Přímá volba: Odříkaného chleba největší krajíc

Praha – Sedmkrát v uplynulých deseti letech se zdejší politici pokoušeli o zavedení přímé volby prezidenta v Česku. Pokusy ale vždy ztroskotaly ve sněmovně či Senátu. Až na podzim 2011 se Nečasově vládě podařilo získat pro její návrh nutnou třípětinovou většinu v obou komorách. Mnozí tehdy pokusu číslo osm prorokovali stejný osud jako předešlým sedmi, norma však překvapivě prošla. Důvody pro to byly ale nakonec docela jednoduché.

Přímá volba prezidenta se především těšila stabilní podpoře společnosti. Už od roku 2002 se pro ni v průzkumech veřejného mínění vyslovovalo zhruba 60 až 65 procent lidí. V září 2011, kdy o přímé volbě začala jednat sněmovna, se její podpora přehoupla dokonce přes 80 %.

Mnoho politiků mělo navíc v živé paměti nedůstojný průběh prezidentské volby v roce 2008, kdy se na hlavě státu museli ještě shodnout poslanci a senátoři. Pět zákonodárců tehdy v dopisech obdrželo nábojnice jako výhrůžku, několik poslanců muselo v průběhu sněmovního jednání vyhledat lékaře, zákonodárci se vzájemně obviňovali z nátlaku a korupce a někteří politici měli doprovod i na záchodě, aby se je někdo na poslední chvíli nepokusil přemluvit k volbě jiného kandidáta. Událost přenášená televizními kamerami tehdy hnula veřejnosti žlučí a mnozí politici se dušovali, že podobné divadlo se už nebude opakovat. 

Důsledkem obojího pak bylo, že před volbami v roce 2010 mělo zavedení přímé volby prezidenta v předvolebním programu všech pět stran, které se následně dostaly do sněmovny. 

Od roku 2001 sedm neúspěšných pokusů

Přímá volba hlavy státu se poprvé zvažovala už v roce 1992, když se sepisovala první ústava nově vznikající republiky. Nakonec ale podporu nezískala a až do roku 2008 vybírali hlavu státu zákonodárci. O změnu neusilovala ani Klausova ODS, ani Zemanova ČSSD, které dominovaly politické scéně celá devadesátá léta. Oba bývalí premiéři patřili ke stoupencům parlamentní, nikoliv přímé demokracie, a díky opoziční smlouvě si občanští a sociální demokraté rozdělili nejvýznamnější ústavní funkce, které jim zajišťovaly dostatečnou kontrolu nad volbou nástupce tehdejšího prezidenta Václava Havla.   

První pokus o změnu ústavy předložila v roce 2001 čtyřkoalice KDU-ČSL, US-DEU a ODA, nicméně sněmovna ji zamítla, protože se pro návrh, stejně jako ve většině následujících pokusů, nenašel dostatek hlasů. Zřejmě nejnadějnější z hlediska přímé volby byl rok 2009, kdy sněmovna změnu ústavy v prvním kole podpořila. Platit však ani tehdy nezačala. Topolánkovu vládu totiž vystřídal Fischerův úřednický kabinet a o návrhu pak už ani nejednaly parlamentní výbory. 

Spor o kompetence

Po volbách v roce 2010 si sestavená vládní koalice ODSTOP 09VV vepsala přímou volbu do svého programového prohlášení. Když však Petr Nečas dohodu oznamoval, už v té chvíli zároveň podotkl, že on osobně dává přednost volbě parlamentní. Koalice se navíc musela na znění zákona dohodnout i s ČSSD, protože šlo o ústavní normu, pro níž je nutná  podpora třípětinové většiny v obou komorách. Kvůli potřebě širší shody a skepsi samotného předsedy vlády se proto šance na prosazení zákona od samého počátku zpochybňovaly. 

Už záhy v roce 2010 se také mezi stranami objevily první rozpory. Zatímco TOP 09 chtěla posilovat pravomoci hlavy státu, občanští demokraté chtěli zachovat ty stávající. Právě kvůli změnám pravomocí a také způsobu volby – zda jednokolová, nebo dvoukolová – nakonec málem přímá volba spadla pod stůl i po osmé, protože pozměňovací návrhy se načítaly ještě ve druhém čtení ve sněmovně. Spor se vedl hlavně o jmenování členů bankovní rady ČNB, udělování milostí nebo prodloužení funkčního období prezidenta. 

V květnu 2011 schválila vláda dvoukolový model volby, spory mezi ODS a ČSSD ovšem pokračovaly. Senátoři měli navíc jiné představy než poslanci, což dále přijetí zákona ohrožovalo. Mnozí komentátoři proto tvrdili, že politici se naoko snaží přímou volbu prosadit, nakonec ji ale pohřbí spory o pravomoci. „Politici sice tvrdí, že chtějí přímou volbu prezidenta. Ze silné hlavy státu ale mají ve skutečnosti obavu a nechtějí, aby ji voliči vybírali místo nich,“ napsal tehdy například komentátor HN Jindřich Šídlo. Stejně hovořila také vicepremiérka Karolína Peake a další zástupci Věcí veřejných, podle nichž dvě největší strany ústavní změnu nechtějí. 

Tlak zespoda

Po komplikovaném vyjednávání nakonec ČSSD do koaličního návrhu prosadila dva své požadavky – omezila se pravomoc prezidenta rozhodnout o přerušení trestního stíhání a omezila se i imunita hlavy státu. Třetí požadavek – návrh na změnu způsobu jmenování členů bankovní rady ČNB – sice neprošel, ústavní novela jako celek však ano. Ruku pro nakonec zvedli poslanci všech stran kromě komunistů, kteří se zdrželi. Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka pak po jistém váhání vyzval své senátory, aby návrh přijali beze změny, čímž ho zachránili. Sociální demokraté měli v horní komoře většinu a mohli přímou volbu „potopit“. 

Volby
Volby

Ústavně-právní výbor v horní komoře sice opravdu doporučil vládní návrh pozměnit, Senát jako celek ale nakonec zavedení přímé volby 8. února 2012 schválil beze změny, zejména z časových důvodů. U ústavních zákonů totiž nemůže horní komora dávat pozměňovací návrhy – Senát i sněmovna musí předlohu schválit ve stejném znění – a panovaly obavy, že by slaďování textu trvalo příliš dlouho. Zákon přitom musel vstoupit v platnost k 1. říjnu, aby se stihly další termíny pro prezidentskou volbu v roce 2013. Navíc musel parlament schvalovat ještě příslušný prováděcí zákon. Václav Klaus sice označil zavedení přímé volby za „fatální omyl“, jejímu zavedení však zamezit nemohl.

Podle komentátora Reflexu Bohumila Pečinky v případě přímé volby hlasovala většina zákonodárců v rozporu se svým přesvědčením. Slabí předsedové slabých politických stran prý sice na své poslance a senátory tlačili, aby pro návrh zvedli ruku, skutečným důvodem byl ale „tlak zdola, ze strany voličů.“ Protože se přímá volba v průzkumech veřejného mínění těšila silné podpoře, strany měly strach z dalšího odlivu voličů. 

Nástupce Václava Klause budou lidé volit přímo v lednu 2013.