Když komunisté vraždili komunisty

3. prosince 1952 byl popraven Rudolf Slánský a další členové takzvaného spikleneckého centra. Vykonstruovaný proces s komunistickými špičkami si vyžádala Moskva. Mělo jít o varovávání před jakoukoliv odchylkou od linie ústřední komunistické velmoci. Nekompromisní mechanismus vykonstruovaných procesů dolehl i na jeho vlastní tvůrce – komunisté už nevraždili výhradně své třídní nepřátele, ale i svoje soudruhy.

O čistce uvnitř KSČ hovořili v Historii.cs z 1. prosince historici Jan Adamec a Petr Koura z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Jiří Pernes z Ústavu pro soudobé dějiny. Moderoval Vladimír Kučera.

V 50. letech měli komunisté mnoho hesel a jedno z nich mi připadá obzvlášť odpudivé: „Kdo není s námi, je proti nám.“ Ten slogan legalizoval jakési výsadní právo na pravdu a nepochybování. Ten slogan dělil lidi na loajální, podlézavé a na nepřátele. Kdo vlastně byli ti „oni“ a ti „my“? S kým měli ti lidé být a s kým měli být ostatní komunisté, když se to tak vezme?
Pernes: K tomu rozdělení  na „oni“ a „my“ a prosazování hesla  „Kdo není s námi, je proti nám“ došlo až začátkem 50. let. Bezprostředně před únorem 1948 a po únoru 1948 komunisté naopak zdůrazňovali jednotu pracujícího lidu a po únoru 1948 vyakčňovali takzvanou reakci, kterou se snažili dostat z veřejného života. Ale do pohřbu Eduarda Beneše a do všesokolského sletu se snažili zdůrazňovat, že jsou stranou, která reprezentuje většinu národa, a že většina národa jde s nimi Teprve po procesech s Rajkem a s Kostovem se začala v Československu zdůrazňovat teorie zostřování třídního boje a hledání třídního nepřítele ve vlastních řadách.

Ale kdo si osoboval to právo říkat „my“?
Pernes: No strana přece. „Straně věřte, soudruzi.“

Ale vždyť v té straně nakonec také byli někteří „proti nám“, jak se později ukázalo?
Pernes: To se ukázalo až později. Jsem přesvědčen, že v počátečním období tomu tak nebylo a že se Gottwald snažil zabránit tomu, aby hledali nepřítele ve vlastních řadách.

Koura: Dovolil bych si s tím trochu polemizovat. Určitě máte pravdu, že hledání nepřítele v komunistických řadách začíná až po únoru 1948, ale budovatelský étos, že „my“ budujeme republiku, přichází už po druhé světové válce. A právě ten, kdo s „námi“ nejde v jedné řadě, si zaslouží být vyobcován z národního společenství. A nebyla to jenom reakce, byli to i lidé, kteří odmítali systém Národní fronty, který najednou nabízel pouze čtyři strany. A v obecné rétorice víme, že ten, kdo není nadšen pro naši novou republiku, je označován za toho, kdo nejde v jedné linii. Nehovoří se sice přímo o nějakém vylučování, ale ty náznaky už tam jsou. Můžeme to vidět na nekonformní mládeži, která je pronásledována za protektorátu a kontinuálně hned od roku 1945, kdy se říká, to jsou ti lidé, kteří se flákají a nebudují lepší svět. Takže ty náznaky jsou přítomny už před rokem 1948.

Adamec: V podstatě v každé fázi dějin KSČ, ale i jiných komunistických stran, vidíme, že primárním jevem je jednota, soudržnost, a to i za cenu toho, že se musí zbavit těch, kteří proti té jednotě nějak protestují. Klasickým příkladem je rok 1929 a nástup Klementa Gottwalda a bolševizace strany. Takže v mentalitě řady pozdějších vůdců komunistického Československa bylo zakořeněno, buď máme pravdu my, nebo vy, a kompromis hledali velmi těžko. A pokud k němu docházeli, bylo to pod tlakem událostí nebo pod tlakem nějakého mocenského poměru sil, který nebyli schopni zvrátit. Jakmile však dostali mocenské páky, mentalita „my“ a „oni“, kdy „my“ prosadíme svůj světonázor, převážila. To chování má určité rysy sekty nebo nějaké velmi pevné víry.

