„V hudbě se nezávodí,“ říká Jan Spálený

Muzikant, skladatel a textař Jan Spálený loni oslavil sedmdesáté narozeniny. K významnému životnímu jubileu kromě čtyř alb svých starých písní připravil i album Panenko skákavá, záznam živého koncertu z barokního kostela v opouštěné vesnici Skoky u Žlutic. Jako spoluhráče si zvolil světoznámého trumpetistu Michala Geru a svého syna Filipa Spáleného, tubistu a baskytaristu. K další tvorbě však zatím nedostal nezbytný impuls, a tak se ke své radosti místo skládání věnuje vnoučatům. S Janem Spáleným hovořila v Profilu ze 14. ledna Patricie Strouhalová. 

Oslavil jste sedmdesátiny, dosáhl jste už toho správného bluesového věku, který zná odpověď na všechny životní i hudební trable?
Určitě tomu tak není, neznám spoustu odpovědí, ale další léta na to mám spoustu času.

V srpnu jste natočil a na konci roku vydal album Panenko skákavá, záznam živého koncertu v barokním kostele. Proč jste na to přistoupil? Bylo to místo, kam jste jel cíleně, nebo to byla náhoda?
Byl to pro mě jeden z nejsilnějších hudebních a citových zážitků, které jsem potkal už jako starý okoralý muž. Do vesnice Skoky u Žlutic v bývalých Sudetech mě přivedl kamarád Petr Linhart, milenec českého jazyka a jazykozpytec. Ta vesnice byla dvakrát vysídlená, nejprve z ní byli vyhnáni Němci a potom tam byli Slováci, kteří sami odešli, protože jim stát nedal půdu, kterou jim slíbil. Vesnice začala chátrat a její konec uspíšila Žlutická přehrada, s kterou zmizel přístup do vesnice.
Lidé, kteří mají to místo rádi, se dohodli, že jako občanská společnost ten barokní kostel opraví. Dělají sbírky, pořádají různé akce, v létě dělají koncerty, na které lidé chodí přes les po hliněných cestách. Kostel už má opravenou střechu, ale jinak je ještě dost rozbitý stejně jako hřbitov a zbytek vesnice.
Petr Linhart mě tam přivedl s tím, že to musím zažít. Já jsem tam přišel a chtěl jsem se tam vrátit, protože to místo má tak silný genius loci, že na citlivého člověka to působí jako buldozer lásky. Je to veliká síla. Domluvili jsme se, že tam uděláme koncert v komorním triu a že se pokusíme jeho zvukem vyhovět baroknímu dozvuku kostela. Když tam totiž hrajete, nevíte, kdy je první doba, ale simultánně slyšíte několik taktů dohromady. Domluvil jsem se tedy s Michalem Gerou a Filipem Spáleným a udělali jsme tam před dvěma lety koncert. Kostel byl tehdy plný lidí a koncert dopadl úžasně. Nadto mě oslovilo, že se tam sešli lidé věřící i nevěřící a odcházeli společně a měli se rádi.

Jak to máte v životě s vírou vy?
Jsem věřící člověk. A představte si, že v tom rozbitém kostele s pro mě nesnesitelnou akustikou (moje hudba je přece jenom jiná, než jakou hráli barokní mistři) stojíte u oltáře čelem k lidem, oni se na vás dívají a chtějí si s vámi povídat. Úžasný zážitek.
Po dvou letech jsem byl jednou firmou osloven, abych natočil živý koncert, ale já se rozhodl místo koncertu natočit vystoupení v kostele ve Skokách. Bylo s tím spoustu problémů, například tam nebyl elektrický proud. Nakonec se koncert uskutečnil 10. srpna loňského roku a dopadl tak, jak jsme si to všichni představovali.

Řekl jste, že píšete v době, když máte chuť a kdy je o čem. Máte za sebou silný prožitek, který ještě potřebuje nějaký ten čas, než začnete zase psát? Vím, že teď na ničem nepracujete?
Přesně tak to je. S psaním muziky nebo textů to nemám tak, že bych si sednul a řekl, tak a teď to napíšu. Musím dostat emocionální impuls, abych udělal konkrétní práci.

Jak sledujete svoje hudební souputníky, Raye Charlese, Van Morrisona, Leonarda Cohena, Randy Newmana? Jak byste oznámkoval jejich tvorbu?
Já bych ji neznámkoval. V hudbě se nezávodí, nikdy. Lidi, které jste jmenovala, mám ale opravdu rád a díky každému z nich jsem něco pochopil. Kupříkladu Randy Newmanovi, který postihoval americkou společnost ostrými a přesnými analýzami, jsem jako český venkovský kluk nerozuměl. Ale v momentě, kdy jsem od něj uslyšel milostnou píseň starého muže, rozumím tomu velmi dobře, protože tím, že člověk zestárne, mu není amputována schopnost cítit. Moc se mi to líbilo a snažil jsem se na tom poučit. U Raye Charlese je ale něco, co jsem nepochopil dodnes, ačkoliv ho poslouchám od padesátých let…

Dá se říci, že k němu máte nejblíž?
Nejvíc se mi na něm líbí, kromě toho, že je to senzační muzikant, že píseň, která je buď výborná, nebo průměrná či dokonce podprůměrná, vždy naplní tak, že funguje. To je řemeslo. A já mám rád řemeslníky.

