Jiní Sudeťáci

Pro obyvatele našich hranic německého původu se vžilo ozančení Sudeťáci, které dnes nejvíce odkazuje na odsun po druhé světové válce. Tito lidé zde žili generace jako občané Rakouska-Uherska německé národnosti, s rozpadem mocnářství se ocitli v novém státě, aby se a za tři desetiletí stali občany nacistické třetí říše a s jejím pádem přišli o majetelk i své kořeny. Rozdíl  byl přitom v chování těchto lidí těsně před válkou na severu a na západě nebo na jihu Moravy a na jihu Čech.

Jak vlastně tam vzniklo česko-německo-rakouské soužití?
Kučera: Sudety, tedy německy osídlené oblasti Čech, byly dost různorodou entitou. Dáno to bylo charakterem toho sídelního území, které nevytvářelo geograficky kompaktní prostor a nikdy nebylo jednotnou administrativní jednotkou. Tvořilo v podstatě jakousi periferii českých zemí bez nějakého centra. A když k tomu připočítáme geografickou rozmanitost, zčásti hory, zčásti úrodné nížiny, a to, že se v nich nehovořilo jednotným dialektem, vychází z toho poměrně pestrá paleta různých entit.

Markel: Chtě nechtě je národ vždycky spjat s mocenskou entitou, což je v našem případě vždycky stát. A právě až československý rámec umožnil vůbec vznik nějakého sudetoněmeckého národního hnutí, protože před první světovou válkou je tu stoleté budování národa rakouských Němců. To nebyl proces, který by se odehrál za jednu generaci.
O národě rakouských Němců pak můžeme mluvit až kolem roku 1900, kdy i jihomoravští Němci začínají vykazovat nějaké známky solidarity vůči tomu, co se děje v Liberci nebo v Chebu. Na druhou stranu jižní Morava byla vždy oblast kulturně provázána s Dolními Rakousy, s císařskou Vídní – stála sice na periferii, ale na periferii centra. Spádově patřila do Vídně, ne do Prahy. Ta byla z hlediska Němců žijících na jižní Moravě cizím světem.

Jak to bylo v jižních Čechách?
Petráš: Příliš idealizovat si jižní Čechy také není dobře. Sehrávaly tam roli i ekonomické, hospodářské faktory. Jinak se chovali sudetští Němci nebo Rakušané k československému státu v době prosperity a hospodářského vzestupu ve 20. letech, a jinak se chovali v 30. letech, v době světové hospodářské krize. Ta totiž tvrdě dopadala právě na příhraniční oblasti, a to i na jihu Čech. A tady už je rozdíl, jestli to byl průmyslový sever, Liberecko, Ústí nad Labem apod., nebo převážně zemědělská část Čech, jako bylo Pošumaví, Šumava, Vitorazsko. Tam byl problém specifický a jsou tam oblasti, kde obyvatelé do roku 1918 neřešili, jestli jsou Češi nebo Rakušané. Například u Rapšachu je to vidět, že se to s každým sčítáním lidu mění. Jednou se víc lidí hlásí k německému obyvatelstvu, jednou zase k českému. Ale od 30. let, vlastně v době vrcholící hospodářské krize, jde o jednotný trend proti českému státu.

Jiří Oesterreicher, regionální historik Vitorazska:
Obec Rapšach leží blízko Suchdola nad Lužnicí, tudíž zde převládal český živel. Přesto obyvatelé Rapšachu, byť to, že jsou součástí nové Československé republiky, přivítali jako jediní zvony a slavnostní mší, koncem roku 1938 zjistili, že se nestali součástí zabraného území a že jejich území v podstatě bylo stále součástí Československa. Proto v listopadu 1938 před zdejší stále československou četnickou stanicí česky protestovali proti setrvání v Československu slovy s tím, že jsou Rakušané, že toto území patřilo do roku 1920 k Rakousku a že chtějí připojit zpátky k Rakousku.
To je velmi zajímavý jev, který ukazuje, že lidé nemysleli nacionalisticky, ale byli patrioti zvyklí uvažovat v jiných kategoriích, než tehdy uvažovala Evropa. Rakousko tenkrát již vůbec neexistovalo, po anšlusu v březnu 1938 to byla říše Adolfa Hitlera, přesto místní obyvatelé chtějí být připojeni k neexistujícímu státnímu útvaru.
Pochopitelně to mělo pro obyvatele Rapšachu po druhé světové válce neblahé dopady. Obec celá byla v roce 1953 s konečnou platností vystěhována, částečně zbořena a dnešní obyvatelstvo žijící na Rapšachu je z velké části tvořeno nově příchozími.

