Konec civilizací

Kolaps společnosti neznamená její definitivní zánik, ale změnu dosavadního systému, jeho zásadní zjednodušení, ztrátu komplexity. Vždy však pak následuje postupná regenerace, cesta k obrodě. V dějinách takových zvratů proběhlo nespočet a vždy jim předcházelo pět zásadních krizových faktorů – krize identity, participace, penetrace, legitimizace a distribuce. Alespoň tak to popisuje obsáhlá publikace více než třiceti vědců nejrůznějších odborných disciplín Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur – Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností.

Hrozí kolaps naší civilizace? To, čemu říkáme naše kultura, náš svět?
Bárta: Snažíme se najít data a informace, které by se relevantně vztahovaly právě k tomuto složitému problému. Důsledkem toho hledání byla mimo jiné i knížka Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur, na které se podílelo více jak třicet autorů.
Vycházeli jsme z toho, že lidské společenství vytváří určité civilizační kontinuum a pokusili jsme se zmapovat cesty různých kultur, kmenů a civilizací časem a prostorem za zhruba posledních 30.000 let. Z toho nám vyšlo, že dnešní doba nemusí nutně směřovat ke kolapsu (přesněji k velké zásadní transformaci). Ovšem na druhou stranu procesy, které se dají v současné době zmapovat, jsou hodně podobné těm, které známe právě z dob, kdy zásadní civilizace směřovaly právě k velkým transformacím.

Jaké to jsou příznaky?
Kovář: S tím, co bychom mohli označit jako kolaps, má Evropa velké zkušenosti z minulého století. První světová válka, to je přece kolaps 19. století a celého období novověku. Meziválečné aranžmá vydrželo dvě desítky let a Evropa poté začíná znovu – to jsme u regenerace. Nelze se proto divit, že někteří historikové a politologové, ale i vědci z nehumanitních oborů říkají, jestli dnes nepřišel čas pro něco podobného.
K tomu mám důležitou poznámku: V souvislosti s dnešní krizí je často tendence zobecňovat, že svět je v krizi. Není. Jde o krizi západní civilizace, respektive části euroatlantické civilizace. Tady ty krizové projevy jsou a velmi nebezpečně se podobají těm, o kterých píšeme v této knížce.

Byla to Belle Époque. Lidé si mysleli, jak je to na tom světě krásné, a najednou přišla v podstatě zničující katastrofa?
Pokorný: Jedním z výdobytků psaní této knihy je rozšířený pohled o dlouhou časovou perspektivu. A mně se zdá, že to, co tady zažíváme minimálně 100 let (turbulentní události a zrychlující se psychologický nebo sociologický čas), si z té dlouhodobé perspektivy možná zaslouží označení kolaps.

Kovář: Z hlediska velkých dějin a časového rozměru, který pokrývá tato knížka, je poslední století, jako když lusknete prsty, to je okamžik, to je vteřina.

Bárta: Jako nezpochybnitelné se třeba ukázalo, že když v určité civilizaci dochází ke kolapsu, projevuje se to mimo jiné tím, že se neustále zkracují období klidu mezi kritickými vývojovými okamžiky. Když vezmete posledních třicet let a různé ekonomické krize, které se objevují čím dál tím častěji, je to jeden z neklamných znaků, že má společnost vážný problém.

Jaké jsou tedy ty příčiny, zákonitosti, které se objevují v jednotlivých civilizacích a které vypadají stejně jako některé současné příznaky?
Bárta: Jeden z jednoznačných teoretických závěrů je, že civilizace obecně kolabují kvůli faktorům, které je přivedly na výsluní. Platí to ve starém Egyptě, platí to v Číně, platí to v moderním světě. Například starověký Egypt musel mít k tomu, aby dosáhl stupně hospodářství a technologie, které mu umožnily stavět obrovské symbolické stavby, velmi sofistikovaný výběr daní, kvalitní vrstvu úředníků a propracovaný správní aparát země. Jenže v určitý kritický okamžik začalo množství úředníků narůstat do množství, které víc pohlcovalo, než produkovalo, administrativní aparát se začal osamostatňovat a vládnoucí vrstva přestala být považována za legitimní. To je přitom proces, který velmi dobře známe i dnes.