Najednou byli po osmačtyřicátém u moci, vyřídili si to s reakcí a teď přišla chvíle, kdy si to začali vyřizovat sami mezi sebou. A kdy už to nebylo jenom vylučování ze strany, ale vylučování ze života. Jak vlastně začala selekce v komunistické straně?
Pernes: Selekce v komunistické straně začala hned v roce 1948, 1949 a nebyla úplně z vůle KSČ. Víme, že Gottwald vyhlásil heslo, že chtějí získat nadpoloviční většinu národa, takže těsně před únorem a po únoru 1948 zahájili rozsáhlou kampaň za získání co největšího počtu členů, kdy nabírali do strany v podstatě kdekoho. Na přelomu let 1948 a 1949 měli dokonce dva a půl milionu členů (téměř každý pátý dospělý občan Československa byl ve straně).
To se samozřejmě nelíbilo pravověrným soudruhům, mezi nimi bych jmenoval starého bolševika Arnošta Kolmana, který na to doplatil. Ale především se to nelíbilo soudruhům v Moskvě, kteří kritizovali vedení KSČ za to, že k přijímání členů neuplatňují správný třídní a bolševický přístup. Z popudu Moskvy byla proto zahájena první prověrka členů strany a hned v roce 1949 začalo první vylučování. Ještě to sice nebylo vylučování ze života, ale byla to jakási selekce, kdo do strany patří a kdo se tam vetřel z nějakých důvodů.

Adamec: Úplně stejný proces probíhal například v Maďarsku. Po sloučení komunistické strany a sociální demokracie narostl počet členů komunistické strany a byla reálná hrozba, že se komunistická strana změní zevnitř. Tedy že už to nebude komunistická strana, ale nějaké všenárodní sdružení, které zahrnuje část lidí, kteří si pouze chtějí zachovat svou kariéru. V podstatě to nebyli žádní komunisté, jen pochopili, kam se doba ubírá. A podobné procesy řešily další komunistické strany ve východním bloku. Výsledkem bylo masivní prověřování a vylučování, někde 10 až 20 %, nově příchozích komunistů, jak se říkalo „ředkviček“, navrch byli rudí, ale vespod smýšleli úplně jinak.

Koura: V Československu staří bolševici těm nově příchozím říkali posměšně „březňáci“, protože vstupovali do KSČ až v březnu 1948.
Nicméně oproti Maďarsku a Polsku je u nás výrazný posun v perzekuci starých příslušníků komunistického hnutí, protože přichází poměrně pozdě. Zatímco v Polsku se kampaň proti Gomułkovi rozbíhá v roce 1948 v návaznosti na sovětsko-jugoslávskou roztržku, u nás k tomu dochází až po procesu s László Rajkem (v září 1949 – pozn. red.). Zdá se, že Gottwald se snažil čistku v řadách starých příslušníků strany co nejvíc oddálit. A když Sověti tlačí a říkají, zrádci musí být i u vás, mám dojem, že jako náhradu zkonstruují proces s Miladou Horákovou s tím, že tady máme ty zrádce a sabotážníky, byť z nekomunistických stran.

Pernes: Proto podle mého názoru, možná se mýlím, k Miladě Horákové a dalším přidali Záviše Kalandru jako zrádce dělnické třídy.

Proč Stalin tohle chtěl všude v komunistických stranách? K čemu to směřovalo? K posílení kázně? Nebo ke zvýšení strachu?
Pernes: Myslím, že to byla reakce na sovětsko-jugoslávskou roztržku a jugoslávskou vzdorovitost. Jugoslávie odmítla akceptovat usnesení bukurešťské Koniformy a zahájila secesi od Moskvy. To Stalin považoval za nepřijatelné, a protože se obával, aby podobný proces nezačal i v jiných zemích, stranické špičky usekl a potenciální nepřátele postrašil a přiměl k absolutní poslušnosti.

