„Ateisty absolutně nesnáším,“ říká Adolf Born

Asi jen těžko by se hledal člověk, a to nejen v Čechách, který by při pohledu na dílo Adolfa Borna nepoznal autora. Osobitý rukopis a typický humor nespočetného množství grafik, knižních ilustrací či drobných karikatur totiž funguje jako světoznámá značka. Adolf Born, velký obdivovatel Rakouska-Uherska, český výtvarník, ilustrátor, animátor, ale také autor divadelních scén a kostýmů, byl hostem pořadu Před půlnocí z 20. prosince. Ptala se Šárka Bednářová. 

Ostravské Divadlo Antonína Dvořáka uvádí v premiéře operetu Johana Strausse mladšího Noc v Benátkách, ke které jste navrhnul scénu a kostýmy. S režisérem hry, Pavlem Mikuláštíkem, jste už předtím dělal Orfea v podsvětí nebo Ze života hmyzu. Do práce jste se vrhl opravdu s chutí, protože jak jste někde uvedl,  milujete dobu secese. Proč?
Je hezké, když o sobě člověk může říct, že je konzervativní. Moderní architektura mě neoslovuje, ale secese, to je doba rakouskouherské monarchie, kterou miluju. Takže bylo prima, že jsem to mohl dělat. Například móda tehdejší doby je velmi inspirativní – dámy za secese nosily dlouhé vlečky, které vířily v zahradách prach, takže s tím byly problémy, ale vypadalo to efektně. Ale i policajti vypadali důstojně. Dnešní policajti mají podobnou práci jako ti tehdejší, ale tak důstojně nevypadají.

Jste náruživý cestovatel a vždycky vás dopálí, když vás někdo označí jako „malíře z Východu“. Možná proto tak milujete Rakousko-Uhersko, protože mu přisuzujete punc Západu a Evropy. V čem je pro vás Rakousko-Uhersko tak fascinující?
Když si tehdy dva řemeslníci nebo obchodníci podali ruce a na něčem se shodli, tak to platilo. To dnes už bohužel neplatí. Doba naší takzvané první republiky se samozřejmě adoruje (lidi musí mít něco k obdivování), ale jinak byla katastrofální. Tehdy přestalo podání ruky stačit, už u toho musel být právník a tak, jinak to krachlo. To byl symptom moderní doby.
Dnes je to ještě horší než za první republiky. Gentlemanská dohoda neplatí a nikdy už platit nebude,  protože inteligence obyvatel Evropy, vůbec nehovořím jen o našem obyvatelstvu, jde velkou rychlostí dolů. Lidé tady, jemněji řečeno, hloupnou. A to je symptom období, ve kterém žijeme my. Myslím si, že se na tom podepsala takzvaná Evropská unie.

Myslíte? To by z vás měl prezident Václav Klaus radost. Ostatně celkem často říkáte, že rozpadem Rakouska-Uherska jde tato země směrem k úpadku. V dnešním světě, kde přestávají platit hranice, ať doslovné, nebo v jakýchkoli formách, kdy žijeme v globální vesnici, lze říci, že jsme ztratili jakousi identifikaci s něčím?
Ztratili, neztratili. Zažili jsme šedou dobu minulého režimu, která se dnes znovu a bystře ozdravěna objevuje v politice Evropské unie. Když se ptám politiků, jaký je rozdíl mezi Evropskou unií a bývalým RVHP, tak nevědí. To totiž nemůže nikdo vědět. Teď nařizují, jaké okurky a jaký rum. Tenkrát nařizovali, že od nás půjdou šicí stroje do Maďarska. Není v tom žádný rozdíl, což je svým způsobem potěšující.

Máte problém s tímto světem? Je pro vás něčím cizí, nečitelný?
S tímto světem nemám vůbec problém. Život, pokud nezasáhne vyšší mocnost, jako je ztráta v rodině, choroba a podobně, je vlastně sled groteskních a veselých situací. Jednu svou výstavu jsem nazval Veselá cesta životem. Já to tak beru, tak to má být.
Lidi se dělí na dvě kategorie, a to i v umění. Jsou vážní a chmurní umělci, kteří sice dělají bezvadné obrazy, ale nic není pozitivní. A pak jsme my, kteří všechno bereme s humorem, a my máme život trošku lepší.

Mimochodem, jak je to s vámi a internetem? S novými výdobytky techniky jednadvacátého století Používáte mobil? Jste na sociálních sítích? Dorozumíváte se přes facebook s přáteli?
Slyším pro mě záhadné cizí výrazy, protože mobil a internet obhospodařuje má žena. Mobil nemám a okolo internetu chodím uctivě v určité vzdálenosti, abych ho nějak nenarušil. Takže lze žít i bez toho.

