„Citový vztah mezi muži je dnes tabu,“ říká Stanislav Komárek

Mužnost podle mnohých prochází proměnou či dokonce krizí, typické a po tisíciletí vyzdvihované mužské přednosti totiž nenacházejí v současném světě uplatnění. Obranu rodu jsme svěřili do rukou státu a loví se vlastně jen pro zábavu, důstojné náhradní mužské role ale nevznikly. Maskulinitě v jedenadvacátém století se v knize Muž jako evoluční inovace věnuje filozof a biolog Stanislav Komárek, host Petra Viziny v pořadu Před půlnocí z 6. března. 

Při četbě vaší knihy mé oko zálibně spočinulo na slově „paotázka“, které používáte při kritice médií. Čili otázka, která ani není otázkou. Co to vlastně paotázka je?
Paotázka se od otázky, která je nějak smysluplná, liší tím, že se ptá na nějaký velký globální souhrn a že na ni není jednoznačná odpověď. Může to být třeba otázka, zda je globalizace dobře nebo zle. Odpovědí je nanejvýš, jak na co. Pokud chceme podporovat lokální řemesla, je to zle, pokud chceme jet do Mosambiku, je to dobře, protože jinak bychom se tam těžko kdy dostali. Podobně otázka, zda je člověk primárně agresivní, nebo primárně mírumilovný. Odpověď je zase, jak kdy a jak který. Když na tyto velké otázky dáme odpověď, tak si vlastně předprogramujeme, co budeme dál dělat. Jestliže odpovíme, že člověk je bytostně mírumilovný, bude jinak vypadat armáda, školství, média. A když si odpovíme opačně, celá situace se změní.
Opakem velkých pravd, které zjišťujeme paotázkami, je jiná velká pravda. Opakem malých pravd, které zjišťujeme normálními otázkami jako třeba, kde žije klokan, je omyl.

Čím je pro vás maskulinita tak silné téma, že jste jí věnoval celou knihu esejí?
Koneckonců patřím k příslušné polovině lidstva, kterou to zajímá, to už by samo o sobě bylo dost čtenářů. A potom, maskulinita je určitým způsobem v proměně, někteří dokonce přímo tvrdí, že je v krizi. Ale to, co chápeme jako krizi, je vždy začátek k novému východisku. Římská říše byla dlouho v krizi a nakonec se rozpadla a vzniklo zase něco dalšího – dodnes tam máme Itálii, víme, kde bylo Forum Romanum, můj diplom je napsán v latině. Čili vždycky z toho něco zbude a nějak se transformuje.
Když jsem na jednom večírku vypustil jako kontrolní balonek informaci, že se chystám tuto knihu napsat, chytily se toho některé manželky mých kolegů a říkaly, ano, ano, ta maskulinita je fakt ve velké krizi, honem něco napiš, snad si to můj starej přečte. Takže pocit, že se s maskulinitou děje něco zvláštního, se vůbec neomezuje pouze na mužskou část populace, spíše naopak.

Maskulinita tedy prochází proměnou. Já v tom ale cítím podtext: tak už řekněte těm manželům, jak má vypadat a jak se má chovat správný chlap! Je to správně?
Mohlo by se to takto pociťovat, ale ta knížka samozřejmě není nějaký prvoplánový návod k mužství něco jako „Mužem snadno a rychle“ – přečteme si a napodobíme. Jistý problém představuje, že z části vrozená etologická výbava mužů nemá v dnešním světě žádné reálné uplatnění. Co je nám platno, že máme vyšší hladinu testosteronu a s tím související vyšší bojovnost a rvavost, když je velmi nepravděpodobné, že na cestě domů potkám medvěda, jehož bude nutno zneškodnit.
Obrana manželky, dětí, rodiny, kmene, státu je dnes vlastně celá vyřešená. Žijeme v nejbezpečnější době ze všech a všechno, co jsme dělali v minulosti, je nějakým způsobem pasé. A teď je otázka, kde jsou za to ty náhrady a zda není mužská část populace zbytná.

Jak jste si na tu poslední otázku odpověděl? Je, nebo není mužská populace zbytná?
Domnívám se, že by to bylo škoda, podobně zbytný je určitě Památník národního písemnictví nebo Boubínský prales. Kromě chleba a vody je ostatně zbytné skoro všechno.

