S Babylonem do Betléma

Babylon. Magazín dobrých zpráv o lidech, kteří žijí jinde, než jsou jejich kořeny. Ať už to jsou Češi, kteří z nějakých důvodů odešli žít a pracovat do zahraničí, nebo naopak cizinci, kteří si pro svůj nový život zvolili Českou republiku. Dramaturgyní pořadu, někdy i scenáristkou, redaktorkou či režisérkou je Marta Růžičková.

Marto, ty ses nedávno vrátila ze země, kde je tak trochu „rušno“. Prozraď nám víc.

Jednak proto, že tato země je vlastně takovým „babylonem“ co se týče národnosti i náboženství. A navíc. Byli jsme v Izraeli a natáčeli příběhy lidí, kteří se narodili v ČR, ale v určité době se přestěhovali do Izraele. Já jsem chtěla v této zemi, která je opravdu velmi výbušná, což jsme zažili na vlastní kůži, natáčet příběhy lidí, kteří žijí na palestinské straně i těch, kteří žijí na straně izraelské.  

A proč jsi zvolila Izrael?

Už před deseti lety, kdy Babylon vznikal, jsme řešili, jestli příběhy židů patří do našeho magazínu. A taky jsme narazili na století trvající otázku, zda jde o národ nebo náboženskou skupinu. A rozhodli jsme se, že ano. Že i tyto příběhy všechny podmínky našeho magazínu splňují. Jsou to lidé, kteří mají jiné kořeny. Proto jsem si tenkrát vymyslela takový projekt – zmapovat zbytky židovské komunity na severu Moravy, kam je ten život zavál, jaké byly jejich osudy. Poprvé jsme jeli do Izraele točit před sedmi lety, natočili jsme asi šest příběhů. Teď jsem chtěla dotočit další…

Zajímal mě tentokrát pohled mladých lidí, těch, kteří tam přišli před několika lety. Těch, kteří neutíkali před nacismem ani jiným „ismem“, ale přišli tam proto, že se třeba provdali nebo proto, že je oslovila víra a chtějí v té zemi žít.

Izrael
Izrael

Kde všude jste natáčeli?

Před sedmi lety jsem to vzala od Tel Avivu na sever. Teď jsem se rozhodla, že to naopak vezmeme od Tel Avivu dolů na jih. Takže jsme točili v Tel Avivu, v Jeruzalémě, točili jsme v Berševě, kde to bylo nejžhavější, a nakonec se nám podařilo dostat i do Eilatu.

Zvláštní atmosféru jsme zažili při natáčení v Betlémě. Točili jsme příběh Markéty Šilcové, která si vzala arabského křesťana, a ten je shodou okolností i průvodcem v Betlémě. Společně s jejich dvěma dětmi Lolitou a Leem jsme procházeli chrámem Božího narození. A právě jejich přítomnost natáčení dodala „vyšší level“.

Izrael
Izrael

Za jakých podmínek se natáčelo?

V cizím prostředí se řídím lidmi, kteří v dané lokalitě žijí. I když jsem točila v jiných cizích zemích, tak jsem vždycky bydlela v podmínkách stejných, jako mají lidé, o kterých jsem točila, jedla jsem jejich jídlo, řídila se jejich zvyky, snažila se dodržovat jejich tradice a zvyklosti.

Stejné to bylo i tentokrát. Tak trošku čáru přes rozpočet nám udělal válečný konflikt, který tam zrovna nastal. Proto jsme nemohli až do pásma Gazy, bylo to nebezpečné. Ale řídili jsme se všemi bezpečnostními pokyny a upozorněními tak, abychom zbytečně nebyli v ohrožení.

První letecký útok jsme zažili v Jeruzalémě. Dívala jsem se, jak na to reagují lidi kolem. Vzhledem k tomu, že oni ani nezrychlili krok a chovali se úplně normálně, neměla jsem tak velký strach ani já. Nepanikařila jsem. Navíc nás ten první letecký útok zastihl, když jsme točili na Olivové hoře. Na útěk jsme měli něco málo přes minutu a to bychom do žádného krytu nedoběhli. Východní Jeruzalém, kde ta Olivová hora je, je palestinské území… Tak jsem říkala: „Kluci, jsme na palestinském území, jsme na hřbitově, kam bychom utíkali?“ Samozřejmě, že se může stát, že by ta raketa spadla i tam. Ale já to vidím tak: hrozilo nám úplně stejné nebezpečí, jako nám hrozí u nás doma třeba na cestách. A navíc. Věděli jsme, do čeho jdeme. To bychom se chovali jako vojáci, kteří řadu let berou luxusní platy a pak, když mají zasáhnout do ozbrojeného konfliktu, utečou se slovy: „… sorry, já to netušil“.

Izrael
Izrael

Opravdu jsi byla tak klidná? Žádný strach? Žádné obavy?

Více než strach jsem měla spíše zlost. My jsme točili v Berševě s rodinou, kde byla asi tříletá holčička. Zažili jsme s nimi tři letecké útoky. Když jsme se poprvé ukrývali v krytu a držela jsem tu malou holčičku v náručí, tak spíš jsem si v duchu říkala, jak k tomu tato tříletá bytost přijde, že musí prožívat takové dětství? Ta nespravedlivost vyrůstat v tom strachu! To je prostě něco nenormálního!

Nemohu říct, že bych celou situaci brala na lehkou váhu, ale já tam byla poslána Českou televizí, abych odvedla nějakou práci a musela jsem se rozhodnout. Najednou jsem byla zodpovědná za kameramana a zvukaře. Musela jsem rozhodnout tak, abych toho nemusela nikdy litovat. A taky abych nikoho nevystavila zbytečnému nebezpečí. A vyhodnotila jsem, že bychom měli pracovat, že to, za čím jsme přijeli, bychom měli splnit. A to jsme taky udělali. Když člověk zodpovídá jenom sám za sebe, to je jiná, ale rozhodovat za další kolegy, to je velká zodpovědnost a je to těžké.

Izrael
Izrael

Jak se podle tebe žije Čechům v cizině?

Záleží na jejich osobnosti. Všude na světě člověk může žít, záleží na tom, jaký je. Za ta léta největší pravda, kterou jsem slyšela, je, že když člověk z jakýchkoliv důvodů změní místo svého pobytu, chce žít někde jinde, tak buď se smíří s jinou kulturou a přijme ji a tudíž je obohacený o další kulturu s tím, že si tu svou ponechá, anebo celý život kňourá, že o něco přišel.

A jak se žije cizincům u nás?

Královsky. Jsem přesvědčená o tom, že byť jsme osočování z toho nebo onoho, Česká republika se k u nás žijícím cizincům chová velmi rozumně. Rozdíly v přístupu k migrantům vidím při svých cestách po světě.

Marto, Babylon se vysílá devět let. Jak vidíš jeho budoucnost?

Když ten projekt začínal, jeden kolega mi řekl: „… do půl roku nebudeš mít co vysílat…“. Ale je to jinak. Od začátku projektu mám tím, jak žiju, jak se s lidmi setkávám, kontaktuju, čtu, tolik impulzů, tolik informací a nápadů, že nejsem schopná vše natočit. A i kdyby mi teď už žádný nápad nepřišel, tak ještě dva roky mám z čeho vysílat. Toho materiálu je kolem nás tolik, co ještě není natočeno. Ale samozřejmě i tento projekt se musí vyvíjet. Stejně jako vše kolem nás.

Ptala se: Taťána Reková