Sbohem, Československo: Emoce jsou pryč, ale máme k sobě blíž?

Praha - Mají Češi a Slováci k sobě opravdu tak blízko? Kde hledat kořeny rozporů, které způsobily rozpad společného státu? Na tyto otázky se snaží odpovědět nový dvanáctidílný dokumentární cyklus o konci Československa a začátku samostatných republik. „Vždycky ten stát žije na nějaké ideji, ale v okamžiku, kdy tato idea byla falešná, to znamená, že neexistoval nikdy žádný česko-slovenský národ, nelze na tom dlouhodobě nic vybudovat,“ přibližuje novinář Karel Hvížďala, proč vlastně nemohl pokračovat společný stát.

Československo se na dvě samostatné republiky rozdělilo o půlnoci z 31. prosince 1992 na 1. ledna 1993. Nelze ale říci, že se rozpory, které rozpad společného státu Čechů a Slováků způsobily, objevily znenadání. Jejich kořeny je nutné hledat v minulosti, dokonce někdy i u samého vzniku masarykovského Československa.

Po euforii ze znovunabytí svobody v roce 1989 si většina z nás byla ochotna utáhnout opasky a nést větší břímě odpovědnosti za společnost i své životy. Snahy Slováků o emancipaci jsme my Češi buď nevnímali vůbec, nebo jsme je považovali za vrtochy a rozjívenost mladšího bratra. A také si mnozí bohorovně říkali: ať si jdou, nám se jen uleví… A ono se to opravdu záhy stalo…

Jan Rychlík, historik:

„Už v 80. letech dospěli sociologové k tomu, že neexistuje československá společnost, existují dvě společnosti - česká a slovenská - jsou si blízké, ale nejsou stejné.“


Cyklus Sbohem, Československo se nesnaží přesně mapovat historické události a rozhodující jednání, ale spíše se zaměřuje na okamžiky, přímé výpovědi a srovnání pocitů „tenkrát a dnes“, po 20 letech. S původním nápadem přišel Jiří Podlipný, protože v té době točil všechno, co se v té době dělo. Točil i po deseti letech, jak se na česko-slovenský problém dívaly celebrity nebo i běžní lidé. „A teď jsme točili po dvaceti letech, takže těch dvanáct hodinových dílů se nezabývá jen rozpadem, ale i tím, jak jsme spolu žili už v rozdělené republice,“ přibližuje cyklus dramaturg České televize Čestmír Franěk.

Kdysi slovenský písničkář a český novinář Ivan Hofman řekl, že společná podobná řeč strašně zavádí, tam jsou velké rozdíly. Publicista a scenárista Vladimír Kučera k tomu dodává: „Když si člověk uvědomí, že historicky je Slovensko kořeny zakotvené úplně jinak než Čechy - jak to říká historik Jan Rychlík - pro Slováky byl Karel IV. to samé co pro nás Karel Veliký. Oni neměli společné dějiny s námi. Do roku 1918 měli jiné dějiny. To jsme si nikdy neuvědomovali. My jsme si opravdu mysleli, že slovenština je takové naše nářečí a Slováci že jsou vlastně takoví Češi.“

Tehdejší český premiér Petr Pithart tvrdí, že Češi a Slováci se v roce 1918 velmi potřebovali.„ Slováci mohli zmizet jako například Lužičtí Srbové a my Češi jsme potřebovali Slováky, aby nás bylo víc, abychom byli Čechoslováci,“ vysvětluje Pithart v první dílu dokumentu Sbohem, Československo.

Pithart o Slovácích:

„Moudří mužové měli za to, že Slováci jsou Češi, kteří omylem mluví ještě nějakou slovenštinou. A to si myslel i tak veliký muž, jako byl Ferdinand Peroutka. Edvard Beneš, dvojnásobný prezident, opakoval s tvrdohlavostí dítěte: Nikdo mě do konce života nepřesvědčí, že Slováci jsou národ.“


Slovenský herec a pozdější slovenský ministr zahraničí Milan Kňažko:„Jedna francouzská novinářka se mě po revoluci ptala, jaký je celostátní československý deník. Tak jsem jí řekl, že v Čechách máme Rudé právo a na Slovensku Pravdu. Ona na to, já nechci regionální deníky, já chci celostátní, a v tu chvíli jsem skončil.“