„Hudba může nabádat jak k posvátnu, tak k nákupu kedlubny,“ říká Michal Horáček

Za největší bohatství naší země považuje talentované lidi, i proto se jejich hledání věnuje už dvacet let, aktuálně při práci na zhudebnění sbírky villonských balad Český kalendář. A jeho přesvědčení se mu potvrzuje. Když na internetu nabídl své texty ke zpracování prakticky komukoliv, přišlo mu přes tisíc různých skladeb a našel skutečně nadprůměrné a dosud neznámé autory. S autorem básní, Michalem Horáčkem, hovořila v Interview ČT24 z 27. prosince Daniela Drtinová.

Proč Český kalendář? Slovo „kalendář“ ve mně vyvolává pocit neúprosného a trochu neosobního hodnocení lineárního času.
Ano, to je důležité, že máme vlastně dva časy. Lze vnímat lineární čas, v němž žijeme a který je součástí evropské křesťanské tradice. Ve skutečnosti ale žijeme v cyklickém čase. A jako Češi máme to požehnání, žijeme klimatickém pásmu, kdy jsou nejdřív květy, z květů je ovoce, pak se to všechno zbarví a zase usíná. Tenhle koloběh připomíná osud každého člověka. A tomu jsem se chtěl věnovat.

Český kalendář je tedy spíš cyklický?
Český kalendář je cyklický, je tam ta mánesovské tradice. Mánes na orloji sice spíš ukazuje, jak by Češi měli žít, než jak skutečně žijí, přesto něco zachytil. Už jako dítěti se mi to zdálo takové velebné a majestátní, tak jsem k tomu ch těl říct něco po svém, 160 let po Mánesovi.

Villonské balady mají složitou, pro tvorbu ne úplně jednoduchou strukturu. Co vás vedlo k tomu, že jste se vydal touto cestou?
Villonská balada má v české tradici zvláštní místo. Je formálně nesmírně náročná už tím, že můžete použít jenom tři rýmové koncovky, pravidelnou strukturu a tak. První Villona přeložil Jaroslav Vrchlický v roce 1883. V roce 1908 udělal Jiří Mahen první sbírku, která dodržovala žánr, ale nebyl to překlad Villona. A v roce 1936 napsal Vítězslav Nezval pod pseudonymem 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, úchvatnou sbírku villonských balad.
Na tuto o mahenovsko-nezvalovskou tradici jsem chtěl přinejmenším formou navázat. Forma totiž nevypovídá o básníkovi, ale ukazuje na bohatost češtiny. Na to, že čeština se svými pády a zdrobnělinami ve villonské baladě rozkvétá. Je pro mě potěšení se tomu věnovat.

Mluvíte o bohatosti češtiny. Zaujala mě teze jednoho hermetika, který tvrdí, že čeština nemůže být posvátným jazykem, protože nemá stejnou strukturu, skladbu, zvučnost a není nositelem zvuku jako třeba hebrejština.
Ale do villonských balad se čeština naopak skládá dobře? Předpokládám totiž, že každý jazyk se nedá poskládat úplně do všeho?
Můj syn sice hebrejštinu vyučuje na vysoké škole, já ji bohužel neovládám. Čeština pro mě ale posvátný jazyk je. Jejím prostřednictvím se dokážu vztahovat i k věcem, které tady nejsou. Její bohatost je nesmírně hluboká, má skryté významy. A když se to řekne v rýmech, jako by to mělo větší platnost, jako by to byla kouzelná formulka, takže i úplné blbosti zná docela dobře. Třeba: není šprochu, aby na tom nebylo pravdy trochu. To není pravda. Nicméně když se to zrýmuje, hned to dobře vypadá. Potenciál rýmu je značný, i v našem povědomí.

Je nějaký žánr nebo umělecké vyjádření, na které se čeština vysloveně nehodí? Nebo nic takového neexistuje?
Všechna ta anglická slova – krátká, výstižná, bez pádů, bez rodů, jak se to tam nasype. Čeština je krásná svou složitostí, archaičností. A má zvláštní věc: je to jeden z asi pěti jazyků na světě (existuje asi šest tisíc jazyků), který má vždy důraz na první slabiku slova. Jako rodilí mluvčí si to moc neuvědomujeme. Ale když s tím má člověk rytmicky pracovat, zejména když to chce zhudebnit… Takže chápu, že mladí lidé a nové kapely chtějí zpívat anglicky ten rockový základ. Náš svět je o dost jiný než ten anglosaský. A to se projeví i v těch básních.

