„Ukrajině vládnou lidé antikultury,“ říká Jurij I. Andruchovyč

Ukrajinský spisovatel Jurij Ihorovyč Andruchovyč v těchto dnech představuje v Čechách knihu povídek čtyřiačtyřiceti současných ukrajinských autorů Ukrajina, davaj, Ukrajina! Pomyslnou časovou hranicí této antologie je černobylská tragédie, mnohými považována za začátek nové ukrajinské literární generace. O této knize, vzmáhající se ukrajinské literatuře, politické situaci, i fotbalovém Euru hovořil s Jurijem I. Andruchovyčem v pořadu Před půlnocí z 5. listopadu Petr Kotrla. 

Čím by kniha Ukrajina, davaj Ukrajina! mohla zaujmout české čtenáře?
V této knize je současná ukrajinská próza a je to velmi dobrá próza. Měla by to být antologie literárních děl vynikajících ukrajinských autorů. Čeští čtenáři mají více štěstí, než ti ukrajinští, protože u nás podobná antologie neexistuje. A mají i větší šanci zamilovat si ukrajinskou literaturu.

Kniha má podtitul dvacet pět let po černobylské tragédii. Existuje něco jako postčernobylská generace nebo postčernobylská literatura? Dá se to takto vymezit?
Neřekl bych, že je ten název přesný. Událost v Černobylu byla velká katastrofa, ale dalo by se místo ní hovořit i o jiném bodu. Ovšem pokud by tato katastrofa nebyla, taková literatura by nevznikla.

Objíždíte světové literární festivaly. Je současná ukrajinská literatura kvalitní? Je ve světě známá?
Ukrajinské literatury je zatím málo a teprve se začíná překládat. Navíc ve světě není mnoho  ukrajinských překladatelů, kteří by mohli ukrajinskou literaturu kvalitně přeložit. Přesto můžeme pozorovat, že se vztah k ukrajinské literatuře mění. Asi nejlepší vztah k ní mají v Německu. Postupně tedy začínáme vycházet na světové pódium.

Ovlivnila vás nějak česká nebo československá literatura?
Ano, ale asi nebudu originální. U nás je velmi dobře znám a ceněn Bohumil Hrabal. Je mi velmi příjemné, že mohu být v zemi, kde se narodil. Také je u nás známý Milan Kundera, kterého hodně překládají. A oblíbený je také Švejk Jaroslava Haška nebo knihy Franze Kafky. Dalo by se říct, že ukrajinský čtenář ví o české literatuře více, než ví český čtenář o té ukrajinské. Tak to asi bude i nadále, ale i ukrajinská literatura myslím dostane možnost se prosadit.
Plánujeme také několik společných projektů s ukrajinskými a českými autory, například s Jáchymem Topolem. Většinou se ale setkáváme v Německu. Nevím proč. Takže se nedá říct, že je to neznámá země, terra incognita.

Přijel jste i z jiného důvodu, než je představení knížky. Dnes jste se zúčastnil natáčení se známým divadelním režisérem Janem Antonínem Pitínským v prostorách bývalé továrny Zbrojovka, která je v poslední době známá právě i jako útočiště umělců. Vedle ostatních činností se totiž podílíte také na uměleckých performancích. Co jste tam tedy dnes dělali?
Pro mě to bylo naprosté překvapení. Dokonce jsem ani nevěděl, že je to bývalá Zbrojovka, i když znám fotbalový klub Zbrojovka Brno, takže o továrně jsem tušil.
Nejprve mě překvapil scénář akce. Dostal jsem montérky, pracovní obuv a pak jsem začal pracovat s barvami na velkém papíře na zemi, jako bych se ocitl v centru vlastního projektu, kdy jsem měl rychle vymyslet, co obsahovat. Rozhodl jsem se, že namaluji symbolickou mapu Ukrajiny. Modrá barva se mi hodila pro čtyři nejdůležitější řeky. Černou jsem namaloval moře. Zelenou Krym. A uprostřed země jsem namaloval něco jako oranžové „srdce“. Namaloval jsem i svoje rodné město, pro které se vždy snažím najít alternativní název, tentokrát jsem ho nazval „Portofrank“, a dvě železnice – jedna směřovala do hlavního města Kyjeva, druhá směřovala k Černému moři do Oděsy. Oděsa je město, které v mém životě hrálo důležitou roli. Byl jsem tam asi v šestnácti, bylo horko a já dostal úpal. A právě tehdy jsem se rozhodl, že se stanu básníkem.

