„Nemůžeš-li pomoci, snaž se neublížit,“ říká Zuzana Spurná

Emoční vypětí, dlouhodobý stres nebo životní krize mohou kromě úzkostných stavů a depresí destruovat i naši tělesnou schránku, záleží na stavu psychiky. Těm, kteří se hroutí pod tíhou životní situace, ale i těm, kdo z ní naopak ždímají maximum, může pomoci psychoterapie. Prvním nalézt stabilitu, druhé rozvíjet. Hostem pořadu Před půlnocí byla Zuzana Spurná, primářka oddělení klinické psychologie Faklutní nemocnice u sv. Anny. Ptala se Pavlína Pilařová.

Psychology lze podle stylu práce a zaměření rozdělit na poradenské, klinické a psychoterapeuty. Je to rozdělení správné? Neprolíná se v praxi?
Rozdělení na psychoterapeuty a klinické psychology je zavádějící, protože většina klinických psychologů je zároveň i psychoterapeutem (má složenou zkoušku ze systematické psychoterapie, kterou také poskytuje). Ale i poradenští psychologové, kteří nejsou klinickými psychology, poskytují určité druhy specifické terapie.

Jste klinická psycholožka a psychoterapeutka. Kdy se věnujete které činnosti? Prolíná se to v nemocnici i ve vaší soukromé praxi?
Klinický psycholog hodně diagnostikuje pacienty, je schopný pracovat s psychiatrickými pacienty, somatickými pacienty. Ovšem ve chvíli, kdy je pacient diagnostikovaný, nastupuje psychoterapie, a tam se to prolíná.

Můžete říct obecně, jaké případy spadají v nemocnici do vaší oblasti?
Mnoho z našich pacientů trpí těžkými somatickými nemocemi, jako jsou onkologická onemocnění, pacienti po transplantacích nebo s vážnými neurologickými nemocemi. Jsou tam pacienti s psychosomatickými onemocněními, kdy se na nemoci velmi podílí i psychika, buď u vzniku, nebo chronického průběhu. A menší část tvoří psychiatričtí pacienti.

Velmi důležitá je asi spolupráce s ostatními lékařskými odbornostmi. Musíte znát nejen duševno, ale i fungování lidského těla?
Každý klinický psycholog se musí naučit kus medicíny. To je normální s tím počítáme. Musí se sblížit s lékařským týmem, stát se jeho součástí a spolupracovat na prevenci, studiích nebo při terapii pacientů. Musí rozumět lékařům a musí jim i umět vysvětlit svoje psychologické hledisko.

Snažíte se léčit psychosomatická onemocnění. Jaké nemoci to jsou?
Patří tam skoro všechno. Jsou to velká systémová onemocnění, neurologická, onkologická, kardiovaskulární, gastrointestinální. Podle symptomů je to zvracení, bolesti, křeče, závratě, poruchy žaludku, trávení, srdeční poruchy. U toho všeho se může podílet psychická stránka velmi silně. Určitě je tam ale přítomna, když je člověk nemocný. Přichází psychická úzkost a strach a po uzdravení se člověk učí žít s chronickým stavem nebo s zdravotní újmou. Učí se zadaptovat. A tam je ten psycholog potřeba.

Jenže když většinu lidí začne bolet hlava nebo žaludek, jdou za specialistou, ne za psychologem. Jsou dnes lékaři všeobecní i odborní natolik informovaní, aby to rozpoznali a poslali dotyčného pacienta za psychologem?
Někteří jsou osvícení a jsou ochotni poslat pacienta za psychologem co nejdřív, když nenajdou odpovídající somatický nález. A jiní jsou stále přesvědčeni, že se na tom psychická stránka tolik nepodílí. Nicméně stejně jsou nakonec klientem udoláni – neustále je navštěvuje, oni mu dají všechno možné, takže léčba je hodně drahá a hodně dlouhá, a stejně pak končí u psychologa.

