Už jsem jim odpustil, říká Lubomír Sazeček, unesený před třiceti lety v Angole

Brno - Už třicet let se mu právě v těchto dnech vybavují stejné vzpomínky. Vrací se v nich do angolského Alto Catumbela. 12. března 1983 brzy ráno Lubomíra Sazečka ještě s dalšími 65 lidmi z tehdejšího Československa uneslo v Africe asi tisíc vojáků povstaleckého hnutí Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA). Tito lidé – dvacet osm odborníků, jejich manželky a děti – se tak stali nechtěně součástí boje mezi těmi, kteří byli tehdy v Angole u moci, a těmi, kteří o ni usilovali. Příliš je nezajímalo, že obyčejní Čechoslováci jen přijeli do Angoly rozjet výrobu v papírenském závodě a místní celulózce.

„Politika je stejná asi všude na světě. Jen dnes s odstupem let si asi jako jeden z mála unesených říkám, že jsme tehdy možná nestáli na té správné straně. Nedá se jednoznačně říci, že představitelé únosců z UNITA byli ti zlí. Svět není možné podle mého názoru vidět černobíle, jak na něj hledí většina lidí,“ říká dnes třiašedesátiletý Lubomír Sazeček.

Myslíte tedy, že to nebyl zlý čin? Unesli přece ženy a děti…
Z tohoto pohledu to samozřejmě špatný čin byl. Jen nevím, jestli ty motivy nebo důvody byly špatné. Po čas celého únosu se k nám ale chovali slušně. Zacházeli s námi mnohem lépe než s vlastními lidmi, kteří měli například mnohem méně jídla než my. Nosili nemohoucí na nosítkách, stejně jako děti, které nemohly stačit kroku dospělých.

Takže je dnes trochu litujete?
Určitě jsem jim odpustil. Když jsem se totiž probíral našimi archivy a před pár lety se při natáčení dokumentu do Afriky vrátil, zjistil jsem, jak moc jsme byli lhostejní tehdejší spřátelené angolské vládě, kterou představitelé Československa žádali o pomoc. Pomohlo přitom až to, když se spojili přímo s našimi únosci z UNITA, s nimiž zpočátku jednat nechtěli. Do hry tehdy vstoupil belgický novinář a spisovatel Jean Wolf, který přiměl obě strany, aby spolu začaly jednat. Domnívám se, že tento člověk se zasloužil o naše propuštění nejvíc.

Lubomír Sazeček (* 1950) byl jako český expert v papírenském průmyslu v roce 1981 delegován do papírny v Alto Catumbela ve „spřátelené socialistické Angole“. Obec byla 12. 3. 1983 přepadena protivládními jednotkami UNITA a všichni Čechoslováci (28 techniků, 1 lékařka, 2 zdravotní sestry, 14 manželek odborníků a 21 dětí) byli vzati do zajetí. Potom museli absolvovat 1 320 km dlouhý pochod přes sedm provincií a následně byli dopraveni na hlavní základnu UNITA. Po 110 dnech propustili děti, ženy a sedm nemocných mužů. Zbývajících 20 unesených povstaleckým hnutím Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA) muselo na své propuštění celý rok čekat. Do tehdejšího Československa dorazili 23. června 1984. Události popsal Lubomír Sazeček v sérii svých knih Zajati v Angole.


Říkal jste, že se Vám už léta touto dobou vrací smíšené pocity. Jste přitom jeden z mála unesených, který se ze svých zážitků skutečně vypovídal ve svých knihách. Jak na to vzpomínají ostatní?
Většina své vzpomínky raději vytěsnila. Chápu to, každý jsme jiný. Hlavně ti, kteří tam byli i s dětmi, raději zapomněli a nevzpomínají. Jedenáct lidí už ani vzpomínat nemůže, už nežijí.

Všichni jste se dostali do velmi extrémní situace. Projevovala se na chování unesených?
Myslím si, že nejlépe to nesly malé děti, které si vážnost naší situace neuvědomovaly a braly to možná spíše jako dobrodružství. Velmi těžké to bylo pro ženy, z nichž mnohé to psychicky často nezvládaly. Musím ale říct, že k celé situaci přistupovaly s daleko větší pokorou než muži. Jaroslav Navrátil, který podlehl strachu, beznaději a stresu už na začátku celého vysilujícího pochodu, nakonec cestu nevydržel. Byl zesláblý, nemohl vůbec konzumovat kukuřičnou kaši a den před svou smrtí podle svých slov spadl z nosítek. Dodnes nevíme, na co zemřel, ale myslím si, že to bylo v důsledku oslabení organismu a zranění hlavy. Už den před smrtí totiž nemohl nic jíst a bylo mu zle. Pak upadl do bezvědomí a zemřel. To nás poznamenalo všechny. Celou dobu se přitom u lidí, kteří byli z různých koutů Československa, projevovaly jejich vlastnosti, které nebyly v běžném životě tak vidět. Když třeba táta snědl synovi jeho příděl jídla, bylo to moc zlé. Museli jsme proto vymyslet i vlastní systém přidělování jídla, na což Angolané nevěřícně hleděli. Museli jsme se naučit, aspoň pokud to šlo, držet pohromadě. A snažit se vydržet. Občas mi někdo říká, proč jsem právě projevy unesených hlouběji nepopsal ve svých knihách. Já na to ale říkám, že nechci nikomu sahat do svědomí, lidé mají právo na slabost.

V Angole se hned po získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975 rozhořela občanská válka mezi marxistickým Lidovým hnutím za osvobození Angoly (MPLA), které podporoval socialistický blok (včetně Kuby), a povstaleckým hnutím Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA), který se opíral o podporu Západu (a vojenských jednotek Jihoafrické republiky a Zairu). Boje ale pokračovaly a v roce 1999 musel generální tajemník OSN prohlásit mírový proces za neúspěšný. 22. února 2002 byl Jonas Savimbi, vůdce UNITA, zastřelen a mezi frakcemi byl uzavřen klid zbraní. Hnutí UNITA se vzdalo ozbrojené činnosti. Počátek tohoto boje má však kořeny již v době protikoloniálního zápasu, během čtrnáctileté guerillové války, kdy existovaly tři frakce odboje (MPLA, UNITA a FNLA).


Když jste se před několika lety do Afriky vrátil, co Vás tam čekalo?
Papírenský podnik, který nikdy nezačal fungovat, už je to vlastně jen ruina. Pořád stejnou bídu. Ale také ty, kteří na nás vzpomínají v dobrém. Ve filmu režiséra Mančušky je to vidět.

Afriky se už asi v sobě nezbavíte…
Založil jsem na sociální síti Facebook stránku s názvem Přátelé Alto Catumbela, na kterou chodí lidé z celého světa. I Portugalci, kteří situaci v Angole v osmdesátých letech zažili. Jeden z nich mi napsal, že se musí do Afriky vrátit, aby v sobě zabil vzpomínky. Mám to podobně.