Sloužím příběhu, říká kostýmní výtvarnice Alena Schäferová

Ostrava - Alena Schäferová chtěla být návrhářkou od dětství, už ve čtrnácti letech pomáhala se scénou a kostýmy ochotníkům ze Štramberku. Podařilo se jí to, i když za komunismu, ve kterém vyrostla, to měla složitější. Dnes patří k velmi uznávaným kostýmním výtvarnicím.  S Českou televizí Ostrava spolupracuje od roku 1981. „Oblékla“ desítky inscenací, pohádek a televizních filmů, loni to bylo například Tajemství staré bambitky, Occamova břitva, Ženy, které nenávidí muže. Pracuje s filmovými režiséry Jiřím Svobodou, Dušanem Kleinem a dalšími, spolupracuje s divadly Ungelt, Národní divadlo moravskoslezské. Aktuálně dělá návrhy k nové pohádce České televize, má rozkreslené husity pro nový velkofilm, o kterém ještě není tak úplně jasno. Věnuje se také volné tvorbě, kreslí a maluje obrazy s figurálními motivy.

Pamatujete si, kdy jste udělala první kostýmní návrh?

V souvislosti s výstavou kreseb a kostýmních návrhů, kterou mám teď Štramberku, jsem si uvědomila, že jsem s tím řemeslem koketovala už ve čtrnácti. Můj tatínek byl vášnivý ochotník, naše rodina divadlem žila, a tak jsem už jako malá pomáhala štramberským ochotníkům navrhovat kostýmy a někdy i scény. Kreslila jsem odmalička. Logicky jsem se hlásila na střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Už tam jsem ale měla problém se dostat. Na vysokou školu jsem to pak zkoušela čtyřikrát. Hlásila jsem se na scénografii na DAMU, pak třikrát na obor oděvní návrhářství a kostým na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Na talentových zkouškám jsem byla vždy mezi nejlepšími, ale bohužel, měla jsem špatný kádrový profil - strýček farář v Německu, táta vyloučený ze strany, nábožensky založená rodina. Spadly mi růžové brýle a šla jsem pracovat.

Šla jste rovnou do televize?

Ne, to mne nenapadlo. Asi tři měsíce jsem pracovala v Krátkém filmu Ostrava, kde jsem konturovala a kolorovala postavičky. Obkreslovat cizí figurky jsem ale nevydržela dlouho. Měla jsem vyšší ambice. Odešla jsem raději do propagace. Tam jsme napínali a natírali plátna, psali malštokem všelijaká hesla a také pracně připravovali panely pro expozice výstav. Ani u toho jsem dlouho nezůstala. Odešla jsem do Nového Jičína, kde jsem v Okresním kulturním středisku pracovala jako metodička pro amatérské výtvarníky a fotografy, pořádala jsem výstavy a semináře. Do televize mi pomohla náhoda. Do herny očních lázní ve Štramberku, kde pracovala moje maminka, jsem dělala na zakázku paní doktorky Kahánkové velkou enkaustiku s pohádkovým motivem. Česká televize pak shodou okolností točila o očních lázních dokument. Redaktor, který tam byl, si všiml mé práce, maminka pro mne dostala kontakt na výtvarné oddělení České televize Ostrava. A tak jsem vzala kresby a šla se představit. Skromně jsem se ucházela o psaní titulků. Ale nakonec tehdejší šéf výtvarného oddělení Petr Gleich usoudil, že na titulky je mne škoda, že budu dělat kostýmy. Tak začala moje spolupráce s Českou televizí Ostrava.

Neumím si moc představit nezkušenou kostýmní výtvarnici ve výtvarném oddělení Československé televize Ostrava v roce 1981…

Nějaké povědomí jsem o tomto oboru snad měla a nové zkušenosti ve studiu Ostrava jsem získávala velmi pozvolna. Dokonce jsem u dobového seriálu Stavy rachotí, který režíroval ostravský režisér Alois Müller, asistovala zkušenější kolegyni z Prahy Heleně Dubové. Pamatuji si, že mým prvním samostatným televizním počinem byl film Podzimní řeka režiséra Oty Kovala, kde hlavní roli hrála Jitka Smutná.

