Exulanti dvacátého století

Důvody k odchodům z vlasti jsou různé, jejich důsledky, tedy ztráta rodné země a často i naděje ji znovu ve svém životě spatřit, však zůstává stejná. Ve dvacátém století potkal tento osud desítky tisíc Čechoslováků. Někteří utíkali za zlatem do Kalifornie, jiní před Hitlerovým Německem, nejvíc jich však vyštval komunistický režim po únoru 1948 a především po deziluzi ze srpna 1968. Československo tím přišlo o podstatnou část společenské elity (od skvělých řemeslníků po uznávané spisovatele) a vládnoucí komunistický režim získal dalšího nepřítele. Snaha zostudit exulanty pomocí propagandy a provokací však v době totality vyzněla víceméně naprázdno. To se podařilo paradoxně až znovu svobodné společnosti po roce 1989.  

O československých exulantech minulého století hovořili v Historii.cs z 22. září historik Tomáš Vilímek z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, novinář Karel Hvížďala a historik Petr Koura z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Moderoval publicista Vladimír Kučera.

Pane Hvížďalo, cítil jste se kdysi, když jste odcházel jako pobělohorští nebožáci? Jako exulant? Líbal jste zem? Kázal jste?
Hvížďala: Určitě ani jedno, ani druhé. Když člověk odejde, nemá na takovéhle starosti vůbec čas. Nejdřív musí dělat úplně nejprimitivnější věci, sehnat papíry, změnit číslo na autě, sehnat školu pro děti a samozřejmě bydlení. Sice jsme tam měli dědu, u něhož jsme mohli bydlet, protože měl vilu sám pro sebe, ale snažili jsme se od něj co nejrychleji zmizet, abychom se osamostatnili. Člověku to spíš všechno komplikuje, když se rodič nebo příbuzný snaží vyřizovat věci za něj.

„Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“ Platí to skutečně takhle lineárně, že zatímco země, vlast nikdy nezahyne, když lidé odejdou, lidé zahynou minimálně duševně?
Hvížďala: Rozhodně ne. Tato česká hesla mají co společného s definicí národa, která je u nás herderovská, nikoli bolzanovská. U nás se národ definoval etnickou příslušností a jazykem. Kdežto ve staré, západní Evropě úkolem, který si dala nějaká skupina obyvatel – národ a státní příslušnost v takovémto případě splývají a vystěhování se nebere jako zrada. Navíc podle článku třináct Deklarace o lidských právech má každý právo si svobodně volit zemi, kde chce být.

Vilímek: Hodně záleželo na tom, do jaké míry člověk ovládal jazyky nebo aspoň jazyk země, do které šel, jakou dělal profesi. Něco jiného to bylo malíře a něco jiného pro herce v divadle.
Bylo to však trochu stání na dvou krách. Jedna kra byla v nové lokalitě a druhá zůstávala tam, odkud vycházel. Na jedné straně to bylo zraňující, na druhé straně to podporovalo tvůrčí aktivity, takže to nebylo jen negativní, ale i velmi pozitivní.

Tato dvojitost mohla obohacovat…
Hvížďala: Přesně. Kundera napsal, emigrace nebo exil znamená čtvero očí. A toho, kdo se s tím umí vyrovnat, nelže si a nedělá ze sebe buď cizince, nebo naopak zůstává v českém ghettu, to spíš obohacuje.
Ještě bychom asi měli říct, že exil a emigrace jsou rozdílné pojmy. Emigrace je vystěhování, exil je vyhnanství, to znamená, že exulant je někdo jiný než emigrant. A potom je biblický pojem exodus pro vyjití Izraelitů ze zajetí v Egyptě. I ten lze do jisté míry použít pro Čechy: čísla jsou velice vágní, ale ve 20. století zřejmě odešlo z prostoru Čech a Moravy asi půl milionu lidí. To už je počet, který oslabuje sociální strukturu a poznamenává celou populaci. Emigrant je totiž vždy trošku odvážnější, víc si věří, takže to často byli kvalitní řemeslníci, umělci s ambicemi, technici, lékaři.

Koura: hodně Záleží na tom, jestli člověk opouští vlast s tím, že se do ní brzy vrátí, nebo navždy. V létě 1939 lidé odcházeli s tím, že do Vánoc budou doma, a jen málokdo si dovedl představit, že to bude trvat celých dlouhých šest let. A když odcházeli první političtí exulanti po únoru 1948, tak také říkali, komunismus se záhy zhroutí a my se vrátíme.