Mezi vaše přátele patřil Rudolf Hrušínský, Bohumil Hrabal, Kamil Lhoták. Jak na ně vzpomínáte?
Zní to sice pateticky, ale žijí se mnou dál, protože na ně vzpomínám ne denně, ale každý druhý nebo třetí den jen tak letmo. Patřil mezi ně i Svatopluk Beneš. S Františkem Dvořákem, se kterým se znám od pětadvaceti, se přátelím dodnes, a i když přesáhl devadesátku, byl ještě naprosto fit, ale teď už má trochu zdravotní potíže. U přátel tak člověk taky čte, jak to s lidmi chodí. Jednou dobře, podruhé je to trošku horší, ale to přátelství trvá celý život.

Jak vypadá přátelství mezi českými výtvarníky? Četla jsem, že jste s panem Lhotákem založili dokonce divadelní spolek Grafotalia, ve kterém jste se pěkně vyřádili. Jaké role jste tam hrával?
Všechny možné, nebrali jsme to tak vážně. Jednou někdo našel loutkovou hru z osmnáctého století. My jsme ty figurky oživili, ale každý měl na sobě šaty, které našel. Já měl na sobě prostěradlo, a poněvadž sbírám pokrývky hlavy, měl jsem takovou s tím kruhem, jako nosil Jásir Arafat, a vystupoval jsem jako Škrhola, ale v arabském kostýmu. Ale myslím si, že dotyčný, kterému bylo hráno na jeho počest, byl vždycky rád.

Měl jste vůbec štěstí na pozoruhodné osobnosti kolem sebe. Vás možná výrazně ovlivnil i Max Švabinský, kterého jste ještě jako kluk zažil na výtvarné akademii. Jak na něho vzpomínáte?
Profesoři na akademii byli tehdy šlechta, protože když Švabinský přišel, vrátný na akademii se vždycky vyřítil ze své kukaně, hluboce se uklonil a vítal mistra na půdě akademie. To už by dneska neudělal nikdo. Byl to odlesk staré doby.

A co takový Vratislav Nechleba? Slavný portrétista, který portrétoval Masaryka, Kramáře, ale později i Gottwalda, Zápotockého. Na toho máte jaké vzpomínky?
Velmi příjemné, protože on byl zvláštní člověk, který vždycky šokoval své studenty. Někomu třeba opravoval obraz. Štětec namočil do barvy, pracoval, a pak si ten štětec s barvou utřel do svého noblesního saka, které vždycky nosil. Za chvíli ale přišel do své třídy znova, ale v jiném obleku a kluci a holky žasli. Byl to kouzelník.

Narodil jste se v Českých Velenicích, kde se mluvilo česky i německy. U vás doma se mluvilo jak?
Česky, ale polovina mých příbuzných žila vždy jenom v Rakousku. Takže dva jsme žili v Československu a druzí dva bratranci zase v Rakousku. A zatímco oni se nenaučili slovo česky, my jsme s nimi mluvili německy, protože to tehdy každý uměl. I tak jsme ale říkali, že jsou to potvory, že nás využívají.

A kreslilo se u vás doma? Kdo vás k tomu výtvarnu nasměroval?
Nelze říct přímo nasměroval, ale byly to ilustrace v knížkách. Když mi bylo osm deset let, miloval jsem ilustrované knížky a v podstatě dodnes skládám hold tehdejším ilustrátorům, mezi jiným i Zdeňkovi Burianovi, který přesně věděl, jaké mokasíny se nosí u Siouxů a jaké u Apačů. Každý ilustrátor musí obsáhnout, v které době se co nosilo.

Když se podíváme na vaše typické obrázky, není snad člověk, který by zapochyboval, od koho ten obrázek je. Jak dlouho jste hledal svůj rukopis?
Člověk to určitou dobu hledá. Na akademii jsem si myslel, že musí být jiný přístup na ilustrace do dětské knihy a jiný na ilustrace pro dospělé. To byl jeden z mých největších životních omylů. Děti jsou daleko inteligentnější, ale impulzivním způsobem, a tak ochotně akceptují i supermoderní věci, protože si najdou svůj překlad – překládají to, co vidí, do svého světa. Takže jsem zjistil, že není žádný rozdíl mezi obrázkem pro děti a pro dospělé. I když pro děti to samozřejmě nesmí být nic vulgárního nebo moc strašného.

