„Míříme do duchovní prázdnoty a plíživé rusifikace,“ říká Jiří Dědeček

Vztah ke svobodě a tolerance, to jsou základní atributy demokratické společnosti, které jí však neleze vštípit jinak než vzděláním. Tento běh na dlouhou trať je ale zatím mimo priority současných vládců. Přesto žijeme v době, kdy můžeme a vlastně musíme pomáhat lidem, kteří žijí v nesvobodě. Snaží se o to i České centrum Mezinárodního PEN klubu, které vydává knihy zakázaným zahraničním autorům. S jeho předsedou Jiřím Dědečkem hovořila v Profilu z 29. ledna Patricie Strouhalová. 

Prý vám vždy udělá radost, když slyšíte nějaký nový protestsong. Který jste slyšel naposledy a jak byste ho zhodnotil po umělecké stránce?
Kdybych měl mluvit o takovém, který znají posluchači z médií, asi bych zmínil hodně diskutovanou písničku Tomáše Kluse. Z toho jsem měl doopravdy radost, protože on vystrkuje růžky na naši politickou situaci z oblasti středního proudu nebo popmusic. Jinak protestsongy se v poloundergroundu, který tady existuje, píšou pořád, jen je nikdo nezná.

Jaké by měly být atributy společnosti, kde by se dalo rozumně žít?
Společnost získá ty správné atributy, to jest vztah ke svobodě a především toleranci, vzděláním. To by ale muselo opravdu začít už teď, abychom si toho mohli za dvacet let užívat. Priorita kultuře a vzdělávání, to by měla být ta nejdůležitější ministerstva, a od toho by se pak odvíjela duchovní situace v zemi. A jistě potom také dobrá hlava státu, která dává dobrý příklad a nutí lidi se k ní určitým způsobem vztahovat.

Poznáte z toho, co jste řekl, kam teď míříme?
Teď? Myslím, že míříme do duchovní prázdnoty a plíživé rusifikace.

Mám to chápat tak, že už se vám v hlavě rodí nový protestsong?
Určitě něco vznikne, ale nebude to opatřeno příliš slušnými slovy, netroufám si zde citovat.

Řekl jste, že se vám na prahu šedesátky tvoří dobře, že se vás napadají milé nápady. Kdybyste měl popsat nejdůležitější úseky vašeho profesního života, které by to byly?
Nepochybně by to bylo setkání s Honzou Burianem počátkem sedmdesátých let, s nímž udržuji přátelské vztahy do dneška. Je to vzácný oduševnělý člověk. A potom to byla taky moje žena, Tereza Brdečková, kterou jsem poznal v roce 1983 a o rok později jsem si ji vzal. A jak vždycky vtipně říkám, je to moje první a poslední žena.

Co máte na ženách rád?
To je strašně složitá otázka. Kdybych to věděl, tak to napíšu, ale pravděpodobně se jako každý muž pokouším přijít na to tajemství. Každý člověk má nějaké tajemství, a pokud vás přitahují ženy, přitahuje vás to jejich tajemství.

Máte v sobě ženskou duši? Nebo jinak, má ji v sobě každý muž, ale jenom ten pravý muž si to dokáže přiznat?
Má ji v sobě každý muž. Myslím, že muži ani neprotestují a přiznávají si to. A po operaci prostaty se moje ženská duše projevuje ještě daleko výrazněji.

Stále aktivně překládáte z francouzštiny, na čem teď přímo pracujete?
Ve vydavatelství Maťa mám připraven k vydání výbor z poezie Borise Viana. Jeho páteří jsou písňové texty, které málokdo zná, a pak jsem to doplnil básněmi z různých sbírek podle vlastního výběru.

