„U nás se architektonické hvězdy nikdy neusadí,“ říká Jan Kratochvíl

Architektura se stala jeho vášní, posedlostí i zdrojem obživy. Působí totiž nejen jako projektující architekt, ale také vyučuje na vysoké škole a vede elektronický časopis o architektuře, archiweb. Mezi jeho projekty patří snad jediný penthouse v Čechách nebo památník obětem holocaustu v Brně. A archiweb se stal nejčtenějším elektronickým magazínem o architektuře. S Janem Kratochvílem hovořila v pořadu Před půlnocí z 29. ledna Pavlína Pilařová.

Při procházení vašich webových stránek člověk narazí v na zvláštní čmáranici u rodinného domu v Hostýně. To jsou vaše návrhy, vaše myšlenky?
Je to jedna z úvodních fází architektonického návrhu, kdy takto přenáším své myšlenky na papír a kriticky hodnotím to, zda mé uvažování bylo správné. A protože je architektura fyzická záležitost, potřebuji nějakou stopu, která mě v projektu vede dál. Slouží to vyloženě pro mě a na stránkách se to objevilo pro zpestření, aby budoucí klienti tušili, jak postupuji. Je to něco mezi automatickou kresbou a ověřováním toho, jestli bude prostorový koncept domu správný.

Normálně to klientům neukazujete?
Pokud třeba nestíhám projekt odevzdávat včas, tak jim to ukazuji. Potom jsou klienti již hodní, dál nic nechtějí, protože vědí, že jsem skutečný odborník, když se v tom vyznám.

Máte rád a pouštíte se s chutí do takového toho dohadování se s klienty, zadavateli projektu?
Jak kdy, nelze to říci obecně. Pokud je debata konstruktivní, celkem mě to baví. Člověku to pomáhá třídit myšlenky a posouvat projekt dál. Problém je v tom, když se překročí jednotlivé hranice mezi klientem a architektem. Když třeba klient zasahuje do estetické stránky nebo naopak když já zasahuji do funkční stránky domu. Potom může vzniknout nepříjemné tření.

Jste ten typ architekta, který má rád zcela volnou ruku, anebo máte raději konkrétní zadání?
Konkrétní zadání hodně pomáhá. Na začátku nemusím tolik pátrat a následně s klientem komunikovat, zda je moje řešení správné. V projektu jsou ovšem určité věci, kde potřebuji volnou ruku, protože je to společné dílo – moje a klienta.

Nakolik jste ochoten ustoupit od úžasného nápadu u rodinných domů, kdy víte, že je jedinečný, ale klientům se to nezdá. Nastupuje nějaká psychologie z vaší strany?
Určitě, ale rozhodně to není žádná manipulace, že bych se snažil klienta dotlačit do pozice, v níž by se necítil dobře. V podstatě na svoje nápady rezignuji velmi často a nemám s tím problém, protože vím, že je někdy budu moci použít.
U individuálních rodinných domů nechávám většinou rozhodnutí na straně klienta, protože on bude uživatel domu. Nesnažím se klienty manipulovat nebo je tlačit do řešení, v kterých by se necítili dobře nebo o kterých pochybují.

Další stránkou věci je finanční částka. Stává se vám někdy, že vás omezuje?
Pokaždé. Na začátku je vždy dobré znát cenu, kam až je možné zajít. Od toho se odvíjí všechno, protože architekt musí pracovat v konkrétních relacích návrhu - stavba se nedá postavit do určité části a pak ji nedokončit.

Architektura je spojením vědy a umění. Architekt by měl umět svoji myšlenku, ono umění, vtělit do nějaké konstrukce. Umí to dnešní architekti? A je to vždy u každé stavby potřeba?
Učí se to, takže to umět musí. Stejně jako ostatní výtvarné profese musí zvládnout řemesla i architektura má své zákonitosti. Pro architekta je vyjadřovacím nástrojem právě technika, věda, bez toho se nedá navrhovat.
V současnosti je řada odborníků, kteří mohou s některou součástí projektu (statickou, tepelně technickou) pomáhat. Není to tedy vše na architektovi, ten řeší koncept, prostorový, materiálový, odborníci mu spravují další věci a projekt se pak vyvíjí na základě diskuse. Takže architekt sice musí mít znalost jednotlivých profesí, ale určitě nemusí být na všechno odborník.