Často se fyzicky neatraktivní a pro reprodukci nevhodný muž stává pro ženy atraktivní svými vyjadřovacími a intelektuálními schopnostmi – prostě je ukecá. Je dnešní schopnost se vyjádřit, a tak obsadit prostor svým egem, analogická k tomu, že si dříve muž musel sjednat pořádek fyzičtěji?
Je. Ovšem vtipní vypravěči byli doceňováni, předpokládám, i v hlubokém paleolitu. Umím si představit, že ten z lovců, který uměl u ohniště nejlépe líčit, jak bodl jeskynního medvěda oštěpem, sklízel větší vavříny, než ten, kdo ulovil dvacet medvědů, ale u ohniště seděl jako pecka. Lidský evoluční úspěch totiž nestojí jen na fyzické síle (koneckonců ti medvědi měli odnepaměti větší sílu než my, ale i na inteligenci.

Zajímalo by mě, zda je tato anomálie vlastní pouze lidskému druhu, anebo jestli má i jiný živočišný druh podobnou strategii. Třeba pěvušky tolerují slabé samce, ale jen kvůli tomu, že jeden by „uživit rodinu“ nezvládl?
U zvířat je spousta různých životních strategií, které s přežíváním úplně nesouvisí. Vezměme si třeba rajky, na rozdíl od jiných ptáků samečkové s rodinou vůbec nepomáhají – nesedí na vajíčkách, nepomáhají krmit mláďata. Celý jejich život se vlastně vyčerpává v tom, že individuálně i kolektivně tokají – rajčí samec ráno odlétne na strom, z něhož se svými kolegy otrhal listí, a spolu s dalšími čtyřiceti nebo padesáti samečky se celý den různě natřásá (toká) a je celkem jedno, jestli je nějaká samička přítomna. Je to vlastně soutěž mezi samečky. Na různých konferencích a sympoziích si vždycky říkám, že my lidé z toho máme víc. U kongresu si lze snad ještě myslet, že jsou k něčemu praktickému dobré, ale u ozdobného peří to lze stěží. Přesto to nějakým způsobem, aspoň na Papui Nové Guineji, funguje.
Existují i rafinovanější věci. Australští ptáci lemčíci staví pro tokání jakási loubí z chrastí a zdobí je kamínky, ulitami, ale i čerstvými květinami. Dokonce je vymalovávají, k čemuž používají bobule podobné našim borůvkám. Malým štětečkem pak nanášejí barevný obsah bobule na vnitřní stranu. Jinak se nevěnují ničemu jinému, nestaví žádná hnízda, koneckonců neměli ani kdy. Samičky pak naprosto fascinované vcházejí do těchto objektů a „podléhají“ samečkům.  

Myslíte si, že by lidstvu v jeho dospívání mohla pomoci nějaká další světová válka, ve které by se mohli muži dostatečně mužně realizovat?
Obávám se, že ne. Stejnou otázku si mnozí kladli už v roce 1913 a těch, kteří na ni odpovídali kladně, bylo relativně dost. Věřilo se, že válka bude krátká, pročistí ovzduší a zase dojde k obnově evropského míru a prosperity. Jak to dopadlo, je obecně známo. Dvě světové války pohřbily obraz muže jako válečníka. Ten se maximálně může udržovat v kreslených seriálech, ale v reálu se těžko budete chlubit, kolik jste postřelil nepřátel. Prestiž armády tedy soustavně klesá a limitně se blíží nule.

Plyne z toho, že necítíme ohrožení?
Jednak. A jednak jsou tu pohyby toho, čemu se někdy říká Zeitgeist, Duch doby. Byly některé společnosti, které by bývaly obranu potřebovaly, ale byly spíše mírumilovné. A naopak byly společnosti, které si vedením války velmi ublížily, a přesto se na ni aktivně chystaly. Mnoho civilizací si vlastním přičiněním aktivně kope hrob.

