8. prosince 2012 zemřel ve věku 96 let Karel Vaš, prokurátor řídící vykonstruované procesy v padesátých letech, agent NKVD, nikdy nepotrestaný vrah. Jeho nejznámější obětí byl armádní generál Heliodor Píka, během procesů však nechal takto nespravedlivě popravit asi dvacet dalších. A na masakrech a zabíjení nevinných se tento fanatický obdivovatel stalinského Ruska podílel už za války i v době bezprostředně po ní. Nikdy se však necítil vinným a zůstal pyšný na to, že „zůstal na straně humánního pokroku“. V kinech i na internetu je teď film Vrahem z povolání. Vychází z téměř devítihodinového rozhovoru, který s Vašem na sklonku jeho života zachytil historik Pavel Paleček. S Pavlem Palečkem hovořila 18. února v pořadu Před půlnocí redaktorka Šárka Bednářová.
„Karel Vaš byl agresivní radikál sovětského typu,“ říká Pavel Paleček
Dokument má za sebou premiéru v Bratislavě a v Praze. S jakým ohlasem?
Překvapilo nás, že to lidi zajímá. Skoro 300 lidí přišlo do Bratislavy i do Prahy, teď je dokument v artových kinech. Vidět lze i na internetu, kde ho za první týden zhlédly téměř tři tisíce lidí, to jsme nečekali.
Dokument viděla i dcera Karla Vaše, která se o něj až do smrti starala. Jak na něj reagovala?
Bylo to pro ni těžké. Kdo by chtěl o otci vědět takovéhle věci. Na druhou stranu řadu z nich znala a věděla, jaký je v osobním životě. Nečekal jsem, že mi několik dní poté napíše e-mail, ve kterém se nepřímo omluví všem obětem a Milanu Píkovi. To nikdo nikdy neudělal jak z pachatelů těch činů, tak z řad jejich potomků. Velmi to na mne zapůsobilo.
Také se rozhodla se, že si nenechá nic z několika set tisíc korun z pozůstalosti. Část by měla jít na charitu a na postižené děti. A významná část by měla jít organizacím, které se zabývají výzkumem nebo publikováním věcí, na nichž měl podíl i její otec. Jak sama napsala, chce touto pomyslnou kapkou v moři nespravedlnosti, která se stala, přispět k nápravě.
V rozhovoru pro Lidové noviny říká, že si nikdy s otcem nerozuměla, že ji nikdy nepohladil, neřekl milé slovo. Jak na vás osobně působil? Byl tak cynický a emočně plochý? Někde jste uvedl, že se k vám choval velmi přátelsky a otevřeně. Jak byste ho charakterizoval?
Na jednu stranu to byl studený, cynický člověk, ale rozhodně měl přehled. A jeho stáří svým způsobem vyvolával soucit.
Padesátá léta byla doba, kdy každý každého udával a každý se každého bál. Jak to vnímáte vy? Dá se nahlížet na Vaše i tak, že v té době nevybočoval?
Byl jedním z budovatelů komunistického režimu v rámci bezpečnostních složek. Zároveň byl agentem zpravodajské služby Sovětského svazu a vyzýval k tomu, aby do Československa přišli sovětští poradci pomáhat s těmi největšími monstrprocesy. On to všechno pomáhal budovat a spouštět, protože nebyl jen soudce a prokurátor, ale byl i zástupce velitele Vrchního vojenského soudu v Praze, tedy funkcionář v rámci vojenské komunistické justice.
Strávil jste s ním poměrně dlouhý čas, osm a půl hodiny. Bylo těžké se k němu dostat, získat jeho důvěru, aby vám poskytnul rozhovor?
Hodně lidí se s ním pokoušelo mluvit, natáčel s ním například Mikuláš Kroupa. Věděl jsem, že chce mluvit, ale ne s novináři, ne s někým, kdo by se ho ptal jenom na tu jedinou medializovanou kauzu Heliodora Píky a chtěl slyšet jedno vyjádření nebo prásknutí dveřmi. Chtěl vyprávět celý svůj příběh tak, jak byl. A to, protože jsem profesí historik, mě zaujalo, a proto jsem za ním šel.
Naprosto mě zaskočilo, že vydržel celý natáčecí den sedět osm a půl hodiny. Nešel na toaletu, nenapil se vody, osm a půl hodiny mluvil – když mi po sedmi hodinách došly otázky, zeptal jsem se ho, jestli nám ještě nechce něco říct, a on začal vyprávět dál. Jeho potřeba sebeobhajoby a vysvětlení těch věcí byla ohromně silná.
