„Karibská krize mohla vyústit ve zničení lidstva,“ říká Jaroslav Fiala

22. října 1962 americký prezident J. F. Kennedy vyhlásil námořní blokádu Kuby. Reagoval tím na zjištění, že Sovětský svaz na Kubě instaloval svůj jaderný arzenál. Nikdy předtím ani potom nebyl svět tak blízko globální zkáze. Naštěstí si, jak dokládají dobové dokumenty, závažnost situace uvědomovaly obě strany a ke katastrofě, která by navždy změnila běh dějin, nedošlo. O karibské krizi hovořil ve Studiu ČT24 z 22. října politolog Jaroslav Fiala. Ptala se Patricie Strouhalová.  

Říká se, že svět nikdy nebyl tak blízko jaderné válce jako právě během karibské krize. Hodnotil byste to dnes s odstupem padesáti let stejně?
Karibská krize byla nejnebezpečnějším momentem studené války a možná v dějinách lidstva vůbec. Lidstvo nebylo nikdy tak blízko zničení jako tehdy.

Jaké bylo vlastně pozadí karibské krize?
Za jejími příčinami stálo zvyšující se napětí v kubánsko-amerických vztazích a snaha vedení Kremlu, v čele s Nikitou Chruščovem, o zlepšení mezinárodního postavení Sovětského svazu.
Po nástupu Fidela Castra, příklonu Kuby k sovětskému bloku a neúspěšnému vylodění proticastrovské emigrace v Zátoce sviní schvaluje Kennedyho administrativa takzvanou operaci Mangusta. Jde o ne až tak známý, ale poměrně významný program různých diverzních akcí, sabotáží a útoků na kubánskou infrastrukturu – zařízení, rafinerie, lodě. Pod záštitou to měla CIA s podporou americké vlády a útoky prováděla proticastrovská kubánská emigrace. V dlouhodobém horizontu existoval plán vojenského útoku na Kubu (počítalo se s vyloděním asi 150.000 amerických vojáků) a ten byl zvažován i v průběhu karibské krize. CIA se rovněž prostřednictvím americké mafie pokoušela zosnovat atentát na Fidela Castra. Situace byla tedy poměrně napjatá a členové tehdejší Kennedyho administrativy to s odstupem času hodnotili, že kdyby byli na místě kubánského vedení, měli by strach z americké invaze.
Na straně sovětského vedení se Nikita Chruščov pokoušel zlepšit jednak svou vnitropolitickou situaci a mezinárodní postavení Sovětského svazu. Ve vnitřní politice to byly hospodářské problémy, v roce 1962 pobíhaly například protesty proti zvyšování cen potravin. A mezinárodní pozice Sovětského svazu se komplikuje mocenským soupeřením s Čínou a také roste napětí v jihovýchodní Asii. Navíc v předchozích letech se Chruščov snažil o diplomatickou ofenzivu v Berlíně, která pro něj skončila prohrou.

Jednání během kubánské krize pobíhala mezi Kennedym a Chruščovem, jaká ale byla role Fidela Castra?
Fidel Castro zůstával stranou toho jednání a nikdy poté Sovětskému svazu neodpustil, že stažení raket proběhlo, aniž by o tom byl informován.

Kennedymu jeho poradci doporučovali, ať na Kubu zaútočí. Proč to neudělal?
V rámci amerického užšího vedení, ExCommu (Executive Committee of the National Security Council), výboru, který se zformoval v průběhu říjnových dní, existovaly dva návrhy. Jeden navrhoval zaútočit, ať už leteckým bombardováním, nebo prostřednictvím invaze pozemních jednotek. Druhý návrh byl zavést kolem Kuby karanténu, námořní blokádu. Konečné rozhodnutí pro námořní blokádu vyplývalo z toho, že přímá konfrontace by v té chvíli vedla ke katastrofě, a proto zvítězila diplomacie.

Jaké byly reakce na zvedení námořní blokády ať už ze strany mezinárodní politické scény, ale i ze strany americké veřejnosti?
Zveřejnění z 22. října 1962 o umístění sovětských raket na Kubě bylo pro svět velké překvapení. Chruščov na rétorické úrovni nejdříve reagoval poměrně ostře a obviňoval Spojené státy z toho, že námořní blokáda je agresivní akt. Ale i v rámci amerických diskuzí se hovořilo o tom, že námořní blokáda země může vyvolat ozbrojenou konfrontaci.
Nicméně jak ukázaly odtajněné dokumenty, ve skutečnosti se Chruščov nechtěl hnát do ozbrojeného střetu. Takže velmi brzy poté, co Kennedy vyhlásil blokádu, dal Chruščov rozkaz změnit kurz sovětských lodí, které ještě v tu chvíli pluly na Kubu s komponenty strategických zbraní a vojenským materiálem. I na sovětské straně tedy byla snaha neeskalovat napětí.

Jak to bylo u nás v Československu? Bylo tady povědomí o tom, že může dojít k jadernému konfliktu?
Situaci tady byla komplikovanější tím, že zprávy podléhaly cenzuře a byly omezené. Podle dokumentů československého ministerstva vnitra, které tehdy sbíralo informace o tom, co si lidé myslí, byly interpretace různé. Docházelo k hromadnému nakupování potravin, byl tady nějaký strach, docházelo ke konfliktům – například zahraniční studenti demonstrovali před americkou ambasádou v Praze. Armáda byla zakopána v doupovském prostoru a připravena vyrazit v případě konfliktu směrem k Rýnu. Československé politbyro jednalo o dodávkách hospodářské a vojenské pomoci Kubě.
Podle archivních dokumentů se však zdá, že informace o sovětských raketách přišla poměrně nečekaně, i když řada indicií během celého roku naznačovala, že k něčemu dojde. Hlavním zdrojem těch zpráv pak nejspíš byla československá ambasáda ve Washingtonu.

Jaké dopady měla karibská krize?
Dopady byly pro každou ze zúčastněných stran různé. Jak Sovětský svaz, tak Spojené státy to samozřejmě interpretovaly jako svoje vítězství. Dodnes o tom panují mezi historiky spory.

Lze dodnes sledovat nějaké dědictví karibské krize? Může se to dorážet v určitých postojích Spojených států k jiným konfliktům?
Karibská krize je modelem rozhodování vlády a politických špiček v krizových momentech. Debaty srovnávaly rozhodování americké administrativy během karibské krize a americký postoj během invaze do Iráku v roce 2003. Například se mluvilo o tom, že během karibské krize jednalo americké vedení až ve chvíli, kdy byly jasné důkazy, že jsou na Kubě zbraně hromadného ničení, a zvolilo umírněnější řešení. Naopak v případě Bushovy administrativy byly důkazy sporné, ale pokud předpokládala, že tam skutečně jsou, bylo její rozhodnutí velmi riskantní a nezodpovědné.

Jaroslav Fiala (*1983)

Politolog. Historii a politologii vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současnosti je doktorandem v Ústavu světových dějin FF UK. V letech 2006 až 2007 studijně pobýval na University of Newcastle. V rámci Fulbright-Masarykova stipendia působil v akademickém roce 2010/2011 jako hostující výzkumník katedry dějin na Florida International University v Miami. Zabývá se soudobými dějinami se zaměřením na meziamerické vztahy.


(redakčně kráceno)