„Umění vytváří jeho kosmická dimenze,“ říká Petr Wittlich

Petr Wittlich je skutečnou živoucí legendou české kunsthistorie. Podařilo se mu odchovat několik generací českých kunsthistoriků, ve svých nejslavnějších publikacích zmapovat dějiny české secese, ale i rozšiřovat vlastní vědecký obor o poznatky dalších vědních disciplín. Za svou celoživotní činnost byl letos oceněn Medailí za zásluhy a Státní cenou za přínos v oblasti výtvarného umění. S Petrem Wittlichem v Profilu z 26. listopadu hovořila Patricie Strouhalová.

Je to 30 let, co vyšla vaše zásadní publikace Česká secese. Čím to je, že se udržela svou nadčasovost a pořád ji potřebujeme?
Je to proto, že pojednává jak o malířství, sochařství, tak o architektuře nebo užitém umění. Zkrátka se ten fenomén probírá ve všech souvislostech uměleckých oborů a zároveň se naznačují vazby k době. To je vždy zajímavé a čtenáře to nějakým způsobem navede. Právě tato globální koncepce pomohla knížce k tomu, že žije i po třiceti letech.

Co to je vlastně secese?
Obvykle se tím u nás myslí výzdobný styl, který tam také skutečně patří. Já se však raději vracím k původnímu významu toho slova, tak jak ho používali umělci, kteří zakládali secesní spolky v devadesátých letech devatenáctého století. Ti chápali secesi spíše jako ideu, jako něco, co by je mělo vést k reformě umění, které tehdy bylo ne snad v úpadku, ale byla to velmi komerční záležitost. A snažili se, aby se umění vrátilo ke své původní podstatě a poslání.

Když se dnes podíváme na secesi, dokážeme jí číst, rozumět, poznat, rozvést?
Je tu odborná rovina, kdy se ten fenomén velice pečlivě studuje, existují monografie jednotlivých umělců. A pak je tady úroveň, do jaké míry se to dotklo obce publika, a na ní se setkáváme s různými reakcemi. Pro někoho je secese především Alfons Mucha a pro druhého už jsou to třeba symbolisté nebo raný Jan Zrzavý.

Když se podíváme právě na Alfonse Muchu, co na něm máte rád?
Mucha je dost komplikovaná osobnost, i když to na první pohled nevypadá. Nejznámější jsou jeho plakáty a věci, které dělal víceméně ke své obživě. Kromě toho má ale úžasné pastely, které jsou velice expresivní a dotýkají se dosti existenciálních věcí tehdejšího člověka. Za jeho života se nevystavovaly. Něco málo z toho přešlo do Slovanské epopeje, ale to už je taková instituce sama o sobě.

Jaký je ideální způsob výuky dějin umění?
Svoje výsledky člověk sám těžko posuzuje. Přesto, myslím si, že těch pár generací, které se nám podařilo vychovat, se velice dobře osvědčilo a ukazují, že jsou schopné samostatné práce. A to je myslím nejdůležitější – vést studenty, aby byli schopní samostatně pracovat.

Kdy byla česká kunsthistorie na výši?
Obecně se má za to, že to bylo za první republiky. Birnbaum, Matějček, tou jsou jména, která mají stále svůj silný zvuk. Nezahazoval bych ale ani pozdější dobu či současnost. Myslím, že se podařilo proniknout víc do světa. A i když stále máme hodně co dělat, aby se české umění dostalo do plného vědomí (je tu ta jazyková bariéra), viděl bych to docela pozitivně.

Historik umění musí umět poznat dobré a kvalitní umělecké dílo. Co by mělo takové dílo obsahovat?
To je velice složité, protože to zahrnuje otázku: co je to vlastně umění? To není jenom technická dovednost, ale také obsahová náplň, hloubka. Charles Baudelaire, který je považován za proroka moderního umění, v první polovině devatenáctého století, řekl, že moderní umělec má z pomíjejícnosti vyprostit věčnost. Dnes už bychom snad ani tolik po moderním umělci nechtěli. Faktem ale je, že se umělec musí dotknout něčeho, čím ze svého díla to umění udělá. Bez toho jde pouze o kus pomalovaného plátna nebo kus hmoty.
Říkám tomu kosmická dimenze – umělec se musí dotknout většího celku, ne jen referovat o svých zážitcích a konfliktech, ale zároveň se dotknout života člověka, přírody a podobně.


V devadesátých letech jste působil na pařížské Sorbonně. Jak vás to ovlivnilo ve vaší další práci?
Byla to docela zajímavá zkušenost. Jednak pokud jde o postavení učitele, protože to se nedá srovnávat, a jednak pokud jde o vztah ke studentům. Studenti jsou tam informovanější (jsou přeci jenom v centru, v Paříži, a vidí všechny ty úžasné výstavy a tak dále.) než ti naši, takže diskuze s nimi jsou náročnější. Důležité ale stále je, aby měl student možnost se sám projevit.

Letos jste získal Státní cenu za kulturu a dlouhodobou teoretickou a pedagogickou činnost. Co pro vás toto ocenění znamená?
Byl jsem tím velice poctěn. Když člověk zažije ten akt udělování medailí, je to něco, co se zapíše do paměti na celý život. I tak to cítím především jako ocenění celého oboru. Kunsthistorie bývá leckdy spojována s aktivitami kolem obchodu s uměním a ztrácí se její skutečná síla – to, že se stará o kulturní paměť národa.

V čem spočívá specifičnost českých dějin umění?
V první řadě v tom, že se zabývají českým materiálem, českým uměním, ale to koneckonců dělá každá národní historie umění. Teď se ovšem začíná objevovat určitá specifičnost středoevropského prostoru v umění devatenáctého a dvacátého století. Tradiční model zdůrazňoval Francii jako centrum a my jsme byli periferie. Ovšem přestože Kupka, Kubišta nebo i Šíma žili dlouho ve Francii, pořád si v sobě nesli umělecký náboj, který čerpá z našeho prostředí, a to se projevuje v jejich uměleckých dílech. Dnes to začíná zajímat i cizí historiky umění, protože si uvědomují, že to nemůže být vykládáno tak jednoduše a lineárně jako doposud, že byla různá centra a pod-centra a tak dále.

Když procházíte Prahou, dokážete stále objevit místa zapomenutá a detaily, kterých si nikdo nevšiml?
V Praze máme poklad asanace městského jádra, která sice nebyla vždy chválena, ale vytvořila nové městské prostředí, kdy se ještě nešetřilo na výzdobách domů. Samozřejmě to má různé úrovně a kvality, ale pořád můžete chodit po Praze a vždy tam něco uvidíte.

Jaké jsou vaše plány pro nejbližší dobu?
Musím napsat monografii sochaře Bohumila Kafky, k čemuž jsem se zavázal a mám na to grant. A v prosinci mi vyjde knížka o malířích české secese. Koncipoval jsem to i pro širší kulturní publikum, takže i když je to odborně fundované, je to čitelné i pro normální čtenáře.

Petr Wittlich (*1932)

Kunsthistorik. Celý svůj kariérní život se snažil dějiny umění obhajovat, podporovat zájem o památkovou péči a kulturu jako takovou i v době normalizace, kdy byl tento obor považován téměř za imperialistickou pavědu. Jeho specializací je především moderní umění, zejména secese. Jeho kniha s názvem Česká secese, která vyšla v roce 1982 v nakladatelství Odeon, dokonce vyšla na tehdejší dobu ve fantastickém nákladu 20 000 kusů a dodnes patří mezi nejucelenější a nejkomplexnější publikace pojednávající o tomto originálním uměleckém proudu.


(redakčně kráceno)