Nová ředitelka DUmB: shánění peněz, rozvážnost a fenomén stáří

Do Brna se vlastně vrací. Na začátku devadesátých let zde absolvovala dějiny umění a začínala s prací kurátorky. Dnes zde startuje svoji novou životní etapu. V šestačtyřiceti letech usedla do horké ředitelské židle Domu umění. Chce změnit jeho dramaturgii, otevřít výstavní prostory místním autorům, znovuoživit Dům pánů z Kunštátu, zrušit zavírací úterky a obnovit jednou měsíčně vstup zdarma. Jediné, co jí k tomu bude chybět, jsou peníze. Dnes totiž nemá na to, aby zaplatila dostatek kurátorů, kteří by její sny a plány naplnili. Přesto Terezie Petišková věří, že uspěje.    

„Musím věřit, že se nám to podaří, jinak by nemělo smysl do toho vůbec jít,“ říká ostřílená teoretička umění, která působí jako odborná asistentka Katedry dějin umění a designu na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem.

Začátek to rozhodně nebude jednoduchý. A nejen kvůli podfinancování Domu umění. Už dlouhé týdny totiž ředitelka musí přihlížet protestům veřejnosti, která s výsledkem výběrového řízení nesouhlasí. Za jejího předchůdce Rostislava Koryčánka se totiž postavila část kulturní obce, a například i studenti Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, s nimiž by ráda Petišková do budoucna spolupracovala.

Jak to celé vnímáte?
Mám k této galerii velmi pozitivní vztah, takže je ve mně velký rozpor. Na jedné straně pocit déjà vu, že jsem se vrátila domů, na druhé straně vnímám ty problémy, které s výběrem šéfa Domu umění vznikly. Chápu, že je někdo přesvědčen, že měl pan Koryčánek dostat možnost pokračovat ve své koncepci, a musím říct, že mi to rozhodně není příjemné. Nicméně myslím si, že například s Divadlem Husa na provázku, kde se ta kritika silně ozvala, se nám podařilo navázat rozumný dialog a chystáme s ním spolupráci.

Situace se tedy uklidnila?
Dá se říci, že ano.

Teď budete na práci Vašeho předchůdce navazovat. A minimálně na letošní rok už máte výstavní plán Domu umění právě z pera Rostislava Koryčánka připraven. Co ale chystáte Vy?
Rok 2014 bych chtěla zahájit projektem s pracovním názvem Women message 65+, který by měl reflektovat velmi kvalitní tvorbu našich a slovenských umělkyň právě ve věku nad 65 let. Jejich umělecká výpověď k fenoménu stáří by měla rozvinout debatu, která je v naší společnosti aktuální a která má v oblasti umění specifickou podobu. Rádi bychom také ve spolupráci s menšími soukromými galeriemi věnovali pozornost dvěma německým autorkám, které nás k tomuto projektu inspirovaly svojí vitalitou, zajímavou výpovědí. Jednou z nich je i pozoruhodná žena Gisela Weimann. Pak plánujeme monografickou výstavu Jaroslava Krále. Stála bych o to zpracovat téma nonsensu, vtipu. A znovu bych chtěla monografické výstavy místních autorů, jako jsou například Jan Steklík či Marian Palla.

To jsou oni místní autoři, o nichž hovoříte ve svém projektu? Těm se v Domě umění pozornost nedostávala?
Dostávala, ale spíše dřív. Já bych chtěla, abychom jejich dílo ukázali uceleněji a důsledněji.

Říkala jste, že nechcete dělat žádné radikální změny, ale jen zpřesnit to, co Dům umění dělá. Můžete ale uvést konkrétní příklady.
Je tady Galerie G 99, která by se měla věnovat nejmladší generaci výtvarných umělců, je tady Dům pánů z Kunštátu, který má ideální výstavní sál pro projekce a pro různé intermediární projekce i pro současné projekty. Uvažujeme, že bychom Dům pánů z Kunštátu vůbec otevřeli nejrůznějším workshopovým a vzdělávacím projektům, které by se soustředily na umělce napříč generacemi. Dům umění by jim pomáhal manažersky a produkčně zajistit jejich ideje, nápady. Ale to je vše v otevřené fázi. Dům umění bych ráda věnovala reprezentativním projektům nebo těm, které by prezentovaly aktuální náměty současného umění. Celospolečenské téma by mělo být určujícím.

