„Rodina je otrokem mého fotbalu,“ říká Pavel Horváth

V sedmi letech se dostal do fotbalové Sparty, se kterou také vstoupil do velkého fotbalového světa. Za svou kariéru pak vystřídal dresy fotbalových klubů téměř z celého světa. Paradoxně ty největší úspěchy ale slaví až v poslední době v plzeňské Viktorce, se kterou získal ve svých šestatřiceti ligový titul. V Profilu z 21. prosince hovořila s Pavlem Horváthem Patricie Strouhalová.   

Včerejší los Evropské ligy vám do vyřazovacích bojů předurčil Neapol. Jak jste s losem spokojeni?
Jsem celkem spokojen. Chtěl jsem Němce, ale hlavně jsem nechtěl do Ruska, což se splnilo. Za Italy jsem určitě rád.

Jaký je to soupeř?
Uvidíme, jak to bude vypadat na hřišti. Určitě je v našich silách je potrápit.

V odvetném zápase v Plzni 21. února by vám prý mohlo pomoci počasí?
Možná. I když v dnešní době, kdy jsou všechna hřiště vyhřívaná, můžeme těžko spoléhat na to, že Italové budou klouzat.

Jak to vůbec máte přes zimu s tréninky a zápasy?
Hodně se trénuje na umělých površích, která osobně nemám rád, protože z toho hodně bolí záda a hrozí větší zranění než na normální trávě. Takže nic extra, je to takové nutné zlo. Čtrnáct dní před začátkem soutěže pak jezdíme na soustředění do tepla. Letos to bude na Kypr a doufám, že tam už ty terény budou lepší.

Před necelým týdnem jste byl zařazen do ideální jedenáctky základní fáze Evropské ligy. Co to pro vás znamená?
Určitě je to můj největší individuální úspěch, ale já tyhle individuální ceny nemám moc rád. Jsem týmový hráč a mám štěstí, že jsem v takovém mužstvu, v jakém jsem, že můžu hrát s kluky, kteří jsou opravdu dobří. Takže je to hlavně jejich úspěch.

Procestoval jste skoro celý svět. Na jaká zahraniční angažmá vzpomínáte nejraději?
Japonsko, Portugalsko, to byly fantastické destinace, dodnes tam mám spoustu kamarádů a známých.

V Japonsku jste byl velmi oblíbený? Čím si vysvětlujete, že mají české sportovce Japonci tak rádi?
Jsme srdeční jako oni. Od začátku jsem se snažil mezi ně zapojit, troufnu si dokonce říct, že mluvím Japonsky. Zrovna včera jsem tady měl kamaráda a on byl hrozně smutný, že tady mohl být jenom jeden den, protože se mu Praha hrozně líbila.

Čím vám Japonsko přirostlo k srdci?
Tím, jak se tam lidé chovají. Jsou hrozně ohleduplní, a i když vím, že kolikrát je to hrané, jsou tak prostě naučení a mně se hrozně líbilo, že se k sobě chovají trošku jinak než my tady.

S fotbalem jste začínal v sedmi letech, ale ve dvanácti vám řekli, že byste měl skončit, protože máte ploché nohy?
To je pravda. Mám nejhorší a druhý nejhorší stupeň, takže s tím bojuju, i když teď už mě to tak netrápí. Nejhorší to bylo asi kolem pětadvacátého roku.
Samozřejmě jsem nepřemýšlel nad tím, že skončím. Měl jsem nějaké cvičení, tenkrát se stahoval šátek a jezdilo se na válečku, což mi asi pomohlo, protože vložky do bot moc rád nemám, z nich mě bolí nohy ještě daleko víc.

Když relaxujete, můžete si vůbec dovolit dělat jiný sport?
Dovolit si to můžeme, ale musíme dávat pozor, aby se nic nestalo, protože to by nás trenér asi nepochválil. Dokonce jsou myslím ve smlouvách nějaké sankce za to, kdyby se něco stalo a nedopadlo to dobře.

Kterým sportem takto „hřešíte“?
Miluju hokej, jednak se na něj koukat, jednak rád bruslím a hraju. Ta kvalita ale samozřejmě asi není ligová.

Vydal jste teď svou autobiografii Můj příběh nekončí. Knížka má už 20.000 výtisků, chystají se dotisky. Jak si vysvětlujete takový velký zájem?
Nevím. Asi do sebe všechno zapadlo. Plzni se hodně daří, dařilo se i mně. Navíc je předvánoční čas, kdy je to celkem povedený dárek pro většinu mužské populace. Jsem rád, že ta knížka vyšla. A to, že na autogramiády chodí babičky a malé děti a chtějí mít knihu s věnováním, mě hrozně těší.

Kolik podpisů už jste dal?
Vůbec netuším, tři čtyři, možná pět tisíc podpisů. Je toho dost, ale to k tomu patří, jsem rád, že jsem to mohl absolvovat.