Nedávno mě zaujala Mayská kniha mrtvých, která popisuje posvátné rituály předkolumbovských indiánů, pro které hrál zvuk zásadní roli. Čím to je, že právě hudba dokáže povznést mysl do posvátné roviny, pokud to tak je podle vás?
Podle mě to tak je, ale došel jsem k tomu podvědomě. Já na napsané básni rovnou vidím, jak ji zhudebníme, jestli to bude valčík, jestli jsou tam dobré vokály, aby písnička nechrastila.
Poezie je spojená se zvukem. Když umře veliký básník, například Jaroslav Seifert, říká se, zemřel „Pěvec“. Přitom nic nezpíval, psal básně. Básník tedy zpívá, protože rýmované verše v sobě mají obsaženou kadenci a melodii. Tomu věřím a jsem pyšný, když píseň, která z toho vznikla, opravdu občas zpívá.

Někteří umělci kritizují zneužívání hudby, někdy mluví přímo o prostituování hudby. Jak tomu rozumíte? Dá se zneužít hudba? Dá se zneužít zvuk?
Určitě ano. Zneužít se dá úplně všechno. Skutečně jsme obklopeni zvukem i tam, kde nechceme. Nějaká hudba nás uvádí do určité nálady ve výtahu, ve velkých prodejnách, v restauracích, reklamní vzkazy podpořeny hudbou. A my si pak kupujeme věci, které bychom si normálně nekoupili. Ta manipulace je subtilní, podprahová, ale přesto hluboká. Slova zkrátka provázejí zvuky – život je se zvuky spojený. A když jsou zvuky zvlášť působivé, můžou nabádat jak k obrácení se k posvátnu, tak k nákupu punčocháčů nebo kedlubny.

V tibetských klášterech údajně čínská komunistická propaganda pouští komunistické písně. Vzala tak mnichům to nejposvátnější, ticho. I to může být nástroj, jak zneužít zvuk, hudbu?
Nepochybně. Jako dítě jsem zažil komunistické průvody, kde vždycky byla hudba. To samé nacismus a pochody. Zejména pochod je něco nepředstavitelně útočného tím, jak nutí člověka dělat stejný krok spolu s ostatními. To je vojenská věc, organizace, disciplína, směřování jednotlivců k vytyčeným cílům. Pochod by stál za promyšlení a prozkoumání.

Dnes se objevují bohatí lidé, kteří dokážou objevit dobré věci v umění i jinde, a financují nejrůznější talenty. Máte to štěstí, že jste silný materiálně, ale i tvůrčím způsobem. Kolika talentům jste díky kombinaci byznysu a umění dokázal pomoci na světlo?
Nejsem žádný dobrodinec, není to charita. Léta programově hledám talenty, ale to, že hledám mezi neznámými, není úplně obvyklé. Nemáme moře, zlaté doly nebo naftová pole, ale talent tady máme, to je naše národní bohatství. A bylo by hloupé ho nevytěžit.
Na albu Český kalendář, které teď připravujeme, jsem dal příležitost úplně neznámým skladatelům. Jak jsem psal ty balady, vyzval jsem na webu každého, kdo chce, aby se pokusil to zhudebnit, a já že si z těch případně došlých kompozic vyberu. Během dvou let jsem dostal tisíc zhudebnění. A nebyl to jen Petr Hapka nebo Vladimír Merta, ale i lidi, se kterými bych se nikdy nepotkal, třeba montér z Českého Těšína. A to by se nikdy nestalo, kdybych nenahodil tu udičku.

Nějaké talenty jste tedy objevil…
Mnoho… Musím říct aspoň dvě jména, ten člověk z Českého Těšína se jmenuje Hynek Koloničný a druhý je pan Vladimír Nejedlý, který pracuje v kladenském divadle. To jsou lidi, o kterých moc nevíme, ale troufám si tvrdit, že úplně neoprávněně, jsou schopní velikých věcí.

Nemáte jakousi niternou obavu, že je někde skutečně velký génius, a vy se s ním minete?
Jestli to je velký génius, není možné, aby zapadnul, stoprocentně se prosadí. Síla génia je ohromná a géniů okolo není zas tak tolik. Jistě by bylo lepší, kdyby to bylo ve spolupráci se mnou, ale hlavně aby ten génius byl.

Svět velkých peněz, podnikání a umění. Co u nás brání většímu spojení a sdílení? Je to rozdílnost těch světů, obava z odmítnutí, ostych?
Asi dvacet let jsem se snažil moderovat ty dvě strany. A opravdu je na jedné straně ten ostych a na druhé možná neporozumění. Je těžké překládat z těch dvou řečí. Sice mluví jakoby česky, ale úplně stejný jazyk to není. Přitom mnoho velkých věcí by bez mecenášů nebylo.
Propojení těch světů by nemělo drhnout. Umělci by neměli mít takový ostych a podnikatel by neměl přemýšlet jen nad tím, jak to bude efektivní jako reklama. Efektivní to zkrátka asi nebude. Odměna ale bude v tom, že pomohl zajímavé věci, která by bez něj nebyla. To je možná víc, než se dá spočítat na kalkulačce.