V jakém stavu je dnešní architektura, a to jak světová, tak i ta naše česká? Nakolik zaostáváme za světem? Anebo ho naopak předbíháme?
Směřování současné architektury je těžké zobecnit, aby platilo na celý svět. Po určitém boomu z přelomu tisíciletí, kdy byla architektura trochu ikonická a snažila se do nového tisíciletí ideologicky vstupovat novými vynálezy a formami, došlo k uklidnění. Je to spojeno s finanční krizí. Dalo by se říci, že architektura je umírněnější – po světě není tolik extravagantní architektury od architektonických hvězd.
A co se týká našeho prostředí, velkým tématem je trvale udržitelná, ekologicky šetrná architektura. To je trend, který by si architekti přáli. Ale to, co běžná stavební produkce přináší, ho nemusí sledovat.

Držíme krok se světem?
Záleží, co pokládáme za svět. Těžko se hodnotí, jestli se naše architektura vyrovná stavbám v Dubaji nebo v Indii. Žijeme v našem lokálním měřítku a navrhuje se tu a staví zajímavá architektura. Nemyslím si, že bychom vůči okolnímu světu nějak zaostávali. Samozřejmě u nás nikdy nedojde k nejzásadnějším inovacím a neusadí se zde architektonické hvězdy, které by rozvíjely nové teoretické proudy. Tak to bylo vždy – pokaždé jsme byli až v další vlně –, takže nejzákladnější vývoj architektury u nás nenastane. Díky internetu a médiím však dnes lze reagovat rychle na to, co se ve světě děje, a architekti to mohou zahrnout do své práce.
V architektuře se dnes hodně používá termín „glokální“ – globální i lokální zároveň. Inspirace přichází ze světa a my ji aplikujeme do našich podmínek, a tak vytváříme naší regionální architekturu.

Nakolik architekturu ovlivnil a zasáhl digitální svět?
Zasáhl ji zásadně, projektování se zcela změnilo. Znám jen pár lidí, kteří používají klasické kreslení, a je to spíše starší generace – čím mladší architekt, tím větší váhu počítače v jeho projektování hrají. Nedá se ale říci, že by to vedlo k úplné změně navrhování.
Architekti stále používají klasické nástroje, skicování. Sám často používám fyzické makety, protože vizualizace a podobně představu o realitě strašně zkreslují. Takže úvodní fáze projektování zůstávají zhruba stejné, ale při následném projekčním procesu už to všichni kreslí na počítačích. A rovněž vše, co se týká statiky a dalších výpočtů, dnes probíhá v digitální sféře. Ohromně to zrychluje práci, lze dosáhnout mnohem větší přesnosti a v menším týmu se mohou stavět domy obrovských měřítek. Ta proměna byla zásadní.´

Myslíte tedy, že architektonickou fantazii to zasáhnout nemohlo? Pokud se skici dělají běžným způsobem jako dříve?
Jsou výjimky, které potvrzují pravidlo. Řekněme, že v běžném stavění tvůrčí metoda zůstává stejná. Jsou ale určité oblasti, kde si architekti berou digitální nástroje jako pomocníka nebo inspiraci, která jim pomáhá návrh formovat.
Například když jsem navrhoval památník holocaustu v Brně, chtěl jsem chtěl do něj zahrnout měřítko náhodnosti, aby celá věc byla živelná a neorganizovaná. K tomu slouží parametrické navrhování jako jedna z oblastí digitálního navrhování. Vytvořil jsem koncept, kdy se pomocí změny parametrů určitým způsobem přeuspořádala struktura, a když jsem s tím byl spokojený, dílo bylo hotovo. Počítač se tedy stal jako generátor náhodných čísel spoluautorem, dalším architektem, návrhu.

U památníku obětem holocaustu v Brně mi nepřipadá, že by tam nebyla zapojena fantazie, to je velmi zajímavé dílo. Můžeme se na něj nejen dívat, ale můžeme do něj i vstoupit. Co jste tím chtěl říci? Proč se dá do památníku vstoupit?
Nejedná se o sochařské dílo, ale je to na pomezí sochařství a architektury. Chtěl jsem, aby návštěvníci památníku něco pocítili, aby to v nich vyvolalo reakci na zkušenost památníku. Proto se do něj dá vstoupit, zastavit se v něm a nechat ho na sebe působit. Při navrhování mě inspirovalo Muzeum židovství v Berlíně, které ve mně zanechalo hluboký dojem. A ten jsem se pak pokusil zprostředkovat v prostředí našeho města.
Zajímavé to bylo i proto, že se architekti snaží se dělat pozitivní věci, ale tady jsem si mohl vyzkoušet vytvořit prostor, který by na člověka působil trošku negativně a vyvolával v něm nepříjemné pocity. Je to velká míra abstrakce - šlo o to připomenout holocaust ne na základě artefaktů, ale spíše na základě prožitku.

