Sdílení nefunguje pouze na internetu, jde to i s auty a knížkami

Brno – Čím dál více lidí se potýká s tím, že jejich věci občas leží ladem. Na co by například mělo auto stát pět dní v garáži, když jej může využít někdo jiný? To je i případ Petra Šulce, který bydlí v centru Brna, a na běžný pohyb po městě mu stačí městská doprava. Auto se mu hodí jen občas. V těchto případech využije car sharing neboli sdílení auta. Patří mezi dalších šedesát lidí, kteří využívají služeb brněnského družstva Auto napůl.

Grafik na volné noze Petr Šulc nepotřebuje auto každý den, jsou ale situace, kdy je praktičtější než městská doprava. Velký nákup nebo výlet o víkendu patří mezi nejčastější důvody, proč kontaktuje Auto napůl. Půjčí si auto a nestará se o další náklady, jako jsou palivo, údržba nebo pojištění. Tyto položky jsou zahrnuty v ceně za kilometr podle typu auta. 

„Propočítal jsem si to a vyplatí se mi to, pokud najedu méně než 10 tisíc kilometrů ročně,“ objasnil uživatel Petr Šulc. Sdílené auto používá přibližně každý týden, a přesto se mu vyplatí sdílet auto s ostatními lidmi než si koupit vlastní. „Další výhodou je, že si můžu půjčit auto, které zrovna potřebuji, malé nebo větší,“ doplnil Šulc. 

„Typickým uživatelem car sharingu je člověk, který bydlí ve městě s velmi dobrou dostupností veřejné dopravy a který potřebuje auto, jenom když se stěhuje nebo jede na výlet za babičkou za město,“ potvrdil zakladatel Auto napůl Stanislav Kutáček.

Společně s dalšími dvěma rodinami se Kutáčkovi inspirovali zahraničím, kde sdílení aut funguje už třicet let. Z prvotního experimentu tří rodin v roce 2003 se Auto napůl rozrostlo z jednoho auta na deset, ze tří rodin na více než šedesát uživatelů. Je zatím jediným car sharingem v Česku. 

Půjčovat si lze prakticky cokoli

U aut ale sdílení věcí nekončí. Ondřej Kadlec patří mezi takzvané knihoběžníky. Nakladatelství Martinus zahájilo projekt Knihoběžník, když rozmístilo na veřejných místech a dostupných budovách přibližně 500 knížek. 

„Já jsem se k tomu dostal tak, že jsem v jednom baru pod novinami našel knížku s nápisem knihoběžník. Od té doby jsem přečetl šest až sedm knížek,“ řekl student Ondřej Kadlec. 

Knihoběžníci mohou najít knížky na dětském hřišti, zastávce tramvaje nebo v tělocvičně podle indicií uvedených na webových stránkách projektu. 

Než si tedy knížku přečtou, musí ji nejdříve najít. „Je to taková menší sociální hra a knihoběžníci se mohou o své dojmy z četby – ale také hledání knížky – podělit s ostatními čtenáři na internetu, než pošlou knihu dál,“ doplnil Ondřej Kadlec.