Kučera: Někdy máme tendenci počátek turbulencí ve vzájemných vztazích dávat do souvislostí až s nástupem nacismu v Německu a s nástupem Henleina v Československu, ale to soužití nebylo jednoduché ani předtím.
S rychle se emancipujícím českým národním hnutím se dostává němectví v Čechách a na Moravě do jisté defenzivy a z někdejšího vztahu dominance se spíš rodí pocit nervozity, kam to všechno dospěje, jak vlastně bude Rakousko vypadat. A z tohoto se rodí nacionalismus, někdy se nazývá nacionalismem integrálním, a někdy v 80. letech 19. století se konflikt vyostřuje. Na jedné straně jsou ty produktivní roviny – kulturní hospodářská i konkurence, která ve svých důsledcích vede k tomu, že Čechy se promění v industrializovanou oblast s nízkým podílem analfabetismu. Ale na druhou stranu to obě národní společnosti zatěžuje a trend před první světovou válkou je v jakési segregaci, kdy se společně neprovozuje dokonce ani sport, každý má svou zemskou výstavu, každý má svého něco.

Čili ta aktivita v „tavicím tyglíku“ tady v Čechách…
Petráš: Když už tak místy v dělnických spolcích, ty byly česko-německé a nerozdělovaly Čecha a Němce. To bylo spíš typické pro stavovské záležitosti – Sokol versus Turnverein, Deutsche Böhmerwaldbund versus Národní rada pošumavská. Ale nebyly to boje jen v oblasti společenské, kulturní, ale zpravidla boje v oblasti hospodářské, kdy to provázel hospodářský vzestup české entity v tomto prostoru.

Jiří Oesterreicher, regionální historik Vitorazska:
Město České Velenice vzniklo až v roce 1922. V roce 1920 se odtrhlo 13 vsí jako České Vitorazsko, a bylo připojeno k Československu. A protože území potřebovalo nějaké město centrální správy, staly se jím právě České Velenice. Jenže ty byly do roku 1920 pouze předměstím rakouského města Gmünd a jako takové postrádaly svou infrastrukturu. Jednou z věcí, která Českým Velenicím chyběla, byla duchovní správa. V roce 1935 tady byl postaven kostel a k němu musel být založen i novodobý hřbitov, protože nebožtíci z Českých Velenic byli do roku 1920 pohřbíváni na hřbitově v Gmündu. České Velenice také neměly a dodnes nemají, náměstí.

Markel: Myšlenka solidarity uvnitř národního hnutí rakouských Němců na jižní Moravě poprvé rezonuje v 80. letech po vzniku ochranářského svazu, Böhmerwaldbundu, protože symbolické pobočky vznikly i ve Znojmě. A i když neměli moc členů, ten trend něco napovídal, čili nějakých patnáct let před vznikem ochranného svazu na jižní Moravě už rezonuje myšlenka společného němectví v podobě pobočky Böhmerwaldbundu.

Kučera: Zmínili jsme Národní jednotu pošumavskou, její vedení ale byli víceméně Pražáci a její cíle formulovala Praha. Je tedy otázka, jestli nedocházelo k vnášení některých konfliktů a některých mentalit do toho prostředí zvenčí.