Kdo vás vůbec k fotbalu přivedl?
Rodiče, děda, všichni strejdové hráli na Břevnově, byli Břevnováci a my jsme taky bydleli. Celé dětství jsem strávil na Břevnově na hřišti ať už jako fotbalista, nebo jako podavač míčů. Tam jsem k tomu nejen čuchnul – jak se říká, ještě mám škváru v kolenou.

Když si promítnete svoje profesionální začátky, jaké byly? Jaký byl Pavel Horváth tehdy a jaký je teď?
Byl jsem o patnáct kilo lehčí, nebyl jsem šedivý. Byl jsem mladý, hrál jsem trochu jinak, víc jsem toho naběhal, ale teď jsem zase zkušenější. Jinak jsem byl jako každý mladý – potřeboval jsem poradit, pomoct, občas trochu nasekat, ale nějaký výjimečný rebel jsem myslím nebyl.

Jak vám je v kabině, když jste tam ve svých sedmatřiceti letech a vedle vás jsou osmnáctiletí?
Někdy je to nepříjemné. Většinou se ale chci klukům vyrovnat jak na hřišti, tak v tom, jak se chovám. Kolikrát to k mému věku nesedí, ale já jsem rád, že mezi nimi můžu být, a hrozně mě to nabíjí.

Jak zvládáte zátěž, kterou tělo za ty roky dostalo a dostává?
Asi je potřeba říct, že manželka a děti v podstatě obětují veškerý čas mně. Pokud jsem unavený, tak zůstávám v Plzni. A když jsme hráli poháry, byl jsem v Praze tak dva dny v týdnu a zbytek jsem trávil s Viktorkou na cestách nebo na hotelu. Rodina je otrokem mého fotbalu, ale asi už to nebude dlouho trvat.

Říkal jste, že máte o patnáct kilo víc, něž když jste začínal. Máte problém s udržováním váhy?
To je můj celokariérový problém. Všichni trenéři mi moji váhu vytýkali. Jeden lékař mi ale zase říkal, že každý rok přiberu kilo, tak abych z toho nebyl nervózní. Musím se hodně hlídat, ale někdy to prostě nejde. Někdy mám chuť na česká jídla, vepřová kolena, gulášovou polévku, takže hřeším často.

Fotbalu jste se věnoval od sedmi let, vašemu synovi je teď pět, jak to jako otec vidíte? Co bude syn dělat?
Tuším, že syn je malinko po mně. Dennodenně se bojím o televizi v obýváku. Naštěstí máme doma z Japonska takové měkké fotbalové balóny, kterými televize rozbít nejde. Jenže pokud ho nemůže najít, je schopen vytáhnout normální kožený míč. Doufám, že bude po mně, ale nechci ho do ničeho tlačit, aby z toho byl nešťastný. Pokud ho bude fotbal nebo hokej bavit, budu hrozně rád, ale není to cíl.

Jak se za dobu vaší fotbalové kariéry proměnil český fotbal?
Dříve nedostávali mladí hráči tolik šancí, dnes je jich spousta a doufám, že za ty šance budou vděční a budou je využívat. Hodně se změnil i přístup lidí kolem fotbalu v tom, že je potřeba s těmi mladými pracovat, aby se zlepšovali a rostli pro národní tým a bylo to ku prospěchu celého českého fotbalu.

Prošel jste si jak Slávií, tak Spartou. Máte za sebou tedy dva největší české fotbalové rivaly. Proč jste vlastně ze Sparty odešel?
Ze Sparty jsem odešel, protože tam pro mě nebylo místo a bylo mi naznačeno, abych si hledal jiné angažmá. Zaplaťpánbůh jsem ho našel v Plzni. Přitom jsem přemýšlel o tom, že v těchhle letech už asi hrát nebudu, ale hraju a daří se mi. V podstatě jsem za to, že jsem ze Sparty odešel, hrozně rád.

Zkusil jste si i Ligu mistrů. Jak vzpomínáte na ni?
Ligu mistrů už jsem hrál v roce 2000, ale teď s Plzní to bylo něco výjimečného a hrozně jsem si to užil – byl jsem doma, hráli jsme proti Barceloně, AC Milán.

Jaké jsou vaše další plány ve fotbalové kariéře?
Pokud budu zdravý, chtěl bych hrát. V současné době se bavíme o prodloužení mojí smlouvy, kterou mám zatím do léta, o jeden rok. Myslím, že se dohodneme, a doufám, že mě zítra někdo netrefí do kolena, abych smlouvu nemohl podepsat. Budu rád, když budu moct zůstat v Plzni a nějakou chvilku ještě hrát.

Pavel Horváth (*1975, Praha)

Fotbalista. Hrál v pražské Spartě, Jablonci, Slavii, dnes hraje za FC Viktorie Plzeň. Zahraniční angažmá si pak vyzkoušel v portugalském Sportingu, tureckém Galatasaray či japonském Visel Kóbe. Má za sebou devět reprezentačních startů.    


(redakčně kráceno)