„Člověk se nemá vzdávat,“ říká Alena Vránová

Alena Vránová zatoužila hrát divadlo už jako malé dítě a herectví nakonec zasvětila celý život. V padesátých letech patřila mezi největší hvězdy filmového plátna, mezi které ji katapultovala role princezny Krasomily v legendární Pyšné princezně. Od postavy, která by mnohé herečky na dlouho typově svázala, se však dokázala svým osobitým herectvím odpoutat a její herecký rejstřík dnes zahrnuje širokou škálu nejrůznější postav. V posledních letech se věnuje především divadelnímu herectví, kdy si své celoživotní herecké sny plní na jevišti Divadla Ungelt. S Alenou Vránovou hovořila v Profilu z 12. října Patricie Strouhalová. 

Ve hře Fígl hrajete v Ungeltu druhým rokem, s Ledňáčkem začínáte šestou sezonu. Jaký je váš fígl na život, na život v divadle, na život ve filmu?
Vzhledem k tomu, že fígl je nestandardní způsob, jak dosáhnout úspěchu nebo prospěchu, vás zklamu. Jednak mi není vlastní vyrábět fígly a jednak, a to se přiznám, to ani neumím.

Vnímám vás jako velmi citlivou dámu, která je silná a zároveň zraněná, ale už ukotvená. Co je tou vaší životní kotvou a proč?
Nevím, jestli je to kotva to správné slovo, protože to bych stála na místě. Já si ale pořád myslím, že můžu někam doplavat.
V poslední době hraju typ rolí, na které jsem vlastně čekala celý herecký život. Jsou to ženy se silnou vůlí nebo odhodláním, které jsou poznamenané třeba tím, co nehezkého v životě zažily. Takže se setkávám s otázkou: Kde v sobě berete tu sílu, která je vidět v tom, co hrajete?
Nedávno jsem si vzpomněla, a možná to bude ta odpověď, jak jsem v roce 1947 jako dítě jela s Dismanovým dětským rozhlasovým souborem do Anglie. Měli jsme tam vystupovat hlavně pro naše krajany, kteří tam prožili celou válku. Nejdřív jsme jeli asi týden vlakem a pak jsme se plavili z Calais do Doveru na nějaké vysloužilé válečné lodi, kde všechno vrzalo a nic nebylo na svém místě. A hlavně, v kanále La Manche jsme stihli skutečně strašlivou bouři. Celému souboru bylo strašně špatně, jenom já a moje kamarádka Růženka Preislerová jsme seděly schované u komína a nic nám nebylo. Přišel k nám námořník, a protože viděl, že ještě odoláváme, řekl, holky, vstát a chodit, na příď, otočit a zpátky na záď. Já jsem to s tou Růženkou odchodila, a nic mi nebylo. Možná jsem si už tenkrát řekla, člověk se nemá vzdávat.

Za celou vaši kariéru jste nebyla zaškatulkovaná, že byste dostávala stále podobné role. Brala jste to jako výhodu, nebo jako nevýhodu?
Když jsem po úspěšné princezně Krasomile dostala nabídku na další pohádku, domluvila jsem si s režisérem, že nebudu vypadat úplně jako typická princezna, jaká zřejmě původně měla být. Strašně ráda si totiž svoje postavy ozvláštňuju.

Vím, že nemáte ráda, když se vás ptají na Pyšnou princeznu, zkusím to proto jinak: v roce 1953 jste dostala dopis od politických vězňů z jednoho z jáchymovských lágrů, kteří se rozhodli napsat „pyšné princezně´“ o tom, co prožívají a jak se dívají na Půlnoční království. Pamatujete si to ještě, nebo jsem vás zaskočila?
Zaskočila jste mě tím, že o tom opět mluvíme. Dozvěděla jsem se o tom od redaktorky Jany Klusákové, která se od autora toho dopisu dozvěděla, že toto existuje a že by byli strašně rádi, kdyby se se mnou o tom v souvislosti s Pyšnou princeznou mluvilo. Čili je to podruhé, co to slyším. Nic konkrétního si ale nevybavuji, je to půl století…

Vy jste jim odepsala, i když nečekali, že jim odpovíte. Překvapilo je, jak jste se vcítila do jejich postavení a „kolik statečnosti vězí v té mladé půvabné herečce, že riskovala konec kariéry, ztrátu zaměstnání a zřícení se z filmového nebe“. To jste se fakt nebála?
Určitě jsem se nebála, ale také mne nenapadlo, že se moje odpověď dostane do rukou nepovolaných. Ale takto jsem nekalkulovala, prostě jsem je chtěla potěšit. To je vše.

