„Konce světa jsou kraviny,“ říká Dan Bárta

Dan Bárta petří mezi nejosobitější postavy české hudební scény. Jeho záběr obsahuje klasickou popmusic, ale i jazzové skladby. Kromě toho se již roky věnuje fotografování vážek nejen v České republice, ale například i na Borneu. V Profilu z 14. listopadu hovořil s Danem Bártou Jiří Václavek.

Vaše rozkročení v různých projektech je velmi široké. Od nejrůznějších jazzových uskupení až po nahrání soundtracku k Snowboarďákům. Podle jakého klíče si vybíráte – do toho jdu, a do toho se mi už nechce?
Když něco začínám sám, je ten klíč jasný. A když mě někdo osloví, jsou tam všechny možné vazby – jestli je to prestižní, nebo že to dělám s kamarády, nebo jsou za to dobré peníze, nebo tak něco. Podle toho se pak člověk pustí do práce, kterou si nevymyslí sám.

Ono to bývá většinou buď s kamarády, nebo za peníze?
Některé věci jsou fajn jenom proto, že je člověk slyší a řekne si, to bych dělat chtěl, protože se mu to líbí nebo je mu to prostě sympatické. Dělal jsem například s Xavierem Baumaxou, i když jeho přístup k muzice je odlišný od toho mého. Mně se ale líbilo, že místo toho, aby mi vykládal spoustu řečí o tom, kdo za nějakým projektem stojí a tak dál, začal mi do telefonu rovnou recitovat text, který bych měl zpívat. To je umělecky tak sympatický model, že se po dalších věcech neptám. Upřímně řečeno, mám takovéto věci radši, protože jsou zábavnější.

Je žánr, do kterého byste vyloženě nešel?
Z fyziologických důvodů nemůžu zpívat klasiku, protože nemám hlas, který by mi umožnil nadechnout se a naplnit nějaký prostor zvukem bez mikrofonu. A potom jsou styly popmusic, které mě ztvárňovat úplně nelákají, protože je ani nemám rád. Jsou to různá skáčka a takové ty bigbíty, které jsou až moc tupé. A určitě bych nemohl zpívat hodně tvrdé metalové nebo hardcorové věci, protože to také není úplně to, co bych uměl. Sice mě baví chvílemi to poslouchat, ale pustím si tak písničku ročně, protože je to moc velký tlak, křik a hluk, ale sám bych to dělat neuměl.

Dáte na sebe? Na svou sebereflexi? Nebo v tom hraje také roli názor okolí, lidí, kterých si vážíte?
Jakmile se dostanu do dilematu, tak se prostě občas zeptám. Zeptám se doma, kluků, a když jsem ještě chodil na zpěv, ptával jsem se profesora. Většinou si to ale vyřeším sám. Myslím, že je to tak snazší. Je dobré zachytit ten první nástup toho, co si o tom myslím, ten intuitivní zásah, a pak si to nějak rozebrat.

Jak je vám blízá improvizace? Narážím na vaše vystupování s Boby McFerrinem. Je to něco, co cítíte jako své bytostné pole?
Spíš ne. Improvizace je disciplína, která má své kouzlo v otevřenosti než v čemkoliv jiném. Když improvizuju, musím o to víc vnímat, poslouchat, soustředit se na sebe i na okolí, chytat tu muziku a snažit se to rychle tvořit. V jistém slova smyslu je improvizace i tento rozhovor, protože nevím, na co se mě budete ptát, a vy zase nevíte, jestli budu reagovat tak, jak předpokládáte, nebo jestli tady budu nějak šílet a vy se to budete snažit nějak zachránit…

Zatím se to daří…
Zatím se to daří dobře. A to je právě druhá strana improvizace, kdy platí, že si lidé nehází klacky pod nohy.

Musíte právě proto improvizovat s lidmi, kterým naprosto důvěřujete? Nebo to lze i s někým, koho úplně neznáte, a spoléháte na to, že se přizpůsobíte?
Když budeme improvizovat my dva v rámci stavění nějakých vět, musíme předpokládat, že mluvíme stejným jazykem. Jinak se to moc nedá, protože by z toho těžko vzniknul nějaký příběh. A muzika je také jazyk. To znamená, že pro mě není nutné toho člověka znát, ale je důležité vědět, že rozumí hudbě. A stejně tak, když někdo improvizuje se mnou. Důležité tam je, že rozumíme struktuře muziky. A jestliže struktura není předem daná, rychle se v rámci nějakého začátku vytvoří body, které ji vymezí, a potom to už jede samo. Takže to, jestli toho člověka vidím poprvé v životě a navíc je to Namibijec, je méně důležité než to, jestli chápe, že od první k druhé době a od druhé doby ke třetí je to stejně daleko.