Adamec: Pro Stalina byla forma čistek a neustálého likvidování starých kádrů a nahrazování novými zcela přirozenou politikou, kterou praktikoval od 30. let. Překvapivé to bylo pro východoevropské satelity, respektive pro jejich komunistické reprezentace.
V letech 1945 až 1949 jsou v Sovětském svazu neustálé čistky, kterými se Stalin vyrovnává s tím, že do země začínají proudit cizí myšlenky a lidé začínají být otevření. V letech 1946 a 1947 s pomocí Andreje Ždanova utahuje Stalin šrouby a není náhodou, že v roce 1949 si vyřizuje účty s leningradskou skupinou, kdy likviduje celé stranické centrum v Leningradě, o kterém se domnívá, že působí proti zájmům bolševiků. Čistky tedy používal jako naprosto normální součást politiky a nerozpakoval se nahradit své staré věrné soudruhy, jako byl třeba Molotov, někým, kdo mu věrně  sloužil, byť byl třeba nezkušený. Věrnost a ochota dělat jakékoli věci, které Stalin nařídí, byla pro Stalina primární.
Stalin nahrazoval loajalitu za nějakou možná efektivitu. To je i jádrem sovětsko-jugoslávského sporu. Ačkoliv Jugoslávie byla v podstatě loajální, Stalin se s Titem nakonec rozešel pro jeho zahraničně-politické ambice (Tito se snažil udělat z Jugoslávie balkánské komunistické mocenské centrum s vlivem na Albánii, na komunistické partyzány, Bulharsko, na Řecko. Stalin chtěl přitom moc centralizovat a pomocí čistek utužit poslušnost jednotlivých satelitních vůdců.
Ne nadarmo byli třeba Gottwald a Slánský kritizováni za „národní cestu dosažení moci“, protože byť ovládla Československo, nebylo to podle mustru, který si Stalin představoval. Dnes se nám to zdá zcela nelogické, ale pro Stalina to svou logiku určitě mělo.

Koura: Je v tom určitá Stalinova paranoia, která se pak přenáší na ten režim i jeho představitele v jednotlivých státech, kteří mají strach. Klasicky je ta paranoia vidět právě u československých komunistů v momentu vystoupení Arnošta Kolmana, kdy najednou nevědí, jestli je to řízeno Moskvou nebo není, a je tam obrovská panika. Kolman paradoxně kritizoval i antisemitismus v řadách komunistické elity, což se pak stalo průvodním jevem v procesu s Rudolfem Slánským.

Jak je vidět, někdo prostě na šibenici jít musel, nějaká skupina, spiklenecké centrum se muselo najít. Proč se rozhodlo, že to bude zrovna tato skupina lidí? Proč Slánský? Proč to nebyl třeba Gottwald? Ostatně často se spekuluje, že to mohlo být obráceně.
Koura: Když se podíváme na hlavy spiknutí v jednotlivých komunistických státech, nikdy to není hlava samotná. Bývá to její pravá ruka, třeba Kostov v Bulharsku nebo Gomułka, generální tajemník Polské sjednocené dělnické strany. Nikdy se ale úder nevede na samotnou hlavu, na zbožňovaného vůdce, jako byl Dimitrov v Bulharsku nebo Gottwald v Československu. Na Gottwalda se sice také sbíral materiál, ale mohlo to být spíše právě proto, aby pak schvaloval rozsudky smrti nad svými blízkými spolupracovníky.

Adamec: Myslím, že svou roli tam hrála i komplikovanost té cesty k procesu. Začínalo se u Otty Šlinga, krajského tajemníka v Brně, pak byla otázka buržoazních nacionalistů Husáka a Clementise, a přesto se došlo až ke Slánskému. Část příčiny, proč to dopadlo na Slánského, a ne na Gottwalda, bych viděl i ve spletité cestě, která vedla k zatčení Slánského. Nicméně je pravda, že třeba z hlediska mezinárodního komunistického hnutí měl Gottwald větší renomé, byl známější.
Ovšem Slánský nebyl úplně bez vroubků z předchozí doby. Slánský řídil dennodenní záležitosti KSČ poté, co Gottwald odešel v roce 1938 do Moskvy, a byl Kominternou kárán za některé prohřešky, dokonce byl sesazen z ústředního výboru, ale pak se tam zase vrátil. Takže v tomto smyslu měl Gottwald lepší životopis než Slánský.

Pernes: Navíc Gottwaldovi na rozdíl od Slánského nemohli přišít sionismus. Gottwald nebyl Žid.