Pokorný: Já se těchto debat účastním jako biolog. A i v biologických systémech v mimolidské přírodě můžeme na mnoha místech vývoje pozorovat ty samé tendence.
V tom je rozdíl dnešní ekologie a ekologie 60. let. Ekologie 60. let kladla důraz na stabilitu ekosystému – ekosystém nesměl podléhat změnám, jinak bylo něco v nepořádku. Tento pohled ovlivnil enviromentální hnutí a vůbec praxi ochrany přírody obecně. Dnes se na to díváme úplně jinak. Vidíme, že i přírodním systémům je vlastní neustálá transformace, neustálé kolapsy, kdy záleží na tom, v jakém měřítku se kolapsy odehrávají. Buď to jsou série okrajových změn systému (týkají se okrajů potravních řetězců nebo toků energie a látek), anebo se jednotlivé drobnější kolapsy sečtou a pak máme něco, co přečteme až ex post.

A vidíte už něco takového, že se to sčítá?
Pokorný: Čím víc roste komplexita systému, tím víc hrozí souběhy katastrofických událostí, které jsou běžné a patří jak k přírodním, tak k sociálním systémům.

Ale klimatické a přírodní katastrofy nebo kolapsy zasahovaly i minulé civilizace? V Egyptě to také působilo.
Pokorný: Jistě. Některé katastrofy, například klimatické změny, byly dokonce nesrovnatelně prudší a měly nesrovnatelně dramatičtější průběh než cokoli, co zažíváme poslední staletí včetně současnosti. Tyto změny ale působily na společnosti, které byly málo složité, nespecializované, univerzální a měly možnost alternace různých zdrojů a strategií. Jenže dnes je specializace, komplexita a provázanost všeho se vším tak obrovská, že kybernetika systému je nesmírně citlivá.

V první kapitole shrnujete faktory, které navodily kolaps staroegyptské říše a které se opakují u dalších civilizačních kolapsů. Je to krize identity, participace, penetrace, legitimizace a distribuce. Co to je krize identity z hlediska společnosti?
Bárta: Krize identity spočívá v tom, jak vážně je brána vládnoucí elita. To bylo ve starém Egyptě stejně jako dnes – panovník měl obrovský problém s tím, že se mu země rozpadala pod rukama, a reagoval na to tak, že stávající systém neustále inovoval, což je největší chyba. Nastavoval parametry nefunkčního systému, a to spělo k rozpadu.

Kovář: Bavíme se o současné krizi a jejích projevech. Snad nepřeháním, když řeknu, že v posledním půlstoletí neměly evropské politické elity nikdy tak nízkou důvěru veřejnosti jako v současné době. Takovou míru nespokojenosti, lhostejnosti a neschopnosti identifikovat se s evropským projektem nepamatujeme od počátku integračních procesů z konce 40. let a začátku 50. let. A to přesně odpovídá tomu, co říkal Mirek Bárta.

Bárta: V dnešní společnosti je to možné vidět na každém kroku – vědomí toho, že bezpráví je standard, že jakékoli dlouhodobé úsilí se dá obejít tím, že patříte k nějaké zájmové skupině, která to za vás zařídí.
A to také bylo už v historii. Jako paralelu můžu zmínit příhodu královského kadeřníka z třetího tisíciletí před Kristem, který se při nástupu nového panovníka stal ministerským předsedou. Přestože reálně neměl žádnou výkonnou moc, byl neoficiálně jedním z nejlépe informovaných lidí. Byl to vlastně otec všech lobbistů. Jeho hrobku jsme shodou okolností zkoumali v Abúsíru. Krátce nato pak došlo ke kolapsu.
Důležité také je, že čím jsou systémy složitější, tím jsou náchylnější k jakémukoli výkyvu. Navíc se v dějinách velmi zhusta stávalo, že se v okamžiku, kdy systémy čelily vnitřním problémům, k tomu přidal nějaký vnější faktor (třeba klima nebo něco takového), a to byl obvykle onen pověstný poslední hřebík.
To se stalo například v roce 2200 před Kristem, kdy kolabuje (zásadním způsobem snižuje svou složitost) většina civilizací a kultur na severní polokouli. Pikantní je, že toto období zkoumali (i naši) vědci pod patronací NATO, protože armádu velice zajímá, co se děje se složitými systémy, jsou-li vystaveny ekonomickému, sociálnímu či přírodnímu stresu. Vyšla z toho velmi obsáhlá kniha. (Mimochodem jedním z organizátorů byl českoamerický geolog George Kukla, který je spolupracovníkem Václava Klause a má velmi zásadní názory na to, co je to globální klimatická změna.)