Vaší domovskou kapelou je Illustratosphere. Poslední deska vyšla v roce 2008. To už je poměrně velký rozestup. Máte připravený materiál na něco nového?
„Připravený“ je silné slovo, ale začíná to v nás bublat. Když si představím, že příští deska bude večeře, tak jsme v tuto chvíli ve fázi vybírání potravin. Možná že někdo z nás, já to nejsem, má nakrájenou nějakou cibku, ta se hodí vždycky.
Máme pár věcí, máme nějakou představu, a teprve teď začnou ty důležité záležitosti – texty, aranže, instrumentace, vymýšlení zvuku, hledání celkového konceptu.

Velmi úspěšné, aspoň podle ohlasů, bylo vaše turné s Darou Rolins. Mimo jiné také proto, že jste vzkřísili některé písně od již neexistujícího uskupení Sexy Dancers. Nenapadlo vás někdy obnovit tuto formaci?
Nevychází to úplně ze mě. Je to kapela, kterou dal dohromady Roman Holý, takže je to hlavně jeho dítě. Já s Mírou Chyškou, Filipem Jelínkem a Darinou jsme to tak opečovávali, ale kapelník byl Roman. Zatím se nic takového nechystá. Samozřejmě mě napadne, že by bylo fajn si to celé zahrát, vlastně to opravit, protože jsme to hráli někdy v roce 1998. A teď, jak jsme jezdili s Darinkou, to bylo příjemné.

S J.A.R. se v sobotu připojíte k vlně reakcí na potenciální konec světa koncertem Vidět Bohy Konec světa. Děláte si z toho legraci? Anebo to berete smrtelně vážně?
Konec světa nehodlám brát smrtelně vážné, a zvlášť mayský, protože naše kosmogonie je nepatrně jiná. Se vší úctou ke všem vizionářům – otočení jednoho kalendářního kola už tady bylo v roce 2000 a někdo pak zase může přijít s jiným kalendářem, jsou to prostě takové kraviny. Fór je v tom, že Klempa (Ota Klempíř, textař a raper – pozn. red.) tu písničku napsal asi před rokem a je to taková pokřesťanštěná běžnůstka. Jsou tam věci, které se týkají Gabriela a Azazela a nevím čeho všeho ještě, takže s Mayi to moc společného nemá. Tu písničku jsme měli jako singl, když jsme vydali desku Dlouhohrající děcka, takže je tam těch kontinuit víc.

Na koncert prý chystáte velmi překvapivého hosta? Budete sdílnější?
Právě proto je to překvapení. Takže nic neřeknu, jinak byl bych totiž potupně zastřelen u sloupu.

Přejděme tedy radši k vážkám. Plánujete nějakou další kolekci fotografií vážek?
V roce 2008 a v roce 2010 jsme byli pokaždé na tři týdny s Alešem Volným na Borneu, kde je místo, které se jmenuje Sungai Wain, což je zátopový dipterokarpový les, typický pro jihovýchodní Borneo. A na místě, které je chráněné (pro nedaleký několikamilionový Balikpapan, druhé největší město na Borneu, je to reservoár pitné vody), jsme udělali takový inventarizační výzkum. Nasbírali jsme tam nějaký materiál, nafotili spoustu věcí a uděláme z toho knížku o vážkách lesů jihovýchodního Bornea. Mělo by tam být vyobrazeno asi devadesát druhů, máme k tomu článek, do jaké míry lidské zásahy do přírody ovlivňují skladbu druhů na určitém území, jaké vážky jsou tolerantní k určitým typům zásahů a tak dále. Protože Aleš je ekolog z povolání, má to tento přesah do ekologie víc než do faunistiky nebo taxonomie nebo tak něco.

Dan Bárta (*1969, Karlovy Vary)

Zpěvák, textař, fotograf. Působil v kapelách Alice, Die Elektrische Elephant, Sexy Dancers, J.A.R. Jeho kmenovou kapelou je dnes jazzová Illustratosphere. Ocenění publika i kritiky se mu rovněž dostalo během jeho účinkování v muzikálu Jesus Christ Superstar (v rolích Jidáše a Ježíše). Je držitelem několika cen Akademie české populární hudby (devětkrát zpěvák roku), v anketě Žebřík – Report music awards byl jako zpěvák roku oceněn dvanáctkrát. Věnuje se také fotografování vážek (je po něm pojmenováno šídlo Gynacantha bartai Paulson and von Ellenrieder). Objevil se i v několika filmech, například jako vodník ve filmu Kytice.


(redakčně kráceno)