„Miladu Horákovu jsem komunistům neodpustila,“ říká Olga Hrubá

Po únorovém převratu byla Olga Hrubá víceméně donucena opustit Československo. Jako bývalá spolupracovnice Milady Horákové z exilu Spojených států usilovala marně o její osvobození. A právě neoblomnost komunistického režimu ji nakonec společně s jejím mužem nasměrovala k soustavnému, ale nenásilnému boji proti komunistické totalitě. Společně s dalšími pěti Češkami teď získala krajanské ocenění Významná česká žena ve světě. V Profilu z 27. září hovořila s Olgou Hrubou Patricie Strouhalová.

Vítám vás v České republice. Je to jedenáct let, co jste tu byla naposledy. Když srovnáte návštěvu před jedenácti lety a teď, změnila se nějak Česká republika?
Změnila se k lepšímu. Velmi mě překvapilo, jak jsou Pražáci milí, jak to tady všechno vzkvétá, a doufám, že to bude všechno dál stejně pokračovat.

Byla jste spolupracovnicí Milady Horákové a spolu s dalšími světovými osobnostmi jste se snažila intervenovat za její propuštění, psali jste dopisy. Co jste v nich psala? Komu konkrétně jste je posílala?
Všem možným osobnostem světového jména, například paní Rooseveltové, Einsteinovi a snad také Churchillovi, ale také různým organizacím. Bylo to ale všechno marné.

Dokdy jste věřila, že Milada Horáková dostane milost?
Až do poslední chvíle jsme si namlouvali, že se něco v komunistech pohne a že ji nějak zachráníme. Byl to zlom v našem životě. Tehdy jsme se rozhodli, že budeme proti totalitě dělat, co je v našich silách – nenásilně, ale neopomeneme jedinou příležitost, abychom jim to nevrátili.

Už jako mladá jste byla velmi politicky činná. Podílela jste se na vydávání studentských samizdatů, působila jste v Národní socialistické straně. O co vám tehdy šlo?
Žili jsme v takovém poblouznění a věřili jsme, že tady vyhraje demokracie. Ve volbách do Svazu vysokoškolského studentstva vyhráli národní socialisté, lidovci byli na druhém místě a komunisté padli s dost velkým rozdílem na třetí místo. Předpokládali jsme, že je to předzvěst květnových voleb. Jela jsme na Slovensko na Oravu lyžovat a vrátila jsem se na konci února. Druhý den jsem šla na filozofickou fakultu přes Staroměstské náměstí a byl tam Gottwald. Neměla jsem absolutně žádnou představu, co se děje. Všude milice a řev.

Když se vrátím k těm dopisům. Víte třeba, kde skončily dopisy, které jste posílali Klementu Gottwaldovi?
Dopisy šly většinou do Washingtonu, my jsme byli v New Yorku. Odpovědi mě ale nijak zvlášť nezajímaly, většinou v nich bylo, dobře, pokusíme se něco udělat, ale neděláme si žádné iluze. Bylo to velké zklamání, životní trauma.

Kdy jste se s Miladou Horákovou viděli s vaším mužem naposledy? Proč neodešla?
Naposledy jsme ji viděli před naším odjezdem, bylo to na konci června 1949, a můj muž jí domlouval, aby odešla. Ona měla připravený útěk prostřednictvím evangelických far na západě. Doktor Horák se takto dostal ven, nejdříve tam na ni několik dní čekal, ale ona chtěla pořád něco dokončit, připravit…

Váš muž byl americký občan, původně českobratrský evangelický duchovní a za druhé světové války zpravodajský důstojník 3. americké armády. Byl také jedním z těch, kteří v květnu 1945 vyřídili představitelům v Praze nabídku pomoci generála Pattona?
Přijel na džípu z Plzně do Prahy, těch džípu bylo asi šest nebo sedm, tady se ještě střílelo a on jednal s Českou národní radou. Profesor Pražák (předseda České národní rady – pozn. red.) jeho nabídku velmi vděčně přijímal, ale komunisté, nevím kolik jich bylo, Smrkovský byl jedním z nich, to úplně zamítli.    

S manželem jste pak ve Spojených státech vydávali časopis Náboženství v oblastech ovládaných komunisty (Religion in Communist Dominated Areas – pozn. red.), který přinášel zprávy o náboženské situaci v komunistických zemích. Kde jste sháněli informace?
Z oficiálních pramenů, které jsem překládala. A k tomu jsme zvlášť přidávali náš komentář, abychom neinterpretovali, ale vysvětlili, co tam je. Hrozně to komunistům škodilo a někdy jsme jim udělali strašnou ostudu na mezinárodních fórech, když jsme konfrontovali jejich propagandu s tím, co sami deklarovali jako svoje postoje.

Jaký ohlas měl časopis v Americe?
Mělo to ohlas, ale každého Američana to nezajímalo, bylo to vzdálené téma. Materiál jsme ale posílali do šedesáti zemí, předplácela si to i čínská vláda, aby měla informace sama o sobě. S tím vědomím jsme také ty materiály připravovali. No, dělali jsme jim ostudu.

Váš manžel žádal v roce 1977 v Kongresu Spojených států o podporu pro členy Charty 77. Jak se na to připravoval? Jak jste mu pomáhala?
Jak jsme se dozvěděli o Chartě, hned jsme o ní začali podávat informace. Často nás zvali, abychom informovali výbory pro lidská práva a náboženskou svobodu. Můj muž tehdy náhodou zase dostal pozvání, tak jsme do noci seděli a připravovali jeho projev. Byl v něm jmenován Václav Havel, Jirka Lederer a další chartisté. Bylo to poprvé, jenže velký zájem o to nebyl.

Bylo těžší odpouštění, anebo opouštění, ať už blízkých, když jste emigrovala do Ameriky, či ideálů, iluzí, očekávání, které jste měla?
Odcházela jsem celkem s lehkým srdcem. Měla jsem starost o rodiče a o bratra a o to, jak se jim povede. Mého muže totiž nový systém považoval za amerického špióna, což mým příbuzným samozřejmě neprospělo. Ale pro mě to byla záchrana, že jsem se vůbec dostala ven.
A odpouštět jim? Těžko bych mohla. To, že mi rozbili hlavu a vůbec se ke mně chovali nepěkně, beru už celkem s humorem. Ale Miladu Horákovu jsem jim neodpustila, nikdy.

Olga Hrubá (*1927)

V roce 1949 odešla se svým manželem Blahoslavem Hrubým do Spojených států, kde se aktivně podílela na vydávání časopisu Religion in Communist Dominated Areas (RCDA), který po několik desetiletí přinášel informace o represi ve státech za železnou oponou a potlačování lidských práv. Iniciovala mimo jiné celosvětový protest proti procesu a odsouzení Milady Horákové. V rámci nenásilného boje s komunistickou totalitou se zasazovala například o osvobození ruského disidenta Alexandra Solženicyna a společně se svým mužem obhajovala jako jedna z prvních hnutí Charta 77. Získala osobní ocenění od někdejšího amerického prezidenta Ronalda Reagana. Za jeden ze svých největších úspěchů považuje záchranu sedmi sibiřských křesťanů tím, že přiměla americký Senát udělit jim výjimečně občanství USA. Po smrti svého manžela žije v New Yorku.


(redakčně kráceno)