Většina lidí, kteří odešli po ruské okupaci, myslím nepočítala, že to někdy padne?
Vilímek: Většina lidí viděla, co se děje v Sovětském svazu, proto nepočítala s tím, že bude někdy Brežněvovi konec, že by mohl vypuknout světový konfliktu. Stejně tak vývoj zahraniční politiky na počátku 70. let (například „Ostpolitik“ Willyho Brandta a ostatních) naznačoval, že spolu budou Východ a Západ nějak žít, byť ty systémy byly naprosto odlišné. Lidé proto většinou emigrovali s tím, že je to možná na vždy, že už se asi nevrátí. U některých to pak trochu urychlilo asimilaci v novém prostředí.

Hovoří novinář Pavel Pecháček:
V mém případě to bylo trošku jiné, protože moji rodiče byli v zahraničí už dvacet let, zatímco já jsem tady vyrůstal se svými dvěma malými sourozenci. Takže když přijely tanky, bylo jasné, že odcházím. V tomto to pro mne bylo snazší. Nemusel jsem se tolik soustředit na věci obživy, protože jsem měl šanci začít pracovat ve Svobodné Evropě.
V roce 1968 jsem byl ovšem přijat jako naprosto poslední. Přede mnou vzali Pavla Minaříka (agenta StB a ústřední postavu nechvalně známé písně – pozn. red.), který – aniž to tušil – pak četl moje texty. Američané totiž nejdříve nechtěli, aby tam měl šéf servisu svého syna, i když jsem byl novinářský profesionál.

Z Čech i ze Slovenska se odcházelo v několika vlnách. A právě ze Slovenska odešlo za první republiky do Ameriky daleko víc lidí než v Čechách a to byli ti schopnější, statečnější a konstruktivnější lidé. Kolik těch vln vlastně bylo? Pokud vím, lidé například odcházeli, když byla v Kalifornii zlatá horečka?
Hvížďala: Začalo to ještě dřív. První vlna byla náboženská po Bílé hoře, a zvlášť po roce 1627 po Obnoveném zřízení zemském. V Čechách bylo tehdy asi dva a půl milionu obyvatel a odešly tisíce lidí (a opět to byli ti schopnější a elity). Tam začalo poprvé to „pouštění žilou“, jak se tomu někdy říká.

Koura: Když přeskočíme od pobělohorských exulantů, fenomén spojený s budováním krajanského hnutí v cizích zemích začíná v 19. století za Rakouska-Uherska. Nejsem si ovšem jist, jestli bylo vyčísleno, kolik lidí na přelomu 19. a 20. století odešlo. Problematizuje to i národnostní otázka – kdo byl v té době Němec, kdo Čech.

Hvížďala: Historik Jaroslav Vaculík udává počet emigrantů z českých zemí za celé 19. století až do roku 1912 milion dvě stě tisíc. A to je hodně.

Vilímek: Mnoho lidí odešlo pouze na kratší čas, třeba jen do Vídně a lokalit okolo, a pak se zase vrátili. Takže s čísly to je opravdu obtížné.

Hvížďala: Našel jsem, že v roce 1870 žilo v Americe 40.000 Čechů a v Argentině po nástupu Hitlera 30.000 Čechů. To jsou docela velká čísla.

Pak přicházejí další vlny, například po nástupu Hitlera a zejména po Mnichově?
Koura: Jako první tehdy začali odcházet Židé, tedy lidé pronásledovaní z rasových důvodů a nejvíce ohrožení nacistickou ideologií. A také odcházeli lidé, kteří měli vyhraněný antifašistický postoj (komunisté, sociální demokraté). To je konec roku 1938. Po zřízení protektorátu odcházejí vojáci, účastníci zahraničního odboje. Od přelomu let 1939 a 1940 je pak obtížnější opouštět protektorát, takže výrazně klesá počet exulantů.

