„Nemám hranic,“ říká Maxim Velčovský

Základním úkolem designérů je dávat i těm nejběžnějším věcem podobu, která odpovídá době, ve které vznikly. A zároveň by je měli navrhovat tak, aby odrážely povahu místa, kde vznikají, a současně tam přinášely lidem práci, a tak i prostředky k živobytí. Tak o poslání designéra hovořil v Profilu z 9. října Maxim Velčovský, designér a vedoucí Ateliéru keramiky a porcelánu na VŠUP. Ptala se Patricie Strouhalová. 

Studoval jste na UMPRUM, teď tam učíte. Jak se škola a váš ateliér proměnil od doby, kdy jste tam sám chodil jako student?
Proměnil se zejména v kontextu doby a času. Byli jsme poslední generace bez internetu. Člověk měl trochu víc času a neměl tolik informací, takže se musel trošku spoléhat na instinkt a možná to prožíval trošku intenzivněji. Víc se soustředil na práci a studium, i když kolikrát pankáčské. Bylo to prostě takové analogovější, bez mobilních telefonů, Facebooku a podobně.

Jak vypadalo to pankáčské studium?
Vypadalo to tak, že v Praze byly asi čtyři hospody, kam se dalo jít, a tam jste našli všechny svoje profesory nebo spolužáky. Takže když se studium netýkalo školy, studovalo se dálkově po hospodách.

Jak se proměnil cit a vkus dnešních studentů? Jak do toho zasahují právě nová média?
Lidé jsou dnes rozptýlenější, a když chtějí studovat, musí zároveň pracovat, aby v Praze přežili. Možná proto není jejich energie tolik soustředěná jako za dob, kdy jsem studoval já. Tehdy to byla ateliérová komunita, svým způsobem internát, kde lidé pracovali de facto nonstop.

Jak se své studenty snažíte přitáhnout ke studiu?
Snažím se jim dávat nějakou naději. To je to nejdůležitější, protože tato země procházela hospodářskou krizí a krachovala jedna fabrika za druhou. Když jsem skončil školu, založil jsem s kolegou studio a začali jsme si naše věci vyrábět sami, protože továrny a výrobci je nechtěli. Snažili jsme se vlastně nastolit nějakou alternativní cestu, a to se nám podařilo. Minimálně v tomhle bych viděl naději.

Jak se se studenty bavíte o formálním vzdělání? Jestli je nutné, důležité, přínosné, nebo zda víc záleží na kreativitě každého umělce?
John Baldessari říká, talent nic nestojí, musíte být posedlí a posedlost se nedá chtít a musíte být ve správnou dobu na správném místě. To jsou tři základní pravidla pro každého umělce a designéra.

Čím jste posedlý vy?
V letech školní docházky jsem se snažil překračovat hranice a přicházet s jinými řešeními. Továrny tehdy chrlily dekorativní porcelán pro ruský a německý trh a já to napadal. Vlastně jsem zkoušel hranice a více experimentoval. To mi na současných studentech trošku chybí.

Udělal jste vázu z holinky, na empírové hodiny jste dal digitální display, z umělohmotného kelímku jste udělal skleničku na víno. Často berete věci z konce socialismu a předěláváte je do nových podob. Podle čeho si vybíráte artefakty k přeměně?
Není to konec komunismu, naopak jde spíš o začátek konzumerismu, divokého kapitalismu v Čechách, ovlivněného divokou privatizací. Tyhle věci změnily náš život. Začali jsme jíst pizzy z papíru, bagety v plastu, zalívali jsme čínské polévky horkou vodou, ohřívali jídlo v mikrovlnce a s tím trošku začala mizet kultura stolování. Tohle byla reakce na kontext, ve kterém se člověk nalezl.

Proč to nehodit za hlavu a neudělat něco úplně nového?
Nové věci dělám dál. Tohle byla nutnost a svým způsobem posedlost, kterou jsem si chtěl splnit v době, kdy jsem končil školu a začínal profesionální kariéru.

Jak vám a Čechům obecně zasahuje design do běžného života?
Naprosto fatálně. Design je všechno, čeho se dotýkáme, na čem sedíme, na čem máme položené počítače, co máme na sobě, čím jedeme domů. Design je všechno kolem nás, všechno, na co se teď díváme, navrhl člověk.

