„Za mlada jsem byl drzejší,“ říká Jaroslav Dušek

Nepřekonatelný mistr improvizace, filmový i divadelní herec, režisér, scénárista, myslitel usilující o co nejtěsnější sepětí s přírodou, půstař. To je jen krátká charakteristika Jaroslava Duška, jehož skutečný záběr je mnohem širší. V nejbližších dnech se třeba chystá na setkání s Donem Miguelem Ruizem, jehož knihu Čtyři dohody zpracoval jako divadelní představení a již devět let s ním vyprodává Klub Lávka. A na začátku listopadu bude po českých městech doprovázet duchovní učitelku a léčitelku z Peru Thu-Hien. V Profilu z 5. října hovořila s Jaroslavem Duškem Patricie Strouhalová.        

Hostem Profilu je Jaroslav Dušek…
Říkejte mi neporazitelný Chavéz.

Už od osmdesátých let hrajete improvizované, nespoutané divadlo. Jak se za tu dobu proměnilo? Jak jste se proměnil vy? A jak se proměnilo vaše publikum?
Mění se to a vyvíjí každý den, tak jak se mění svět. Témata se obměňují podle toho, co se děje každý den a co zrovna prožíváme.
Vyzkoušeli jsme různé formace s různými kolegy a teď hrajeme s víceméně stálým okruhem kolegů (já, Pjér la Šé'z, Zdeněk Konopásek a osvětlovač Viktor Zborník) a v letošní sezoně k nám přibývají pravidelní hosté jako Dan Bárta, Yellow Sisters nebo Ondřej Smeykal.

Na základě čeho si vybíráte herce a muzikanty?
Já je nevybírám, to se nedá, musíte se potkat – někoho vidíte a víte, že to půjde. Třeba když jsem před lety viděl v televizi Dana Bártu, řekl jsem si, ten by s námi mohl zahrát. Zavolal jsem mu a on přišel a hrál.

Co vám divadlo přináší? Co přináší vašemu publiku?
Mně to přináší radost…

Mám z toho pocit, že rostete, že jste při představení veselejší a že máte i víc odvahy si z diváků utahovat, i když čekají, že na závěr přijde něco hlubšího?
Za mlada jsme byli drzejší. Tehdy jsme hrávali hlavně s Martinem Zbrožkem a dovedli jsme diváky vystavit velkému napětí. A to nás bavilo. Po těch letech se mi zdá lepší se domluvit a trochu společně vědět, o co se jedná. Takže z diváků už si tolik neutahujeme, spíše sami ze sebe.

Čtyři dohody úspěšně hrajete už devět let. Kdy jste se setkal poprvé s knihou Čtyři dohody? Jak vznikla myšlenka, že byste to chtěl dělat?
Knihu jsem četl hned, jak u nás vyšla. Myslím, že to bylo v roce 2000 (v originále vyšla v roce 1997). Nenapadlo mne ale hrát to na divadle. Souběhem mnoha okolností se stalo, že se Čtyři Dohody měly hrát v Dejvickém divadle, protože mě oslovil Miroslav Krobot, abych s tamními herci udělal něco poloimprovizovaného. Téma jsme dali Čtyři dohody, všichni si to přečetli, všichni řekli, to je nádhera, ale hrát to neumíme. V Dejvickém divadle se to nakonec nehrálo, ale protože už jsme měli svolení Dona Miguele Ruize k tomu to dělat, rozhodl jsem se, že to zahraju já, a začali jsme to hrát v Klubu Lávka. A hrajeme to tam dodnes. Přidali jsme už Pátou dohodu a samozřejmě obměňujeme i Čtyři dohody s tím, jak běží čas a jak přichází naše inspirace.

Don Miguel Ruiz bude v České republice 31. října a 1. listopadu. Vy se s ním setkáte. Na co se ho zeptáte?
Před dvěma lety prodělal operaci srdce, takže se ho zeptám, jestli je jeho srdce opravdu transplantované, jak jsem se někde dočetl, nebo jenom operované a jestli má lidské nebo nějaké titanové. Co má vlastně namontováno.