Pokorný: Historickou analýzou jsme lépe jak čímkoliv jiným prokázali vztah růstu komplexity a větší citlivosti na vnější impulsy.
Myslím, že technologický idol naší civilizace (idea, že jakoukoli krizi překonáme investicemi do rozvoje technologií) je de facto podřezávání si větve pod sebou. Technologie jsou totiž právě ten růst komplexity, který zvyšuje křehkost systému, takže z dlouhodobého hlediska je to kontraproduktivní strategie.

Krize participace. Jak se to dá vysvětlit?
Bárta: Jde o to, jakým způsobem a do jaké míry se řadoví občané, členové systému, účastní na správě státu. A jak vnímají vůbec svou šanci a možnost podílet se.

Ale tohle v historii bylo přece výrazně nižší než teď?
Kovář: To je pravda, ale navzdory tomu lidé neměli pocit frustrace, že do toho nemohou zasahovat. Reálná možnost ovlivnit běh událostí je dnes minimální, což souvisí s důvěrou v současné politické elity.

Pokorný: Máte pravdu, že v minulosti byla participace na jádru moci, moci panovníka, celkově nižší. Jenže život většiny lidí se odehrávaly v podstatně menších komunitách, kde si o svých věcech lidé rozhodovali sami.

Penetrace?
Bárta: Penetrace znamená, zda jste schopen ovládat vývoj nejen v řídícím centru, ale i v regionech, tedy prosadit centrální rozhodnutí na lokální úrovni. Zda určitá státní strategie (třeba boje s korupcí) není jenom proklamační gesto státního aparátu, ale jestli se skutečně daří prosazovat na všech úrovních.

Kovář: Totéž se týká vymáhání práva, prosazování zákonnosti, bezpečnosti. Když se bavíme o euroatlantické civilizaci, z některých amerických i evropských velkoměst známe čtvrti, kde vymáhání práva, zákona, pořádku neexistuje.

A legitimizace?
Bárta: Jedná se o to, jak jsou uznáváni lidé, kteří formálně spravují stát

Jsou sice legální, ale nejsou příliš legitimní. A to takhle fungovalo v minulosti stejně? Přestože šlo o dědičný rod, panovník ztrácel u lidu legitimitu? Jak to bylo?
Bárta: Četl jsem krásnou případovou studii, která se týkala zániku palácové civilizace na Krétě v důsledku výbuchu sopky Santorini.
Polobožský statut a autorita tehdejších vládců paláců pramenily z toho, že svůj lid chránili, zajišťovali komunikaci s bohy, zajišťovali úrodu a tak dále. Jenže pak vybuchla sopka, veškeré úrodné příbřežní oblasti byly zaplaveny patnáctimetrovou vlnou tsunami, všechna pole byla nadlouho zasolena, čímž se snížila úroda. Lidé si proto řekli, že jestliže tohle elita dopustila, žádnou komunikaci s božstvy nemá, a celé se to začalo rozpadat.
Když dnes stát stále zvyšuje daně, ale není schopen reagovat na aktuální společenské procesy, lidé si řeknou, pořád se radí, vydávají opatření, ale žádné aktuální zlepšení není vidět. A výsledkem je právě ztráta legitimity.

Kovář: Snad abychom tomu zatím dost temnému vyznění tohoto pořadu dodali trošku optimističtější tón: Navzdory ekonomickým problémům a krizovým aspektům (legitimita, identita a tak dále) nezapomínejme, že euroatlantická civilizace se nikdy neměla tak dobře jako teď. Současný pokles v souvislosti s probíhající krizí je na nějaké křivce naprosto nezaznamenatelný.

Zmiňovali jsme první světovou válku. Před ní si lidstvo také myslelo, že se má nejlépe, a pravděpodobně mělo, ve svých dějinách?
Kovář: Na rozdíl od dnešních časů, kdy všichni „nějak žijeme kolapsy“, přišel tehdejší kolaps, ta rána roku 1914, naprosto nečekaně. Kromě diplomatů a politiků, kteří věděli, že rovnováha je křehká, spojenecké systémy napjaté a tak dále, to pro drtivou většinu lidí přišlo jako blesk z čistého nebe. Dnes by to tak jistě nebylo.