Hovoří Karel Šling, syn Otto Šlinga (jeden z obžalovaných v procesu se Slánským):
Můj otec se narodil v rodině židovského továrníka Emila Šlinga. A protože pocházel z buržoazní rodiny, marxisticky řečeno, a byl Žid, chtěl ukázat, že je revolucionář, že není ušlápnutý židovský intelektuál. Jsem ale přesvědčen o tom, že po válce otec postupně ztratil ideály, neboť viděl, že věci nejsou takové, jaké byly.
Otec byl velký přítel Marie Švermové a Jaromíra Dolanského. Vím, že Dolanský přijel v létě 1950 do Brna a řekl otci: „Otto, ten Novotný je hrozný vůl, půjdeš do Prahy místo něho.“ Čili to soupeření tam bylo – byla soutěž mezi Brnem a Prahou a Praha to prohrála. Nehledě na to, že samotný aparát strany byl rozdělen na dvě frakce – Gottwaldovu a Slánského. Gottwald byl předsedou strany, Slánský byl generálním tajemníkem. A byli Gottwaldovi lidi a byli Slánského lidi, kteří spolu de facto nemluvili a bojovali proti sobě. Například Taussigová byla Slánského člověkem.
V létě 1950, předtím než otec tušil, že bude zatčen nebo minimálně sesazen, byl brněnský kraj prověřován komisí, kterou vedla Taussigová a která vydala velmi negativní zprávu. Brno se bránilo, zejména Otto Šling, ale nakonec bylo rozhodnuto o otcově zatčení.

Pernes: V moskevském archivu se mi dostal do rukou dopis od sovětských poradců v Československu z podzimu 1949 generálu Abakumovovi. Stěžovali si tam na Gottwalda, že jsou v Československu už čtyři měsíce, aby odhalili vnitřního nepřítele ve straně, a že Gottwald jim v tom dělá problémy, že je neustále odkazuje, že něco takového není možné, že říká, nás je poměrně málo, známe se už z doby před válkou a vylučuji, že by mezi námi byl zrádce, ale nevylučuji, že na střední a nejnižší úrovni strany jsou lidé, kteří se tam vetřeli ze zištných důvodů, hledat v nejvyšším vedení strany nějakého československého Rajka však odmítám. Dopis je psán na stroji a je pikantní, že je vždycky napsáno soudruh, několik teček a rukou dopsané Gottwaldovo nebo Slánského jméno.

Proč ten antisemitismus? V Rusku to vzniklo v souvislosti s procesy s lékaři.
Adamec: V Rusku propukl skrytý antisemitismus už během války, která povzbudila ruský nacionalismus a šovinismus na úkor sovětské ideologie (už v polovině 40. let můžeme vidět stížnosti na nadměrné zastoupení Židů v určitých funkcích) a to se pak přeneslo i do poválečného období. Takže tento latentní antisemitismus tam neustále bublal a vyvrcholil procesem s bílými plášti v roce 1953. V Sovětském svazu to bylo spojeno s tažením proti kosmopolitismu, což byla jiná přezdívka pro antisemitismus, taková ideologicky přijatelnější, a poté co nevyšla Stalinova partie s Izraelem, tak i sionismus.
V roce 1952 několik týdnů před procesem se Slánským vyvrcholil proces proti členům židovského antifašistického výboru a padlo asi třináct rozsudků smrti, takže tam se Stalin s nimi vypořádal velice brutálně. Salmona Michaelse, předsedu výboru, nechal v Minsku jednotkami tajné služby přejet nákladním automobilem.

Hovoří Karel Šling, syn Otto Šlinga (jeden z obžalovaných v procesu se Slánským):
Antisemitismus v 50. letech tady byl hodně, zejména v bezpečnostních složkách a zejména v StB. Dnes už je všeobecně známá akce Koloděje: zatčenou Marii Švermovou, generála Nováka a další zavřeli do sklepních cel v zámku v Kolodějích a velice tvrdě je vyslýchali. A jsou svědectví, že Židům říkali, které tam měli, říkali, Hitler to začal, my to dokončíme.
Taky v procesu se Slánským bylo ze 14 obžalovaných 11 Židů. A ačkoli oficiálně židovská národnost neexistovala v Československu, bylo v obžalovacím napsáno, Rudolf Slánský, židovského původu.

