„V Americe závist nefunguje,“ říká Iva Bittová

Původně vystudovala herectví a také se mu deset let intenzivně věnovala. Pak přišel zlom. Hereckou kariéru pověsila na hřebík a začala se věnovat hudbě. Dnes patří ke špičkám světové alternativní hudební scény. Už několik let žije ve Spojených státech. Opakovaně vystoupila i v newyorské Carnegie Hall a, jak sama říká, právě američtí kritici konečně pochopili, o čem její hudba je. S Ivou Bittovou hovořila v pořadu Před půlnocí z 29. listopadu Šárka Bednářová. 

Musím se přiznat, že když vás slyším zpívat, mám pocit, že místo krevního řečiště máte tóny a zvuky. Když interpretujete nějakou muziku, je to smyslnost sama. Čím se řídíte?  Co cítíte, když zpíváte?
Zjistila jsem, že moje práce funguje tak, jak si zařídím den, jak ho prožiji. To se vtiskne do celého těla a všech buněk a při koncertech to vychází ven. Proto se snažím, aby všechny informace, které absorbuji, byly co nejvíce pozitivní. Zní to nadneseně, ale je to pravda. Člověk by se neměl za nic skrývat. Musí to být upřímné a pravdivé, to pak předávám dál.

Muzikálnost máte v genech. Už od dětství jste zpívala, chodila do baletu, hrála na housle. Rodiče vás k tomu vedli vehementně, ale nenásilně. Jaké máte vzpomínky na dětství?
Vyrůstala jsem v hudbě. Když k nám přišla návštěva, jako děti jsme museli nastoupit, něco zahrát a teprve potom jsme mohli jít do vedlejšího pokoje. Nám to ale nikdy nevadilo. Navíc jsme hráli dětské role v divadle v Opavě. Hudbou jsme žili opravdu naplno – stala se zdrojem komunikace. Ve čtrnácti se mi ale zdálo, že housle jsou pro mě moc těžké a nechtěla jsem pokračovat. Maminka mě tehdy navedla, abych nešla moc daleko od umění, na studium hudebně dramatického oboru v Brně. V herectví jsem se hodně naučila a jsem za to moc vděčná, ale necítím tam takovou svobodu projevu jako v hudbě.

To tatínek, kontrabasista, vás přivedl k houslím?
Jeho snem bylo, abych byla houslista – měla jsem se narodit jako kluk Ivo Bitto. Balet mě bavil, zpívání také, ale s houslemi byl problém a bylo těžké mu vysvětlit, že mi to nejde, že mě to nebaví a že je to pro mě těžké. Když tatínek onemocněl, bylo mu teprve padesát, rozhodla jsem se k houslím vrátit a pokračovat v rodinné tradici.

Už na konzervatoři jste začala spolupracovat s Divadlem na provázku v Brně. Jakýmsi průlomem ve vaší kariéře byla role Eržiky v Baladě pro banditu?
V té době jsem byla mladé tele, které neví, co se s ním děje. Věděla jsem, co se mi nelíbí, ale nevěděla jsem, co se mi líbí. Měla jsem opravdu štěstí, že jsem v prvním ročníku konzervatoře dostala roli Eržiky v Divadle na provázku. Pro moji kariéru to bylo dost podstatné, protože jsem se otrkala na jevišti. Role Eržiky byla úžasná, hodně se tam zpívalo, takže jsem se cítila velmi dobře.
Divadelní představení, které bylo komornější, mi bylo bližší a pro mě silnější než film. Na filmovém plátně se to trošku posunulo, ale pro hodně lidí bylo důležité, protože to byl jeden z prvních muzikálových filmů. Hudba se vtiskla do spousty posluchačů, takže když po koncertě zazpívám „zabili, zabili“, většina publika zpívá se mnou, a to je úžasné.
Z natáčení mám takovou zajímavost: Jak jsem byla to mladé tele, neuváženě jsem se týden před natáčením ostříhala, že jsem měla jen takové krátké kudrliny. Režisér se zděsil, na to nebyli připraveni, takže z truhly vytáhli poslední paruku, která tam zbyla, a vrazili mi ji na hlavu. Proto ta vizuální podoba.

Jak jste si sedli s Nikolou, hercem Miroslavem Donutilem?
Mirek byl jeden z prvních, kterého jsem zaujala. Se spolužáky jsem často chodila do Divadla na provázku a po jednom představení si mě pan režisér Zdeněk Pospíšil s Mirkem Donutilem vytáhli, ptali se, jestli umím zpívat, pakj si mě vyzkoušeli a rozhodli se mě obsadit do role. Mirek byl zpočátku můj rádce, protože už měl herecké zkušenosti, a trošičku mě vedl. Dodnes spolu máme hezký vztah.