Byla zmíněna Kréta a přírodní katastrofa, která rozbila zaběhnuté sociální vztahy. Může nás příroda zaskočit takovýmto opravdu globálním malérem? Sice se mluví o globálním oteplování, ale to už víc vypadá jako politická diskuse než přírodovědecká.
Pokorný: Příroda nás může zaskočit vždycky. Reálný vliv na dění v přírodě nemáme o moc větší, než jsme měli kdysi, ale máme mnohem víc možností, jak následkům čelit – jak utéct.
Ohroženi jsme podstatně víc psychologickou rovinou. K první světové válce vedla obrovská frustrace celé jedné generace, které se uzavíraly možnosti. Služební postup byl velmi problematický, možnosti obživy minimální, lidé zůstávali uzavřeni ve svých společenských třídách. A tato frustrace a znepokojení z toho, kam to předchozí generace rodičů dovedla, nakonec vyvolala to obrovské nadšení, které provázelo vypuknutí první světové války. Všichni očití svědci to popisují jako obrovskou vlnu euforie – konečně ze svých beder shazujeme něco nesmírně tíživého, přestože to byl blahobyt. Ale je vidět, že blahobyt relativní.
Mám dojem, že do podobné situace se velmi snadno můžeme dostat i dnes. Vlastně tímto způsobem, ať se máme sebelíp, krize přivoláváme.

Kovář: Zaprvé, potvrzuji to, co říkal kolega – jen málokterá z válek byla přivítána s takovou euforií, zejména u mladé generace, jaká nastala roku 1914, byť vystřízlivění bylo velmi rychlé.
A zadruhé, otázka vlivu přírodních, případně jiných katastrof na dnešní civilizaci a tak dále. Vzpomeňme si, jak velké ekonomické ztráty způsobila jedna islandská sopka a nepatrný popílek. Vynásobme to pěti deseti a zjistíme, k jak obrovským ekonomickým škodám může dojít v důsledku zvýšeného sociálního napětí a politických otřesů. Takže navzdory všem technologiím nejsme o mnoho chráněnější před přírodními vlivy, než byli naši předkové.

Bárta: Jenom pro upřesnění: občas máme tendenci zapomínat, že kolapsem nerozumíme naprostý rozklad. Kolaps je de facto „pouze“ obrovská ztráta složitosti společnosti. Když systém vyčerpá možnosti svého růstu, základním znakem transformace je, že se systém zásadně zjednodušuje.
Dnes jsme však v době, kdy pravidla z minulosti nemusí úplně platit. Když předešlé společnosti dospěly do kritického stavu, v určitém okamžiku si například lidé ve městech řekli, že je to neudržitelné, a šli zpátky kočovat do hor. Toho už nejsme schopni a ani to není možné. Pro nás je tato krize velkou intelektuální výzvou. A to tím spíš, že v dějinách této planety se zatím žádný společenský systém nedokázal sám transformovat zevnitř.

Řekl jste, že nehrozí takový kolaps, jak si lidé představují, skutečný konec, Armagedon. A současně jste řekl, že už nejsme schopni vrátit se do hor. Čili ta krize by mohla být hluboká až katastrofální, protože asi nebudeme schopni se s tím poprat?
Bárta: Nejsme věštci. Máme obrovský materiál ze všech možných oborů, který ukazuje, že máme určitý problém, ale co se stane, je otázka. Nicméně naše poznání, technologie, rozsáhlost elit, které mají představu o spoustě procesů ve společnosti i v přírodě, jsou tak mocný nástroj, že nezbývá než doufat, že s jeho pomocí vybereme aspoň ty nejhorší zatáčky.

Kovář: Bez přehánění můžeme říct, že nikdy v dějinách neměly intelektuální elity k dispozici tolik prostředků a takovou intelektuální kapacitu, aby o kolapsu a případných hrozbách nejen uvažovali, ale také měli konkrétní nástroje, jak kolaps řešit.

Bárta: Nicméně je velmi frustrující, že určité nátlakové skupiny mají tendenci redukovat podstatu problémů na částečná řešení. Dnes a denně vidíme obrovský tlak směřující k potlačení společenských věd a často jsou rušeny i významné společenskovědní obory a vše se redukuje na ekonomii a technologické inovace. To je velmi špatně.
U kořene společenských problémů tohoto světa a naší civilizace je přitom duchovní vykořenění, etnické, náboženské, kulturní, jazykové, sociální rozdíly. A pokud zničíme společenskovědní obory, které se této problematice opravdu profesionálně věnují, zavřeme si dveře k tomu, abychom vůbec porozuměli, co se s námi děje.