Koura: I u nás byli v řadách komunistické elity těžcí antisemité, jako Václav Kopecký, kdy je známa jeho urážka Jaroslava Stránského během moskevských jednání. Kopecký to musel někdy skrývat a tlumit, takže proces se Slánským bral jako satisfakci – tady všichni vidí, kam ti sionisti náš stát směřovali. A když sledujeme zprávy o situaci ve společnosti – jak společnost reaguje na proces se Slánským, je to neuvěřitelný výron antisemitismu, kdy jsou tam obraty typu „Hitler Židů vyhladil málo  a takhle to dopadlo“, „všechny by je měli vystěhovat do Palestiny“. Tedy to schéma: my dělníci můžeme pracovat, jak chceme, ale Židé stát nahoře rozkrádají.  

Adamec: Nebyla to záležitost jen nějakého lumpenproletariátu. Když si přečtete Paměti Václava Černého, najdete tam antisemitský osten, když píše třeba proti Gustavu Barešovi. Označuje tyto ideology za nenárodní, kteří ani neumějí pořádně česky. A třeba takoví lidé jako André Simone nebo Bedřich Geminder s Československem ztratili velmi záhy kontakt a sami by ani nepovažovali za takovou urážku, kdyby je někdo označil za kosmopolity. V podstatě byli neustále pronásledováni, často to byli agenti NKVD, neustále na cestách, znali několik jazyků a v podstatě volně se pohybovali po Evropě a Spojených státech. Nacionalismus nebo patriotismus považovali prostě spíš za překážku nebo dokonce za urážku.

Pernes: Ne náhodou je tady termín židobolševismus, který byl používán v antikomunistických kruzích. Když si vezmete sovětskou stranickou elitu, většina byla židovského původu, v Československu taky a taktéž ve špičkách mezinárodního komunistického hnutí hráli Židé velkou roli. Proto bych řekl, že antisemitismus byl do tohoto procesu importován ze Sovětského svazu. A kdyby tady nebyl tento prvotní impuls, myslím, že by se to neprosadilo.
Navíc ne všichni straničtí vedoucí představitelé s tím souhlasili. Československý velvyslanec v Moskvě Karel Kreibich třeba v době procesu napsal protestní dopis Gottwaldovi, že ho uráží antisemitský tón procesu a že to je černá skvrna na dějinách českého národa, že to sem nepatří.

Byla komunistická strana tak jednotná, jak tvrdila? Nebo tam byly také partičky a jednotlivé gangy, abych to tak nazval?
Koura: Mezi jednotlivými funkcionáři určitě nepanovaly vždy idylické vztahy. Není to moc zdokumentováno, ale ví se například, že během moskevského válečného exilu nebyly nejlepší vztahy mezi Slánským a Václavem Kopeckým (a nebylo to asi jenom kvůli Slánského židovskému původu). Dokonce byl velký plán, že by byl Gottwald nahrazen Janem Švermou, což velmi prosazoval právě Kopecký. Ale nakonec byl Šverma poslán do Slovenského národního povstání a Slánský mu dal malé boty, aby se ho zbavil, jak se to pak objevuje v procesu se Slánským. Ale jestli to někomu náramně vyhovovalo, že se Jan Šverma nevrátil ze slovenských hor, byl to Klement Gottwald, nikoli Rudolf Slánský, protože Gottwaldovi hrdinsky zemřel potenciální konkurent, který ho mohl vystřídat v čele strany. Takže tyto animozity tam samozřejmě byly a doutnaly pod povrchem proklamované jednoty, ale příliš informací o tom nevíme.

Pernes: Podle mého názoru neexistovalo žádné Slánského spiknutí, žádné druhé mocenské centrum nebo spiklenecké centrum, které chtělo svrhnout Gottwalda a nastolit jiný komunistický kurs. To byla konstrukce sovětských poradců, která byla potom ventilována u soudu.
U procesu se Slánským a zejména v tom, co mu předcházelo (zatčení a další dramatické okolnosti), sehrál zajímavou roli Antonín Novotný. Novotný byl vedoucím tajemníkem Pražského kraje a Slánský ho neměl rád a Novotný stále opakoval, že Slánského cílem bylo odstranit ho z jeho vedoucí funkce v čele Pražského kraje a dosadit do ní Šlinga z Brna jako mimořádně schopného soudruha. Myslím si ale, že na to byl dost malým pánem, aby výrazně přispěl k formování procesu.
Daleko větší podíl, říká se, měl Antonín Zápotocký, který se nepochybně podílel na vytváření nálady proti Slánskému ještě v době, kdy byl Slánský ve funkci, anebo potom, kdy musel odstoupit a stal se náměstkem předsedy vlády.

