„Chtěla bych žít i jiný život než ten tenisový,“ říká Lucie Hradecká

V letošním roce měla Lucie Hradecká se svou spoluhráčkou Andreou Hlaváčkovu dvakrát na dosah vítězství na slavných wimbledonských dvorcích. Dvakrát se ale nakonec radovaly sestry Williamsovy. Letos také popáté v kariéře postoupila do finále turnaje WTA, ani tentokrát však neuspěla. Přesto má za sebou výjimečnou sezonu, kterou společně s Hlaváčkovou zakončí premiérovou účastí na Turnaji mistryň a domácím finále Fed Cupu proti Srbsku. S Lucií Hradeckou hovořila v Profilu z 24. září Patricie Strouhalová.            

Petra Kvitová bude pro Turnaj mistryň v pořadí pátá, Tomáš Berdych sedmý. Co to pro vás znamená? Jakou spojkou pro vás Petra Kvitová v Istanbulu bude?
Péťa už tam byla a ví, jak to tam chodí, takže na ni budeme mít hodně otázek, aby nás tím trochu provedla a my tam moc nepátraly. To, že jsme v deblu na Masters, Péťa v ženském singlu a Tomáš v mužích, je pro český tenis jenom dobře.

Jakou jste si navzájem oporou a podporou?
Péťa s Tomášem jsou z Prostějova, takže v Čechách se moc nevídáme. Určitě je příjemné na turnaji potkat známé tváře, s kterými se můžete bavit česky a nemusíte to lámat přes koleno v angličtině. A jak je tam mnohem méně hráčů, je to pak daleko příjemnější.

Takový tenisový závěr roku tady opravdu dlouho nebyl. Jak se na to těšíte? Jak je to po fyzické, ale i psychické stránce?
Náš kalendář je hodně nabitý, letos byla navíc olympiáda. Ta sezona je dlouhá, ale takovéto zakončení by si přál každý tenista, obzvlášť jde-li o Masters a finále Fed Cupu. A psychicky to dolehne na člověka až po těchto dvou akcích. Do té doby ho drží při síle, že se má stále na co těšit. Snad to dopadne dobře.

Smůlu na okruhu WTA jste neprolomila ani na pátý pokus, teď v Québecu. Co jste si z toho odnesla?
Měla jsem hroznou radost, že jsem se dostala do finále, že už by se to konečně mohlo zlomit, že je to hala a docela dobrý povrch. Bohužel, soupeřka byla proti. Snad mě ještě čeká dost turnajů a nějaké to finále ještě přibude.
A ponaučení? I když ve finále člověk nevyhraje a nehraje jako celý turnaj, přece jenom odehrál čtyři super zápasy. Ty si musí pamatovat do příštího turnaje, aby mu pak vyšel i ten pátý.

Co si z toho pamatujete vy? Na jaké momenty z předchozích zápasů vzpomínáte?
Když člověk vede, je trošku v klídku. Ale třeba ve finále v Québecu s Flipkensovou to bylo vyrovnané, ale ve druhém setu jsem najednou měla pár breakballů. Malinko jsem si pomyslela, teď je ta šance! Ale bohužel, člověk nad tím nesmí tolik přemýšlet…

Napravit to můžete v říjnu v Linci. S jakým předsevzetím a nasazením do toho půjdete?
Teď mám třítýdenní tréninkové volno, takže doufám, že do Lince přijedu stoprocentně připravená. A začnu tím nejjednodušším – pokusím se vyhrát první kolo.

Jak vypadá takovéto třítýdenní „volno“?
Než jsem se vrátila z Ameriky, hrála jsem pět šest týdnů každý den, protože se mi dařilo jak v singlu, tak v deblu. Vysloužila jsem si za to pět dní bez tenisu, což bylo úžasné. Setkala jsem se s přáteli, rodinou, odpočívala. Teď ale zase začal tvrdý režim (dvoufázový trénink, kondice), abych byla na konec sezony stoprocentně připravena a mohla říct, že jsem ji zodpovědně dohrála.