Nacházíme i v této oblasti historické paralely? Dělo se někdy v dějinách lidstva to, že by se lidé začali soustřeďovat jenom na ten rozum?
Bárta: Vždy. A vždy došlo k obrovskému propadu ve vzdělanosti. Včera jsem měl velkou rozmluvu s lidmi, kteří se zabývají strategickými záležitostmi v českém zemědělství. Vyprávěli mi třeba o tom, jak zanikají zemědělské univerzity, jak zaniká znalost toho, co je to vůbec zemědělství. To je naprostá příšernost. A to jde pouze o jeden segment.

Ale to také souvisí s přírodou. Když s ní nebudeme zacházet osvíceně, bude zlobit. A zemědělci tedy do přírody zasahují hodně?
Pokorný: Mám takový příklad: moje žena má zahrádku, hodně se jí věnuje a má za cíl vypěstovat potraviny, abychom měli vlastní brambory, výborná jablka, jahody a tak dále. Je však obrovský problém obejít se bez všech postřiků, umělých hnojiv, chemikálií a tak dále.
Když tento problém přeneseme na globální úroveň, jsme zase u té obrovské složitosti. V základu naší existence je schopnost vyrobit si potraviny, ale potravinová krize se vleče už minimálně 30 let. Moderní zemědělství je sice obrovsky produktivní, ale opět za cenu složitosti. Ceny zemědělských komodit skoro otrocky kopírují cenu ropy, protože výroba umělých dusíkatých hnojiv je energeticky nesmírně náročná a závislá na ropě. Kdosi spočítal, že už před čtyřiceti lety jsme překročili kapacitu globálního ekosystému k tomu nás uživit. Jediné, co to umožňuje, je právě systémová dotace energií, která se tedy už v padesátých letech vyrovnala produktivitě přirozených přírodních ekosystémů na planetě. Nastává tak to, co někteří geologové nazývají antropozoikum – věk člověka, protože dnes skutečně máme větší vliv na toky energie na planetě, než mají přírodní procesy.

Čili člověk má zase pocit, že všemu rozumí…
Pokorný: Má víceméně oprávněný pocit, že je pánem planety, ale jestli je to dobře, o tom bych silně pochyboval.

Poslední faktor krize je distribuce. V čem ta spočívá? A v čem se najdou historické paralely?
Bárta: Znamená to, jakým způsobem je akumulovaný ekonomický potenciál země (prostřednictvím daní) přerozdělován a investován do různých sfér státu tak, aby to byly prorůstové investice a aby se všechny dostaly tam, kam mají.
Když něco kolabuje nebo je na sestupné trajektorii, jsou penězovody obvykle velmi děravé – na začátku vložíte miliardu, ale na konci vyteče 400 nebo 500 milionů, což je naprosto frustrující. To se pak projevuje tím, že nemáte kvalitní silnice nebo funkční školství. Ukazuje to, že stát není schopen vygenerovat ekonomický potenciál, který by budoval stát v dalším kroku. A to je sebezničující mechanismus.

Mluvili jste o tom, čím jsou způsobeny kolapsy starých civilizací a že vypadaly tak jako to, v čem dnes žijeme, a že si z toho nebereme poučení. Je otázka, zda si ho člověk vůbec dokáže vzít. Nicméně ve vaší knize máte zajímavou myšlenku: „Kdo popírá minulost, popírá smysl sama sebe.“ Čím to je, že se lidé neradi ohlížejí dozadu a neříkají si, děláme stejné nesmysly, jako jsme dělali?
Kovář: To není nijak unikátní. Představa, že se lidstvo poučí z dějin, neplatí nejen dnes, ale neplatí obecně. Historie je učitelka, moudrost, světlo pravdy – tohle nikdy neplatilo, přestože vzdělanci by to rádi viděli.

