Profesionální pěstoun musí umět odpovědět na otázku: Proč už mě nechcete?

Brno - První profesionální pěstouny, kteří by měli časem nahradit kojenecké ústavy a dětské domovy, připravují krajské úřady na jejich nelehké poslání. Na jihu Moravy, v tradičním regionu, kde jsou stovky klasických pěstounů, se ale žadatelé o pěstounství na přechodnou dobu nehrnou. Psycholog Zbyněk Gabriel, který zájemce posuzuje, to přičítá nelehké ekonomické situaci rodin a také obavám potenciálních pěstounů z neznámé novinky. Jejich role totiž bude mnohem náročnější.

„Tak jako každý úspěšný rodič nemusí být úspěšným pěstounem, tak ne každý klasický pěstoun může být dobrým pěstounem profesionálním. Tato forma pěstounství totiž klade daleko větší na jejich psychickou odolnost,“ říká Gabriel.

Můžete to konkretizovat?
Profesionální pěstouni musí mít obrazně řečeno filipa jako Chytrá horákyně z pohádky. Měli by totiž stimulovat citový vývoj dítěte, ale zároveň připravit dítě během pobytu u nich na to, že se bude vracet ke své biologické rodině, případně do klasické pěstounské nebo osvojitelské péče. Zjednodušeně řečeno, musí sebe i dítě připravit tak, aby se od nich po odchodu dokázalo citově odpoutat, aby to pro ně nebylo psychicky traumatické. Další, co musí být schopni zvládnout, je vztah k biologické rodině dítěte. Přechodní pěstouni by měli pomáhat dítěti zapomenout na traumata, která v ní prožilo a která bývají mnohdy důvodem jejich odebrání, ale zároveň by měli připravovat podmínky, aby se do této biologické rodiny dítě mohlo a chtělo navrátit. To je velice složitá situace. A rozhodně není pravidlem, že by ji pěstouni uměli.

Umíte to, co popisujete, pěstouny naučit?
Žádné didaktické postupy neexistují a nebudou existovat nikdy. My se můžeme snažit při psychologické diagnostice a při odborném posuzování odhadnout, jestli mají potenciál zvládnout to do budoucna.

A jde to vůbec?
Můžeme to odhadnout u pěstounů, kteří úspěšně zvládají klasickou pěstounskou péči. Pokud u nich máme dobrou zkušenost s tím, že zvládali například komunikaci s problematickou biologickou rodinou, dokázali například zorganizovat přechodný víkendový pobyt dětí v biologické rodině, dává nám to naději, že to zvládnou jako profesionálové.

V čem se ti, kteří to podle Vás zvládají, chovají jinak než ti, kdo by to nezvládli?
Mají zdravý nadhled. Uvnitř nich to může citově vřít, mohou bojovat s obavami o dítě, ale neodrazí se to ve vyhrocených situacích. Musí být schopni se ovládat a nedat najevo své city například právě před biologickou rodinou, která by to mohla zneužívat.

Musí procházet specifickými kurzy. Co se v nich učí?
V kurzech se učí, jak s dítětem komunikovat, když ho k nim například přivezou sociální pracovnice uprostřed noci, traumatizované, promrzlé z čekárny na nádraží, ale také týrané po prožitém traumatu. Musí se naučit, jak dítě zklidnit, vysvětlit mu, kde se ocitlo, co se tam s ním bude dít. Učí se, jak ho seznámit s celou rodinou, v níž se bude dočasně nacházet. A také to, jak si poradit sami v situaci, kdy není na místě psycholog.

Zbyněk Gabriel

Narodil se 3. 10. 1968 V Liberci. V letech 1987–1992 vystudoval jednooborovou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Absolvoval sebezkušenostní psychoterapeutickou stáž formou pobytu v léčebné komunitě psychoterapeutického oddělení Psychiatrické léčebny Kroměříž. V letech 1995–1999 absolvoval postgraduální doktorandské studium psychologie. V roce 2001 získal osvědčení o zvláštní odborné způsobilosti k výkonu sociálně-právní ochrany dětí na obecních, městských a krajských úřadech. V roce 2010 dokončil systematický 5letý psychoterapeutický výcvik ve skupinové psychoanalýze v Institutu aplikované psychoanalýzy Praha. Pracoval v Dětské psychiatrické léčebně Velká Bíteš, v Dětském diagnostickém ústavu Brno, jako zástupce ředitele ve Středisku výchovné péče pro děti a mládež „HELP ME“. V roce 2000 působil na Ministerstvu práce a sociálních věcí. Od roku 2001 je psychologem Odboru sociálních věcí Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Zároveň pracoval jako externí konzultant Úřadu pro mezinárodně-právní ochranu dětí Brno, kde odborně posuzoval zahraniční žadatele o osvojení českých dětí do ciziny.