Vilímek: Po roce 1948 máme statistiky Státní bezpečnosti, ale ta čísla jsou dost podsazená. Do roku 1947 mělo jít jen o několik tisíc lidí. Největší vlna podle těchto údajů přišla mezi roky 1948 až 1951, uvádí se asi 25.000 lidí. Do počátku 60. let pak má jít asi o 3.500 osob. V následujících letech ta čísla hodně klesají, než přijde asi nejslavnější a největší vlna emigrací, ta posrpnová.
Počty lidí, kteří odešli, se pohybují od 70.000 do 140.000. Nejnižší čísla pochopitelně uvádí Státní bezpečnost. Pavel Tigrid psal zhruba o 110.000 lidech. A ty nejvyšší odhady uvádí 138.000 lidí. Problém je trochu v tom, že když nastoupil „pancéřový srpen“, minimálně 70.000 lidí bylo za hranicemi na dovolených, studentských pobytech a podobně. A ti měli do počátku října 1969 čas rozhodnout se, jestli se vrátí nebo nevrátí. Režim vysílal nějaké signály, snažil se, situace byla velmi nepřehledná, takže se mnozí vrátili, aby se zase pokusili utéct.

Mám empiricky ověřeno, že za hranice odešlo více lidí po srpnu 1969 než po srpnu 1968. Aspoň to platí o lidech z mého okolí. Tehdy totiž pochopili, že opravdu spadla klec?
Koura: Záleželo na zkušenosti těch lidí s režimem. Třeba hned v průběhu srpna 1968 odchází do exilu řada bývalých politických vězňů. Například Dagmar Šimková, vězněná v 50. letech, nebo Bedřich Hostička z procesu s Miladou Horákovou. Když viděli sovětské tanky v Československu, uměli si představit, co bude následovat, tak se sbalili a okamžitě odešli. A pak byli lidé, kteří byli zrovna v zahraničí. Třeba režisér Jiří Krejčík se nejdříve rozhodl, že zůstane v exilu v Itálii, ale pak se vrátil (podobně jako mnozí další).
Srpen 1969 je samozřejmě další předěl, ale první vlna nejvíce pronásledovaných osob odchází v prvních dnech po příjezdu spřátelených armád.

Hvížďala: Nesmírně zajímavé bylo, že odešla i spousta bývalých Rusů nebo jejich potomků, kteří žili hlavně v Praze Dejvicích. Z domova totiž dobře věděli, co přijde.

Jak se choval k českým exulantům Západ, kam odcházela většina z nich?
Vilímek: Pražské jaro a zejména vojenská intervence vyvolaly zájem o Československo, takže jim tam spontánně pomáhali (a to i lidé, kteří odešli v roce 1948 a dříve, v rámci různých krajanských seskupení). Exulantům to pomohlo hospodářsky i politicky – měli to snazší.
Netrvalo to však dlouho. Zájem o Československo rychle upadal a nejpozději od roku 1971 dochází k výrazné změně. Do Spojených států přichází obrovské množství lidí z asijských států, Jižní Ameriky, Afghánistánu a naši lidé museli počkat a vyrovnat se s tím, že nejsou sami. Ostatně lidé z asijských zemí odcházeli z výrazně horších podmínek než lidé z Československa.

Hvížďala: Do Německa jsme přišli v roce 1978 a v té době byla emigrace z Čech stále přijímaná velice dobře, zvlášť pokud byla jazykově a profesně vybavena.
Pamatuji takové absurdity, že k nám přišli pracovníci nějakého sociálního úřadu a začali sepisovat, co nám chybí v bytě, například vyměřovali okna, aby nám pořídili záclony. Když jsem jim říkal, že to nepotřebujeme, že si je koupíme, řekli jen, ne, ne, to mít musíte, aby byt hezky vypadal. Takže i když jsme oba odmítli podporu, protože jsme prakticky hned začali pracovat, úřad měl obrovskou snahu nám pomoci.

Koura: Vrátil bych se do let 1948 a 1949. Historik a potomek českých exulantů Francis Raška v knize Rada svobodného Československa píše, že podpora nejvyšších politických představitelů Velké Británie a Spojených států nebyla v této době taková, jak bychom očekávali. Svět byl sice ve studené válce, ale Československo bylo považováno za legitimní stát, a exil, který deklaroval, že chce svrhnout komunistický režim, nebyl oficiálně podporován. Když pak čeští exulanti žádali britské úřady o finanční podporu, příliš se jim jí nedostávalo. A dokonce i někteří poslanci předúnorového Československa se museli živit v manuálních profesích.