Jiří Oesterreicher, regionální historik Vitorazska:
Přijde rok 1920 a vznikne Československá republika. České Velenice jsou oproti ostatnímu území Vitorazska trošku anomálie, tam to bylo jasné. Čeští dělníci, kteří tady žili několik desítek let, se cítili být Čechy. A německy hovořící Veleničané byli v podstatě Němci. Ale na území vesnic lidé stále uvažovali postaru, a ať mluvili česky nebo německy, považovali se víc za Rakušany. Proto také dochází k tomu, že značná část obyvatelstva optuje pro Rakousko.
Co to znamená? Oni nejsou ani Češi, ani Němci a mají velký, mnohdy neřešitelný problém při sčítání národností říct, jaké národnosti vlastně jsou. Objeví se tak třeba douška, kdy sčítací komisař napíše, protože mě pozdravili německy, uvedl jsem německou národnost, protože mě pozdravili česky, českou národnost. Součty ve sčítacích arších tak nemají vypovídací hodnotu, aspoň co se týče vitorazských vsí. A protože ti lidé přesně nevěděli, co mají vyplnit (byli to přece celá staletí Rakušané), přihlásili se k rakouské národnosti – optovali pro Rakousko. Znamenalo to pro ně, že si mohou ponechat majetek na území nového Československa, ale měli by se do jednoho roku vystěhovat, to znamená získat trvalé bydliště v Rakousku. V Městském archivu v Gmündu je celá „Kniha optantů“, kde jsou uvedeni obyvatelé z Krabonoše, Dvoru nad Lužnicí, z Trpnouze, Halámek, z Kunčaku, Rapšachu a také z Nakolic a Vyšného.
Majetek jim tedy zůstal a do roku měli změnit trvalé bydliště. Mnohdy se tak nestalo, československé i rakouské úřady byly v tomto benevolentní. Ovšem po dvaceti letech nebo po druhé světové válce to opět vyvolalo velké problémy – ti lidé měli stále uvedenu rakouskou národnost, a co teď s nimi? Byl to velký problém. Uvážíme-li, že rozhodujícím hlediskem u národního sebeurčení byl jazyk, tak jak se to tam jazykově mělo řešit, když někdo mluvil německy, někdo česky.


Kučera: Při mírových jednáních na pařížské mírové konferenci princip národního práva na sebeurčení nehrál tak zásadní roli, jak se dnes domníváme, ovlivnění možná dlouholetou německou historiografií a propagandou, která jednoznačně hlásá, že tady bylo porušeno a pošlapáno právo na sebeurčení. Velmi často se autoři odvolávají na amerického prezidenta Wilsona. Ten ovšem nechápal národní sebeurčení primárně v etnické rodině (pro Američana je problém národního sebeurčení trošku cizí svět), ale jako sebeurčení demokratické. To znamená jako právo na život v demokratickém a právním státě, právo participovat na řízení věcí veřejných. Takže to, že se jednalo o právo na sebeurčení v tom etnickém slova smyslu, je přílišná redukce.
Druhá věc, jednání byla hodně pragmatická, takže zúčastněné státy sice předkládaly nejrůznější argumenty, počínaje právem na sebeurčení přes historické, hospodářské či strategické argumenty, ale konference se nakonec spíše přikláněla k mocensko-politicko odůvodnitelným řešením. A hodně tam hrály roli strategické argumenty – zájem Francie vytvořit ve střední Evropě potenciální silné spojence, kteří by se nepotáceli od krize ke krizi, ale byli účinnými spojenci Francie proti Německu a tak dále. Dalo by se tedy říct, že národní sebeurčení stálo na jednom z posledních míst. A jestli mělo být uplatněno, tak pro ty do té doby potlačené národy, tedy především slovanské národy střední Evropy.
V této souvislosti lze k Němcům říct, že bylo zvláštní, že se v roce 1918 odvolávali na princip, který do té doby nerespektovali a první světová válka měla vytvořit podmínky pro to, aby se nerespektovalo už vůbec. Takže se vlastně dovolávali něčeho, čím se sami nechtěli řídit.

Jiří Oesterreicher, regionální historik Vitorazska:
V roce 1920 nevznikla železná opona. Lidé spolu celou první republiku komunikovali, byť omezeně. Do roku 1921 chodili spolu třeba do Svatého Štěpána do kostela, pohřbívalo se na gmündském hřbitově. Mezi lety 1920 až 1938 stále proudí voda v potrubí z Gmündu do Českých Velenic. České Velenice jsou napájeny především elektrickým proudem z Rakouska.
Významnou změnu představuje období po Mnichovu a období druhé světové války. České Velenice tehdy de facto neexistují, stávají se předměstím Gmündu jako Gmünd 3. A komunikace mezi oběma částmi je mnohem významnější a větší, ale není to žádná dobrá epocha.
V roce 1945 dochází k další velké změně. Města se stále více odcizují a izolují. Přesto do počátku padesátých let probíhá přes České Velenice úzkorozchodná trať z Gmündu na Heidenreichstein a Litschau. Přesto neustále funguje vodovod do Českých Velenic. Od poloviny 50. let jsou ale obě města téměř hermeticky uzavřena, a to až do roku 1989.

Dá se takhle mluvit o jižní Moravě?
Markel: V případě jižní Moravy bylo součástí argumentace v roce 1918, 1919 to, že přichází o Vídeň, o strategický trh pro zemědělské komodity, které byly na jižní Moravě určující. Nakonec ale bylo přeorientování na československý trh v tomto segmentu relativně bezbolestné. Vinaří nacházejí krásný odbyt v severomoravských a slezských destinacích, takže ani hospodářská krize, která na jižní Moravu samozřejmě dopadla, nebyla tím pravým akcelerátorem. Spíš je tam vidět nástup národního, respektive henleinovského hnutí.