Terezie Petišková (16. září 1966) vystudovala v letech 1986 až 1991 kunsthistorii na Masarykově univerzitě v Brně. Poté pracovala ve zlínské pobočce Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, vedla Galerii mladých v Brně a pracovala na dramaturgii pořadů Procházkovy síně brněnské a v Domě umění. Od roku 1997 sedm let pracovala na Akademii věd na Ústavu pro dějiny umění. Kurátorsky zaštítila více jak dvě desítky výstav, k nimž patřil například „Československý socialistický realismus 1948-1958“ v Galerii Rudolfinum, na niž navázala i později. Působí jako odborná asistentka Katedry dějin umění a designu na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem, zabývá se pedagogickou činností, zaměřenou na dějiny výtvarného umění druhé poloviny 20. století a prezentací výstav.


Takže byste reflektovala problémy Brna, život v něm nebo třeba třaskavé téma střetu mezi místní oficiální a neoficiální kulturou?
Myslíte, jestli bych otevřela Dům umění nejrůznějším diskusím na aktuální témata?

Třeba...
Především bych se ráda věnovala prezentaci umění, nicméně umění nelze odtrhnout od současné společenské situace. Když například vezmete ten první projekt, v němž se je možné rozebrat fenomén stáří, tak si myslím, že ano. Dům umění je prostor pro veřejnou debatu.

Terezie Petišková, ředitelka Domu umění
Zdroj: ČT Brno

Debata o stáří ale rozhodně nebude oním třaskavým tématem, kterým Brno či region žije. To bude spíše téma odsunu brněnského nádraží, kvůli kterému se dostal Váš předchůdce do sporu s politickou reprezentací města. Budete opatrnější?
Rozhodně bych zde nedělala debatu na téma, kterému nerozumím.

Což mi připomíná Vaši kritiku Brněnského architektonického manuálu. Respektive faktu, že místo v muzeu vznikal právě v Domě umění. A také rozpor ve Vašem vítězném projektu, podle kterého jej i přesto chcete dále rozšířit o období takzvaného reálného socialismu…
Ano, já jsem byla překvapená, že něco takového vzniká na půdě Domu umění, když má muzeum svoje oddělení zabývající se historií moderní architektury. Ale jak se postupně seznamuji se všemi okolnostmi vzniku toho projektu, chápu, proč vznikal právě zde. Samozřejmě v něm bude pokračovat pan Koryčánek, který v Domě umění bude nadále působit.

Na co z práce pana Koryčánka ještě budete navazovat, a na co nikoliv?
Nás odlišuje jiný pohled na uměleckou scénu. Já nejsem odborník na architekturu, jsem také starší a odlišují nás hodnoty, s jakými přistupujeme k výtvarné scéně. Moje filozofie má zázemí ve vznikající postmoderně. V místním prostředí to znamená, že jsem daleko otevřenější k nejrůznějším uměleckým projevům. Ale rozhodně bych neřekla, že jsou ty rozdíly obrovské.

Peníze, peníze a zase peníze

Ve svém projektu jste deklarovala nejen otevření Domu umění nejširší veřejnosti, ale také spolupráci se studenty…
Ano, myslím si, že spolupráce se studenty, s nimiž mám dlouholeté zkušenosti z vysokých škol, by Domu umění velmi prospěla. V minulosti se už o takovou spolupráci s Pedagogickou fakultou Masarykovy univerzity Dům umění pokusil, bohužel nezískal grant. Chceme se o to ale rozhodně pokusit znovu.

Peníze Vám ale scházejí...
Samozřejmě, a to nejen kvůli škrtům, o nichž bylo politicky rozhodnuto na půdě našeho zřizovatele. Proto bychom chtěli prosadit změnu statutu Domu umění a vnést do něj také slova jako vzdělávání a výzkum. Díky tomu bychom mohli čerpat peníze z Evropských grantů, které tolik potřebujeme. Především na ohodnocení našich kurátorů, kterých je navíc velmi málo a kterých budeme potřebovat mnohem víc. To bude náš největší aktuální úkol, o němž musí rozhodnout představitelé města.

Vaše práce bude ale hlavně o shánění peněz. Jste na to stavěná?
To se zeptejte za čtyři roky. Ale myslím si, že v tomto ohledu mám opět zkušenosti se získáváním grantů právě na vysokých školách.

Budete v Domě umění také něco měnit – přestavovat, nebo dokonce stavět?
Rádi bychom přistavili v pravé části budovy terasu, která nám zároveň zastřeší vstup do výtvarné dílny. Návrh je z pera architekta Jakuba Kopce.