„Maluji touhu po klidu,“ říká Iva Hüttnerová

Za mládí našich babiček a prababiček možná neplynul čas tak rychle a lidé nebyli tak strháváni tempem doby, jak je tomu dnes. Možná ale stejně budou uvažovat o současnosti naši potomci. Ta ideální představa je však každopádně vlastní malířce, herečce, moderátorce Ivě Hüttnerové. V Profilu z 22. ledna s ní nejen o dávných časech hovořila Patricie Strouhalová.

V prosinci vám bude pětašedesát. Už teď ale máte celou řadu plánů, krásnou roli na jevišti ve hře Manželské štěstí. Jaké konkrétní věci se budou vázat k vašemu životnímu jubileu?
Když mi bylo padesát nebo šedesát dělala jsem v Praze větší výstavu, ale teď jsem si řekla, není čas na hrdinství, léta utíkají, budu to dělat jednou za pět let. Takže v prosinci bych chtěla udělat velkou výstavu a taky knížku svých obrázků za posledních dvacet třicet let. A přestože to bylo jedno z mých novoročních předsevzetí a blíží se konec ledna, ještě mě to neopustilo. Zatím jich mám vybráno asi sedmdesát.

Vracíte se doby hodně minulé, co ní máte ráda, co vás na ní přitahuje, uklidňuje, dobíjí?
Samozřejmě že si tu dobu idealizuji, určitě to nebylo tak úžasné, jak mi dneska připadá, ale v každém případě nebyla ta doba nebyla tak hektická, uspěchaná. A já si pomocí těch obrázků hledám vnitřní klid, vlastně maluji touhu po klidu, ve kterém bych chtěla žít, ale nedaří se mi to a jako většina současných žen nevím, kam dřív skočit. Ale když si sednu, maluji si hezké klidné chvíle, minulý čas, který byl vlídnější.

Jak často se vracíte do dětství?
Taky se vracím, často. Více než do svého dětství (narodila jsem se v roce 1948, což byla zvláštní, nijak okouzlující doba) se vracím díky knížkám, filmům pro pamětníky a starým časopisům raději do období mezi světovými války, tu první republiku mám velmi ráda.

Sbíráte staré časopisy, vybíráte z nich rady našich babiček a prababiček, kdo z vašeho okolí to také dělá, víte o někom?
Víte, že jsem nikoho neobjevila, kdo by měl stejnou vášeň jako já. Sama jsem to začala sbírat prakticky náhodou. V Divadle Na okraji jsme dělali Postřižiny, a tak jsem si koupila Listy paní a dívek, které jsou tam nějak zmiňované, a našla jsem v nich pravidelnou rubriku Rádce hospodyňky. Jednou jsem na chalupě čistila nějaký kotlík, ale pořád se mi to nedařilo. V Rádci hospodyňky bylo, že mastný kotlík nejlépe vyčistíme kašičkou ze soli, octa a mouky. Tak jsem to zkusila a ono to neuvěřitelně zafungovalo. To mě tak nadchlo, že jsem si ty rady začala vystřihovat a sbírala další a další, pak mi to pořád někdo nosil, až jsem jich nasbírala tolik, že jsem z nich vydala už dvě knížky.

Jste žena celé řady profesí. Je něco, co vás láká se naučit třeba úplně od začátku?
Téměř pětašedesát let odkládám, že se pořádně naučím cizí jazyk. Přestože mám profesionální paměť, stačilo mi přečíst stránku a pamatovala jsem si to, dnes už to jde trošku ztuha, cizí jazyky jsem se učila jakoby platonicky. Pořád jsem chodila na angličtinu, ale nikdy jsem nejela tam, kde bych ji použila. A teď když tam jezdím, mám takový zvláštní ostych, nepamatuji si to. Jsem velmi mizerná v cizích jazycích, moje znalost je prakticky nulová. Takže to bych se chtěla naučit. A pak bych se chtěla naučit spoustu věcí, třeba dělat keramiku…

Už jsem zmínila vaši roli ve hře Manželské štěstí. Oslavila jste třicet let šťastného manželství, jaký je recept na dobré manželství?
Je fakt, že jsem třicet let vdaná, předpokládám, že šťastně, aspoň manžel nic neříká. Každý má jiný recept. Velmi důležitá věc je společný smysl pro humor. V okamžicích, kdy by něco kříslo více, než je běžné, používáme humor a jeden z nás to zvrátí do legrace. Můj muž je neobyčejně vtipný a zábavný člověk a já taky, takže proto nám to tak dlouho vydrželo.