Jaké srdce má člověk, který chce žít v souladu s přírodou? Vlastně žít tak, jak žijete vy – být otevřený, pomáhat každému. Jaké srdce máte vy?
Domorodci říkají, že každé ráno by měl člověk prozkoumat, zda je jeho srdce otevřené, zda je jasné, zda je plné a zda je silné. Takové srdce je potřeba mít, aby člověk mohl žít s určitou radostí a beze strachu.

Prošel jste nějakými šamanskými technikami?
Moc ne. Pouze chodím třikrát do roka po žhavém uhlí. Také jsem byl v Teotihuacánu, kde jsme prodělávali takové meditace s místními učiteli, ale to bylo minimálně. Moc jsem toho neprošel, jsem takový samouk.

Není šamanismus kažen medializací a globálním zájmem?
Tak jako všechno. Všechno je kaženo a nekaženo. Všechno, co děláte, můžete dělat v ryzí podobě, anebo v kažené podobě. Někdo může meditovat a někdo může jako meditovat. Lidská bytost dokáže všechno ošvindlovat a jenom jakoby předstírat.
A medializace to může na jednu stranu kazit, ale na druhou stranu tomu pomáhá. Vstupuje to totiž do povědomí lidí, stává se to něčím známým a lidé už z toho nejsou tak nervózní, už se toho tolik nebojí. Všechno má své dvě stránky. Šamanismus může být stejně kažen nějakými šamany jako medializací. Zároveň však stále zůstává tím, čím je: nezkaženým, bezprostředním stykem člověka s přírodou, s universem, se zdrojem.

Dlouhodobě jste také pracoval s neslyšícími herci. Chystáte teď něco nového?
Vyzval jsem je, aby se pokusili sepsat autorský scénář k filmu (já jsem s nimi dělal autorské představení o světě neslyšících), a jsme domluveni s Alicí Nellis, že se na to koukne, že bychom se scházeli a že třeba něco vznikne.

Hodně vás zajímají různé techniky, zajímají vás půsty. Co vás vlastně přivedlo ke změně životního stylu?
Asi život, ten vás vede. Já jsem ale svůj životní styl moc neměnil, vždy to byl takový pokus. Jsem člověk, který rád zkouší různé věci sám na sobě, protože pak vím, jestli to funguje, anebo nefunguje. Když si o tom něco přečtete nebo vám to někdo vykládá, můžete stále pochybovat. Takže já to zkouším, já se do toho vrhám.
Jsem ale zase takový, že nezkouším třeba psychotropní látky. To mi není blízké. Nevpravuji si do těla žádné látky, které by mě nějak stimulovaly, místo toho jenom dýchám nebo držím půsty. Dnes nejím čtvrtý den.

Vůbec nic?
No, včera jsem kousnul do kousku chleba. Ale jinak nejím téměř nic, pouze popíjím nějaké tekutiny, převážně vodu.

Jak dlouho takový půst držíte?
Tak dlouho, než zase začnu jíst. Nemám žádný plán, půst držím tak dlouho, jak se mi to líbí. Dokud se cítím dobře, nejím. Pak třeba uvidím nějaké jídlo, zaujme mě, tak do něj kousnu, zjistím, jestli mi chutná nebo nechutná, a podle toho pokračuju v jídle nebo v půstu.
Mě baví dělat věci lehce, aby mě bavily, aby mi to přinášelo radost. Mě nebaví se trápit a týrat, omezovat se do přísné askeze. I Buddha po osvícení jako první řekl: „Žádná přemrštěná askeze.“ To se mi líbí, v tom je mi Buddha blízký.

Byla nějaká osudová setkání, která vás v tom ovlivnila?
Osudová setkání zažíváte neustále, jen si jich nevšimnete, protože vaše pozornost je zahlcena něčím jiným. Když jste bdělejší, zjistíte, že osudová setkání čekají na každém kroku. Pořád potkáváte někoho, kdo vás může učit, něco vám předávat, kdo vás upozorňuje a kdo vám zrcadlí vaši situaci.