Když jsem si záznam pouštěl, viděl jsem, že způsob, jakým se mnou mluví, se podobá výslechu, že mluví velice frázovitě. A uvědomil jsem si, co to muselo být, když mu bylo třicet let a někoho takto vyslýchal osm dvanáct hodin za použití různých brutálních prostředků.
Jak jste se k němu dostal? Bylo to na první zavolání, nebo si vás testoval?
Chtěl vědět, kdo jsme a co chceme. Říkal jsem, že chceme zachytit jeho pohled na věc, a bylo to, co chtěl.
Kolik bylo schůzek?
Na prvním setkání jsme natočili celý materiál. Pak jsem ho třikrát nebo čtyřikrát navštívil v domově důchodců a povídali jsme si dlouhé hodiny bez kamery. Chtěl jsem v natáčení pokračovat, ale protože se dozvěděl, že jsem autorem knihy o politických procesech v padesátých letech, velice kultivovaně ukončil jakoukoliv komunikaci. Čekal jsem, že součástí toho bude zákaz rozhovor publikovat, ale to se překvapivě nestalo.
V rozhovoru pro časopis Reflex jste uvedl, že vás po rozhovoru úplně nalomil, že vás zviklal. V čem?
Líčí svůj život jako poctivou práci, jako snahu o naplnění ideálů, se kterými souhlasíte vy i já, to je spravedlivá společnost. Byl to člověk se třemi doktoráty, měl zázemí, nebyl to bachař, nějaká mlátička. Dokázal mluvit a přesvědčovat ohromným způsobem.
Takže v tu danou chvíli vás v rozhovoru přesvědčil, že jednal podle platných zákonů, čestně a že byl o tom přesvědčen?
To netvrdím. Ale to, že je na něj veden mediální hon a že je mu vyčítáno něco, co mohlo být mnohem složitější, působilo velmi přesvědčivě. Tomu bylo lze věřit.
Například?
Jeho role v justiční vraždě generála Píky. Vždy se můžete ptát, zda je to systém, kdo způsobil jeho smrt, nebo tento konkrétní člověk. Ve všem, co jsme věděli o jeho roli v procesu s generálem Píkou, do detailu dokázal vyvrátit svou roli a snížit ji. Vyviňoval se z toho. Říkal, že byl referentem prokurátora, že v té věci nebyl ani prokurátorem. To nebyla pravda, protože on tam působil jak jako prokurátor, tak jako soudce.
Čili vám lhal?
Opakovaně. V tom filmu jsme se to pokusili ukázat. Nehodnotili jsme to. Postavili jsme jeho svědectví proti svědectvím lidí, kteří říkají pravý opak. Nicméně když jsem od něj odcházel, říkal jsem si, probůh, jestli my mu křivdíme, tak je to naprosto příšerné. Měl skutečně talent přesvědčovat lidi.
Byly některé výpovědi natolik překvapivé, že jste zašel do archivu a chtěl danou situaci dohledat?
On mě k tomu přímo vyzýval. Říkal, mluvím jenom pravdu a ta se vám nebude líbit, nejste na ni připraven, nic jiného ale říkat nemohu, běžte a ověřte si to v archivu, u pamětníků a zjistíte. Zřejmě nečekal, že to udělám, a do maximálních detailů jsem se snažil jít i v mnoha dalších věcech, abych zjistil, zda má pravdu on, nebo nikoliv.
Mě i celý štáb odzbrojilo, když popisoval, jak na frontě stříleli civilisty a říkal: „Nevedli jsme dokumentaci, my jsme je likvidovali, co s nima?“ Když si všimnul, že jsme všichni zbledli a zůstali na něj zírat, zarazil se a řekl: „Myslím administrativně likvidovat.“
Karel Vaš byl nejenom fanatickým komunistou, ale i fanatickým milovníkem Sovětského svazu, agentem NKVD. Dá se říci, že ho ve všech možných procesech přímo řídilo NKVD, sovětská zpravodajská služba? Například v procesu Heliodora Píky.
Nepochybně ano, NKVD ho řídilo již během druhé světové války, kdy působil jako zástupce šéfa vojenské kontrarozvědky. Tam se také dopustil prvních zločinů, o kterých se tolik nemluví, ale nepochybně jsou podobně závažné. A stejně v tom pokračoval po osvobození republiky, kdy byl v této funkci zodpovědný mimo jiné za odvlečení asi pěti set československých občanů, kteří se narodili na území Sovětského svazu.
