Vznik Pražského hradu

Snad každý zná pověst o kněžně Libuši a její vizi města, jehož sláva hvězd se dotýkati bude, a automaticky považuje Přemyslovce za zakladatele Prahy, respektive Pražského hradu. Historické prameny a archologické nálezy ovšem dokazují lidské osídlení už v pravěku. Příchod Slovanů je spojen s dobou raného středověku, s přelomem 9. a 10. století se za vlády Přemyslovců stává Praha ústředním mocenským centrem a sídlem panovníka. A tak je tomu s malými přestávkami de facto do dnešních dnů. 

O dějinách Pražského hradu hovořili v Historii.cs z 19. ledna archeolog Zdeněk Dragoun z Národního památkového ústavu, archeolog Jan Frolík Archeologický ústav Akademie věd ČR a historik Josef Žemlička z Historického ústavu Akademie věd ČR.

Přišla vnučka praotce Čecha, kněžna Libuše, pramáti rodu Přemyslovců, měla zjevení, pravděpodobně na Vyšehradě, a řekla, že vidí město veliké, jehož sláva hvězd se dotýkati bude. Potom našli pána, jak tesal práh, a město pojmenovali Praha. Skutečně Prahu a Pražský hrad vytvořili Slované, potažmo Přemyslovci?
Žemlička: Slované a Přemyslovci, s tím můžeme souhlasit. S Libuší i s tím jejím věštěním je to komplikovanější, protože Kosmas do svého vyprávění zabudoval několik hádanek. U Jiráska čteme, že se Libuše měla věštit na Vyšehradě a měla vizi města. Jenže v originále Kosmova textu je „urbem conspicio“ – „město vidím“ a Kosmas to psal na počátku 12. století, a to města ještě nebyla. Pojmem „civitas urbs“ se označovaly výlučně hrady. Takže ty překlady jsou víceméně mylné. Nikoli „město vidím veliké“, ale „hrad vidím veliký“, a to je ta Praha.
Jestli to věštila z Vyšehradu, nevíme. Podle dalšího vyprávění Kosmova byl Vyšehrad vystavěn až po Libušině smrti. Začala se odehrávat dívčí válka, dívky se opevnily na Děvíně a muži si měli postavit hrad Vyšehrad. Kosmas dokonce říká, že byl postaven v houští, v chrastí, a tak se zval Chrasten. Takže to nevychází časově.
Navíc v Kosmasem popisovaném proroctví Libuše podotýká, že Praha měla být třicet honů „de ista villas“ – „od této vesnice“. Libuše tedy měla být v jakési vesnici, nikoli na Vyšehradu.

Dragoun: Když to podle Kosmy nebylo na Vyšehradě, který vznikl až později, člověka napadne, že to mohlo být na Libušíně (hradisko Libušín u Kladna), kde jinde. Ale to by zase neodpovídalo té vzdálenosti třiceti honů. Za prvé to bylo více. A za druhé archeologický výzkum na Libušíně zjistil, že je mladší než Pražský hrad.

Frolík: Vysvětlení by se dalo najít v tom, že když to Kosmas psal, musel vybrat důležité, významné místo, z kterého se Pražský hrad zakládal. Pražský hrad sám o sobě to logicky být nemohl, a co se v tehdejší Praze nabízelo? Jedině Vyšehrad.

Jak je to tedy s Pražským hradem? Kdy vznikl a kdo ho založil?
Frolík: Kdo ho přesně založil, nevíme. Archeologie se těžko dopátrává jednotlivých osob. Faktem je, že na místě, kde je dnes Pražský hrad, bydleli naši slovanští předkové už od 8. století. A během 9. století tam vzniklo a vyvíjelo se něco jako jakési ústředí. Přemyslovci ale Pražský hrad nezaložili, zmocnili se ho, ale komu ho zabrali, to my nevíme.

Dragoun: Podle archeologických nálezů lze však jednoznačně říct, že Vyšehrad je mladší než Pražský hrad.

