Půl století trvalo, než se Charles Laurence vrátil do Prahy, místa svého dětství, aby pátral po okolnostech událostí, které zásadně ovlivnily celou jeho rodinu. Na základě archivních materiálů, osobních zpovědí a dalších historických pramenů pak vznikla autobiografická kniha Jiří Mucha, společenský agent. Laurence v ní odhaluje více než nelichotivý portrét tohoto spisovatele, který pod taktovkou StB svedl jeho matku, čímž poznamenal nejen diplomatickou kariéru jejího manžela, ale i zdraví jejich tehdy dospívající dcery. Charles Laurence hovořil o své knize v Profilu ze 4. října. Ptala se Patricie Strouhalová.
„Moje rodina se stala obětí Jiřího Muchy,“ říká Charles Laurence
V roce 1957 jste byl malý chlapec. Co si z té doby pamatujete? Jaká vzpomínka z příjezdu do Československa vám navždy zůstala v paměti?
Mám velice silné vzpomínky. Pamatuji si na prodejce kaštanů u řeky a šedivé staré město, mosty. Pamatuji si, jak po Praze jezdily tatraplány a jak mi moji rodiče říkali, že je používá pouze tajná policie. Město bylo krásné, ale mělo ponurnou atmosféru.
Jak se ve vašich očích Praha proměnila?
Na povrchu obrovsky. Poprvé jsem znovu viděl Prahu v roce 2007, a to byla obrovská změna – čistá, zrestaurovaná, krásná a zajímavá jako vždycky. Ale pod povrchem je stále stejná, stále je tu její velké historické dědictví a s ním smutek a tragédie.
Jde o autobiografickou knihu. Jak dlouho jste nosil toto téma v sobě? A proč jste ho nakonec zpracoval? Přece jenom v ní popisujete dost intimní záležitosti týkající se vaší rodiny. Co jste si sám v sobě potřeboval urovnat, vysvětlit?
Ten příběh je přítomen v celém mém životě. To, co se tady mé rodině stalo, bylo hrozné – zejména proto, že sestra kvůli tomu tolik onemocněla. A vrhlo to dlouhý stín na zbytek mého dospívání. Nesl jsem si to v sobě velmi dlouho.
Ale celkově je to dobrý příběh a jako novinář jsem věděl, že se tady stalo něco zajímavého. Když jsem vyrůstal, znal jsem ale pouze část těch událostí, neznal jsem podrobnosti. Jiří Mucha byla velice stínová figura, nicméně velice zajímavá. Rozhodl jsem se proto do toho pustit. Původně jsem ani nechtěl napsat knihu ani o tom psát do novin, ale pouze sem přijet a zjistit, co jsem schopen sám pro sebe odhalit. Ale pak jsem si řekl, že když najdu něco zajímavého, mohl bych o tom napsat.
Jiří Mucha je sice hlavní postavou vaší knihy, ale to nosnější téma, alespoň já jsem z toho měla ten pocit, je popis vyřešení a nalezení vašeho vztahu k vlastním rodičům. Jaké jste měl tedy vztahy se svými rodiči? Jak do nich zasáhl a jak je ovlivnil právě Jiří Mucha?
Kniha je hodně o mém vztahu se sestrou a potom se zbytkem rodiny. Můj vztah s rodiči byl v určitém ohledu obtížný, a v jiném ohledu dobrý. Nakonec jsem měl dobrý vztah s otcem, ale složitý vztah s matkou, což je myslím z mé knihy zřejmé. Na britské poměry jsme si ale docela blízcí. Chodil jsem na internátní školy, takže jsme spolu většinu života komunikovali přes dopisy. Nežil jsem tedy úplně s rodinou.
A pokud jde o Jiřího Muchu a to, co se stalo s mou rodinou, je to zcela zásadní. Je to takové tajemství. Po odchodu z Prahy už moje rodina nikdy nebyla stejná. Moje sestra onemocněla, když přišla do puberty. Britské tajné služby se pak dlouho zajímaly o mého otce a vyšetřovaly, co se tady vlastně stalo, což pro jeho kariéru bylo po určitou dobu velmi špatné. Pokračovat v ní mohl až na konci šedesátých let, kdy se bezpečnostní služby rozhodly, že k žádné škodě nedošlo.
V mé knize se pak hodně dočtete o různých špionážních aktivitách, což je mnohem snazší zjistit ze zdejších archivů než z těch britských. Popisuji tam také člověka, který pracoval v československém oddělení a který se zajímal o Jiřího Muchu. Je to velice spletitý špionážní příběh.
Profil: Charles Laurence (zdroj: ČT24)
Co nového a důležitého jste z našich dějin objevil jak pro nás, tak pro vás jakožto novináře? S kým jste při svém pátrání mluvil a jaká svědectví jste o té době zaznamenal?