Až po jeho smrti, takže ve filmu to není, se mi dostala do rukou jeho žádost o přidělení sovětského občanství. Narodil se v roce 1916 na území Podkarpatské Rusi, které spadalo po druhé světové válce do Sovětského svazu. A vyžadoval, aby mu sovětské občanství bylo přiznáno, protože získat to československé, byl úkol od NKVD, jehož rozkazy pak plnil i ve funkcích, ve kterých působil.
Proč se mu to nepovedlo?
Myslím, že především proto, že ho odepsali sami Sověti. Od roku 1951 do roku 1956 byl ve vězení proto, že se vyměnilo vedení v NKVD, které od sebe odřízlo všechny původní zpravodajce z doby válečné a poválečné. On byl jedním z nich, ale nikdy do smrti si nepřipustil, že by to byla Moskva, kdo ho obětoval.
Zeptal jste se ho na to?
Zeptal jsem se ho, zda vědomě pracoval pro NKVD, a naprosto jednoznačně to popřel a dodal, že nikdy neabsolvoval ani žádné školení.
Jenže ve vězení, které si myslel, že už neopustí, napsal své paměti a zcela otevřeně tam popisuje, jaké rozkazy plnil, proč je plnil, kdo ho úkoloval.
Po pěti letech v Leopoldově zažádal o obnovení procesu a bylo mu vyhověno. Jeho advokátem byl otec současného předsedy Ústavního soudu, doktor Rychetský.
Proč se právě Vaš dostal do mlýnice stranických čistek, když věrně sloužil NKVD – dokonce mu za věrné služby darovali mercedes?
Vaš vadil i pražským přesvědčeným komunistům, ale právě pro jeho spolupráci s NKVD na něj nikdy nedosáhli. Byl to velice agresivní radikál sovětského typu, kterých po Praze tolik nechodilo. Navrhovali mu, aby se stal kulturním atašé v Paříži. Prosili ho, aby se vrátil zpátky do Užhorodu, že tam bude generálním prokurátorem Podkarpatské Rusi. Všechno poslušně odmítl, protože NKVD ho chtělo v Praze.
Ale jak už jsem řekl, nakonec to byla sama NKVD, která odřízla desítky lidí, jako byl on. Jistě k tomu přispěl i jeho židovský původ, protože byla velká vlna antisemitských procesů s nepřáteli uvnitř vlastní strany a on byl jedním z nich.
K židovství se později nehlásil?
Hlásil se k němu před druhou světovou válkou, pak už nikdy. Jeho dcera se dozvěděla, že je poloviční Židovka, až když jí bylo čtyřicet let, a to ne od něj. On tuto skutečnost neuváděl.
Na kolika justičních vraždách se podílel?
Odhaduje se, že to mohlo být asi dvacet. Je ale složité to říct, protože celá řada archivních dokumentů není plně přístupná a především není nijak systematicky utříděná. Nalézat informace o tom, kdo, koho, kdy odsoudil, je tudíž mravenčí práce.
Která etapa v jeho životě byla nejhorší? Ta válečná, nebo ta komunistická?
Odpovím třetí odpovědí. Doba bezprostředně po válce. V těch svých pamětech píše, že nenávidí Němce – válka skončila, ale pro něj pokračovala. Ze své pozice zástupce šéfa kontrarozvědky mohl v osvobozeném Československu dělat naprosto cokoliv.
V Praze Kobylisích nechal na nějaký dvůr odvléct 12 lidí, a aniž by udělal písemný seznam, o koho jde, označil je za kolaboranty a špiony a na místě je nechal zastřelit. Podílel se na největším masakru od druhé světové války až do událostí v Srebrenici v roce 1995, který se v Evropě stal. Byl to masakr tisícovky civilistů v Postoloprtech, byl tam zabit kojenec a několik neplnoletých, ženy. Vystříleli to přitom jeho podřízení, které vycvičil, on to pak kryl, aby se o tom nepublikovalo a nevyšetřovalo se to. To jsou zločiny, které vámi otřesou. Když to srovnáte se stalinskou justicí, možná si cynicky řeknete, tam aspoň vznikl záznam o tom, koho, jak a proč soudili. Byť to nemělo jiný smysl, než ty lidi zničit, mělo to aspoň nějakou formu.
Jak to bylo s kauzou Emila De Backera?