V divadle jste vydržela deset let, pak to skončilo. Proč?
Zjistila jsem, že se potřebuji věnovat hudbě. Využívala jsem každé volné chvíle na zkoušení, mezi představeními jsem hrála na záchodku na housle, našla jsem si pana profesora Šťastného a chodila na hodiny, a přitom jsem byla na plný úvazek v divadle. Všichni herci říkali, že jsem se zbláznila. Dokonce i maminka mi říkala, že takových talentů, dokonce mnohem mladších a úspěšných, je spousta, že je to škoda času. Já jsem ale cítila, že musím. Začala jsem cvičit od začátku a věnovala tomu spoustu hodin. Muzika byla prioritní.
Pro někoho jsem tehdy mohla být už hotová a zralá herečka, ale mně divadelní vyjadřování a celková atmosféra neseděla. Tak jsem to riskla. Naštěstí když pak bylo na plakátech uvedeno, že koncert uvádí a na pódiu vystoupí Iva Bittová, neměla jsem s tím problém, i když začátky nebyly vůbec jednoduché. Mnoho posluchačů nechápalo, co to je za hudbu, první řady mladých posluchaček se smály, ale já pořád věřila, že to je dobrý start, že na sobě musím pracovat a přesvědčit lidi, že to má smysl.

Přesto jste herectví úplně na hřebík nepověsila. Byla jste nominována na Českého lva za ženský herecký výkon ve filmu Tajnosti. Možná indiskrétní otázka. Máte nebo měla jste nějaké tajnosti?
Určitě, myslím si, že o tom je život a že je potřeba mít tajnosti. Je potřeba si vystavit určitá překvapení, něco držet v sobě a najít správnou chvíli, kdy to můžete vypustit a sdílet s ostatními.

Četla jsem, že jeden profesor z prestižní hudební newyorské školy vás po zhlédnutí filmu srovnal dokonce s Barbrou Streisand. Je to pravda?
O tom nic nevím. Je to ale příjemné zjištění. Hned jak film přišel do kin, bylo to v květnu 2007, jsem odjela do Ameriky. Na ten nápor, kdy vás na ulici každý pozná, asi nejsem stavěná, ale zároveň jsem za ten film ráda.
Po roce v Americe jsem dostala pozvání na nekomerční filmový mezinárodní festival do Syrakus a chtěli, abych tam zahrála. Až na místě jsem zjistila, že budou promítat Tajnosti. Po mém hudebním vstupu mě pak znovu pozvali na jeviště a ohlásili, že jsem získala cenu za ženský herecký výkon. Byla jsem opravdu šťastná, bylo to pěkné.

Po přestěhování do Ameriky se vaše kariéra rozběhla tryskem. Čím to je? Bylo to prostředím, které je v New Yorku přece jenom dynamičtější a více tam dokážou ocenit vaši alternativní kreativitu?
Podstatné je, že americké publikum má rádo, když se může seznámit s něčím, co předtím ještě nevidělo. Jakási originalita mého projevu a práce tam získala své zázemí a mám tam úžasné publikum. V Americe je neuvěřitelně zdravá a obrovská konkurence, a já jsem se tam tak zavedla, že můžu využít různé nabídky z různých stran. Mám tam několik hudebních projektů a hlavně mě posiluje a učí, že mohu hrát se skvělými hráči. Hrozně moc si toho vážím a jsem ráda, že když přijedu zpátky do Evropy, můžu se o své zkušenosti podělit s ostatními.

Byl to velký problém přestěhovat se z jihomoravských Lelekovic do Ameriky?
Asi dva roky jsem o tom přemýšlela a rozhodovala se. Navíc mladšímu synovi bylo v té době patnáct a půl, takže tam nastoupil do školy, rychle se adaptoval, odmaturoval. Viděla jsem tedy, že moje počínání má nějaký smysl. Je pravda, že jsem si musela všechno sama zařídit, co se týče zázemí, identity, všech základních věcí pro život. Američani vás totiž tak lehce nepřijmou.

No právě, jak to bylo s pracovním vízem?
Původně jsem měla dvouleté pracovní vízum, takže jsem měla čas zařídit si ostatní věci. Postupem času jsem získala jejich zelenou kartu. Syn se se svým talentem dostal na Bard College, jednu z nejlepších škol, kde studuje kompozici a piáno. Dostal spoustu grantů a stipendií.
Mělo to smysl, i když v mém věku by se už někdo neodvážil. Mně hodně pomáhá hudba, protože mi dodává odvahu, a komunikace s publikem. To, že ta odezva stále funguje, že vám lidé věří, vás utvrzuje v tom, že jdete správnou cestou. Je mi jedno, kolik mi je roků. Jdu do toho a zkouším nové věci, protože člověka to může posunout a posílit.

Mít koncert v Carnegie Hall je sen nejednoho muzikanta. Vám se to povedlo opakovaně. Měla jste trému?
Už jsem tam vystupovala pětkrát. Když jsem tam měla vystoupit poprvé, procházela jsem se po Central Parku, zpracovávala si to v hlavě a říkala si, neboj se, je to pódium jako každé jiné, musíš tu práci odvést stejně dobře. V momentě, kdy jsem šla na pódium, to ze mě spadlo. Teď už se tam vracím (ten dům znám, už jsem hrála v každém z jeho sálů) a je to pro mě svátek a moc si toho považuji.