Jak rozlišujete mezi zadáním na komerční a nekomerční projekty?
Často to nerozlišuju, protože se to docela prolíná. Někdy umělci a designéři experimentují ve volné tvorbě a potom jsou jejich experimenty aplikovány do užitého umění nebo designu, který se začíná masově vyrábět.

Kde hledáte inspiraci?
Inspirace je všude kolem nás. Na to neexistuje návod. Mám zvláštní nemoc, že mám tendence umění vidět všude – v kompozicích města, na lidech, v lidech…

Je něco, co se dnes v designu nenosí? Nebo je dovoleno všechno?
Myslím, že je dovoleno všechno. Design by nicméně měl mít nějakou svou funkci. V tom jsem trochu anomálie. Pro mě funkce nejsou specificky užitné, ale můžou být i dekorativní nebo jiné, věc vás může třeba upozornit na nějaký problém.

Jednou jste řekl, že design chápete jako boj za lepší konzum?
Je to jednoduché – v neustále nových kontextech musíme navrhovat ty samé věci. Je to, jako kdyby si spisovatel řekl, proboha, po Boccacciovi, Shakespearovi, Kunderovi, Vieweghovi nemůžu psát román o lásce mezi mužem a ženou. To bychom všichni spáchali sebevraždu. Takže vyvíjíme ty samé tvary v nových řešeních a materiálových provedeních v nových kontextech místa a času. A to je nejdůležitější poslání designéra.
Co se týká lepšího konzumu, musíme věci vyvíjet tak, aby byly nejen funkční, ale i zajímavé, měly šmrnc a daly se vyrábět. Designér je tady i proto, aby vymyslel model, který lze masově aplikovat, takže jeho práce bude generovat další práci pro lidi, kteří z toho budou žít.

Jsou dobré nápady nějak přenositelné, když umělec vychází z jiného kulturního podhoubí?
Určitě. Třeba firmy si proto najímají zahraniční designéry, aby trošku osvěžili lokální kolorit. Existují designéři, kteří mají osobitý přístup. A existuje univerzální materiál, jako je porcelán nebo sklo, ale to, co z něj dělá design, je kontext místa, ve kterém se vyrábí. Porcelán vypadá jinak u nás, jinak v Herendu, jinak v Kodani, jinak v Delftu, jinak v Míšni nebo v Číně a Japonsku. To všechno jsou centra porcelánu. A my dokážeme podle místa identifikovat, kde byl design vyroben, a to mi přijde nesmírně důležité. Pro mě je design spojen s lokální identitou – měli bychom navrhovat věci tak, aby podporovaly lokální identitu, lokální hospodářství a generovaly práci pro lidi.

Chtěl byste žít a pracovat někde jinde? Třeba v Londýně, ve městě, které designu víc přeje?
Mám štěstí, že mohu neustále spolupracovat s galeriemi nebo obchodníky v Londýně. Nedošlo na to, že bych se tam odstěhoval. Mám docela rád Čechy a princip českého kutilství, vynalézavosti a řemeslné zručnosti.

Takže jste také tak trošku kutil?
To určitě. Každý designér musí být trošku kutil, aby si nejdříve mohl svou myšlenku sám sestrojit a vyzkoušet a pak ji aplikovat do výroby.

Co vás láká? Co byste chtěl udělat?
Nemám hranic. Co mě úplně neláká, je navrhování zbraní nebo věcí spojených s kouřením, prostě věcí, které poškozují jak zdraví, tak společnost. Člověk se snaží navrhovat to, co ho baví, a spolupracovat s firmami, které ho baví.

Maxim Velčovský (*1976, Praha)

Designér. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti a v letech 1995-2002 studoval na VŠUP v Praze. Je považován za nejvýraznější postavu současného českého designu a „spasitele českého porcelánu“. Zaujal už diplomovou prací, kolekcí doplňků z porcelánu – mísou ve tvaru České republiky nebo vázami – holínkami. Má designové studio Qubus, vytváří koncepty pro soukromé galerie stejně jako pro nadnárodní společnosti. V současnosti vede Ateliér keramiky a porcelánu na VŠUP. Účastnil se desítek výstav, jeho práce jsou zastoupeny v řadě muzejních i soukromých sbírek, například Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, NG v Brně nebo Mudac ve švýcarském Lausanne.


(redakčně kráceno)