Dennodenně musí člověk ale také bojovat sám se sebou, se svou statečností i zbabělostí? Nebojujete sám se sebou?
„Bojovat“ je takové pěkné slovo, každému se líbí. Jak někdo bojuje, hned to vypadá, že dělá něco dobrého. Bojuje se za mír, proti korupci, proti globálnímu oteplování, proti chudobě (to je velmi zajímavý boj, zajímalo by mě, jak se vede).
Já se nesnažím ani bojovat ani usilovat. Mě baví to, čemu Toltéci říkají „nedělání“ nebo „nekonání“, nebo to, čemu se říká mistrovství Wu Wei – „zasahování nezasahováním“. Jako by nic neděláte, jste nenápadná, neviditelná. Vypadáte jako lenoch, jen tak ležíte, zdá se, že odpočíváte, jen se tak díváte a pozorujete, a přitom stíháte spoustu věcí. Zapojíte totiž různé dimenze své existence a pracujete na různých místech zároveň. Přitom se jenom tak válíte, to je něco, to je pro mě.

Jak vnímáte přírodní cykly?
Připadá mi, že se to střídá. Zdá se mi, že teď je to nějak rychleji, že jaro, léto, podzim, zima nastává každý měsíc několikrát za sebou. Jako by se malinko zrychlovaly určité nabídky matky Přírody a matky Země vůči lidem. Jako by nás učila, že nic není jisté. Dnes tak nikoho nepřekvapí, když dnes bude mínus deset a zítra třicet nad nulou. Zdá se mi, že to nabírá docela pěkný kalup.

Dnes více inklinujete k divadlu než k filmu. Proč?
Na divadle jste vy, živá, diváci jsou živí, všechno se děje momentálně. Když dojde k nedorozumění, dá se nějak vysvětlit. Když uděláte film, který se nepovede tak, jak by se povést mohl, nikomu už to pak nevysvětlíte, to je marné.
Já bych ale i točil nějaký film, ale přál bych si, aby to bylo opravdu o něčem zajímavém. Zatím mi nikdo nic takového nenabízí.

Musíte si to asi napsat sám…
Neumím napsat film a ani nemám trpělivost, abych film realizoval. Je to velice zdlouhavá práce a obdivuji lidi, kteří to vydrží a dělají to pořad dokola. V něčem je to totiž asi opravdu zničující. Proto radši dělám divadlo.

Co teď aktuálně máte na programu?
Aktuálně to jsou Čtyři dohody, Pátá dohoda, Vizitu v Divadle Archa, osmým rokem hraju Manželské vraždění v Divadle Na Jezerce, v divadle Kampa dělám různé besední záležitosti nebo Malé Vizity (koneckonců váš internetový server ČT24.cz to přenáší přímo z divalda).
Teď mě čeká hlavně setkání s Donem Miguelem Ruizem. 31. října bude od šesti večer v Kongresovém paláci a druhý den tam má od deseti od rána seminář se svým synem Josém. Od 2. listopadu pak rozjíždím týdenní zájezd po republice se zvláštní osobou, která se jmenuje Thu-Hien. Její otec byl americký voják a matka Vietnamka, a protože Thu-Hien nevypadala úplně jako Vietnamka a ve Vietnamu by se jí po válce nežilo dobře, adoptovali ji do Ameriky. Z té se odstěhovala a teď žije v Cuscu v Peru a nabyla nějakých spirituálních schopností. Takže od 2. listopadu do 8. listopadu pojedu po českých městech – Plzeň, České Budějovice, Liberec, Brno, Pardubice, Horšovský Týn a zakončíme to v kostele svatého Šimona a Judy v Praze, protože ona nádherně zpívá léčivé andělské písně.

Jaroslav Dušek (*1961, Praha)

Herec, improvizátor a mystifikátor, scenárista, pedagog, režisér. V roce 1980 založil s Janem Bornou Divadlo Vizita, založené na čisté improvizaci. Po roce 1989 působil na Konzervatoři Jaroslava Ježka, učil na FAMU, příležitostně na JAMU a DAMU (mezi jeho žáky patřili například Ester Kočičková nebo Jiří Macháček). V Klubu Lávka hraje s obrovským úspěchem už devět let představení Čtyři dohody a vystupuje i na dalších divadelních scénách (v Divadle Archa, Divadle Na Jezerce nebo Divadle Kampa). Hrál v desítkách filmů (m.j. Kouř, Vrať se do hrobu, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Šílení). Je rovněž autorem libreta k operám Opera La Serra (1994) a Nagano (Cena Alfréda Radoka - česká hra roku 2004). V letech 2000 až 2002 moderoval slavnostní ceremoniál Českého lva.      


(redakčně kráceno)