Hvížďala: Velká Británie, to byl vůbec problém. Britové nám nikdy neodpustili, že jsme zabrali majetek šlechtě a církvím. Existuje o tom korespondence mezi britským velvyslancem v Čechách a britským ministerstvem zahraničí, o Československu se v ní mluví velice nevybíravě. Přetrvávalo to hrozně dlouho, takže naše emigrace to tam neměla tak jednoduché.
Naopak v západním Německu se nám do jisté míry snažili vracet to, jak jsme se chovali k německé emigraci po roce 1933. Například když mi sebrali občanství, dřív než mi rozhodnutí doručilo naše ministerstvo vnitra, oznámila mi to poslankyně Bundestagu s tím, že dostala za úkol obstarat mi německé občanství. A skutečně to zdůvodňovali tím, že my jsme kdysi dělali totéž (třeba pro Manna a další), a proto nám to takto recipročně vrací.

Vilímek: Přijímání československých emigrantů se měnilo v určitých vlnách. Zatímco v letech 1971 až 1976 přišel určitý útlum, v roce 1978 velmi výrazně probudila veřejné mínění na Západě doznívající Charta 77. Poté zájem zase na chvilku opadl. Vrátil se v roce 1979 v souvislosti s procesem s Výborem na ochranu nespravedlivě stíhaných a trval i v roce 1980 kvůli událostem v Polsku. A znovu začal upadat v letech 1982 a 1983.

Hvížďala: Pak je ještě Kunderův esej Únos Západu aneb Tragédie střední Evropy (z roku 1983 – pozn. red.), který zdejší dění vrátil do všech světových médií. Proměňovalo se to tedy takovými skoky.

Hovoří novinář Pavel Pecháček:
Exil se na nové exulanty díval zpočátku dost zvláštně, po pár letech to dost vymizelo. V exilu totiž fungovalo mnoho různých sdružení, vynikajících pracovních organizací (například Společnost pro vědy a umění), kde se za jedním „odborným stolem“ sešli emigranti z roku 1948 a 1968 (nemluvím o Svobodné Evropě nebo o Hlasu Ameriky). A v rámci těchto spolků většinou panovaly dobré vztahy, i když tam byly různé názory, o které se zúčastnění přeli. To ale bylo na Západě dost normální.
Vztahy mezi exulanty takzvaně ekonomickými nebo politickými byly dobré. A zlepšovaly se, jakmile se zvyšovala životní úroveň těch, co neměli štěstí pracovat třeba ve Svobodné Evropě. Tito lidé pracovali v normálních firmách a zaměstnáních, dost rychle se přizpůsobili a mnoho z nich tam dnes žije spokojeným životem.
A co se týká těch politických, ti více zdůrazňovali slovo exulant, protože si nechtěli připadat jako lidé, kteří odešli čistě za lepším chlebem.

Tady zaznělo, že lidé z emigrace nebo exilu po roce 1948 pomáhali exulantům po roce 1968. Ovšem říká se také, že mezi těmito dvěma exily byly často až nepřekonatelné rozdíly?
Hvížďala: Dá se to říct jednou větou: když jsem přišel do kantýny ve Svobodné Evropě, byl tam zasedací pořádek podle politických stran první republiky. To myslím ilustruje všechno.

Koura: Hlavní důvod byl nejspíše v tom, že řada lidí, která emigrovala po srpnu 1968, se v únoru 1948 aktivně podílela na komunistickém uchopení moci. Takže to byli lidé, kteří aktivně přispěli ke komunistickému panství, aby v roce 1968 sami odešli. Lidé, kteří se cítili být vyhnáni těmito vyhnanci po srpnu 1968, z nich proto nadšeni nebyli. Známe i případy exilových konferencí Únor 1948 očima vítězů i poražených, kdy se tito lidé sešli, debatovali o těchto otázkách a snažili se najít nějakou shodu.

Hvížďala: Úžasně důležitou v tom sehrálo Svědectví Pavla Tigrida. Vycházet začalo v roce 1956 a od roku 1958, 1960 začalo brát reformní komunisty jako ozdravující nebo důležitou složku. Pavel Tigrid měl kvůli tomu v exilu obrovské problémy, ale Američané ho podpořili a díky tomu se zlomila ta skutečně hmatatelná bariéra.

Vilímek: Poúnorový a posrpnový exil nacházel společnou řeč velmi dlouhou dobu. Masivně toho využívala Státní bezpečnost, která používala různé básně, které psali posrpnoví emigranti o těch poúnorových, a šířila je i v rámci různých krajanských časopisů. Někdy to bylo opravdu velice smutné. Ladislav Bittman tehdy napsal jakési desatero pro člověka působícího v exilu a mimo jiné tam varuje, že když vám přijde dopis, tak než na něj nějak radikálně zareagujete, měli byste si ověřit, jestli vám dotyčný člověk skutečně napsal, anebo jestli se jedná o provokaci.