Svou první knihu jste vydal už v osmdesátých letech, ale vaše prvotina se k nám dostala až v roce 2006. Byla to kniha Rekreace. Já se ale chci zeptat na jinou knihu. Jde o román Dvanáct obručí. Ten byl označen za skandální a jedno prestižní knihkupectví ho odmítlo s tím, že neprodává knihy antiukrajinských autorů. Jaký tedy je váš vztah k Ukrajině?
Jim se zdálo, že jsem se vysmál nebo zvolil špatný přístup k našemu známému básníkovi Antonyčevovi, který žil ve třicátých letech. Zdálo se jim, že jsem jeho osobnost nepopsal přesně, když jsem se ho snažil vyobrazit jako ukrajinského Jima Morrisona. Viděli ho jinak, konzervativněji. Já z toho nedělal žádnou tragédii. Naopak mi to posloužilo, protože moje knihy začaly více prodávat.

Ukrajina je u nás mnoha Čechy vnímána jako zdroj levné pracovní síly. Jaký je pohled z druhé strany? Berou Ukrajinci Česko jako odbytiště pracovní síly? A jezdí sem, protože tady jsou stále lepší podmínky než na Ukrajině.
Takovýto nespravedlivý stav byl v devadesátých letech. Dnes se to mění, více lidí je ve střední třídě.
Když bylo potřeba podpořit oranžovou revoluci v roce. 2004, podporovali ji právě Ukrajinci pracující v zahraničí a posílali peníze. Ukazovali tím, že by se jednou chtěli vrátit do vlasti. Ukrajinci v zahraničí, kteří chodí k volbám, také volí ty nejpokrokovější ukrajinské strany. Proto jim říkám „ukrajinská avantgarda“. Jejich snahy jsou opravdu pozoruhodné.

Své politické názory dáváte hodně najevo. Jak vnímáte postavení Ukrajiny v Evropě, kde se Západ stále více slévá do toho jednoho celku?
U nás byly různé doby. Byla doba před oranžovou revolucí, kdy se Evropská unie o Ukrajinu málo zajímala. Byli jsme takovým „šedým flekem“ mezi západní a východní Evropou. To možná nebylo až tak špatné – šlo o jakýsi přechod. Potom bylo období, do kterého jsme vkládali velké očekávání. Ukrajina se tehdy v očích Evropy stala zemí, kde přece jenom zazněla naděje. Z úst evropské byrokracie jsme ale neslyšeli, že na nás čeká. Nejsme malé děti, nebudeme se divit nebo otáčet zády.
Vztahy se rozvíjí, pokračují, pořád se něco děje. Ale specifika současné Ukrajiny a jejího politického rozložení bohužel toto sbližování velmi brzdí. U moci jsou nyní lidé, kteří se hodně liší od evropské politické kultury. Jsou to spíše lidé „antikultury“. Sice neustále opakují, že směřují do Evropy, ale jejich každodenní činnost svědčí o jiných cílech. Spíše se blíží k Lukašenkovi nebo k Putinovi. A to je velká disonance.
Z této situace se může dostat ukrajinská společnost jenom sama. A až se to stane, vznikne mnoho  otázek pro spolupráci.

Teď navážu na to, co jste řekl před chvílí., myslím tím fotbalový klub Zbrojovka. Předpokládám tedy, že jste fotbalový fanoušek. Byl jste příznivcem konání fotbalového Eura na Ukrajině? Pomohlo to Ukrajině?
Jako celek to bylo pozitivní, i když samozřejmě něco mohlo být i jinak. Jsem například rád, že ve Lvově
vzniklo nové mezinárodní letiště. Když cestuji do Berlína, Prahy nebo třeba Bělehradu, je to velmi pohodlné. Vzniklo mnoho nových objektů, postavily se cesty nebo obnovily autobusové spoje. Ale to je velmi málo. Euro mohlo vést k mnohem větší modernizaci, toto byla jen oprava fasády a otevření mezinárodních bran – letišť. Mohlo to ale dopadnout i hůř. Takže i to málo, co se udělalo, není špatné.

Jurij Ihorovyč Andruchovy (*1960, Ivano-Frankivsk, Ukrajina)

Spisovatel, básník, esejista, dramatik, překladatel. Absolvoval ukrajinský Polygrafický institut a kurzy na Literárním institutu Maxima Gorkého v Moskvě. Pracoval jako novinář a redaktor, sloužil také v armádě. Byl vůdcem známé poetické skupiny Bu-Ba-Bu (Burleska-Bordel-Bufonáda). Jeho díla byla přeložena mj. do polštiny, slovenštiny, němčiny, maďarštiny, angličtiny, švédštiny nebo ruštiny.


(redakčně kráceno)