Zmínila jste, že některé nemoci spadají jak do oboru psychologie, tak psychiatrie. Je možné, že někdo trpí depresemi, bere antidepresiva, a když je brát přestane, je pod dohledem psychoterapeuta?
Ideální situace. Jsme velmi neradi, když pacienti berou antidepresiva jen tak a řeší tím svůj problém…

Takový je ale současný trend?
Bohužel. Každý praktický lékař, který předepisuje antidepresiva, by měl pacientovi říct, že mu je dává, aby ho v daném stavu podpořil, a doporučí mu, aby řešil situaci s psychologem, aby bylo možné přejít z antidepresiv na psychoterapii. To je ideální stav.

Vysoké procento populace trápí nespavost. Neměli by lidé, kteří přijdou k lékaři a chtějí léky na spaní, nejdříve navštívit psychologa? Může jim s tím pomoci?
Může. Ovšem nespavost je symptom, jehož příčina může být u každého pacienta různé. Aktuální stres, stres z minula, problémy psychosomatického rázu.  Nespavost je úporný symptom a většinou při léčbě spolupracuje psycholog s psychiatrem.

Hodně jste se zabývala oblastí onkologicky nemocných, ale i jejich příbuzných a lékařů. Jaký to má důvod?
Sama jsem pracovala skoro deset let na onkologickém oddělení a přišlo mi unfair, že pozornost se upírala jen na onkologické pacienty, ne na onkology. Onkologie je velmi těžký obor, který musí lékař perfektně zvládat. A navíc nasazuje svoje emoce, pocity, osobnostní růst. Bez toho by to nemohl dělat. Myslím, že tady máme velký dluh. Lékaři by měli mít odbornou psychologickou péči, jako ji mají manažeři. Zcela běžně.

Při pozorování bolesti jiných se v našem mozku spouští úplně stejné oblasti, jako by to bolelo nás samotné. Lékaři to ale překonávají, může to mít vedlejší důsledky?
Má to vedlejší důsledky. Lékaři mají obranné a kompenzační mechanismy, kterými to zvládají. Takto se snaží pracovat i s emocemi, ale je to velmi únavné. Když lékař po dni léčení onkologických pacientů řekne, že je velmi unavený, není to únava ze sezení na židli, ale psychická únava. Musí unést a zvládat těžké emoční situace, aby mohl být k dispozici pacientům.

Klinická psychologie se blíží lékařské profesi. Je možné dokázat, že působení slova a představ dokáže změnit zapojení v mozku?
Klinická psychologie úzce spolupracuje s medicínou, takže ve fakultních i okresních nemocnicích pracují na výzkumu také kliničtí psychologové. A díky magnetické rezonanci mozku můžeme dokázat, že prostá šesti nebo osmitýdenní psychoterapie způsobí, že mozek funguje lépe, jeho funkce jsou lépe integrované, klient získá vyšší mentální schopnost.

Jsou všichni psychoterapeuti skutečně schopni nám pomoci? Je vodítko, podle kterého se řídit, abychom nenarazili?
Narazit můžeme vždycky. To, že je někdo klinický psycholog, není záruka. Nejlepší je orientovat se podle vlastních pocitů. Když má adekvátní vzdělání a praxi, dobré reference, snažím se s ním setkat jako s člověkem. A když mi jako člověk vyhovuje, cítím se s ním na jedné lidské rovině, v bezpečí a v klidu, je to dobrá pracovní aliance pro to započít terapii.

Nevěnujete se jen psychologicky nemocným, ale i těm, kteří se dostanou do těžké životní situace, jako je úmrtí v rodině, ztráta zaměstnání?
Tam se poskytuje hlavně krizová intervence, zaměříme se na skutečnost, která se stala, a pomáháme klientovi situaci zvládnout. Nic dalšího se neotvírá. Poskytujeme holding therapy(léčba pevným objetím – pozn. red.) a orientaci v těchto těžkých situacích.

V západním světě je běžné, že lidé mají svého psychologa. U nás to moc běžné není. Jak se česká veřejnost dívá na psychology?
Někdo vidí odborníky, někdo vidí hrozbu, že z něj chce někdo udělat blázna, někdo vidí šarlatána, někdo podvodníka. Ty obrazy jsou různé. Pravda je, že klinický psycholog je odborník jako každý jiný, jako lékař, právník, ekonom. Neměli bychom se zdráhat ho navštívit, protože to nesvědčí vůbec o ničem, není to stigma. Doufám, že si na to zvykne i naše společnost a návštěva psychologa nebude spojena s žádným předsudkem.