Kučera: Pro jih byl vznik Československa specifický v tom, že se přece jenom změnila kvalita hranice. Na severu to byla vždycky státní hranice mezi Rakouskem a Německem. Ovšem na jihu se původně vnitřní, de facto zemská hranice rokem 1918 najednou mění na hranici státní. A i když byla v každodenní praxi propustná, pro každodenní provoz z toho vyplynula celá řada problémů.

Markel: Objevila se omezení spjatá s administrativním rozměrem. Spousta jihomoravských sedláků měla polnosti na rakouské straně hranice. (byl to častější než rakouská držba na straně moravské). A problém byl, jak platit daně na území toho druhého státu. Polnosti se dál obdělávaly, dál se tam jezdilo s povozy, akorát když chtěl rakouský stát dělat jakýsi truc československým Němcům z jižní Moravy, jsou doložené případy, že když neměli zaplacenou daň, sotva přejel na rakouskou stranu, povoz mu zabavili a tak dále.
Řešilo se to na mezinárodní úrovni mezi Prahou a Vídní s tím, že měla být zřízena pobočka u spořitelny v Haugsdorfu, kde budou českoslovenští státní občané dávat zálohy na daň, a tím pádem je rakouské četnictvo nebude obtěžovat na hranicích.

Jak žil český živel ve chvíli, kdy tato území přestala být součástí Československa? Říkal jste, že to byla směsice lidí nejrůznějšího národního určení, vyznání a pocitů.
Kučera: Moment té změny byl poměrně velmi výrazný. To se týkalo všech sudetských Němců, protože se místo demokratického právního státu najednou ocitli ve státě autoritativním a nedemokratickém. Navíc to mělo řadu hospodářských důsledků, převod koruny na marku, velké rozdíly v cenových nebo mzdových hladinách, z čehož vyplývala řada velkých konfliktů a zklamání i ze strany německého obyvatelstva. Sice máme před neustále očima freneticky jásající davy, když Hitler v říjnu 1938 projížděl Sudety, ale ta každodennost také byla v řadě ohledů o mnoho syrovější.

Markel: V obsazeném pohraničí jižní Moravy byla plus minus jedna desetina obyvatelstva Češi, která vstupem do třetí říše okamžitě přišla o veškerou kulturní infrastrukturu. Všehovšudy zůstaly pouze dvě obecné české školy na Břeclavi a jedna ve Znojmě. Navíc zde byl enormní tlak německého státu na germanizaci držby. Přitom páteř českého elementu v původně čistě německém území byli držitelé zbytkových statků, ale ti všichni po Mnichovu 1938 z jižní Moravy prchají. Přicházejí tam Češi v rámci různých družstev a tak dále, kteří z velké části na jižní Moravě zůstali po celou dobu druhé světové války. A právě ti se ocitají pod tlakem německého státu, který je chce vyvlastnit. Místní organizace NSDAP na to říkají, že by to možná nebylo úplně nejlepší, nechejme to, jak to je. Ale pak přišla druhá světová válka a s tím, jak to gradovalo, byly veškeré úvahy o tom, jak to bude vypadat, odkládány v rámci pragmatického chování podřízenému boji za „konečné vítězství“.