Učí se přímo na modelových situacích? A jakou formou?
Obecně pracujeme v aranžmá skupinové psychoterapie. Rozdělíme žadatele do skupinek, přičemž každá řeší určité konkrétní téma, situaci. Když vypracují řešení, malé skupinky se spojí a diskutují o svých řešeních. Tématem může být například otázka, jak se zachovat v případě, kdy dítě z rodiny odchází do jiné klasické pěstounské rodiny a začne se ptát, proč musí odejít někam jinam, když se mu u nich líbí. Klade otázky typu: „Vždycky jste říkali, že jsem hodný, nezlobil jsem, proč si mě nechcete nechat?“. U starších pak zvládnout dotazy „proč nejsou pro ně dobří“.
 
Jak se v takových situacích odpovídá?
To je velice složité. Samozřejmě by dítěti měli pěstouni zopakovat, že od nich neodchází, protože by ho neměli rádi nebo by pro ně nebyl dost dobrý. Při tom ho musí přivinout, a i když bude dítě plakat, oni by plakat neměli.

To si ale vůbec nedokážu představit. Potlačit své emoce v takový okamžik přece není možné.
To je právě ten oříšek. Profesionálním pěstounem se může stát jen člověk, který si věří, že to všechno zvládne ukočírovat ve prospěch dítěte.

A to se dá naučit?
Vysloveně naučit ne. Musíte mít pro to určité předpoklady. Už zmiňovaný nadhled, schopnost lépe vnímat i jiný svět než ten svůj. Mít pro to skutečný talent. Ale hlavně víru a sebejistotu.

Nebo také schopnost všechno teoreticky zvládnout, projít úspěšně všemi testy a nakonec v praxi selhat. Jak velké procento pěstounů vlastně selhává?
Je to naprosto neuvěřitelné, ale jen dvě procenta. Jak to bude u těch profesionálních, nejsme schopni v současné chvíli říci.

Jak velký je o profesionální pěstounství zájem na jihu Moravy?
Musím říct, že zatím velmi malý, a to i přesto, že právě na jihu Moravy je pěstounů po Moravskoslezském kraji nejvíce. V současné době kurzem prochází 12 žádajících párů a dvě žadatelky, z nichž mnozí už mají za sebou klasické pěstounství. Některé z nich jsme dokonce žádali, zda by do toho nechtěli jít. Je však možné, že se toto procento začne zvyšovat. Už dnes, pokud bychom měli do konce roku 2014 vyprázdnit ústavní zařízení s dětmi do tří let, bychom potřebovali desítky nových pěstounských rodin. A až se začnou rušit dětské domovy pro starší děti, budeme jich potřebovat stovky.

Čím si ten současný malý zájem vysvětlujete?
Snad ekonomickou situací, větší obavou lidí, zda se budou schopni o další děti postarat. A možná taky strachem, že zůstanou na problémy, které profesionální pěstounství přinese, sami a bez institucionální pomoci.

Takže finanční odměna či spíše plat profesionálního pěstouna zatím nikoho nenalákal?
To se říct samozřejmě zatím nedá. V současné době dokončili kurz i psychologické testy pouze dva žadatelé, které jsme již zaevidovali. Tito pěstouni mohou kdykoliv přijmout dítě. Oba již mají za sebou klasickou pěstounskou péči a jsou prověření. U ostatních žadatelů zatím nemáme dokončená školení, takže nemůžeme udělat takový závěr.

Tak jinak. Jak byste poznal žadatele o profesionální pěstounství, pro něhož je odměna prvotním motivem?
Když začne hned při úvodním pohovoru zdůrazňovat, že to nechce dělat pro peníze. Ten, kdo má o děti skutečný zájem, většinou začne o tom, jak má děti rád a kolik jich už vychoval, jaké byly, jak mu chybí. Nebaví se o tom, z čeho bychom je neměli od začátku podezřívat.

Kampaň na hledání nových pěstounů
Zdroj: ČT24

Jak dlouho dítě může u profesionálních pěstounů zůstat, než se například vrátí k biologickým rodičům či přesune ke klasickým pěstounům nebo osvojitelům?
Maximálně jeden rok. S tím, že u sourozenců se tento interval počítá vždy od data přijetí posledního z nich.

A profil ideálního profesionálního pěstouna?
Měl by to být člověk, který má za sebou výchovu dětí. Odstup mezi vlastními a přijatými dětmi by měl být deset let, aby se mezi nimi nevytvářelo vrstevnické pouto. Měl by to být člověk schopný komunikovat s problematickými jedinci, s úřady. Musí být připraven na zásah do soukromí, musí být připraven otevřít dveře všem, kteří se svěřeným dítětem mají co dočinění. A měli by být schopni se o své zkušenosti podělit s dalšími lidmi jako školitelé.

Prověřujete si je i jinak než psychologickými testy?
Samozřejmě. Děláme místní šetření v rodině, hovoříme například s prarodiči, pokud žijí se žadateli ve společné domácnosti, s širší rodinou. A ptáme se v místě bydliště.

Věříte, že se na jižní Moravě profesionální pěstouni v potřebném množství najdou?
Doufám v to. Jsme tradiční region, kde lidé chápou pojem sebeobětování. Obzvláště lidé na Slovácku a věřící přesně vědí, o čem pomoc dětem, které nemají jinou možnost, je.