Chodí za vámi i lidé, kteří nemají žádné problémy, ale chtějí se osobně rozvíjet a růst. Jsou to být manažeři, sportovci, i lidé, kteří na sobě prostě chtějí pracovat. Jak taková spolupráce vypadá?
Poskytovat terapii těm takzvaně zdravým je pro psychologa velmi příjemné a práce postupuje velmi rychle. Psychoterapie je totiž pro každého, nejen pro nemocného. Naopak čím je člověk zdravější, tím rychleji a více z psychoterapie profituje. Tady psycholog funguje jako osobní trenér.

Existují hranice duše, za které by ani psycholog neměl vstupovat?
Určitě existují. Každý člověk má svůj intimní duševní prostor a myslím si, že právě vzdělání v oblasti psychologie by mělo být zárukou, aby každý člověk, který zasahuje druhému člověku do psychické oblasti, věděl, kde jsou jeho hranice a kam spadá jeho kompetence.

Co se může stát, když vstoupí do pomyslné třinácté komnaty něčí duše?
Může klienta poškodit. S každým klientem je třeba zacházet velmi opatrně. Svým studentům nebo absolventům, které mám na oddělení, říkám, když cítíte, že pacientovi nemůžete prospět, v první řadě snažte se neublížit. Je důležité nezranit člověka, neotevřít něco, co nemůžeme posléze zpracovat. Nešetrným zásahem se u člověka může rozvinout psychotické onemocnění nebo deprese. Psychologickou pomoc musí poskytovat odborníci, aby nedocházelo k zásadním přehmatům.
Existují techniky, které naprosto zbytečně zasahují do nevědomí pacientů a dostávají se k jeho obsahům. Můžou to být traumatické vzpomínky – zapomenuté události, které jsou v jeho podvědomí umístěny tak, že člověku dovolují kvalitně žít. Nepamatujeme si všechny naše průšvihy, trapasy, všechny traumatické události, někdy to prostě vytěsníme. Občas si ale nějaký psycholog řekne, že jeho největší úspěch je pacienta totálně rozložit, dostat se k těm nejniternějším  obsahům a vynést je na povrch. Jenže se může stát, že pak neví co dál a může člověka dostat do velmi svízelné situace, za kterou nese odpovědnost.

Je dobré, když se na psychoterapii pláče?
Může se plakat. Pláč může být různého druhu, v rámci truchlení nebo zlosti může být velmi úlevný. Tam všude patří. Nicméně musíme vědět, jak s ním pracovat a jakou má úlohu. Bohužel jsou mezi klinickými psychology i tací, kteří tvrdí, že úspěch spočívá v tom, když pacienta emočně rozloží a rozpláčou. Z každého pláče musí vzejít něco konstruktivního.

Katarze?
Pláč může být katarzí, pokud z něj vzejde úleva a další cesta, kterou je možné jít, nesmí srazit pacienta na kolena.

Jsou ještě otázky v oblasti klinické psychologie, které si pokládáte? Které jsou pro vás nové i po té dlouhé praxi.
Samozřejmě. Jakou budoucnost má psychoterapie? Co všechno v jejím rámci můžeme dosáhnout? Jaké jsou možnosti v terapeutické práci například s onkologickými pacienty? Tam má psychologie velký dluh.

Zuzana Spurná

Klinická psycholožka a psychoterapeutka. Patnáct let klinické praxe ve zdravotnictví, od roku 2008 primářka Oddělení klinické psychologie ve Fakultní nemocnici u Sv. Anny v Brně. Působí též jako předsedkyně pobočky Asociace klinických psychologů České republiky pro Jižní Moravu a je členkou Prezidia Asociace klinických psychologů České Republiky  a  Society for Chaos Theory in Psychology and Life Sciences.


(redakčně kráceno)