Petráš: Byla spousta Němců, kteří Čechům pomáhali. Například okresní školský inspektor v Českých Budějovicích František Oplt celou dobu války, ale už i před válkou nechtěl mít nic společného se Sudetendeutsche partei, s nacistickými soukmenovci a mluvil česky, i za války. Byl staršího data narození, takže nepodléhal válečné povinnosti a mohl dělat inspektora. Německé špičky jím opovrhovaly, ale on pomáhal Čechům, kde mohl.
A počátek následných tragédie, vysoký počet sebevražd, útěky, odsuny, trauma druhé světové války a všechno, co se pak dělo v roce 1945, bych viděl právě v roce 1938. Rozhodně si nemůžeme dělat iluze, že po euforii po připojení k národnímu státu zmizely veškeré konfliktní linie.
Koneckonců na jižní Moravě se to projevilo hned při pomnichovském plebiscitu o připojení k říši. Na místní úrovni došlo k dohadům o to, jak se bude hlasovat. Kmenoví národní socialisté přirozeně říkali, musíme to udělat demonstrativně, každý půjde a ukáže svůj lístek. Kdežto tradiční autority, které měly blíž spíš ke katolickému korporativismu, říkaly, proboha proč, vždyť to můžeme udělat tajně, stejně dostaneme těch 99,9 procent a bude to legitimnější.
Na jižní Moravě byla také po celou dobu války zřetelná konfliktní linie národně socialistický režim versus katolická církev, respektive katoličtí věřící. Už z roku 1939 (z okamžiku, kdy ve školkách a školách nahradily krucifixy obrazy Adolfa Hitlera) máme zprávy o několika obcích jako o „Vatikánu“ na jižní Moravě. Uvádí, že ženy demonstrovaly každý den odpoledne před radnicí a že to skončilo až zásahem gestapa, které je důrazně upozornilo, že už se tam scházet nesmějí. A po celou dobu války si státní orgány stěžují, že pan farář nabádá, aby lidé zdravili hezky lidsky „Pozdrav Pánbůh“, a ne „Heil Hitler“.

Jiří Oesterreicher, regionální historik Vitorazska:
V Tušti bylo zastřeleno během divokého odsunu čtrnáct lidí. Ti, co je popravovali, věřili tomu, že ti popravovaní jsou vinni, protože jsou Němci. Ale ti, kteří tady přišli o život, byli místní obyvatelé, kteří měli tu smůlu, že byli v nesprávný čas na nesprávném místě. Oni prostě ještě nemysleli nacionalisticky, nacionálně, ale stále patrioticky. A ačkoli dvacet let předtím byli v Československu, ačkoli mluvili česky, považovali se stále za Rakušany.

12. května 1945 říká Beneš v Brně známou větu, řekli jsme si, že musíme německý problém v republice vylikvidovat, a 30. května tam začíná divoký odsun?
Markel: Jeden z přirozených faktorů, které toto vůbec umožňovaly, byla blízkost sovětské okupační zóny v Rakousku, protože sovětská správa si v prvních poválečných měsících nedělala s pohybem obyvatelstva příliš starosti. Druhým faktorem bylo to, že se jednalo o relativně úzký pás německého osídlení, od Slavonic po Břeclav, byť tedy na Znojemsku a Mikulovsku německé osídlení zasahovalo hlouběji do vnitrozemí.
Trošku zavádějící je termín divoký odsun, protože pomalu prosvítá, že třeba po vojenské stránce organizovaný byl (postihlo to třeba oblasti Slavonicka, Vranovska a oblasti těsně kolem Znojma). Díky tomu odhadujeme, že divoký odsun na konci roku 1945 postihl polovinu německého obyvatelstva jižní Moravy.

Kučera: Tato oblast byla také ekonomicky atraktivní na rozdíl od Šumavy, kde se od počátku vůbec nepočítalo s osídlováním, protože bylo jasné, že Češi v takovýchto přírodních podmínkách prostě žít a obdělávat půdu nedokážou. A myslím, že i tohle byl faktor, který vedl k tomu, že tam ten nápor tam nebyl.

A Němci to dokázali?
Kučera: Němci se to naučili.

Petráš: V té krajině musíte žít po generace, abyste k ní získal vztah a naučil se tam žít. Nemůžete tam jen přijít a začít něco dělat.
Ale poznámka k tomu, že odsun ovlivňovalo, zda tam operovala Rudá armáda, anebo Američané. Zpracovávám deník Jana Lence, který byl z Kovařic a za války byl u RAF u 311. perutě. A už v roce 1940, když popisuje debaty se svými kolegy poddůstojníky, píše, že se těší, až vyženou Němce z protektorátu, Němce z Čech, včetně těch, kteří se zaprodali. Myslím si, že to byla přirozená reakce na to, co všechno se dělo od konce 30. let.

Odsun doprovázely zmatky a někdo se dokonce vrátil zpátky. Jak to bylo na jižní Moravě?
Markel: První pohyb, který můžeme nazvat pohybem zpátky, je, že byla před příchodem fronty část Němců evakuována – někteří do Horních Rakous, někteří do kopcovitých terénů jižní Moravy. Ovšem v okamžiku, kdy dochází k obsazení sovětskou armádou, má značná část z nich tendenci vrátit se do svých domovů, protože kam jinam by vůbec šla.
Za návrat zpátky bychom možná mohli považovat to, že část lidí poté, co byla přehnána přes hranici, skončila v nejbližších obcích na rakouské straně a ocitla se bez životních prostředků. I když ne úplně. Někteří tam měli část polností, ale nebyla to většina, takže nastává tendence vracet se v létě 1945 na druhou stranu pro dobytek, nářadí apod., někteří dokonce z velké dálky.