Hovoří novinář Pavel Pecháček:
Propaganda byla dost tvrdá, ale naštěstí v mnohém také hloupá, protože byla nepravdivá. Byly tam však určité věci, které nás skutečně ohrožovaly.
Například vznikl návrh na únos mého tehdy pětiletého syna. Tři estébáci se mi dobývali do domu, ale vyběhla na ně správcová, začala křičet a zavolala na ně policii. Policie ale přijela pozdě a číslo auta, které si poznamenala, se tam už nikdy neobjevilo. Když jsem o tom informoval naši bezpečnost, klidně mi řekli – nebezpečí je započítáno do výše tvého platu.
Další případ byl pokus o to nás otrávit atropinem. Naštěstí se ten člověk, který nám ho měl nasypat do solniček, nakonec sám udal. On měl tátu zavřeného v Jáchymově a oni mu řekli, když to uděláš, tátu ti pustíme.

Jak může exulant pomoci své bývalé vlasti?
Hvížďala: Většina pomáhala tím, že dělala řádně svou práci a říkali, že jsou Češi. V Německu museli mít lékaři za titulem označení „CZ“, a když k nim do ordinace chodilo hodně Němců, byla to pro Čechy ta nejlepší reklama. Totéž platilo pro inženýry a vědce nejrůznějších oborů, kteří se v exilu velice dobře uplatnili. Tito lidé byli důležití a byla jich doopravdy kvanta, zatímco často více viditelní exulanti, kteří měli něco společného s literaturou, tvořili mizivou menšinu.
Například jeden Čech emigroval do Švýcarska se škatulkami od sirek, v kterých měl cvrčky ze šaten kladenských dolů, protože zjistil, že to jsou jediní cvrčci, kteří se rozmnožují v zajetí. Založil tam firmu, která dnes dodává tyto cvrčky do celého světa, protože se tím živí různá havěť. A je to slavný Čech.

Koura: Také umělci, jako je Miloš Forman nebo Milan Kundera, vykonali velikou práci v propagaci Československa. A byť se Miloš Forman ve své kinematografické práci na Západě nevěnoval Československu, pro Američany zůstává jedním z nejznámějších Čechů (možná ještě vedle Navrátilové, Lendla a dalších sportotovců). Takže exulant skutečně může tím, že dělá dobře svou práci, velice prospět své vlasti.
Zmínil bych profesora Bohdana Pomahače, který dnes působí v Americe. Už jenom tím, že se hovoří o něm a jeho transplantacích, o tom, že je z České republiky, dělá obrovskou reklamu naší zemi.

Čili exulanti vlastně dělali reklamu zemi, která je vyštvala.

Jak na exil reagovala místní věrchuška a propaganda?
Vilímek: Pracovníci Státní bezpečnosti v materiálech pro předsednictvo ÚV opakovaně píší, že emigrace je komplikovaný problém, ke kterému se musí přistupovat obezřetně. Postupně emigraci škatulkovali podle pro opravdu nepřátelských osob, jako byli Jiří Pelikán a Pavel Tigrid. A asi nejznámější byla snaha o rozdělení emigrace na takzvaně hodnou a zlou. V roce 1977 totiž vznikla možnost pro emigranty vrátit se do Československa, museli se ale vyplatit a současně „slušně chovat“. To slušné chování bylo třeba to, jestli odbírali krajanský tisk, jestli se na něčem podíleli. Nadto tam byli agenti StB, kteří mohli hlásit, kdo je „hodný“.

Kolik jich tam bylo?
Vilímek: To je těžko říct. Karel Pacner zmiňuje, že agenti působili okolo 25 procent těch politicky aktivních exulantů. Myslím si ale, že jejich akce zdaleka nebyly tak úspěšné, jak se Bezpečnost snažila předsednictvu tvrdit.

