil, císař vše povolil a bylo po revoluci. Takže tam figuruje i jakási vojenská uraženost, kdy Windischgrätz tráví dlouhý čas u Trnavy. Do Prahy pak přijíždí jako hlavní velitel Čech a dělá pořádek. Vojsko se už nemůže povalovat v kasárnách, jako to bylo od března do května, ale musí být pořád v akci – cvičí a ukazuje se – a tím de facto provokuje.
Nadto nesmíme zapomenout, že mu během revoluce zastřelili ženu před očima – sám říkal: „Ta kulka patřila mně.“ Takže bych nepodceňoval jeho ochotu se s revolucí v Praze nějak osobně vypořádat.

Munzar: Expertiza puškaře Lebedy, provedená v té době, se přiklonila k tomu, že se nejednalo o náhodný výstřel, ale o výstřel s malou prachovou náplní odněkud z protilehlých domů. Je proto možné, že šlo o pokus Windischgrätze zastřelit.

Rak: Byl zmatek, vypuklo povstání, velícímu generálovi zastřelí manželku, je zajištěn podezřelý, ale Lebeda provede expertizu a na jejím základě řeknou, že to neudělal, a pustí ho. Byl to prostě právní stát, a to i za revoluce. Na to bychom neměli zapomínat.

Čili nepadli jen studenti, ale i vojáci?
Munzar:  Jednoznačně. Ztráty na obou stranách byly zhruba srovnatelné. Na straně povstalců se uvádí 43 mrtvých a 63 raněných. Ztráty vojska se pohybují mezi 80 až 100 vojáky, a i když padlých bylo jen 18, v absolutních počtech je to přibližně 100 na 100.

A opravdu bombardoval Windischgrätz Prahu? Padaly na Prašnou bránu šrapnely?
Munzar: Na Prašnou bránu šrapnely nepadaly. Bombardování Prahy je vůbec záležitost maximálně diskutabilní, když uvážíme poměr lidských a hmotných ztrát. Dělostřelci každopádně rozstříleli a zapálili Staroměstské mlýny a vodárenskou věž. A to stačilo k tomu, aby ve městě vypukla panika. Šlo o prvořadé cíle, neboť odtud bylo z ručních zbraní ostřelováno Windischgrätzovo vojsko umístěné na Kampě.
Další bombardování pak nezanechalo žádné následky a je možné, že střelba byla vedena buď nad město, nebo slepými náboji a že měla mít pouze demoralizující účinek. Pro měšťany ostatně bohatě stačí, když je slyšet neustálé hřmění.

Čili Windischgrätz nechtěl zničit Prahu?
Munzar: Určitě ne.

Rak: V Staroměstských mlýnech byly také sýpky. Kdyby se vznášející se hořící obilí sneslo nad město, tak město shoří. A to pochopitelně mělo také demoralizující dopad – „nechme toho, vypadá to vážně“.

Hlavačka: Navíc to doprovázely další detonace a uvádí se, že to hořelo celou noc a nad Prahou plála „apokalyptická záře“. Po této zkušenosti městská rada okamžitě nabízí složení zbraní.

Jak tedy dopadla ta revoluce? Jak skončila?
Hlavačka: Povstalci si kupodivu mysleli, že když se Windischgrätz stáhl z Prahy, že vyhráli, a den dva žili v dojmu, že jsou vítězové. A k tomu byli přesvědčeni, že se jim navíc podařil husarský kousek. Šlo o zajetí hraběte Thuna, posledního guberniálního prezidenta. Thun se jako nejvyšší správní úředník šel podívat z paláce na Malostranském náměstí, co se děje naproti ve městě. Přešel Karlův most, přelezl barikádu a oni ho zajali. Považovali to za neuvěřitelný trumf, který s Windischgrätzem vymění za mír nebo za odstup. (Byla to hlavně Fričova záležitost.)
Ale mýlili se a brzy pochopili, že to nemá žádný smysl. Angažoval se v tom navíc i František Palacký, kterému se s dalšími podařilo hraběte Thuna vysvobodit. Palacký na to nerad vzpomínal, protože měl v ten den zrovna abrahámoviny a oni mu je tím zkazili. A další je, že Palacký Friče nenáviděl, znali se totiž z ulice a Frič mu kazil kluka. Takže vztah radikálů a liberálů má i osobní pozadí – ta česká společnost byla strašně malinká, akumulovaná na Staré a Nové Město, všichni se znali.
Takže přestože revoluce zpočátku vypadala nadějně, nakonec kapitulovala se vším všudy. A když čtete Palackého vzpomínky, jednoznačně to hodnotí jako největší neštěstí celé revoluce, protože jim „ti kluci na barikádách“ všechno zkazili.
Pražská revoluce tak končí totální prohrou. Jak strategicko-vojenskou, tak i kvůli tomu, co bylo rozehráno. Předtím tady byly národní gardy, studentské gardy – všechno se musí zastavit nebo bude zrušeno. Byla tady Česká charta z 8. dubna, podle které se měl sejít český sněm, který měl určit, jak se bude dál jednat – nesejde se, je zakázán. Kromě budoucího Říšského sněmu ve Vídni liberálové ztratili jakoukoli politickou platformu k jednání.