Archeoložka Ivana Boháčová, Archeologický ústav Akademie věd ČR:
Knížecí sídlo na Pražském hradě bylo založeno na ostrohu, který vybíhá z pražské plošiny. V historické literatuře, která se týká počátků Pražského hradu, se velice často setkáváme s termínem pahorek Žiži. Historie se někdy pokouší tento název spojovat s potenciálními pohanskými rituály, které zde mohly probíhat v úplně nejstarších dobách, ještě před vznikem křesťanského Pražského hradu. Někdy je toto místo spojováno s knížecím stolcem, který stál někde v nejvyšší části Pražského hradu. Archeologie však k těmto tématům příliš nepřináší. V každém případě můžeme říct, že nejvyšší místo této části Pražského hradu, tedy jeho historického jádra, se nalézá na místě katedrály svatého Víta.

Žemlička: Jsou úvahy, že tam stál prastarý knížecí stolec. Přemyslovci by se ho podle jistých hypotéz měli zmocnit tím, že to ohradili, tak si ho „privatizovali“ – stali se pány knížecího stolce –, a tudíž vypekli ostatní knížata, která v té době v české kotlině pobývala.

Frolík: A jsme zase u toho – opevnění sice známe, ale bohužel nemáme ten kámen.

Ten stolec je mýtus, nebo je to pravda?
Žemlčka: Ne, stolec je pravda, je doložen u Kosmy. Když byl zvolen kníže, inaugurace se musela odehrát na tom stolci, tam byl slavnostně posazen, nastolen. Proto stolec – nastolování. Tento ritus byl změněn s dobou královskou. Král pochopitelně nemohl být posazován na nějaký stolec, ten už musel projít královskou korunovací. A zajímavé je, že to bylo asi nedaleko od toho původního stolce. Vlastně kontinuita místa.

Čili dřív tam nebyli ani Keltové ani Germáni, založili to Slované?
Frolík: Pozor, pravěké nálezy z areálu Pražského hradu máme. Asi 3.500 let před naším letopočtem je to kultura nálevkovitých pohárů. A pak asi 1.000 let před naším letopočtem je to kultura knovízská. Ovšem, co to na tom kopci bylo, je veliká otázka. Osobně bych se přikláněl k tomu, že šlo o hradiště, které je ale pozdějšími zásahy natolik zdecimováno, že z něj známe jenom útržky. Z prostoru Pražského hradu máme také nálezy z doby římské a z období, kdy tady byli Germáni. Jsou to zatím jednotlivosti, které neumíme s ničím spojit, ale u některých jsme si jisti, že se tam nedostaly později jako nějaká kuriozita.

Žemlička: Charakter terénu v dobách, o kterých mluvíme, byl úplně jiný než dnes. Terén byl velice rozbrázděný, byly tam strže a rokle. Bylo to skalní bradlo, které mělo poměrně ostrý hřbet, nejpřístupnější asi stále od Pohořelce.

V.V. Štěch vypravuje (O Pražském hradě, 1967):
Je to zvláštní místo, skalnatý nepravidelný ostroh. Šlo by říct, že to vypadalo jako dnes Divoká Šárka, Šestákova skála. A zde najednou vznikl hrad, který proti všem zásadám hradu měl tři vchody. Z těch dva dodnes existují – na Staré zámecké schody a na Hradčanské náměstí. Ten, co vedl z Malé Strany, je dnes zazděn.
V podzemí Hradu jsou dodnes uschovány nejstarší doklady jeho vzniku. Příkopy, hliněné valy a palisády. A kdesi pod třetím hradním nádvořím pak také vznikl první kostel na Hradě pražském, který postavil Bořivoj.

