„Dělám si, co chci,“ říká Lenka Dusilová

Projekt Baromantika přinesl Lence Dusilové titul zpěvačka roku. Po letní přestávce a dovolené na Aljašce se s ním znovu vrací na podzimní turné do českých měst. Mimo to k němu natočila nový klip a chystá se i na natočení komorního živého koncertu. O inspiraci, tajemství a svých plánech hovořila Lenka Dusilová s Patricií Strouhalovou v Profilu z 1. října.     

Začal podzim. Jak podzim prožíváte po letní sezoně? Je méně práce?
Vrátila jsem se z Aljašky a rovnýma nohama jsem skočila do práce. S kapelou jsme natočili klip k titulní písni Baromantická s režisérem Tomášem Zilvarem za asistence Bet Orten. Klip by měl být k vidění během příštího týdne. Taky pracujeme na novém webu a připravujeme koncerty na listopad a tak dále. Takže se máme dobře.

Na Aljašku jezdíte už dlouhou dobu. Čím vás pohltila? Proč se tam tak ráda vracíte?
Jezdím tam spíše z osobních důvodů, protože můj přítel tam má k dispozici sklářské studio, kde fouká sochy ze žhavého skla, a já mu tam víceméně dělám společnost. Také je to dobré prostředí, kde se můžu koncentrovat na hudbu, psát a tak. Aljaška je v létě fantastická, je to velmi krásná země, doporučuju.

Své poslední album jste pojmenovala Baromantika. Co to pro vás znamená? Je tam hodně té romantiky?
V nápadech, které přicházely, jsem cítila velmi silnou romantiku, ale velmi specifickou, trochu temnější nebo melancholickou, trochu ponořenější do sebe a hodně krajinomalebnou, což je pro mě v textech důležité. Vlastně je to takový patvar mezi velmi krásným a nazdobeným a vrstevnatým světem.

Kde jste hledala inspiraci při tvorbě nového klipu? Co pro vás bylo důležité sdělit posluchači a divákovi v jedné osobě tím obrazem?
Oslovil mě Tomáš Zilvar, s kterým jsme se shodli na velmi podobném vkusu a vidění. Skladba Baromantická se týká sdělení důležitého tajemství od otce či matky, které nějak ovlivňuje váš život. A vy přitom čekáte, jestli vám ho ta starší generace sdělí, nebo si ho vezme s sebou, až zemře. Pro mě je to velmi osobní příběh a velmi důležitý vzkaz.

Kdo vám dal takový vztah? Nebo od koho jste ho čekala a nedal vám ho?
Inspiraci dost čerpám ze svého rodinného příběhu. Je to asi nejuvěřitelnější věc, o které mohu zpívat. Považuji to za čištění energie, která se táhne celou rodinou, kterou přenášíme z generace na generaci. Je dobré vědět, odkud pocházíme a co jsme zač – dohledávat chybějící střípky.

Každý k tomu přistupuje jinak. Někdo k tomu nenajde odvahu za celý život a bojí se otevřít ty dveře, za kterými na něj čeká možná velké tajemství. Přitom tam může být velká úleva a osvobození. Jak těžké to bylo pro vás? Jak moc vám k tomu pomáhala hudba?
Ten příběh je strašně dlouhý a vlastně jsem nikdy v životě neobjevila nic lepšího než hudbu, co bych mohla dělat. Pro mě je ale velmi těžké o tom mluvit, je to příliš osobní…

Když se podíváme na muzikanty, s kterými hrajete, je to také ve velmi osobní rovině. Co je pro vás nejdůležitější, aby měl člověk, s kterým budete spolupracovat?
Jsou to jejich hudební světy, které mě přitahují. Baromantiku se mnou stvořili skladatelka Beatka Hlavenková a Viliam Béreš a Patrick Karpentski, kteří dělali aranže. Všichni mají svoje vlastní kapely a projekty, které jsou velmi hudebně zajímavé. Pro mě je pak hrozně lákavé představovat si, jak by jejich schopnosti fungovaly s těmi mými. To je ta první fascinace. A pak je pro mě samozřejmě důležitý nějaký osobní vztah – abychom měli stejný vkus, uměli spolu dobře komunikovat a tak dál.

Stanou se z vás pak kamarádi, dobří kamarádi?
Myslím, že mám kolem sebe velmi blízké lidi, přátele. Ráda si stavím kolem sebe lidi, kterým rozumím, kdy vím, že to funguje, že nemusím očekávat nějaké zásadní střety, že nám jde o to samé.

Na podzim chystáte druhou část turné. Bude se nějak lišit od toho, co proběhlo na jaře?
Na 19., 20. a 21. listopadu chystáme natáčení živého koncertu z velmi malého klubu, bude to něco mezi studiovým a kavárenským koncertem, točit to bude zase Tomáš Zilvar. A potom objedeme asi pět nebo šest koncertů po různých kulturácích a klubech v Čechách. A ty by se neměly až zas tak lišit od jarního turné.     

Co se týče natáčení živého koncertu v malém, komornějším sále, jak tam vnímáte atmosféru, čím je to pro vás přitažlivější?
Taková prostředí jsou mně mnohem bližší. A k intimnější formě koncertu jsem směřovala i proto, že nemám ráda příliš velkou produkci. Mám ráda svůj klid. A než nějaká velká show mě zajímá, aby se muzikantům vidělo do kuchyně, jak hrajou, jak tvoří. Mám prostě ráda spíše dokumentární klipy nebo záznamy koncertů, kdy se můžu seznámit s tím, jak muzikanti pracují.

A jak tvoříte vy? Jak se to změnilo během Baromantiky a po ní?
Kromě toho, že hraju hodně s kapelou Baromantika, hraju i hodně sama a dostala jsem se ke tvaru, kdy hodně pracuju s efekty a smyčkami. Hraní si s těmihle krabičkami je pro mě vzrušující a vlastně mě to nutí, že si k tomu ráda sednu, hraju na kytaru a hledám nějaké rify, zvuky a snažím si hrát s tím zvukovým světem. Tím, že jsem našla tuto cestu, mě to přitahuje tvořit více než dřív. Bývala jsem línější.

Cítíte i svobodu?
Ano, je to super. Ta rovina, kdy je člověk solitér a k tomu má vlastní kapelu, je velká svoboda. Vlastně si dělám, co chci.

Lenka Dusilová (*1975, Karlovy Vary)

Zpěvačka. S hudební kariérou začala už v deseti letech na folkovém festivalu s vlastním zhudebněním básně Jiřího Wolkera. Zpívala také v pěveckém souboru Bambini di Praga. V letech 1991–95 byla frontmankou pražské rockové skupiny Sluníčko. V roce 1994 vyhrála kapela hudební soutěž Marlboro Rock In. V letech 1994–97 spolupracovala se skupinou Lucie. Po odchodu ze Sluníčka založila s Davidem Kollerem skupinu Pusa. V roce 2000 vyhrává cenu Anděl v kategorii Nejlepší zpěvačka. Od roku 2000 byla čtenáři hudebního časopisu Report opakovaně volena jako nejlepší zpěvačka roku. Po vydání se na sólovou dráhu také spolupracovat s folk-rockovou skupinou Čechomor – hostuje na jejím přelomovém albu Proměny. V současnosti hraje kromě sólových koncertů i se svojí doprovodnou kapelou Baromantika.


(redakčně kráceno)