A co tedy ta revoluce přinesla?
Rak: Poddanství zůstalo zrušené. A pokud jde o to, kdo byl poražený a kdo vítěz, rozhodně by byla chyba považovat za vítěze lidi, jako byl Windischgrätz. Posloužím si výrokem slavného konzervativce, posledního lancknechta, Bedřicha ze Schwarzenberka: „Vítězem je ouřada.“ Neoabsolutistický systém, který pak přišel, byl totiž systém ryze byrokratický. Šlechta se do těchto pozic nevrátila.
Koneckonců je tu pikantní historka: Když byl Windischgrätz propuštěn, šel říct Císaři, mladému Františku Josefovi, že tohle ne, a on mu řekl, nutí mě k tomu okolnosti. Na to měl ale Windischgrätz s vojenskou rázností odvětit: „Kdyby nebylo mě a mých vojáků, Veličenstvo, nebyl byste tady ani vy, ani vaše okolnosti.“

Hovoří historik Jan Randák z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy:
Rok 1848 je pro českou společnost mimo jiné důležitý tím, že se její dosavadní kulturní aktivity přerodily do aktivit politických. Česká společnost poprvé vystupuje jako hráč na politickém jevišti habsburské monarchie.

Hlavačka: Kdo je vítězem revoluce? Jednoznačně je to státní byrokrat, který místo šlechty přebírá veškerou správu nad obyvatelstvem.
A pak je to rolník, který dostane půdu do svého vlastnictví (tedy po mírné náhradě za přidělení této půdy, což bude trvat dalších 20 let). Tím pádem se z něj stává člověk, který pracuje na své půdě, je jejím skutečným vlastníkem. A to se týká milionu lidí.
Další je nastartování konstitučního života. Do 7. března 1849 se zde pokoušelo vládnout konstitučně, a ty největší výdobytky pocházejí z jednání Říšského sněmu, což je právě zrušení poddanství a roboty 31. srpna, respektive 7. září 1848, kdy to podepíše císař. To je jasné vítězství revoluce.
Ale mělo to i další přínos. Ti, kteří potlačili revoluci, to nevracejí zpátky do metternichovského období. Oni musí vytvořit nový, moderní systém. Takže nastartují třeba liberální ekonomiku, přichází zrušení celních hranic, funguje úvěrový systém na podnikání (ve velkém v 50. letech), je vytvořena nová vzdělávací soustava. Pod vedením Thuna se gymnázia změní na osmiletá. Filozofie se změní na pravou fakultu. Je provedena reforma univerzit, které už nebudou vychovávat jenom státní úředníky, ale stanou se z nich autonomní pracoviště, kde se má dělat základní výzkum, kde se má bádat (právě tehdy také vzniká historická věda jako taková).
A v neposlední řadě je to, že kromě státně-byrokratického systému až do nejnižších stupňů (okresní hejtmanství a tak dále) vzniká také samospráva. 17. března 1849 je vydáno provizorní zřízení obecní, což je protiváha státní správy. Lidé ve svých bydlištích si tak mají o základních věcech rozhodovat sami. Od té doby máme samosprávu, ať je obecní, okresní nebo zemská.

Teď jste mě rozhodil, pane profesore, já jsem si myslel, že po revoluci přišla jakási doba temna a útlaku?
Hlavačka: V učebnicích je samozřejmě napsáno, že revoluce prohrála, že revoluce byla poražena. Ale co v ní bylo poraženo? Politická maxima revoluce…, těch samozřejmě dosaženo nebylo. Jenže revoluce nejsou jen radikálové na barikádách, druhá polovina lidí byla konzervativní a žádnou revoluci nechtěla.

Jako třeba Palacký?
Hlavačka: Palacký byl liberál, ale během roku 1848 zcela radikálně změnil své názory vůči šlechtě, vůči svým chlebodárcům.

Rak: Jedna z věcí, která taky není v učebnicích, je Palackého návrh na reformu správy celé monarchie. Palacký v ní rezignoval na historické celky a chtěl, aby byla monarchie federalizována na etnickém základě. To je jeden z nejrevolučnějších činů – vykašlat se na nějaké České království a udělat zvlášť české a zvlášť německé kraje. A strašně si vážím Palackého za jeho odpověď, když se nad tím podivovali, že zrovna on, historik, to udělal takto. On na to totiž říká: „Historie pro mě není mrtvá“.

Jak byli potrestáni ti radikálové, ti zlobiví kluci? Byly nějaké drakonické tresty? Ve Vídni padaly tresty smrti.
Munzar: U nás žádné takové tresty nepadly, pokud jde o červnové povstání.

(redakčně kráceno)