V říjnu vás tedy čeká premiéra v Turnaji mistryň. V čem je tento turnaj tak specifický?
Je to výběr nejlepších osmi hráček toho roku, v deblu jde navíc jen o čtyři páry, což je z celkového počtu strašně málo. O to cennější je se tam dostat. Člověk vlastně hraje rovnou semifinále.

A je v něčem specifický i trénink na tento turnaj?
Asi ne. S Andy (Andrea Hlaváčková – pozn. red.) jsme se viděly naposledy na US Open, pak hrála v Asii. Nějaký čas teď máme individuální přípravu a týden před Masters spolu budeme hrát čtyřhru v Linci, abychom se zase trochu sehrály. Nic speciálního asi vymýšlet nebudeme. Sezona šla docela dobře i bez speciálních příprav, takže to v tom rytmu i dohrajeme.

Máte radši čtyřhru, nebo dvouhru?
Čtyřhra je proti dvouhře daleko jednodušší, je snažíš získat více bodů do žebříčku, v pavouku je přece jenom vždy o polovinu lidí méně. Ale člověk není na kurtě sám, a když se mu zrovna nedaří, spoluhráč ho podrží. Je to o vzájemném doplňování.

Podle čeho si vybíráte spoluhráčku?
Musíme si sednout povahově i herně. Člověk je odmalička veden k nějakému způsobu hry, něco je mu vlastní. Kdyby ten druhý byl úplný opak, asi by to dobrou dvojici nesložilo.

Nedá se tedy říci, že se příprava na dvouhru a čtyřhru výrazně liší?
Já to tak zatím nemám. Normálně se připravuji na dvouhru a čtyřhru beru jako doplněk. Člověk je zvyklý být sám na celý kurt, a pak se stará jen o půlku, což je lepší.

Vaše stabilní spoluhráčka je Andrea Hlaváčková. Jaké jsou její herní vlastnosti? Čím doplňuje ona vás a čím vy ji, aby byl váš společný výkon perfektní?
Obě máme podobnou hru, hrajeme agresivní tenis, všechno, co se odehrává na kurtě, záleží na nás, diktujeme hru, a tím na sebe bereme i malé riziko.

Čím se hecujete?
Tak porůznu. Nemáme nic speciálního… Před každým míčem si říkáme, co se bude dít, jestli jí pomůžu, nebo to nechám na ní a budu si hlídat svou půlku.

O olympijské zlato i vítězství ve Wimbledonu vás připravily sestry Williamsovy. Čím to, že jsou pro vás neporazitelné?
Speciálně na trávě snad neprohrály zápas. Fyzicky jsou na tom daleko lépe, jsou vyšší, mají daleko více síly, mají jinak postavené tělo – jsou bytelnější. Na trávě je to s nimi hrozně těžké. Možná je s nimi lepší hrát v prvních druhých kolech než ve finále. Oni mají totiž tu povahu, že když vyhrají čtyři zápasy, tak pátý už neprohrají.

Jak moc vám pomáhá vaše rodina?
Bez rodiny by to nešlo. Člověk je sice pryč, ale je stále v kontaktu, ví, že se má, kam vrátit. Ostatně rodina mě dovedla k tenisu.

Jaké je vaše největší osobní a tenisové přání? Dá se to vůbec rozdělit?
Teď žiju pořád tenisem, jsem pořád na kurtech, takže ani žádné přání nemám. Do budoucna bych určitě chtěla rodinu a žít jiný život než tenhle tenisový. Ale v tom tenisovém životě je ta první příčka na žebříčku vždycky motivující. Ve čtyřhře k ní máme blízko, tak uvidíme, jestli se nám to podaří prolomit.

Finále Fed Cupu v Praze proti Srbsku. Bude to hodně těžké?
Ve finále nemáte lehký zápas. Doufám, že nás diváci a fanoušci přijdou povzbudit a že bude plno. Divácká podpora je strašně příjemná. I když člověk zrovna nemá dobrý den, diváci ho dovedou vyhecovat k výkonu, který by jinak nezvládnul. Dostane se do malého transu a v něm pak hraje. Myslím, že se nám to podaří. Zvládly jsme loňské finále venku proti Ruskám, které bylo velmi těžké. Teď máme výhodu domácího publika, tak to snad vyjde.

(redakčně kráceno)