To byl to asi šestadvacetiletý Belgičan, který byl v československém pohraničí zadržen, proto měl z nějakého pochodu odsunutých Němců vytáhnout někoho, kdo mluvil německy, ale byl to Žid. Kvůli tomu se dostal do hledáčku vojenské kontrarozvědky, která o něm tvrdila, že je agent gestapa. Ve vazbě, která trvala od roku 1945 do února 1946, řekl, že to není pravda a že si mohou ověřit, že spolupracuje s americkou vojenskou rozvědkou a dal jim jména lidí, které mají kontaktovat, aby si to ověřili. Netušil, že přitom, že má před sebou lidi, pro které je americká rozvědka ještě větší nebezpečí než gestapo, které už prakticky neexistovalo. To vedlo Karla Vaše k tomu, že rozkázal Emila De Backer vyvést před vyšetřovací věznici a během eskorty ho zezadu zastřelit ze samopalu. Členové eskorty dostali za úkol sepsat hlášení, že se pokusil o útěk.
Celá věc se pak vyšetřovala v tehdejším československém parlamentě. V té době to šlo do ztracena, ale později byla tato vražda Vašovi přičtena a byl to jeden z důvodů, proč byl nakonec v roce 1953 odsouzen.
Odsouzen byl i v naší novodobé historii za vraždu Heliodora Píky. Městským soud v Praze v červnu 2001 ho poslal na sedm let do vězení. Odvolací Vrchní soud v Praze ovšem verdikt zrušil kvůli promlčení. Trestní stíhání mohlo být údajně zahájeno jen do roku 1994. Myslíte si, že to bylo účelově takto natahováno, aby Vaš nemusel být stíhán?
Kauza generála Píky byla složitá právní bitva. Trvala mnoho let a Vaš z ní vyšel potrestán vlastně napůl. Městský soud i jeho nadřízený soud uznaly, že spáchal justiční vraždu, ale ta věc je netrestatelná, neboť je promlčená.
Spíš bych se tázal, protože dalších zločinů byly desítky, proč ty nebyly souzeny. A stejné je to u paní Brožové-Polednové, která jako prokurátorka vedla desítky, možná stovky případů. A odsouzená byla jen za ten nejkřiklavější, nejšílenější, za proces s Miladou Horákovou.
Při přezkoumávání jednotlivých případů po roce 1948 bylo údajně těžké dohledat k Vašovi dokumenty. Konečná osmdesátistránková zpráva byla vytvořena v roce 1992 na tehdejší vojenské prokuratuře. Poté bylo zahájeno trestní stíhání, ale až v pozdějších letech. Zjišťoval jste ty okolnosti? Chyběla podrobná dokumentace? Neexistoval tehdy ucelený archiv, který by se tím zabýval?
Rehabilitace, souzení viníků, restituce, jakýkoliv takovýto proces je nesmírně složitý, protože pracujete se velmi starými svědky nebo už žádní svědci nežijí. A s materiály, kterým nemusejí soudy rozumět, protože jsou staré padesát až šedesát let. V případě generála Píky to bylo snadnější, protože měl v roce 1968 obnovu řízení a byl uznán zcela nevinným. Během tohoto soudu vypovídala řada svědků i o tom, jak se proces konal, že byl protiprávný. Právě tyto dokumenty pomohly městskému soudu, protože měl důkazní materiál, který mohl použít.
Vaš vydal knihu na závěr svého života s názvem „Moje perzekuce v právním státě“. Cítil být se nevinným až do smrti. Když jste se ho zeptal, na co je pyšný, odpověděl: „Byl jsem na straně lidského humánního pokroku.“ Co jste mu na to řekl?
Byla to jedna z věcí, na kterou jsem nedokázal nic říct, byl jsem z toho zaskočený.
Máte za sebou pětiletou práci na dokumentu, chystáte nějaký další dokument, který by se této problematiky týkal?
Chci o něm napsat knížku, protože řada věcí se do dokumentu nevešla, ale je zajímavá. A pak se mi podařilo vyzpovídat řadu dalších lidí z justičního aparátu, kteří mluvili, více či méně otevřeně o tom, jak justice v době stalinismu fungovala. Láká mě k tomu udělat „pokračování“ o fenoménu třídní justice, která měla svá kodifikovaná pravidla. Existovala například právnická škola pracujících, kde někdo, kdo neměl dokončenou základní školu, během jednoho roku získal titul JUDr. a stal se funkcionářem v rámci justice. To je věc z dnešního pohledu velmi vzrušující.
Pavel Paleček
Historik. Zabývá se dějinami komunistické perzekuce, a dějinami politického exilu ve studené válce a dějinami přírodních věd a mezinárodními vztahy. Získal doktorát na Masarykově univerzitě v Brně, studoval mj. na Columbia University v New Yorku. Je autorem řady knih a historických studií, napsal scénář a režíroval film Karel Vaš - Utrpení soudce Karla Vaše.
(redakčně kráceno)