Co hledáte vy? Kdo má šanci vás oslovit? Je to ten, kdo nese silnou emoci nebo nějaké originální zpracování emoce?
Obě věci, které jste zmínila, jsou zásadní. Umění je těžké charakterizovat, ale jistě je to určitý způsob komunikace, ne proklamací, ale tím, že vyvolá nějakou emoci. A ještě důležitější je, aby to bylo osobité. Každý jsme jiný, ale doba nás tlačí, abychom se oblékali, chovali a mluvili stejně. To umělec nesmí, umělec musí trvat na své osobitosti.

Víte na první poslech, že je to ono? Anebo jste se už spletl a to kouzlo jste objevil třeba až napodruhé nebo napotřetí?
Možná se pletu úplně vždycky, píseň není tovární výrobek. Zrovna u Hynka Koloničného, který mi poslal dvacet dva věcí, jsem vždy zdvořilé odmítnul. Jenže třiadvacátou věc jsem mu vzal, nazpívala to Bára Basiková a je to moc krásná věc. Takže jsem se vrátil k těm předešlým a uvědomil jsem si, že dvě tři jsem neposoudil s dostatečným respektem nebo otevřeností. Zkrátka jsem se spletl, mohl jsem mu zavolat už dřív.

Kdy vyjde Český kalendář? Myslím na albu, protože v knize už vyšel?
Na Českém kalendáři pracujeme dva roky. Nejvíc mě těší, že spolupracuji s lidmi, s kterými jsem vždycky spolupracovat chtěl, ale doteď se to nepodařilo. Jmenuju pana Zdeňka Svěráka, který udělal duet se Szidi Tobias, slovenskou herečkou, šansoniérkou a tak budu pokračovat dál. Chtěli bychom to vydat třeba v listopadu 2013.

S Michalem Kocábem chcete udělat pro Národní divadlo klasickou operu Pád říše motýlokřídlých. Máte pocit, že padají motýlokřídlí, tedy ty umělecké světy? Nezažijí spíš renesanci s pádem starého světa, protože to, co se dá spotřebovat, časem mnohé opravdu omrzí?
Národní divadlo o tom moc neví, spíš to chceme nabídnout, když se nám to povede. Ale máte pravdu, Pád říše motýlokřídlých je ta obklíčená říše posledních lidí, kteří ještě dělají baletní kroky, mluví ve verších a vzpomínají na rozhovory s Bohem. A to není žádná funkcionální racionalita. Upřímně řečeno, takto obklíčeni jsou nejméně posledních tři tisíce let, ale stále a stále se odolává funkcionální racionalitě. A možná, jak jste naznačila, nastane i doba, kdy se tato říše rozšíří a bude celým světem vnímaná s větším respektem a dychtivostí.

Jaký byste chtěl, aby byl příští rok, třeba i pracovní? Na čem aktuálně pracujete?
Každý člověk si přeje zdraví, to je nejdůležitější. Pracovně bych si přál dokončit Český kalendář, napsat scénář k filmu z hráčského prostředí, který jsem slíbil už před 15 lety. A možná budu spolupracovat na anglické verzi mé disertační práce Habitus hazardního hráče, která vyšla v nakladatelství Lidové noviny. Je to společenská věda, normální antropologie, a protože jsem oslovován ze zahraničí, přál bych si, aby to bylo anglicky. Když z toho vyjde aspoň jedna věc, budu šťastný.

Michal Horáček (*1952, Praha)

Spisovatel, textař, básník a producent. Začínal jako novinář. Zájem o dostihové koně ho přivedl v polovině 70. let k psaní příspěvků do zahraničních dostihových časopisů. Na domácí půdě začínal jako redaktor kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, poté přispíval zejména do Hospodářských novin, Lidových novin, Mladé fronty DNES nebo časopisů Reflex či Koktejl. V létě 1989 založil s Michaelem Kocábem občanskou iniciativu MOST, která měla za cíl zprostředkovat jednání mezi komunistickou mocí a představiteli nezávislých sdružení. V 90. letech působil coby předseda představenstva Fortuny, akciové společnosti, kterou založil se svými třemi kolegy. V roce 2004 tuto činnost Michal Horáček ukončil a Fortunu předal novým vlastníkům. Kromě činnosti ve Fortuně se aktivně věnoval hudební produkci a psaní textů. Spolupracoval s mnoha hudebními tvůrci, např. se Zdeňkem Rytířem, Petrem Hapkou, Michaelem Kocábem nebo Ondřejem Brzobohatým. Mezi interprety jeho písní patří Hana Hegerová, Richard Müller, Lucie Bílá, Jana Kirschner, Jaromír Nohavica nebo Daniel Landa. V letech 1997–2000 byl předsedou Rady Akademie populární hudby. Mezi jeho nejznámější vlastní tvůrčí projekty patří veršované libreto hudebně-dramatického díla Kudykam, uváděného v koprodukci se Státní operou Praha (od roku 2009) a sbírka villonských balad nazvaná Český kalendář.


(redakčně kráceno)