Kučera: Zvláštní situace byla v tom smyslu, že Němci z jižní Moravy jsou během divokého odsunu vyháněni do Rakouska, ale Rakousko je nechce, a to dokonce velmi vehementně. Do značné míry to komplikuje sociální situaci těch lidí, protože Rakousko se v té době velmi zasazuje, aby jakékoli odsuny na jeho území skončily a sudetští Němci nebo sudetští Rakušané, pokud možno pokračovali dál, což se podařilo jen zčásti.
Koncem 40. let tam bylo 110.000 československých Němců, jejichž osud nebyl jednoduchý. Státní občanství získali teprve v roce 1950. Ocitli se tak trošku politicky a sociálně na okraji rakouské společnosti a z toho potom vyplývá i poměrně větší radikálnost sudetoněmeckého landsmanšaftu v Rakousku. To jsou skutečně ostří hoši ve srovnání třeba s Bavoráky.

Petráš: Když provádíte výzkum v terénu, člověk by si mohl říci, že už je to spoustu desetiletí, ale je to pořád živé. Pořád to v těch lidech je, jedni cítí křivdu a druzí svým způsobem také. Málokdo o tom mluví s nadhledem. Na druhou stranu aktivity, které teď směřují ke zvelebování pohraničí, jsou možná program, jak ti lidé budou spolu hovořit, jak se mohou navzájem poznat a možná jim to pomůže dostat se trošku nad věc.

Kučera: To je důležité, protože někdy v pohledu na historii a historické jevy trošku zapomínáme na jednotlivce, na lidi, na které to všechno dopadlo. My se dokážeme smířit s tím, že nás sudetští Němci zradili v tom roce 1938, 1939, za Hitlera nám taky dávali zabrat, pak jsme je vyhodili, měli jsme na to právo. To jako velký historický narativ vypadá přijatelně. Když si ale sednete za stůl s někým, kdo to prožil a kde je míra osobního zavinění prakticky neidentifikovatelná – on tam prostě jenom žil, pak možná hodil nějaký volební lístek do urny pro Henleina, pak byla válka, pak někdo přišel a řekl, sbal si třicet kilo a mazej pryč. Když se do tohoto pokusíte vžít, zjistíte tu obrovskou tíži takového osudu. Je to úplně jiná perspektiva a myslím, že i cesta k pochopení, co to znamená nejen v životě přímo postižených, ale do určité míry i následujících generací.
Hovořili jsme o vysídlení sudetských Němců do Rakouska, ale ona tam byla ještě jedna specifická skupina, které se celá tato záležitost velmi dotýkala, i když nebyla homogenní a nesídlila v jedné oblasti, a to osoby rakouského občanství. Mezi válkami to bylo asi 40.000 lidí, různě rozmístěných po Československu, a ti se také dostali do soukolí historického v období odsunu. Za začátku jejich osud se nelišil od osudu ostatních Němců, protože bylo často pod rozlišovací schopnost české veřejnosti určit, kdo je Rakušan. Teprve s obnovováním rakouské státní suverenity dochází k tomu, že se přece jenom rakouský stát o tuto skupinu, z našeho pohledu, sudetských Němců začíná starat. Díky tomu mají lepší podmínky k tomu, aby opustili Československo. Dají se srovnat s podmínkami, za jakých odcházeli němečtí antifašisté. I když byla pochopitelně celá řada výjimek.

Markel: Na jednu stranu to mělo jakousi svoji vnitřní logiku. Oni byli vnímáni stejně jako masa sudetských Němců. Tito Rakušané stejně byli zakomponováni do místního sociálního života, akorát po roce 1918 neoptovali pro československé státní občanství, ale ponechali si rakouskou státní příslušnost. Nejčastěji to byli příslušníci manželství, kde se jeden z členů narodil na Moravě a ten druhý se přiženil, nejčastěji z Dolních Rakous nebo Horních Rakous, a už nedošlo k přijetí československého občanství. Čili ve skutečnosti to sudetští Němci byli, ale právní ochrana, kterou jim potom Rakousko poskytlo, z toho učinila specifickou kategorii.

(redakčně kráceno)