Jak tehdy vznikaly nové inscenace?

Nepamatuji si, že by se pracovalo tak hekticky jak dnes. Na konci každého roku už byl přesný dramaturgický plán na další rok. Když jsem dostala nový scénář televizní inscenace nebo filmu, který jsem měla okostýmovat, tak důležitá byla první schůzka štábu, takzvaná explikace, kde jsme se dozvěděli představu režiséra a dramaturga. Musela jsem se domluvit na výtvarné koncepci s architektem a kameramanem. Bylo důležité, což je samozřejmě i dnes, aby koncepce všech výpravných složek byla jednotná. Za krátkou dobu pak následovala schvalovačka už hotových návrhů kostýmů a scény. A pak se v mém případě shánělo, nakupovalo, šilo…, i když daleko méně než dnes. Šéfová kostymérek mne pořád nutila vytahovat staré věci z fundusu, což nebylo tak úplně od věci, protože jsme stále točili dělnická témata. Montérky jsem kreslila jako na běžícím pásu. Herečky, které hrály pořád dokola manželky havířů, chtěly být aspoň v té kuchyni trochu hezké, tak to byly někdy boje. Ne všechno bylo špatné, samozřejmě. Dělali jsme také pohádky a krásné dobové inscenace.

V roce 1992 jste z televize odešla na volnou nohu. Kam vás to táhlo?

Už před revolucí se stávalo, že bývalo málo práce. Jsem docela pracovitý typ, nebavilo mne chodit si do práce poklábosit. A pak, chtěla jsem dělat všechno možné, rozšířit si obzory. A tak jsem najednou mohla navrhovat kostýmy i do divadel, navrhovat pletenou módu pro jednu ostravskou firmu, uvažovala jsem i o soukromé šicí firmě… Pak ale začaly hojně přicházet televizní a filmové nabídky, a já si uvědomila, že profese kostýmní výtvarnice je to, co mne baví a zajímá ze všeho nejvíce.

Když děláte novou inscenaci nebo filmu, znáte předem obsazení? Navrhujete kostým pro konkrétního člověka?

To je samozřejmě ideální. Bez toho, aniž bych znala typologii člověka, který ten kostým bude nosit, se mi to dělá špatně. Někdy se to ví dopředu, ale často se to mění, protože herec roli odřekne a podobně. Důležité je to hlavně u civilek – tedy věcí ze současnosti. Současná móda má široký záběr, herec nemusí být prvoplánově oblečený, může mít na sobě cokoliv a nemusí to vypovídat nic o jeho charakteru. Hlavní hrdina je třeba geniální, ale je to špindíra, nebo je to vrah, ale je velmi elegantní a nikdo by to do něho neřekl. U pohádek, tam je to jasně dané - anděl je anděl, čert je čert.

Necháte si do kostýmů mluvit herci?

Na první kostýmní zkoušce vždy ukážu hercům své návrhy a proberu to s nimi. U pohádek a dobovek mi do toho herci tolik nemluví, pokorně se podřídí mému výtvarného návrhu. Kdežto u věcí ze současnosti, kde je ona široká škála možností, každý, byť možná podvědomě, trochu projektuje do kostýmů svůj osobní vkus a názor. Ráda v maličkostech vyhovím, protože chci, aby se herec v kostýmu cítil dobře. Svým kostýmem ale především sloužím příběhu, postavě, jejímu charakteru a celkovému vyznění díla.

Jakou dobu navrhujete nejraději?

Těžká a krásná je renesance, také gotika. Z modernější doby mám moc ráda dvacátá a třicátá léta - první republiku. Ale také secese je krásná.

Na čem pracujete teď?

Mám rozkreslenou jednu pohádku, taky čekám, jak dopadnou některé projekty. Doba je hektická a v naší branži není skoro nic jisté.