„V La Scale zpívat nechci,“ říká Dagmar Pecková

Začátek její pěvecké dráhy nevypadal nijak oslnivě a zdálo se, že se jejím osudem stane operetní repertoár a muzikálové role. Díky svému talentu i skvělým učitelům se ale vypracovala na jednu z nejvyhledávanějších mezzosopranistek současnosti a sklízí ovace na nejslavnějších scénách celého světa. S Dagmar Peckovou hovořila v Profilu z 13. prosince Patricie Strouhalová.        

V sobotu máte na Žofíně koncert, který má být průřezem vaší kariérou. Udělat takový průřez ale není tak jednoduché, jak jste to dávali dohromady?
Pro moji kariéru jsou charakteristické písňové orchestrální koncerty, takže ty tvoří jednu půlku koncertu na Žofíně. Druhá půlka je pak průřez mou operní a dokonce i operetní a muzikálovou kariérou. Samozřejmě se muselo dbát na délku toho koncertu. Takže jsme vybírali jenom věci, které jsem měla ráda, nebo styly, které charakterizovaly určitá období mé kariéry. Takže tam třeba zazní My Fair Lady, s kterou jsem začínala v karlínském divadle, nebo opera Kurta Weilla Sláva a pád města Mahagonny, s kterou jsem po sametové revoluci pronikla do západního světa, nebo Johana z Arku od Čajkovského, s kterou jsem absolvovala pražskou konzervatoř.

Váš koncert už je vyprodaný. Na jak dlouho dopředu vlastně máte naplánovánu svou kariéru?
Mluví se o sezoně 2014/2015.

Blíží se konec zlomového roku 2012. Ohlížíte se ráda za uplynulým rokem? Bilancujete? O kolik výš si dáte laťku pro rok následující?
Samozřejmě chci, aby to dál fungovalo, aby byl hlas v pořádku, rodina zdravá. Na příští sezony mám v plánu velké věci. Příští rok je výročí Richarda Wagnera a vzhledem k tomu, že se na tento styl víceméně specializuji, mám před sebou krásné plány. A bilancovat? Raději se moc neohlížet a koukat dopředu.

Jak byste popsala atmosféru jednotlivých míst, která vám vstoupila do života a vytvořila mezníky ve vaší kariéře?
Největším mezníkem bylo Národní divadlo, když mě nepřijalo, čímž mně hrozně pomohlo k mezinárodní kariéře. Jinak to byla drážďanská opera, ve které jsem začínala svou operní kariéru. Pak to byla berlínská státní opera, Stuttgart se Slávou a pádem města Mahagonny…

Jak se liší jednotlivé operní domy?
Trošku se to liší v Německu, kde se opera nedělá jako opera, ale jako činohra a někdy je to i dál a odkud se to rozšířilo do celé Evropy. Amerika v tomto zatím stagnuje, takže v Metropolitní se snaží neustále o historicky věrné inscenace. Samozřejmě se také operní domy liší akustikou a publikem. Nemůžu příliš hovořit o Itálii, protože v La Scale jsem ještě nezpívala a možná to ani nechci. Když jsem totiž slyšela, jak tam reaguje publikum, říkala jsem si, že takovouto zkoušku odvahy snad radši ani nepotřebuju. A samozřejmě jsou přede mnou cíle, kterých bych ráda dosáhla, a na to se budu v příštích deseti letech soustředit.

Kdy jste ve svém životě měla pocit, že jste byla opravdu nejodvážnější?
Pokaždé, když jdete na jeviště, ať operní, nebo koncertní, chce to hroznou dávku odvahy. Když je člověk mladý, je neskutečně drzý, a to mu dodává důvod být na jevišti. Když jste starší, začnete o tom přemýšlet, víc pochybovat a o to víc vás stojí odvahy se tam vůbec postavit. Takže: čím starší tím odvážnější.