Adamec: Tam šlo právě o to, kdo první pochopil, že nejde jen o zatčení, ale že jde o život. Podle toho se pak jednotliví funkcionáři zařídili a snažili se od sebe vinu oddálit. A když se snažíte od sebe vinu dát pryč, musíte ji na někoho svalit. A ve vypjatých letech pozdního stalinismu až do roku 1953 šlo o život opravdu mnohým.

Pernes: V Moskvě jsem procházel zprávy sovětského velvyslance v Československu do Moskvy z roku 1950. V březnu 1950 je tam zápis besedy s generálním tajemníkem Komunistické strany Československa Slánským, kdy se ho velvyslanec Silin ptá, co je nového s Clementisem (Clementis byl první obětí, byl odstaven z funkce ministra zahraničních věcí a skončil), a Slánský mu říká, Clementis je momentálně na dovolené v Tatrách, ale vidím to tak, že s ním dříve nebo později budeme muset vést nějaký proces.

Koura: Clementis měl vroubek, že kritizoval pakt Molotov – Ribbentrop během svého pobytu v Paříži v září 1939 a to bylo něco, na co se v Moskvě nezapomínalo.

Hovoří Karel Šling, syn Otto Šlinga (jeden z obžalovaných v procesu se Slánským):
Otce zatkli 6. října 1950 a zatčení bylo tajné a zatčena s ním byla i moje matka Marie Šlingová. Otec byl po zatčení držen v Ruzyni a byl vyšetřován Hlavní správou vyšetřování StB, kterou v té době vedl Bohumil Doubek. Začátek vyšetřování byl standardní sovětský způsob – nechali ho napsat životopis a vyslýchali ho na životopis. To byl způsob v době, kdy nespěchali. (Jestliže spěchali, dotyčného zmlátili a snažili se z něho vymlátit informace. Ale v tomhle případě nespěchali nikam.) To, co je zajímalo, byly styky. Otec mnohem později prohlásil, že si uvědomil, že odsouzen byl již toho 6. října 1950 a že soud a cokoli ostatního poté bylo úplně zbytečné. Odsouzen byl ve chvíli, kdy byl zatčen, a kdokoli, s kým měl přátelské styky, byl potenciální spoluviník. Proto ho vyslýchali na styky s lidmi a rozjeli akci Brno.

Co to udělalo se společností? Měli jsme za sebou několik procesů s reakcí, takříkajíc s třídním nepřítelem, a teď přišlo vzájemné mordování mezi komunisty, a to dost ostré, protože popravených lidí nebylo málo. Společnost to musela nějakým způsobem reflektovat, musela to nějak slyšet. Jaký byl z toho celkový existenciální pocit?
Koura: To těžko můžeme vyčíst z pramenů státní provenience. Myslím, že antikomunistická část společnosti to bohužel přivítala – brali to tak, že komunisté se likvidují, a vlastně je to nepohoršovalo. Navíc tímto mechanismus politických procesů vrcholí. Začalo to procesem s Miladou Horákovou v roce 1950 a v této době už jsou lidé v podstatě zvyklí podepisovat ty rezoluce a už jim to nepřijde jako nic tak zvláštního. Přitom když se do těch rezolucí podíváme, jsou tam opravdu odporné výrazy – Slánský je nazýván škůdcem národa, má to být zlotřilá banda diverzantů, špionů, to jsou ještě nejmírnější výrazy. A nadto je tam zajímavá věc – lidé viní za svoje neúspěchy a každodenní problémy právě souzené komunistické funkcionáře. Takže rezoluce JZD v Toužimi například píše, že díky působnosti Slánského se do jejich JZD vetřeli vesničtí boháči, které Slánský na centrální úrovni podporoval. Zní to značně absurdně, ale až takhle do důsledků to ti lidé brali, i když Rudolf Slánský patrně v JZD Toužim v životě nebyl.
Bylo zkrátka nutné najít viníka za to, že se nenaplňovaly proklamované ekonomické úspěchy a skvělé světlé zítřky. A ten se našel v roce 1950 v Miladě Horákové a v roce 1952 ve Slánském. Takže v těch rezolucích se objevují i pracovní závazky – v odpovědi zrádcům budeme pracovat dále a dále a budeme zvyšovat normy. Takže taková byla reakce společnosti.