Často vedete vtipnou polemiku s akademickým světem. Gender například jako vědecký obor přepisujete foneticky „džendr“ a zdá se mi, že tím naznačujete určitý odstup od tohoto oboru, který je vlastně nezpochybňovaný. Rozumím vám správně?
Rád přepisuji i jiná anglická slova. Píšu například obvykle „kompjúterská“ nebo „jů“, ostatně „fotbal“ píšeme také jinak než Anglosasové. A tím, že gender pro mě není plnohodnotný akademický obor, jsem se nikdy netajil. Trochu to připomíná, dejme tomu, lysenkovskou biologii.

Jiří X. Doležal se vás prostřednictvím internetu ptá: „Pane profesore, nejsou pudy lovce a sběrače dostatečně sublimovány bojem o kariéru a ve volném čase sběratelstvím“?
Zase je na to odpověď: jak kdy a jak v kterém případě. Jsme těsně na hraně paotázky. Jedná se v podstatě o to, že v některých případech určitě ano – člověk může sbírat medaile stejně dobře jako preparované hlavy ubitých nepřátel. Na druhé straně po reálném nebezpečí toužíme, ovšem s tím, aby to nakonec dobře dopadlo. Třeba bungee-jumping. Sám bych k ničemu podobnému neměl jak odvahu, tak chuť, připadá mi to jako provokace osudu. A těm, kdo tak rádi činí, bych doporučoval občas ten gumový úvazek naříznout do půli jeho šíře. Pak by se teprve ukázalo, kdo si skutečně troufne, a těm bych dával velký věnec.

Přičítáte důležitost tomu, jak maskulinitu představují veřejně známé osobnosti, které jsou určitým způsobem klíčové a ke kterým lidé vzhlížejí, ať chtějí nebo nechtějí?
Ach jo, to by to s maskulinitou vypadalo ještě hůře, než to s ní vypadá. Každá doba má nějakou představu o tom, jak by měl správný muž fungovat. Hrdina romantických románů slzel na každé druhé stránce, přátelům posílal prameny vousů a vlasů na památku. Naopak muž druhé poloviny devatenáctého století měl pokud možno velký plnovous á la Karel Marx, Charles Darwin nebo třeba Jan Neruda a typický hrdina byl inženýr ala romány Julese Vernea. Když vidíme portrétní obrazy z pozdní antiky, pánové mají nakadeřené vlasy, evidentně namalované oči a jistě byli i velmi naparfémovaní. A v jiných dobách se zase soudilo, že parfémem muže je střelný prach a tabák. Takže tohle je velmi plastické.

Na jednom internetovém serveru mě zaujala zpráva, že se chystá český překlad pohádky pro děti o dvou princích, kteří se do sebe zamilovali. Jak tuto zprávu čtete coby filozof a biolog?
Společnost, která umožňuje registrované partnerství, ho záhy začne umožňovat i v pohádkách. To je pochopitelná věc. Nemyslím si, že by to dětem ubližovalo. V pohádkách jsou mnohem drsnější věci. Koneckonců jistá část mé knihy je o mezimužských citových vazbách, které jsou nejtabuizovanějším tématem přítomné doby.

Přitom je máme i v Bibli, vztah krále Davida a Jonaty je až téměř milenecký. Čili to není nic nového…
Pochopitelně není. Na úsvitu lidské evoluce došlo k zvláštnímu zlepšení, které u jiných primátů nevidíme. Emoční vazby u lidí mezi příslušníky mužské části tlupy umožňovaly třeba kolektivní lov a kolektivní válku. Odlehčím-li to, tak když vidím, že se nosorožec chystá rozdupat mého dobrého kamaráda Lojzu, s kterým jsem zažil iniciační rituály, musím vzít okamžitě oštěp a bodnout. Když začnu přemítat, co získám tím, když Lojza nebude, nosorožec ho rozdupe, ale za dvě vteřiny rozdupe i mě. Kdyby tam byly pouze vztahy konkurence, není jakákoliv kolektivní akce možná.
Jedním z problémů současného světa pro tradiční maskulinitu možná je, že na kolektivní válčení či lovení není prostor. Loví se patentní kulovnicí se zaměřovačem, to zvládne každý sám, a války naštěstí taky vymizely, takže jaká kooperace. Pak už zbývá model á la americká banka, kde je mezi všemi členy banky (tedy i těmi mužskými) pouze stav kompetice a je to takové poměrně smutné.
Po freudovském posunu si také představujeme každý citový vztah nutně jako sexuální ať už zjevně nebo krypticky. Freud byl jistě významný myslitel, ale je mnoho případů, na které to nesedí: babička Boženy Němcové jde s malou Barunkou Ratibořickým údolím, trhají si květinky a mají se rády. Je to z hlediska té holčičky opravdu lesbická gerontofilie? A když babička zemře a holčička po ní smutní, tak to už by byla lesbická gerontofilní nekrofilie. S takovou holčičkou by si asi málokdo s chutí hrál. Ale takhle to asi nebude.
Dnes si mnohem snáze představujeme homosexuální vztahy mezi muži nežli nějakou citovou vazbu, která tam toto třeba nemá nebo jen nějak okrajově, v náznaku. Jde možná o jedno ze stěžejních tabuizovaných témat současného světa.