Koura: Vrátil bych se do 50. let, kdy v Československu probíhala kampaň proti exilu, která měla nejrůznější podobu – od básní přes filmy po propagandistické kampaně.
Marie Pujmanová napsala například báseň s veršem „v zemi Julia Fučíka, jen zběř a chamraď utíká“. Nebo byly básně proti básníkovi Ivanu Blatnému. Blatný s Jiřím Kolářem a dalšími literáty odjel v březnu 1948 na spisovatelské turné, které bylo domluveno již před únorem, a rozhodl se zůstat v Londýně. V československém vysílání BBC pak řekl, že nemůže mlčet k tomu, co se stalo v Československu, že mu sice bylo řečeno, aby říkal, že je všechno v pořádku, ale svědomí mu to nedovoluje. Pikantní na tom je, že byl členem KSČ a velký vliv na něho měl Vítězslav Nezval, který se stal po smrti jeho otce, Lva Blatného, jeho jakýmsi poručníkem. Právě Nezval proti němu potom napsal báseň, jak zradil, nechal se zlákat Temží a podobně. Nejdrsnější případ je však báseň od jednoho pozapomenutého komunistického satirika, která končí slovy: „Ač otec byl Lev, synáček je prase.“

Vilímek: Ve zprávě StB z roku 1975 pro předsednictvo se píše, že je potřeba odhalovat, co je to za lidi, a ukazovat, že jsou ochotni za peníze udělat cokoli. Byla snaha udělat ze všech politicky aktivních exulantů agenty CIA nebo dalších zpravodajských složek, kteří dostávají velké částky za to, že pomlouvají Československo, a díky tomu si žijí na vysoké noze.
Současně v těch zprávách byla vždy zmínka o takzvané diferenciaci – že se k těm lidem nesmí přistupovat globálně negativně, ale snažit se ty, kteří jsou nalomeni, nespokojeni, kterým se stýská, dostat zpátky jako navrátilce a ideologicky je využít, aby ukázali, jak je na Západě zle.

Jak se na exulanty dívala domácí společnost, lidé, kteří tu zůstali? Měnil nějak ten postoj?
Vilímek: Je to složité, pořádně není, z čeho to zpracovávat. Ve Svědectví i v Listech byly otištěny krátké ankety, kdy se pokusili udělat nějaké rozhovory, ale svízel byla v limitované skupině lidí, s kterou měli možnost přijít do styku. Nicméně se tam objevuje, že většina lidí v Československu brala emigraci jako krajní řešení. Sice o ní přemýšleli, ale báli se, že to v zahraničí nezvládnou. Částečně je tam i určitá antipatie, ale ne zase taková, že by všechny emigranty považovali za zlé.  A například lidé z mého bezprostředního okolí se často dívali na exulanty jako na statečné lidi, kteří udělali něco, čeho sami nejsou schopni. A také jim trochu záviděli, že už nemusí žít v Československu.
V tomto ohledu tedy nebyla propaganda úplně úspěšná. Ale ještě je třeba to dál zkoumat.

A po roce 1989?
Vilímek: To je úplný zvrat, úplně něco jiného. Promítne se tam i vztah opozice a společnosti. Vztah mezi opozicí a společností před rokem 1989 a to, jak je často na opozici nazíráno dnes, to je posun někam úplně jinam a je stejně smutný jako ve vztahu k emigraci.

Zažil jste někdy negativní pohled na to, že jste byl exulant?
Hvížďala: Když jsem se vrátil a šéfoval v Mladé frontě, chodily tam nějaké lístky, kde byly šibenice, kde budu viset, i s adresou na Karlově náměstí. Trvalo to velice krátce. V okamžiku, kdy jenom pracujete, tenkrát dokonce 16 až 18 hodin denně, tak na to ani nemáte čas a všichni vás berou jako jednoho z nich. Takže až na pár extrémů jsem s tím nikdy problém neměl.

Koura: Mě napadá píseň z konce 80. let, která pranýřuje ekonomické emigranty, kteří si takzvaně upravili vztah a jezdili do Československa jako bohatí západní cizinci. Zpívá se tam třeba: „Slyšíte ten rozdíl, vy jste Češi a I am Czech…, sorry, vole, I am different…“ Má jít o setkání s jedním z těchto nabubřených lidí, kteří se vracejí do Československa a dávají najevo, že jsou jiní. Autora písně nelze podezírat z nějakých sympatií k režimu, protože s ním měl sám velké problémy. Takže i ta část společnosti, která byla hodně naladěna proti režimu, neměla tyto ekonomické emigranty příliš v lásce.

Hvížďala: Člověku po zkušenosti ze Západu zde některé věci silně vadí (a k tomu se musím přiznat i já) a musí se držet, aby nic neříkal, protože tím se nic nezmění, jenom by ty lidi urazil. Zkušenost exilu ale skutečně propůjčuje člověku další oči – Čechy vidí očima Západu a zemi, která ho hostila, vidí českýma očima.

(redakčně kráceno)