Celý život jste na výsluní, potkáváte se zajímavými lidmi, Kdo vás ve vašem životě nejvíce ovlivnil?
Existuje spousta lidí, kteří měli velký vliv na moji kariéru. Jmenovala bych paní Denygrovou, bývalou sólistku Národního divadla, která mě po absolvování konzervatoře, kdy to na moc velkou kariéru nevypadalo a bylo to odkázané na Hudební divadlo v Karlíně a operety, úžasným způsobem rozvinula hlas a připravila na velkou zahraniční kariéru. Můžu také jmenovat Irvina Cage, který se mnou propracoval celý písňový repertoár, dirigenta Bělohlávka, který mě uvedl do mahlerovského repertoáru, samozřejmě dirigenta Libora Peška, s kterým jsem zažila nádherné chvíle na koncertním pódiu, a tak dále. Těch lidí je strašná spousta a nerada bych na někoho zapomněla, ale to bychom tu byli do rána.

V čem je podle vás největší síla klasické hudby?
Udělat si klid na to ji vnímat. Dnešní doba je hrozně uspěchaná, lidé si pletou kulturu se zábavou. Samozřejmě že když jste někde v práci pod šíleným tlakem, je těžké vám večer v divadle ještě vnucovat nějaké pravdy, nutit vás zamýšlet se nad Janáčkem, Mahlerem nebo Mozartem. Myslím si ale, že by se lidé měli k těmto hodnotám ještě vrátit, a ne si usnadňovat život operou na stadionu a podobnými věcmi.

Jak se díváte na příliš zmodernizované inscenace operní klasiky, kdy se mluví o tom, že to k opernímu žánru přivede více lidí? Stojí to za to?
Tvrdí se, že když se má přitáhnout k opeře člověk, který ji normálně moc neposlouchá, připraví se mu na stadionu tři tenoři zpívající na mikrofon, a on má pocit, že to je opera. Pak se také klasická opera inscenuje moderním způsobem, a někdy to už s klasickou muzikou a původním příběhem nemá moc společného, což také není úplně ideální. Někdy se však režisér trefí a nejenže pomůže příběhu, pomůže i muzice. Jenže strašně moc publika to nevnímá, protože intelektuální svět se vypravil odlišnou cestou než lidé, kteří chtějí jenom zábavu, a hrozně těžko se to pak setkává. Navíc někdy tomu nerozumí ani ti, kteří to tak rádi kritizují.

Velice ráda vaříte a pečete. Kolik druhů vánočního cukroví máte? Jak jste to letos zvládla?
Dělám čokoládové pralinky, loni jsem udělala dvaadvacet druhů, letos jsem jich stihla jenom dvanáct, protože se k tomu právě přidalo ještě vánoční cukroví.
Ať už je to kuchyň, nebo zahrada, myslím si, že nás to přinutí dostat se do vlastního světa a nikoho tam nepustit. Při míchání omáček, náplní nebo dělání těsta si pak můžete malovat budoucnost, vymýšlet různé věci a přemýšlet, jak to všechno bude. Je to odzbrojující a uvolňující a já to mám hrozně ráda.

Na co se nejvíce těšíte v příštím roce? Co máte před sebou?
Mám před sebou dvě wagnerovské role, ve Zlatu Rýna a Soumraku bohů v Římě a v Turínu, pak dělám v Berlíně Gurre-Lieder od Schönberga. Mám ale ještě jiné cíle a spoustu další práce, takže jsem vypíchla ty, které jsou pro moji kariéru velmi důležité.

Dagmar Pecková (*1961, Medlešice u Chrudimi)

Mezzosopranistka. Absolvovala pražskou konzervatoř a operní studium v Drážďanech. Působila v angažmá v drážďanské Semperově opeře a Státní opeře v Berlíně. Vystupovala též na operních scénách mj. ve Stuttgartu, Ženevě, Mnichově, SanFranciscu, Paříži, Barceloně včetně londýnské Královské opery Covent Garden. V rámci koncertní činnosti vystupuje na pódiích ve Vídni, Madridu, Londýně, Tokiu, Curychu, Montrealu, Moskvě a řadě dalších měst. Zpívala též v newyorské Carnegie Hall. Spolupracuje s Českou filharmonií. Mezi její nejvýznamnější nahrávky patří CD s áriemi Gustava Mahlera a Wolfganga Amadea Mozarta. V roce 1999 obdržela cenu Thálie za roli Carmen v inscenaci pražského Národního divadla.


(redakčně kráceno)