Co bylo tím impulsem, že jste se navrátila k divadlu?
Napadlo to moji kolegyni Míšu Dolinovou, která oslovila Jiří Justa. On mě znal, když jsem hrála v Divadle Na okraji strýce Pepina, a napsal pro mě osobně hru o takové hospodyni, kdy vycházel z mých knížek, z babičkovských rad. Hospodyně totiž přijde do rodiny a říká jim, jak to mají dělat, aby byli skutečně šťastní, a pak se ukáže, že její osobní život je zcela jiný, než co předkládá svým klientům.
Jiří Just mě znal z Postřižin, a jenom mu nedošlo, že od té doby uplynulo už skoro třicet a že už zdaleka nemám tu páru, abych dvě hodiny lítala po jevišti a křičela. Tak se snažím, dělám, co můžu, ale po představení jsem vždycky pořádně zmordovaná, ale šíleně mě to baví a zjistila jsem, že jsem se na to divadlo děsně těšila.

Evokuje mi to pořad Domácí štěstí, který jste měla v České televizi. Tenkrát jste říkala, že je to práce, kterou jste dělala strašně ráda, protože se tam setkaly všechny vaše zájmy?
Nejradši. Podílela jsem se na výtvarné stránce, nosila jsem tam ty svoje staré krámy, které sbírám, měla jsem velkou možnost ovlivnit volbu hostů, takže jsem si zvala hosty, o kterých jsem celý život snila. Takové ty staré prvorepublikové bardy od Stelly Zázvorkové po Svatopluka Beneše. Svou hereckou profesi jsem zase uplatnila při moderování. Podívala jsem se na úžasná místa, kdy jsem ani nesnila, že bych se tam podívala. Byla to krásná práce, nejhezčí, jakou jsem kdy v životě měla.

Kdo vás vlastně ve vaší herecké profesi nejvíce ovlivnil?
Ovlivnila mě spousta lidí. Bylo to asi to období Divadla Na okraji v Rubínu, přestože to bylo malinké divadélko, dělalo se tam divadlo velmi mimořádné a byly tam velké osobnosti, Zdeněk Potužil, Miki Jelínek, Eva Salzmannová, Ondra Pavelka, Zdena Hadrbolcová. Všechno to byli bezvadní lidé, slušní a poctiví a ta doba byla úžasná. To mě myslím nasměrovalo do dalších let.

Jak odpočíváte? Jak relaxujete?
Mám tři druhy relaxace. Mám úžasnou zahradu, na které trávím každou volnou chvilku, a hrozně mě to baví. Pak mám psa, s kterým jsem nejméně hodinu denně v Šárce. A miluju kolo. Na kole jezdím velmi ráda a mám cyklistickou partu kamarádů, se kterými jezdíme každý rok na takový cyklistický zájezd. Dříve jsme jezdili hodně kilometrů, ale čím jsme starší, věkový průměr máme už těch šedesát, jezdíme kratší trasy. Celý rok se na to těším.

Řekla jste, že doba minulá je vám blízká i proto, že čas plynul jinak, jakoby pomaleji. Platí to? Budou si toto myslet naše děti?
Určitě si to budou idealizovat, jako si my idealizujeme dobu našich babiček, protože ony určitě jenom neháčkovaly. Ale třeba nekoukaly na televizi a večery trávily nějak jinak. Taky ženy nedělaly kariéru, nebo velmi výjimečně, a většinou byly k ruce rodině a manželovi. Myslím, že lidé byli klidnější než my, nebyli pořád v takovém napětí.

Čím hřešíte?
Mám těch hříchů tolik, že nevím, který vybrat.

Iva Hüttnerová (*1948, Praha)

Herečka, malířka, moderátorka. Vystudovala DAMU. Malovat začala v roce 1974. Hrála v Divadle Na okraji, Pod Palmovkou, Divadle Josefa Dvořáka, Na Fidlovačce. Navrhovala kostýmy, jevištní dekorace a plakáty pro různá divadla a televizní pořady. Dodnes realizovala na 200 autorských výstav v Čechách, na Moravě, na Slovensku, ve Stockholmu a v New Yorku. Její obrazy jsou součástí stálých expozic naivního umění v Paříži a Hamburku. Píše knihy (mj. Obrázky z lásky, Za domácím štěstím) a ilustrovala řadu knížek různých autorů. Šest let moderovala a autorsky vytvářela pořad Domácí Štěstí v České televizi.


(redakčně kráceno)