Je věková a životní vyzrálost nutná pro to, aby člověk udělal tu nejlepší životní hudbu?
Teoreticky ano, ale nefunguje to tak. Člověk může střílet se zavázanýma očima a trefit do černého.

Kdy se vám tohle povedlo?
To se mi asi nikdy nepovedlo. Když jsem kdysi dělal první věci, snažil jsem se tomu právě hodně rozumět, hodně se učit, nikdy to nebyl ten výstřel naslepo. Ale stejně, i když jsem měl oči i srdce otevřené, často jsem se netrefil.

Jaký by měl být český muzikant? Lze najít osobitá, originální, neokoukaná nota, která by třeba právě zafungovala na mladé i starší posluchače, aby to byl ten zásah do černého?
To nejde udělat. To jsou úplně mimořádné situace, kdy uděláte věc, která zasáhne více cílových skupin. Když něco píšete nebo hrajete, tak hrajete konkrétně pro někoho. Z tohoto pohledu by bylo třeba dělat i hudební dramaturgii médií, zvláště pak veřejnoprávních. Nikdo není občanem druhé kategorie a každý z těch lidí, kteří to médium konzumují, by měl najít svojí muziku, samozřejmě v poměru k velikosti cílové skupiny a v určitém čase, který té hudbě přísluší.

Skoro dvacet let jste pracoval jako redaktor, hudební dramaturg, hudební režisér. Jak hodnotíte to, co vysílají stanice, zejména ty veřejnoprávní, a nejenom ty u nás?
Na to vám nedám vyčerpávající odpověď. Moje žena říká, že jsem směrem k rozhlasu nemocná kráva. Miluju rozhlas, jsem jeho partnerem, potřebuju ho ke svému životnímu stylu. A hlavně miluju noční rozhlas. Brouzdám si po stanicích a poslouchám třeba norštinu, nějaká paní, evidentně vyššího středního věku, říká věci, kterým vůbec nerozumím, ale já s ní chci být. Vnímám ji jako člověka, který je v tu chvíli mým partnerem a je mi s ní dobře.

Za minulého režimu jste byl hudební režisér hudebního vydavatelství Supraphon. Tehdy ve srovnání s dneškem vycházelo poměrně málo hudebních alb, ale většina z nich přežila dodnes. Dnes si de facto každý může natočit a vydat, co chce, ale zdá se, že to jakoby proletí? Nebo je to jen můj pocit?
Je krásné, že dneska si každý může natočit, co chce. Za normalizace byla v Supraphonu ediční rada, která posuzovala nabídky. Stranou dávám tendenční věci s politickým podtextem, které měly postrkovat populaci někam, kde nechtěla být, ale vedle toho vycházely krásné tituly, které přežily. Nemám tím na mysli jenom vážnou hudbu nebo jazz nebo některé rockové věci, ale třeba i popové záležitosti, popový manistream, který žije dodnes. Některé ty věci jsou moc dobré, přestože pop není oblast, kde bych se pohyboval s láskou.

K sedmdesátinám jste si utřídil svou hudební kariéru, když jste na konci roku vydal čtyři desky s vašimi staršími písničkami. Podle čeho jste to vlastně dával dohromady? Do vašeho hudebního života patří celá řada hudebních osobností, na koho jste přitom nejčastěji vzpomínal? Kdo svázal svůj život s tím vaším? Jaké to je být si parťákem na celý život?
Mám v životě štěstí, že potkávám krásné a silné lid. Nevím, čím to je; možná se protiklady přitahuj. Vždy jsem měl vedle sebe hudební partnery, kteří mě provokovali k tomu, abych ze sebe něco dostal. A byli to partneři různého typu, ať už to byl Petr Kalandra, který hrál s mou první kapelou devět let, nebo třeba trumpetista Michal Gera, vibrafonista Radek Krampl a později můj mladší syn, který zachoval dynastii a stal se po mě tubistou, ale svou muzikantkou výkonností mě už dávno přerostl. S takovými lidmi je těžko dělat mizernou muziku. Vděčím jim za to, že mě nutí, abych to dělal dobře, jinak bych vedle nich vypadal jako blbec.

Jak vás změnila vaše vytoužené vnoučata?
Na vnoučata jsem čekal skoro sedmdesát let. Prostě jsem chtěl vnoučata. A teď jim chci věnovat čas tak, jak ho můj dědeček věnoval mně. To je úkol z nejsilnějších a z nejdůležitějších. Včera od nás odjela vnučka Ema, probrali jsme toho spolu strašně moc, od Mumínků až po to, proč já mám měkké vousy a můj syn, její otec, má tvrdé fousy.

Jan Spálený (*1942, Praha)

Multiinstrumentalista, skladatel a textař. Po maturitě na jedenáctiletce pracoval jako kopáč u nádvorní party v továrně Rudý Letov. Pražskou konzervatoř studoval v létech 1964 až 1968. Hrál střídavě na trombón, tubu, barytonsaxofon, v 56 letech se začal učit hrát na kornet. Za svůj život hrál dixieland, rock'n'roll, rhythm & blues, s bratrem Petrem měli kapely Hipp's a Apollobeat. Od roku 1984 se plně věnuje Amatérskému sdružení profesionálních muzikantů (ASPM). Celý život skládá, píše texty, aranžuje. 


(redakčně kráceno)