Co psaly tehdy kritiky?
Je to pro ně nové sousto. Už několikrát se stalo, že se recenzenti strefili do toho, o čem moje hudba je, a byli to schopni formulovat tak, že jsem si vydechla a řekla si, konečně to někdo pochopil. Moje práce vyžaduje dost času. Nechci o tom ale mluvit ani to prezentovat na pódiu. Takže když to někdo vidí a pochopí, co se za tím všechno skrývá, a ještě to umí pojmenovat, přináší mi to největší radost.

Jak byste se sama charakterizovala?
To sama nedokážu. Jenom vím, že chci vytvářet hodnoty, za kterými si stojím, které obnáší určitou přípravu a práci a které musí mít smysl jak pro mě, tak pro ostatní. Je to obnažené, za nic se to neskrývá, není tam žádná image. Chtěla bych být upřímná a chtěla bych, aby to lidem přinášelo radost, aby se to na ně přeneslo. A ono to působí, lidé odcházejí veselí, chtějí zpívat a cítí radost.

Co vám Amerika dala, co jste se tam naučila? Když se vracíte zpátky do Česka a srovnáváte ty dva světy, v čem vidíte zásadní rozdíly?
Protože jezdím po celé planetě a pohybuji se všude možně, srovnávám to a přemýšlím o tom. Žádná země není ideální, každá má svá specifika. Když se někde usídlíte, první dva roky jste nadšená a vidíte jen pozitivní věci, ale pak se to najednou obrání a začnete si všímat i těch ostatních. Teprve tehdy začíná objektivní a srovnávací cesta.
Na Americe vidím spoustu nevýhod a nedobrých věcí, ale má určitou výhodu, máte možnost výběru a záleží jenom na vás, kterou cestou se vydáte. Jestli chcete pracovat a být úspěšná, anebo nechcete dělat a být někde stranou nebo živořit. S kým chcete hrát, s kým se chcete stýkat, do jaké společnosti se chcete zařadit. Máte tam možnost volby. To mi dělá strašně dobře.

Tady ta volba není?
Tady je to více omezené. Navíc je tam neuvěřitelně silná podpora toho, abyste byla fakt dobrá. Závist tam nefunguje. Vidím to u mého syna. Studenti se navzájem podporují, a když jde třeba orchestr hrát koncert, všichni jdou do toho s tím, že chtějí vytvořit společnou radost. To je trošku rozdíl.

S mladším synem koncertujete, starší je taky muzikální, sice se věnuje právničině, ale muziku dělá také. Se svou sestrou Idou Kelarovou, též zpěvačkou, jste natočila jedno DVD. Jste taková muzikální rodina. Jste šťastnou ženou, povedlo se vám všechno, na co jste si pomyslela. Je ještě nějaká meta, kterou chcete dosáhnout?
Nemám pojmenovanou metu a nemám reálný cíl. Pořád je na čem pracovat, cesta nekončí, ještě bych chtěla někam dojít a něčeho dosáhnout. Těším se na to, co nového život přinese. Nejdůležitější je stát při zemi a trošku se oprostit od věcí, které už v určitém věku nejsou důležité, a soustředit se na to, abychom mohli sobě a nejbližším přinášet radost.

Jak se nabíjíte? Kde získáváte energii pro tvorbu? Je to v přírodě, v tichu, což je sice protipól muzikálnosti, ale pro vás nutnost?
Musí se to vybalancovat. Z toho cestování a bytí v šrumu velkoměsta potřebuji do klidu, být uprostřed přírody, mám ráda pohyb a čerstvý vzduch. Moje uši jsou hodně citlivé, a když přijedu domů, potřebuji být v tichu. Když jsem na správném místě, kde ten klid opravdu je, za dva dny zregeneruji a zase začnu pracovat. Jsem typ člověka, který přírodu potřebuje, sleduje ji, vnímá signály změn a všechny tyhle věci. Příroda je partner k tomu, abych věděla, jestli jsou život a planeta správně vybalancované nebo nejsou. To je pro mě důležitý dialog. Příroda je nutná.

Iva Bittová (*1958, Bruntál)

Zpěvačka, houslistka a herečka. Vystudovala hudebně dramatický obor na konzervatoři v Brně. Od prvního ročníku působila jako herečka a zpěvačka v avantgardním divadle Husa na provázku v Brně. V té době ztvárnila také několik filmových, televizních či rozhlasových rolí. Od roku 1984 vystupovala jako zpěvačka a houslistka s vlastními písněmi na lidové texty, s brněnskou formací Dunaj a později Škampovým kvartetem. Velice úspěšná byla její spolupráce se skladatelem a bubeníkem Pavlem Fajtem. V hudbě se pohybuje od vlastních interpretací lidových písní přes experimentální jazz, rock až po vážnou hudbu a operní zpěv. Výjimečně se vrací i k herectví, naposledy ve filmu Alice Nellis Tajnosti (nominace na Českého lva za ženský herecký výkon). V současnosti žije ve Spojených státech v údolí Hudson Valley ve státě New York. 


(redakčně kráceno)