Dalším vaším počinem je penthouse v Uničově, jde o dům na střeše. Byla to pro vás výzva zhostit se tohoto úkolu?
Bylo to naprosto unikátní zadání – takový úkol přichází párkrát za život. V hlavě mi běhala spousta myšlenek, co by mohlo nastat. To bylo moc pěkné zadání.

Penthouse v Uničově je nad bývalou samoobsluhou z železobetonových panelů. Bydlení v penthousech je populární v metropolích anglosaského světa. U nás to příliš běžné není, alespoň já mám ten pocit. Čím myslíte, že to je?
U nás nejsou penthousy, ale využívají se půdní prostory. To samozřejmě nemá náboj klasického penthouse, jak ho známe třeba z amerických velkoměst. U nás není tolik architektury, která by umožňovala využít poslední patro skutečně velkoryse.
Zatímco na té samoobsluze je to vlastně penthouse ve druhém patře. Nevím sice, jestli je to přesně penthouse, ale spojuje to nároky ploché střechy, velké terasy, výhledu.

Kromě své klasické architektury vyučujete také na VUT v Brně a také jste šéfredaktorem archiwebu. Z jakého důvodu se archiweb zrodil?
Archiweb se zrodil dost nenápadně. Začal jsem jej tvořit už na škole a ze začátku sloužil pro moji osobní potřebu, kdy jsem si pro sebe udělal malou databázi architektury, takže od roku 1997 až do roku 2000 to byla neveřejná záležitost. Při výročí založení fakulty architektu jsme to pověsili na internet a byl o to docela zájem, ale stále jsem tomu nepřikládal zásadní význam a myslel si, že budu navrhovat jako klasický architekt a toto bude takový koníček bokem.
Jenže když jsem vstoupil do projekčního procesu jako zaměstnanec, moc dobře jsem se tam necítil. A jelikož bylo období internetové horečky, kdy začínalo mnoho internetových projektů a všichni z toho byli nadšení, povzbudilo mě to k tomu, že bych se začal archiwebem živit. Poté horečka vychladla, takže profesionální nastartování nastalo v roce 2004, 2005. Od té doby se dá hovořit o profesionálním projektu – elektronickém časopisu o architektuře.

Stali jste se nejčtenějším českým médiem o architektuře. Má to nějaké vedlejší produkty, se kterými jste nepočítal?
Ze začátku to bylo koncipováno jako encyklopedie edukativního charakteru. Bylo to populární u studentů nebo architektů. Ale jak se začalo rozšiřovat portfolio jednotlivých realizací, tak se to stalo zajímavým i pro stavebníky, kteří uvažovali o stavbě domu a hledali inspiraci. A úplně nejlepší je, když na archiwebu najdou svého architekta a osloví ho.
Svět architektury u nás nebyl moc dobře mapován, není to ten hlavní společenský obor, takže na archiwebu nachází hodně informací třeba i novináři. Proto neříkám, že je to centrum, ale epicentrum architektury. U nás se totiž potřebná informace objeví většinou poprvé, se dá dohledat velice snadno.

Co čtenář na archiwebu najde?
Snažíme se tam kumulovat zajímavé příklady staveb a projektů. Takže pokud zájemce, třeba laický stavitel, hledá například současné rodinné domy, může si je tam vyhledat, porovnat, z jakých materiálů se staví, v jakých tvarech, kdo je navrhuje. Snažíme se tam zapojovat i zahraniční příklady, které mohou být inspirativní pro naše prostředí. Také je tam i denní zpravodajství ze stavebnictví a z oboru architektury. Je to nekončící kronika, záznam dění v architektuře u nás a ve světě.

Vy si trošku s architekturou hrajete. Používáte ji v mnoha podobách a polohách, sám jste architektem, učíte o architektuře, píšete o ní. Máte ještě nějaký sen, jak byste chtěl architekturu využít?
Trošku mě dráždí označení "hrajete“, protože já to beru strašně vážně. Je to pro mě posedlost, a posvátná věc. Co jsem ještě v architektuře nezkusil a co mě velmi láká, je postavit si stavbu, kdy bych byl sám zadavatelem stavby. To je asi poslední fáze architektury, ve které jsem ještě nebyl.

(redakčně kráceno)