Pokorný: Když dnes přijdu do knihkupectví, je tam ohromné množství historických titulů a je vidět, že velká část národa se o historii živě zajímá. Problém je v tom, že historie se vlastně neopakuje. Vždy jde o unikátní jevy, z kterých můžeme destilovat jakési opakující se vzorce pro budoucnost, ale pro současnost nám to není nijak platné. Nenacházíme totiž znak, který bychom rozpoznali jako typický pro nějaký jev.
K zásadním transformacím nebo prudkým zvratům může dojít dnes, za sto let, nemusí k nim dojít nikdy. A důsledky jsou pokaždé jiné, protože je to složitý proces, složitá kybernetika. Když je společnost před rozpadem, stačí do ní šťouchnout. A jestli do toho šťouchne letní sucho na severní polokouli, exploze sopky, sociální napětí způsobené kdoví čím, to je právě ta historie, z které se nemůžeme poučit, protože je to pokaždé jiné.

Kovář: Ty paralely se objevují pořád, velmi časté je například srovnání s pádem římského impéria. Samozřejmě všechny paralely jsou falešné – nesrovnávejme nesrovnatelné.

Pokorný: Srovnání s pádem Římské říše – z dobové literatury jsem získal dojem, že zatímco my to zpětně vnímáme jako něco hrozného, lidé té doby žili šťastné životy a z jejich pohledu to žádná katastrofa nebyla – něco skončilo a oni žili dál.

Kovář: Něco skončilo, něco začíná, to jsme u regenerací. Jeden můj přítel, španělský historik, který působí v Latinské Americe, napsal: všichni hovoří o kolapsu euroatlantické civilizace, ale může po zkušenosti holocaustu a po tom, čím Evropa ve 20. století prošla, přijít ještě horší kolaps, který bude mít drtivé následky?

A může?
Kovář: To je otázka.

Bárta: Celou debatou tady probublává, že kolaps není konec, ale období, kdy se základní věci zásadně mění.
Kolaps je svým způsobem i věc pozitivní. Když kolabovaly velké civilizace, části, z kterých se skládaly, začaly najednou rozkvétat, vznikaly nové kultury na lokální úrovni. Došlo vlastně k tomu, co hodně podporuje i Evropská unie, tedy k rozkvětu regionů a k potlačení centralistických tendencí.
A pak je tady další věc, která se táhne jako základní charakteristika lidskými dějinami: lidé mají ve své podstatě geneticky zakódováno, že spíš než pracovat, se chtějí raději bavit. To věděli už staří Egypťané a dá se říct i Římané, když se mluvilo o chlebu a hrách. Známe to i televizní programů, které jsou narvány seriály, protože lidé nechtějí přemýšlet o méně příjemných věcech. A já se jim nedivím, my jsme z toho občas taky schizofrenní.

Kovář: Jenom ještě poznámku, konkrétní kolaps jako „nekonec“. Britské noviny byly v uplynulém století desetkrát plny slova kolaps – kolaps přišel v souvislosti s první světovou válkou, s velkou hospodářskou krizí, s generální stávkou, s politikou appeasementu, s koncem britského impéria.
A kolaps jako věc prospěšná – kolaps v pravý čas – byl kolaps britského impéria, který fakticky zachránil Británii, neschopnou dál efektivně a racionálně své impérium spravovat. To, co přišlo v 50. letech (konkrétně třeba v souvislosti se suezskou krizí), bylo to nejlepší, co mohlo britský stát potkat. Takže nebojme se tolik toho kolapsu – i kolaps naší civilizace může být pro ni k něčemu dobrý.

Bárta: Je to vždycky obrození, protože zaniká něco, co už není funkční. A vždycky je to obroda pozitivní.

Kovář: Jenom je tam ta nejistota, jaký bude ten nový začátek, a ten proces dobírání se k tomu. Svět prostě bude jiný, ale jaký, to nevíme.

Bárta: Myslím si, že je důležité, co dělá naše skupina vědců. Je to ojedinělý projekt, nejen na území Česka, ale i ve srovnání s Amerikou. Odborníci od ekonomů přes paleoekology, historiky, antropology až po jaderného fyzika se snaží zmapovat anatomii fungování dnešní společnost a poukázat na věci, které máme společné s civilizacemi před námi. Lidský mozek se totiž po dlouhé tisíce let nezměnil, takže přirozeně máme spoustu věcí v našem chování společnou, a proto se ty dlouhodobé procesy vinou civilizačním vývojem a jsou víceméně hodně podobné.
Myslím si, že je to ojedinělá věc, a je škoda, že nás není víc a že přemýšlení o tom, kde jsme, co eventuálně může být, a především popisování toho, co už není v našem systému úspěšné, není většinou považováno za něco důležitého.

(redakčně kráceno)