Pernes: Nezapomeňme, že Československo se tehdy opravdu nacházelo v hluboké krizi ekonomické, sociální a nakonec i politické. Proces i poprava proběhly pár měsíců před 5. výročím komunistického převratu, kdy se režim neměl čím prezentovat, čím pochlubit – vypínali proud, potraviny byly na příděl, v roce 1951 zavedli dokonce znovu na příděl brambory a chleba. Lidé byli nespokojeni úplně se vším. Poprava těchto lidí obviněných ze sabotáže, ze záměrného poškozování komunistického režimu a budování socialismu, pak byla vítaným vysvětlením toho, proč jsme v takovém průšvihu – Jarmila Glazarová to napsala do Literárních novin: Dřeli jsme jako mourovatí a výsledky se nedostavovaly. Ptali jsme se proč a teď už to víme. Někdo tady byl a otevíral nám žíly, vypouštěl nám krev. To byli oni, Slánský, Geminder, to byli tito lidé.

Přece v lidech musela vzniknout jistá tíseň, když ta krutost sáhla až na „Ně“. Neměli ti lidé strach?
Adamec: Atmosféra strachu byla všudypřítomná. Spíše je zajímavé to překvapení, že velezrada zasáhla do nejvyšších pater. Lidé se začali ptát, proč se proti tomu nic nedělalo, kdo je za to zodpovědný, že zrada pronikla až do nejvyšších pater. A bylo to určitým předmětem kritiky.
A pak tu byla jakási tísnivá atmosféra, což máme zaznamenáno v pamětech příbuzných obětí, kdy se lidé báli mít s nimi cokoli společného. V Pamětech Evy Kovaliové-Margoliové je pospán ten pád ze stranické výše až do pozice toho, kdo je pronásledován celou společnost, a tehdejší atmosféra, kdy se každý bál promluvit, lidé se účastnili jen povinných shromáždění, kde se odhlasovávaly rezoluce a volalo po co nejpřísnějším potrestání zrádců. Takže na jednu stranu společnost navenek verbálně zagresivněla, na druhou stranu se lidé stále víc uzavírali do sebe a jen pasivně očekávali, co se bude dít, kam to půjde dál.

Pernes: Komunističtí funkcionáři si uvědomovali, že proti systému, který se zde vytvořil, jsou docela bezbranní. A že Státní bezpečnost, řízená a zaštiťovaná sovětskými poradci, se vlastně dostala nad jejich pravomoci, takže to už nejsou oni, kdo řídí Státní bezpečnost, ale je to naopak.
Píše o tom Josefa Slánská, když zatkli Smrkovského a další, říkala, Rudo, nezdá se ti, že se to zatýkání blíží k tobě, je to v pořádku? A on řekl, co to říkáš za hlouposti, já jsem poctivý komunista, který straně ničím neublížil, mně se nemůže nic stát.

Hovoří Karel Šling, syn Otto Šlinga (jeden z obžalovaných v procesu se Slánským):
To, že jsem synem zrádce, to se táhlo celou dobu. To člověk slyšel vždycky. Nejdřív jsem si to mohl přečíst v čítance, a potom, když umřel Stalin a přišel 20. sjezd KSSS svazu, se vytrhávaly nebo zamazávaly celé listy z učebnic. Ale vlastně se to táhlo pořád – lékařská prohlídka, matka budiž, otec nežije. Na co zemřel? Co jsem měl říct doktorce? Oběsili ho? Mně bylo deset.

Koura: Když čteme, co lidé psali v soukromí, tak třeba hudební skladatel Jan Rychlík píše o stoce plné krys, ve které jsme všichni namočeni, někdo jenom palcem, někdo je tam po krk, někdo se v tom utápí. Takže se domnívám, že si to lidé dobře uvědomovali, co je v Československu za systém, kdy fungovala ta vnitřní emigrace – lidé si dovolili pouze v kruhu svých přátel kritizovat režim a říkat, co si myslí, ale jinak se všichni tvářili, že s režimem souzní, protože se ve skutečnosti strašně báli.