Začínali jsme Divadlem Ungelt, Ledňáčkem, Fíglem. Je to scéna, která vám za celou dobu vašeho hraní přirostla úplně nejvíc k srdci? Je to ten domov?
Je, ale má to určitou návaznost. Kdyby se toto divadlo nezaměřilo na pokračování toho, co se hrálo v Městských divadlech a speciálně v Komorním divadle, možná by to mému srdci tak blízké nebylo. Ale protože ředitel Milan Hein má na to ohromný čuch a dělá to dobře, cítím se tam dobře. Dostávám tam totiž tyto příležitosti a pracuji s režiséry, kteří mi konvenují a s kterými si rozumím, to je totiž strašně důležité.

Hlavní je ale rozumět sám sobě, když ztvárňujete tak pestré postavy. Když se na to podíváte očima, které by měly hodnotit váš život, herecký i osobní, jaké z životních období vám přijde moudré? Je to starší, pokročilejší věk, nebo nepopsaný list raného dětství?
Na takové velké úvahy nejsem moc vyzbrojená. Hned zpočátku bych ale řekla, že děti skutečně nemůžeme považovat za moudré. Mohou nás překvapit neobvyklostí přístupu nebo objevem něčeho, co jsme viděli jinýma očima. Myslím si, že moudrost je poučená zkušenost. Když se spálíte o rozpálená kamna, je to zkušenost. Ale když tuto zkušenost sdělíte svým dětem, už je to moudrost.

Zdědila vaše dcera nebo vnučka sklony k herectví?
Moje vnučka Tereza je členem skupiny Yellow sisters. To jsou ty výborné holky, co tak krásně zpívají bez kapely. Takže jistým způsobem ano.

Když se podíváte na pestrou škálu rolí, je ještě nějaká, kterou byste si ještě chtěla „střihnout“. Je něco, po čem opravdu toužíte?
Ne. Jsem spokojená s tím, co dostávám.

Co teď budete hrát? Co připravujete?
V nejbližší době začnu v Ungeltu zkoušet, opět v malém obsazení, hru Joea DiPietra Poslední romance. Je to ohromně citlivě napsaná hra o přátelství, které může vyústit v lásku. A týká se to středního věku, hodně pokročilého středního věku. Na to se těším.

Kdy jste pochopila, že hraní bude opravdu celý váš život?
To bych musela jít hodně do minulosti. Pamatuji si ale, že jedna z mých prvních rolí se neodehrávala na jevišti, ale v naší kuchyni, kde jsem bydlela s maminkou a mou malou sestrou. Maminka mi totiž jednou na Mikuláše neuváženě svěřila roli čerta. Vizuálně jsem se strašlivě zřídila, ale také si tak zařádila, že to malé dítě dostalo málem záchvat, takže mě maminka vyhodila za dveře. A já si říkala, to je divadlo, to bych chtěla dělat.

Jaké divadlo a hraní je dnes? A jaké bylo, když jste začínala?
Když jsem začínala, byl to na škole velice tvrdý výcvik. Museli jsme obsáhnout nejen přehled o divadle, ale dozvídali jsme se strašnou spoustu věcí o rolích, které nás čekají, speciálně v klasice. Řekla bych, že to základní, co jsme jako mladí dostali, bylo trošičku hutnější než dnes.

Jaký je podle vás rozdíl mezi opuštěností a dobrovolnou samotou?
Opuštěnost nám zařizuje osud, dobrovolnou samotu si zařizujeme sami.

Alena Vránová (*1932, Praha)

Herečka. Jako malá účinkovala v Dismanově dětském rozhlasovém souboru a vystupovala na některých pražských jevištích. Je absolventkou DAMU. Do roku 1956 působila v Oblastním divadle v Benešově, poté v pražském Divadle ABC (zde spolupracovala mj. s Janem Werichem či Otou Ornestem). Hrála v desítkách filmů (např.: Pyšná princezna, Dovolená s Andělem, Hudba z Marsu, Hrátky s čertem, Vina Vladimíra Olmera, Severní přístav, Ztracenci, Sny na neděli). Film později vystřídala především divadelní prkna Komorního divadla a v současnosti Divadla Ungelt, kde v roce 1997 obdržela Cenu Thálie za roli Gertrudy Matthews ve hře Bouřlivé jaro.


(redakčně kráceno)