Od roku 2001 jste učil – nebo bavil – studenty nahlížet na své texty na literární akademii, teď působíte na Literárním gymnáziu Josefa Škvoreckého. Jak si stojí nové literární talenty v Čechách?
Těžko říct, jestli to je výuka. Vždy se tomu slovu bráním, protože nemám pedagogickou kvalifikaci, a snažím se, aby můj seminář o tvůrčím psaní byl pro studenty především zábavný. Takže oni něco napíšou, pak si o tom povídáme a chytáme tam různé jazykové zvláštnosti a oni si z toho třeba něco odnesou.
Moji kolegové v PEN klubu, třeba můj vážený přítel Ivan Klíma, příliš nevěří na to, že by se lidé mohli naučit psát a tvůrčí psaní považují za scestný a zbytečný předmět. Do určité míry musím s tím názorem souhlasit, protože pokud to v někom není, tak ho to prostě nenaučíte. Není to jako jízda na bicyklu. Ale jednou za rok za dva se objeví jeden dva talenty a to pak má člověk pocit, že takovýmto lidem může pomoci. Když jim do toho nebude moc mluvit, aby je nezničil hned na začátku, může jejich rozvoji pomoct tím, že bude opatrně říkat svoje názory, a oni si z toho vyberou, co potřebují.

Kdo takhle v životě nejvíc ovlivnil vás?
Pravděpodobně Jiří Suchý. Různí lidé nás seznámili už někdy v sedmdesátých letech. S Honzou Burianem jsme se u něj poprvé objevili někdy v roce 1974. A od té doby, přestože se nevídáme často a pravidelně, cítím jeho ducha pořád někde za sebou. Myslím si, že to je on, kdo na mě měl největší vliv.

Třetí období po sobě, od roku 2006, jste předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. Jeho ústředí je v Londýně, ale počet národních center se mění. Kolik jich je teď?
Úplně přesně to nevím, ke své hanbě, asi bych to vědět měl, ale osciluje to mezi 160 a 200 centry ve světě. Některé země mají těch center víc, třeba Itálie má tři, možná i proto se to těžko počítá.

Jejich cílem má být svoboda vyjadřování, svoboda slova, svobodný život člověka. Jak naplňování těchto cílů vypadá v praxi?
U nás zdánlivě není, za co bojovat. Můžeme si tady v rámci svobody slova psát a říkat, co chceme, a celkem za to nejsme perzekuováni jinak než zbabělostí svých nařízených, pokud se zaleknou. Ale jinak asi není důvod se znepokojovat. I obrátili jsme svoje aktivity do zahraničí a snažíme se pomáhat perzekuovaným literátům v zemích, kde nevládne demokracie. To je hlavní naplň naší práce.
Jezdíme tam, bereme si domů rukopisy disidentů, tady je dvojjazyčně vydáváme a pak pašujeme zpátky do zemí původu. Je to taková malinká práce. Například jsme ve spolupráci s Igorem Blaževičem z Člověka v tísni udělali knížku Liou Siao-poa,  jeho eseje a eseje o něm. Když pak do Číny přivezete 150 anglicko-českých knih, je to jak kapka v oceánu. Ale je to takový náš dluh; nám taky za totality vycházely knížky v zahraničí a měli jsme radost, že můžeme publikovat.
Jinak jsme spisovatelsko-literátský klub a jako klub máme za povinnost, aby nám dohromady bylo dobře, aby se členům líbilo vyměňovat si názory na situaci, na psaní. Občas nám vyčítají, že jako spisovatelé už nejsme svědomím národa. Nějaký pan Piorekcý z akademie věd se teď k tomu v poslední době vyjadřuje. Jenže když literatura není prvním uměním, ale je to internet, televize, film, tak se svědomí národa přesouvá do jiných oblastí. Literatura je dnes v podstatě fajnšmekrovská záležitost. Kolik lidí přizná, že vůbec nečte? Že doma nemá knihy? Jejich svědomím se potom těžko stanete.

Jiří Dědeček (*1953, Karlovy Vary)

Písničkář, básník, prozaik a překladatel. Absolvent oboru knihovnictví a vědecké informace na FF UK (absolvoval v roce 1976). V roce 1987 dokončil studium scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. Od roku 1973-1985 vystupoval s Janem Burianem, poté sólově. V roce 2006 byl zvolen předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu. V současnosti vyučuje tvůrčí psaní na Gymnáziu Josefa Škvoreckého.  


(redakčně kráceno)