Jak dlouho vznikalo a trvalo, než jste si uvědomil, že v té ilustraci nelze hledat něco složitého, sofistikovaného, co by bylo příliš komplikované. Kdy jste na to přišel?
Touto charakteristikou jste mě pozlobila. Člověk absolvuje vysokou školu asi v pětadvaceti a pak potřebuje ještě pět let, aby se rozkoukal a našel svůj svět. Takže je to tak okolo té třicítky. Je pravda, že když člověk ilustruje a pochopí tu profesi, může zavést autora i do své profese, a přitom ho musí respektovat. Třeba autor pro děti napíše, jak kočka mňoukala na stromě, a já k tomu udělám, jak ji obtěžuje nějaký pták a snaží se za ní dostat nějaký pes. Ať mňouká, já si k tomu přimyslím svůj svět. A myslím, že autor musí být strašně vděčný.

Vám je dnes 82 let, stále jste aktivní, vitální. Řekněte, jak to děláte? Máte doma elixír mládí?
Vždycky to dělá ženská. Já se toho nezbavím, ale oprávněně a naprosto vážně musím říct, že mužský je v celém svém životě trošku infantilní. Ženská je ráznější, a je-li inteligentní, pak to člověk musí akceptovat, je realističtější a chytřejší.

Bylo vůbec ve vašem životě nějaké období, které bylo těžké, obtížné, komplikované, problematické?
Problematická byla samozřejmě doba komunismu, ale člověk našel oázy klidu. Byla cenzura, cenzoři byli a budou vždycky, ale bajkaři mě naučili, a to jsem používal i v té chmurné době, že figuru, kterou chtěli karikovat, slovně i obrazem převlékli. Udělali třeba prase v kostýmu ministerského předsedy. Myslíte si, že by si nějaký cenzor odvážil říct, že to prase je ministerský předseda. To by se pak nic nestalo bajkaři, zato cenzora by propustili a pravděpodobně by skončil v žaláři.

Jakou karikaturu byste dnes vymyslel na českou politiku?
Dnešní doba je strašně zábavná. Typy určitých politiků používám do svých ilustrací. Ne že bych je nějak karikoval, ale je prima používat nějakého boubelatého člověka jako šafáře v pohádkách pro děti. My se toho nezbavíme. Naše mrňavá země bude vždycky legrační.
Nikdo si neuvědomil, že naši první prezidenti a prezidenti Jugoslávie a další, způsobili druhou světovou válku. S malými zeměmi se nikdo nebavil. Angličané se bavili s Němci, Němci s Francouzy, ale aby někdo pozorně sledoval dění v Jugoslávii nebo v tehdejším Československu? To by musel být uhozený.

Z čeho se dnes těšíte? Z čeho máte radost?
Když je člověk zdravý a blízcí jsou zdraví. To je to hlavní. A práce patří k životu, tak tomu musí být. V tom obdivuji zlatý věk Řecka, kdy každý, kdo byl zaměstnaný, měl v penzi přesně svůj plat nezkrácený ani o pár korun. Když uměl cizí řeč, dostal přidáno. Když chodil včas do práce, dostal přidáno, poněvadž Řekové většinou včas do práce nechodili. To byla zlatá doba, která u nás nikdy nebude a nikdy nebyla, ale naštěstí pro nás.

Jste věřící člověk. Jak rozjímáte nebo přemýšlíte o tom dnešním světě vy?
Spíš ze svého hlediska, víte? Aby všechno šlo tak, jak si to sám člověk zařídí. Kdyby se mě někdo zeptal, koho absolutně nesnáším, tak jsou to ateisti, protože s těmi nejde mluvit. Je to podobné jako černoši někde v Mozambiku. Tam také nelze najít společnou řeč. Naštěstí, když jdete v neděli do kostela, těžko najdete místo k sezení, takže ještě není vše ztraceno. Pravdou ale je, že náš malý národ bude vždycky s něčím bojovat.

Když se ohlédnete za vlastním životem, jaký byl?
Veselá cesta životem jsem nazval jednu svoji knížku a také jednu svoji výstavu. Tak to totiž beru. Když člověk není nemocný, je to veselé putování životem, tam nemůže být nic jiného.

Čili humor, to je vaše životní krédo?
Jsou lidi vážní a lidi plní humoru. Cesta uprostřed je ta nejlepší.

Adolf Born (*1930, České Velenice)

Malíř a ilustrátor. Studoval výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Začínal jako ilustrátor a karikaturista a v  roce 1960 byl již známý po celém světě. Mezi nejznámější malířovy ilustrace patří slavné kreslené postavy Mach a Šebestová. Ilustroval knihy Jiřího Žáčka, Julese Verna, Alexandera Dumas nebo Miloše Macourka. Je také autorem divadelních kostýmů a dekorací. V roce 1988 byl jmenován zasloužilým umělcem. 


(redakčně kráceno)