Lékař Rudolf Zvolánek získal za záchranu života ocenění prezidenta

Brno – Devátý březen roku 2011 zůstane navždy zapsaný v životech dvou mužů, lékaře Rudolda Zvolánka a Libora Ševčíka. Byl to den, kdy se poprvé setkali. Libor Ševčík o tom v té době nevěděl, byl v bezvědomí, když ho záchranář Rudolf Zvolánek vyprošťoval z mísicího zařízení, a zachránil mu tak život. Za tento neobvyklý zákrok udělil prezident ČR Rudolfu Zvolánkovi medaili za hrdinství.

Pracoval jste v nemocnici a nyní jste záchranář. Jak vnímáte rozdíly těchto dvou prostředí?

Jak říká jedna moje kolegyně, že jsme příkopoví lékaři. S nemocnicí to má společného relativně dost, a i relativně málo. Sanitní vozy, které dneska máme, jsou vybavené velmi kvalitně. Jsou to takové pojízdné jednotky intenzivní péče. Na druhou stranu se u záchranky dostáváme do situací, do kterých se v nemocnici nedostanete. Chodíte sněhem, blátem, nevybíráte si počasí ani to, kam jedete. Naše rozhodování při výjezdu musí být většinou velmi rychlé.

Záchranářská práce je psychicky velmi náročná? Co je při ní pro Vás nejvíce stresující?

Je psychicky náročná zejména v tom, že nikdy nevíte, kdy výjezd bude. Stejně tak mnohdy nevíte, k čemu jedete. Při výjezdu máme hrubou orientaci o tom, jaký základní zdravotní problém člověk má. Nicméně mnohdy se ta informace dramaticky liší od skutečného stavu na místě. Někdy v tom dobrém slova smyslu, někdy v horším, a o to je pak zásah na místě náročnější.

A emoce pracují naplno…

Psychické problémy zažíváme zejména u dětí. Ty jsou pro záchranáře kategorií, která s sebou nese to největší psychické trauma. Ať už jsou to úrazy, nebo akutní onemocnění, u kterých je ohrožen život dítěte. To jsou emociálně nejvypjatější situace.

A co případ pana Ševčíka, za jehož záchranu jste byl oceněn?

To byl pro mě nejemotivnější zákrok. Jeho příběh je dneska i mým příběhem. Na to se nedá zapomenout.

Rychlá reakce Rudolfa Zvolánka zachránila mladému muži život

Muži se setkali na místě nehody po roce a půlDevátého března 2011 dostal záchranář Rudolf Zvolánek povel ke vzletu vrtulníkem z Brna do Ivančic. „Výzva zněla tak, že se jedná namotání člověka do nějakého mísicího zařízení. Nic dalšího jsme nevěděli,“ vzpomíná Zvolánek. Realita oproti výzvě byla mnohem horší. „Nedokázal jsem si představit, co to ve skutečnosti znamená.“

„Vzhledem k tomu, že jsme měli ve firmě v předchozích dnech problémy s transportem materiálu ze sušicích sil, chtěl jsem je zkontrolovat. Když jsem otevřel revizní otvor, opřel jsem se levou rukou o hranu a v ten moment mě jedna z těch lopatek zachytila za mikinu. Stroj, který jsem předtím vypnul, měl stát, ale ještě se točil. A začalo mě to vtahovat dovnitř,“ přibližuje Libor Ševčík, jak k situaci došlo.

Když se záchranáři dostali na místo, zjistili, že je Ševčík zaklíněn v silu, které mělo průměr pouze jeden a půl metru a uvnitř byla tma. „Když jsme ho začali zbavovat oblečení, jedna jeho ruka byla potrhaná a namotaná na středovou osu, s jeho tělem nešlo hnout. Čas byl naším nepřítelem,“ popisuje zásah Zvolánek. Nakonec se rozhodl, že mu ruku ve stísněných podmínkách amputuje, aby ho mohli vytáhnout. Tímto zákrokem ale akce neskončila.

„Tělo se sice částečně uvolnilo, ale přišli jsme na to, že má v těle zaklíněné dvě míchací lopatky,“ doplňuje Zvolánek. Nohy měl namotané také, ale nakonec se nám ho podařilo vytáhnout." Následovalo uvedení muže do umělého spánku a přelet vrtulníkem do Fakultní nemocnice Brno, kde se Ševčík nakonec zotavil.

A dnes je zpátky v životě. „Když jsem se po měsíci probudil z umělého spánku a zjistil, že nemám ruku, nebyl to příjemný pocit. Ale postupem času, jak jsem zjišťoval všechna svá zranění, která jsem měl, hodil jsem to za hlavu a vzal to jako holý fakt,“ přibližuje Ševčík návrat do života.

Rudolf Zvolánek se průběžně zajímal o stav svého pacienta, až k němu jednoho dne přišel do nemocničního pokoje. „Když jsem pana Ševčíka poprvé uviděl, musím říct, že mě velmi dojala jeho první dvě slova 'děkuji Vám' – pro mě byla satisfakcí úplně za všechno. To je cena, kterou nevyvážíte ničím, a možná i to je důvod, proč dělám to, co dělám,“ uzavřel Zvolánek.


Vypjaté situace ale potřebují ventil. Máte někoho, komu se můžete vypovídat?

Mám manželku, která  je zdravotní sestra, takže o určitých problémech z našich oborů se doma bavíme. Na druhou stranu se toho snažím vyvarovat a odreagovat se – v případě, že mám volný čas, i když ho mám relativně málo.

A jak si tedy od práce odpočinete nejlépe?

Sportem nebo uměním. Odmalička jsem hrával hokej, je to moje celoživotní láska. Ještě do dneška hraji a jsem i lékařem HC Kometa Brno A týmu, takže to mě plně naplňuje. Pak mám ještě jednu zálibu – motocykl. Rád zmizím do přírody a vyčistím si hlavu.

Co vás v budoucnosti čeká?

Hodně se těším na to, že bude mít jihomoravská záchranka od ledna modernější budovu. Pracovní prostředí hraje totiž v naší práci taky svoji roli. A ty dnešní bohužel nevyhovují. Celá brněnská záchranka by měla mít v roce 2014 tři nové budovy.

Rudolf Zvolánek je záchranářem 5 letLékařem záchranné zdravotní služby Jihomoravského kraje se Rudolf Zvolánek stal v 2007, jako člen letecké záchranné služby působí třetím rokem. Po vystudování medicíny nastoupil na oddělení resuscitace a anesteziologie v Nemocnici u svaté Anny. V roce 1997 se stal primářem v okresní nemocnici v Jeseníku. Po deseti letech se s rodinou vrátil zpátky do Brna.