Ze „spikleneckého centra“ z procesu se Slánským nakonec přežili jen tři, všichni ostatní šli na šibenici. Neuvědomovali si – nezůstalo nějaké svědectví –, že to roztáčeli, že přišla spravedlnost za to, čeho byli sami strůjci?
Pernes: Všichni napsali dopis o milost a dopis příbuzným, jenom Slánský ho prý nenapsal. A všichni se těsně před smrtí nějak vyznávali z lásky ke komunistické straně, ke Stalinovi a k budování socialismu. Jenom Slánský údajně prohlásil: „Mám, co jsem si zasloužil.“ A myslím si, že on si byl skutečně dobře vědom toho, na čem se podílel a co dělal. Když nechal sledovat Clementise, musel totiž dobře vědět, že to není žádný zrádce, padouch, ale přesto ho s klidným svědomím nechal zatknout a začlenit do nějakého centra (aniž tušil, že v něm sám skončí jako jeho vedoucí). Takže to musel vědět a byl do té míry inteligentní, že si v posledních chvílích života uvědomil svou vinu a reagoval, jak reagoval.

Koura: Ti tři přeživší, Artur London, Vavro Hajdů a Evžen Löbl, nepatřili přímo ke strůjcům těch represí. Oni nebyli jako Bedřich Reicin nebo Osvald Závodský…

No právě, Reicin, Závodský, to byli lidé, kteří přece museli vědět, že za nimi zůstala krev, že přišlo to, co sami roztáčeli. Objevuje se to třeba v pozůstalostech? Ve vzpomínkách jejich příbuzných, jejich potomků?
Adamec: Když se podíváme na průběh vyšetřování, jak byli Slánský a Šling takzvaně lámáni při těch výsleších, tak Slánský i Šling se nejprve tvrdě odmítali přiznat ke zločinům, které jim byly předhazovány. A když je pak nakonec zlomili, bylo to i díky tomu, že pochopili svou roli v tom „dramatu“. Pochopili, že se jedná o zájmy strany, které vždycky nadřazovali nad svoje osobní, a už byli ochotni tu roli hrát. Jediný moment, kdy se vzepřeli a znovu projevili nějaký odpor, byl, když se na ně vyšetřovatelé snažili navléci nějakou čistě kriminální činnost. Takže když Slánský už v podstatě rezignoval a souhlasil se vším a vytáhli na něj, že způsobil Švermovu smrt, vzepřel se, protože nechtěl mít nic společného s vraždou.
Ale jinak podle mne řada z nich pochopila, že proces má sloužit zájmům strany a že je na nich, aby strana, byť na nich osobně páchá příkoří nebo nespravedlnost, nebyla navenek poškozena tím, že svědectví odvolají nebo se vzepřou.

To tedy o něčem svědčí, pánové…
Koura: V tomto duchu vyznívají vzpomínky Artura Londona, jeho slavná kniha Doznání, kdy říká: Dělám to pro stranu, trpím pro stranu a zůstávám přesvědčeným komunistou, i když nade mnou visí hrozba oprátky. V řadách západní levice to samozřejmě vyvolávalo nadšené přijetí, že oběti procesu byly zanícenými pravými komunisty.

Adamec: Zatčení a vůbec represi jako takovou jako by považovali za zkoušku své víry, ne za možnost k reflexi té víry.

Oni si mysleli, že všechno bylo dobře, a to včetně toho, že byli popraveni…
Adamec: Oni se nebyli ochotni se vzdát toho svého snu, své víry v nějakou lepší budoucnost, což jim samozřejmě asi nemůžeme vytýkat. To je legitimní. Ale není legitimní to, že kvůli tomu umírali lidé.

Pernes: V logice této pravdy si život zachránili ti, kteří o sobě odmítli lhát, ať už to byl Husák nebo Jarmila Taussigová-Potůčková. Lidi, kteří prostě řekli, já jsem to neudělal, a i když třeba podepsali, zase to odvolali, když nabyli znovu sil, a to jim zachránilo život.

Koura: Ti, kteří se vzepřeli straně, tak vlastně přežili.

(redakčně kráceno)