O tom, jestli přináším něco české historii, musí rozhodnout čeští čtenáři. A nakladatel mě kontaktoval, protože si myslel, že stojí za to tu knihu vydat. Doslov napsal český historik Igor Lukeš z Bostonské univerzity a jde o velmi zajímavý text. Domnívá se totiž, že jde o příběh, který je velmi ilustrativní a pomáhá nahlédnout pod pokličku komunistického režimu v Československu.
A z mého pohledu novináře byl nejvíce fascinující den, když jsem se setkal s Kamilem Pixou, který působil ve skutečném nitru StB a který měl nesmírně odhalující vyprávění pro jakéhokoliv Evropana. Pixa pocházel z dobré rodiny, za války byl zatčen gestapem, viděl, jak gestapo mučí jeho matku, a sám byl také mučen. Byl odeslán do Dachau, přežil to a vrátil se domů. Tady přešel do tajené policie a zabíjel lidi, kteří kolaborovali s Němci. A také pak jako důstojník tajné služby řídil Jiřího Muchu, když začátkem padesátých let kontaktoval amerického novináře Williama Nathana Oatise. Bylo to v době, kdy vůči Československu platily americké hospodářské sankce, a šlo o skutečně velice zajímavý moment studené války.
Jak se díváte na to, že každý národ je na takováto období své historie velmi citlivý? Jak vnímáte citlivost Čechů k tomuto období? Za jak dlouho, a jestli vůbec, je možné v lidském životě odstoupit od černobílého vidění?
Nemyslím si, že byste se na to dívali černobíle, protože ono to tehdy černobílé nebylo. Všichni museli uzavírat kompromisy a vždy byli nějak ohroženi. Narodil jsem se v Británii a žiju v Americe a opravdu ze své pozice nemůžu někomu ve střední Evropě říkat, že měl dělat to či ono. Vždy je dobré vyrovnat se tím, co se dělo v minulosti, a dostat se do fáze, kdy bychom si měli říct, co jsme si, to jsme si, a pojďme dál.
Moje rodina se stala obětí například právě Jiřího Muchy. Já ale docela chápu, že někteří lidé, kteří tady žili a přežili ten režim, nechtějí vědět, co se stalo, chtějí jít dál svým životem. Mají na to právo.
Jak váš otec vnímal statečnost a zbabělost některých lidí v té době? Sám musel dobře poznat na vlastní kůži obojí?
Otec byl do značné míry Angličan, takže o takovýchto věcech nehovořil. V Itálii získal válečné vyznamenání, ale já jsem se o tom dozvěděl z historických knih, až když mi bylo asi třicet. Existoval dokonce dětský komiks, který vyprávěl jeho příběh, ale já jsem se o něm dozvěděl až mnohem později. Takže jsme se o tom přímo nebavili, ale bylo to ve vzduchu.
Měl jste mu to za zlé?
Jako novinář o věcech rád mluvím. Nevím, jestli to bylo správné nebo nebylo. Byla to prostě součást jeho povahy.
Potom jsem ho poznal velice dobře a mluvili jsme o těch věcech. Pojímal to velice filozoficky, ne jen způsobem, bylo to tak a tak. Každopádně se to stalo součástí rodinné historie. Sám jsem nikdy nebyl v armádě, nikdy jsem nebyl špion, musel jsem do toho dorůst, abych se o tom dozvěděl.
Kdybyste měl říct tři zásadní životní momenty, které vám nejvíce utkvěly v paměti? Jako novinář jste se soustředil na válečné konflikty od Falkland po Blízký východ, Indii, Afghánistán.
V podstatě skoro všechno, mohl bych o tom mluvit celý den. Na Falklandách to bylo opravdu mimořádné. Královské námořnictvo bojovalo o nějakou skálu v moři, nebydleli jsme v žádných hotelech, nebyly tam telefony a záviseli jsme na tom, co nám námořnictvo poskytne. Bylo fascinující vidět takto z blízka, jak funguje armáda. My jsme s těmi vojáky žili, byli jsme takzvaně vsazeni dovnitř. Američané si pak řekli, jak skvěle Britové kontrolují novináře, a proto dnes podobně vsazují novináře do Afghánistánu a mají je neustále pod kontrolou. Byl jsem také v Afghánistánu a Indii a vždy to byly fascinující výpravy a zajímavá a prospěšná práce. A před dvaceti lety jsem byl vyslán do New Yorku a tam se žije opravdu jinak.
Charles Laurence (*1950, Londýn)
Novinář. Jako syn významného britského diplomata strávil část dětství v zemích za železnou oponou, mimo jiné v Československu. Od osmi let se vzdělával na internátních školách (na Radley College a University of Kent at Canterbury). Jako zahraniční korespondent britského deníku The Daily Telegraph psal o válečných konfliktech na Falklandách, Blízkém východě či v Indii a Afghánistánu. Později působil jako šéf newyorské kanceláře The Daily Telegraph. Je autorem autobiografické knihy Jiří Mucha, společenský agent.
(redakčně kráceno)