Často naznačujete, že naše uvažování a debaty v médiích nebo na akademické půdě nejsou zcela svobodné. Říkáte, že staré stereotypy jsme v hledání svobody nahradili novými a že nejsme úplně svobodní. Jedno tabu jste jmenoval, jaká jsou ta další?
Třeba existence rozdílů mezi lidmi. Lidé jsou nejvariabilnější živočišný druh, jsou velmi rozdílní, ale jakkoliv to připomenout je neobyčejným způsobem nesalónní. A takových témat je strašná spousta. Jistě, když řeknete něco, co není v proudnicích doby, nepřijdou vzápětí biřicové a neodtáhnou vás v železech. Vždy však existuje dostatek strážců pravd, kteří vás ihned promptně ukřičí.

Narážíte tedy na spojení jazyka a moci, na to orwellovské téma. Na základě vašeho nedávného příspěvku pro Hospodářské noviny jsem si říkal, že působíte jako hlas volající na poušti. Říkáte tam, že naše společnost je možná změkčilá, není správně zacílená. Svůj komentář končíte takto: „Neustále se bojíme toho, jak dojdou vnější zdroje, řekněme ropa či zemní plyn. Obávám se, že spíše už docházejí “vnitřní zdroje„, zatímco nafty je ještě relativní dostatek. Démoni v lidech, zapřažení do pluhů ekonomického systému, doposud spíše mlčeli a spořádaně orali ve své brázdě…“
Připadáte si jako hlas volající na poušti? Jako člověk prorockého druhu, který ostatní varuje?
Jsem univerzitní kantor, nikoliv prorok, a za to jsem placen. Ale co je koneckonců jedinou úlohou intelektuála, než připomínat věci, které hrozí upadnout do zapomnění. Ostatně i některé nápisy na veřejných místech jsou tohoto typu. Není třeba psát na Letenskou pláň velkými písmeny „Obohacujte se!“. To dělá každý. Ale dejme tomu „Přispějte na ten či onen chvalitebný účel“ se tam už psát musí, protože to by v zapomenutí přijít mohlo. Takže chcete-li tomu říkat „hlas volajícího na poušti“, proč ne. Ale je to v podstatě snaha připomínat tu část pravdy (pravda se vždy skládá ze dvou polopravd jako přímka z dvou polopřímek), která momentálně hrozí upadnout v zapomnění.

V jedné z kapitol vaší knihy používáte obrat „bytí v plnosti“. Říkáte, že bytí v plnosti (stav, kdy je lidský potenciál rozvinutý do své plnosti) jinak používá neodarwinista, jinak teolog, jinak filozof. Jak si ho představujete vy?
Řekl bych to tak nějak obecně. Za šťastný nebo zdařilý život lze označit ten, kdy se uskuteční co nejvíce schopností skrytých v jedinci. Je nutno říci, že některé tyto schopnosti nejsou příliš pěkné a neměly by se nechat rozkošatit. Naopak schopnosti „civilizacetvorné“ nebo obecně únosné by se měly rozvinout co nejvíce. Je to samozřejmě trend, který jde naprosto proti současnému trendu specializace a k vytváření toho, čemu se německy hezky říkalo „Fachidioterei“. Společnost, která je takto komplexní, jistě vyžaduje, a možná z větší části, lidi specializované na nějaký úplně malinký úsek. Ale domnívám se, že by měli být, byť v menším množství, i jedinci, kteří se nějak snaží zahlédnout přes všechnu houšť jednotlivých stromů celý les.

(redakčně kráceno)