Atentát na Beneše chystala německá tajná služba, prezidenta zachránil až konec války

Praha - Možná stačilo málo a československý prezident doktor Edvard Beneš, který v roce 1938, poté, co došlo k mnichovské dohodě, opustil svou zemi, se už domů vůbec nemusel vrátit. Na sklonku války byl na něho a s ním i na některé další členy tehdejší exilové vlády připravován atentát, ke kterému mělo dojít v dubnu pětačtyřicátého roku, kdy československá vláda začala úřadovat na území někdejšího Československa v osvobozených Košicích. Atentát měla v režii nacistická bezpečnostní služba Sicherheitsdienst a vykonat ho mělo šest mladých Čechů a Slováků. Některá tajemství obestírající atentát na prezidenta Beneše odhalil reportér Stanislav Motl v cyklu ČT Stopy, fakta, tajemství.

Mezi mladíky, kteří měli atentát provést, byl i jistý Jan. Právě od něj se po válce vyšetřovatelé dozvěděli, kdo za celou akcí stál. „První impuls k mému pozdějšímu poslání mi dal dr. Krannich z pražského Sicherheitsdienstu, který mi řekl, že válka skončí v neprospěch Německa. Je nutné prý udělat všechno proto to, aby se doktor Beneš nedostal znovu k moci. Řekl dále, že Čechy a Morava musejí zůstat oddělené od Slovenska. Bylo by prý dobré, aby došlo mezi naší západní a východní emigrací k zásadnímu rozporu. Dále mi naznačil, že je třeba vyslat na Slovensko lidi, kteří tam budou dělat různé sabotáže.  Několik, z nich by mělo urychleně připravit atentát na dr. Beneše, který v Košicích dlel s československou emigrantskou vládou už od začátku dubna 1945,“ vypověděl Jan v listopadu 1946.

Sicherheitsdienst byla bezpečnostní a zpravodajská služba SS a NSDAP, považovaná dokonce za sesterskou organizaci gestapa.


Jan byl sám už od poloviny třicátých let stoupencem nacionálního socialismu a později se stal i jedním z předních představitelů Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, tedy jakési české obdoby Hitlerjugend, jejímž cílem byla podpora takzvaného protektorátního vlastenectví, spolupráce s Hitlerovou třetí říší a převýchovy mládeže v duchu nacionálně-socialistické ideologie.

Benešův poválečný návrat do vlasti
Benešův poválečný návrat do vlasti

Skupinu příštích atentátníků tvořili tři Češi a tři Slováci. Jejich výcvik se odehrál v Chebu a hlavně pak v Praze. „Já sám jsem se zúčastnil výcviku nejen aktivně, působil jsem tam ještě jako tlumočník uvedených Slováků. Signet nám nejprve ukázal několik druhů výbušných látek, jednak německé, jednak anglické výroby. Mezi jinými tam byl také donarit práškový, který byl zabalen v roubících.“ řekl Jan po válce vyšetřovatelům. Všichni atentátníci také dostal, kromě výbušnin a protičeskoslovenských letáků pistoli ráže 7,65 milimetrů.

Edvard Beneš3. dubna 1945 se po dlouhých šesti a půl letech doktor Edvard Beneš vrátil na půdu Československé republiky. Jeho dočasným domovem se staly Košice, kde také jmenoval novou vládu, která dostala přídomek košická.


Na Moravu dorazili atentátníci ve stejnou dobu, jako Československá armáda

Další den, 28. dubna 1945, všech pět potenciálních atentátníků odjelo vlakem na Moravu, kde měli získat poslední pokyny před vykonáním atentátu na Beneše. Druhého května získali ve Vsetíně od tamního vojenského velitelství povolení k překročení fronty. A právě ve Vsetíně se také dozvěděli, že Hitler zemřel a Berlín padl. „Dostali jsme také informace, že československá armáda stojí již na moravskoslovenských hranicích,“ vypověděl Jan.

Ze Vsetína odjeli Jan a jeho kamarádi vlakem do Nového Hrozenkova, odkud se vydali pěšky do Karolíniny Hutě. Už v této době docházelo mezi mladíky k prvním rozepřím. Tři z nich, jeden Čech a dva Slováci, navrhovali, aby na celou akci zapomněli a raději se vrátili domů. Proti tomu však byla další trojice včetně vzpomínaného Jana.

Situace ale byla pro mladíky čím dál neutěšenější. Fronta už byla velmi blízko, místní lidé hovořili o tom, že v této oblasti bojují příslušníci československé Svobodovy armády. V dalších hodinách navíc při prudkých dělostřeleckých bojích nastal velký zmatek a místní obyvatelé se obávali toho, že se tu strhne krvavá bitva, protože v okolí stále byly dobře vyzbrojené německé oddíly. 

Poslední porada – atentátníci zůstali jen tři

Na nádraží v Karolínce udělali mladíci poslední bojovou poradu při níž došlo k hádce. Dva Slováci a jeden Čech definitivně prohlásili, že už dále nepůjdou. Tři další, včetně Jana, se ale rozhodli pokračovat dál. Zbavili se výbušnin a druhý den ráno přešli přes Javorníky na Slovensko, kde se přihlásili příslušníkům československé vojenské hlídky.

Tam Jan slavnostně oznámil, že všichni tři se rozhodli vstoupit do československé armády, aby konečně mohli bojovat proti nenáviděným nacistům. Českoslovenští vojáci mladíky poslali do Turčanského Svatého Martina, kde se měli přihlásit do armády.

Cestou vlakem zjistili ale něco, co totálně změnilo jejich plány: prezident Beneš opustil Košice. „Cestovali jsme přes Žilinu, kde jsme se dozvěděli, že tam má s vládou přijet prezident republiky,“ uvedl Jan.

A právě v tu chvíli Jan a jeho přátelé pochopili, že je vše ztraceno a mysleli jen na to, jak z celého dobrodružství vyváznout se zdravou kůží. Vyhledali proto kasárna, kde v té době sídlili příslušníci východní armády, a tam opět oznámili, že chtějí bojovat proti německým nacistům. Z té doby se uchoval protokol podepsaný poručíkem Václavem Machačem: „Přišli za mnou, jako za osvětovým důstojníkem, tři mladíci. Uvedli, že jsou z protektorátu a chtějí poskytnout nějaké informace. Odeslal jsem je k důstojníkovi obranného zpravodajství. Po nějaké době mi telefonicky sdělil, že ti mládenci se přiznali k tomu, že měli provést atentát.“

 

Jaké byly další osudy mladých atentátníků?

Všech pět atentátníků se po válce ocitlo před soudem. Jan byl dokonce odsouzen k trestu smrti. Ovšem muž, jehož měl zabít, mu nakonec udělil milost. Ve vězení strávil 17 let, později žil několik desetiletí v jednom nevelkém městě, mezi svými známými byl velice populární. Po listopadu 1989 dokonce získal řadu čestných uznání a dalších ocenění, protože odvedl kus dobré a poctivé práce. Ovšem  parodoxně je dnes i po své smrti některými známými a přáteli považován za účastníka třetího odboje a oběť zvůle padesátých let.