Archeoložka Ivana Boháčová, Archeologický ústav Akademie věd ČR:
Třetím nádvořím probíhala jakási brázda, která patří k nejvýznamnějším morfologickým útvarům Pražského hradu, zřejmě o ní psal i Ibráhím Ibn Jákúb ve svém cestopise z 10. století. Tato brázda směřovala k rotundě svatého Víta a patrně jí protékal i pramen. Určité pozůstatky vody můžeme pod třetím nádvořím nalézt ještě dodnes. Pro archeologii to znamená, že v tomto prostoru bylo jakési místo, kde se dlouhodobě vytvářely kulturní vrstvy, které máme k výzkumu k dispozici. Podle autorů výzkumu z dvacátých let toto souvrství dosahovalo až čtrnácti metrů. Na ostatních částech Hradu kvůli erozi došlo ke zničení těchto vrstev. A zejména v jeho centrální části archeologie v podstatě poznatky již získat nemůže. 
Vrátit se do prostoru třetího nádvoří jsme měli po mnoha desetiletích koncem minulého století. S překvapením jsme zjistili, že můžeme velice dobře navázat na práci našich předchůdců. Nebýt jich neměla by Praha k dispozici nálezy dřeva z raného středověku. Jim se totiž podařilo přesvědčit tehdejší vládnoucí garnituru a odbornou veřejnost, aby tento areál zůstal zachován pro budoucnost. Díky dřevům, která zde byla zachována, máme k dispozici nejen nestandardní křivku pro dub pro české prostředí, ale i další poznatky.
Můžeme přesněji datovat vznik jednotlivých fází opevnění. Z hlediska běžného sídlení je zde také unikátní objekt, a to srub, který zůstal dochován pod dlažbou nádvoří a který můžeme prostřednictvím dendrochronologie datovat do období kolem poloviny 10. století. V evropském prostředí se jedná o naprostou raritu; tam, kde se staví touto technikou, se sruby tohoto stáří nedochovaly. Tento objekt lze rekonstruovat a poskytuje různé detaily. Dokonce máme k dispozici informace o stravě našich předchůdců – našly se zde pozůstatky fíků, vinné révy a podobných poživatin, tudíž můžeme dál předpokládat, že v tomto obydlí bydlel někdo blízký knížecí rodině.

Bylo dřív podhradí, nebo hrad?
Dragoun: Pravěké nálezy známe i z podhradí, ale skladba je trochu jiná, troufám si říct, že v podhradí jsou dokonce početnější. A z doby římské známe z prostoru Malostranského náměstí významnější nálezy. A z dnešní velké Prahy, ale i z centra známe slovanské nálezy, které jsou rozhodně straší než z 9. století. Podle jedné interpretace byl dokonce v prostoru Malé Strany odkryt kultovní objekt, kde docházelo k nějakému obětování. Takže osídlení tam samozřejmě bylo a muselo se nějak potkávat. Ovšem až vyšší vývojový stupeň, kdy už hovoříme o hradě a podhradí, dává tyhle skupiny osídlení do souvislostí. Důležitou roli v tom nejspíše hraje umístění Prahy na obchodní stezce, což byl asi hlavní důvod, který vedl k následujícímu velkému rozmachu.

Žemlička: Byly tam totiž významné brody, které bylo možné nějakým způsobem překonávat.

Frolík: Nadto se z kopce, na kterém je Pražský hrad, dalo velice dobře kontrolovat okolí. A asi by chtělo doplnit, že to zřetelné rozdělení na hrad a podhradí je kolem roku 900.

Dragoun: Co se týče doby kolem roku 900, jde o poměrně překvapující archeologický nález, který je starý pár desítek let, kdy se na Malé Straně našly zbytky opevnění – to znamená, že podhradní osídlení bylo vymezeno, ohrazeno a opevněno. Zřejmě podhradní osídlení mělo svou váhu a důležitost.

Frolík: Tady se dá operovat oblíbenou zprávou Ibráhíma Ibn Jákúba zprávou, kterou znají všichni ze školních učebnic, že Praha je město menší, než jsou města v arabském světě, ale větší, než to, s čím se setkal ve slovanském prostředí. A že je z kamene a vápna, což zase nevíme, co tím myslel (možná Pražský hrad), a že tam chodí cizinci za obchodem.

Znamená to, že se tenkrát stavěly jenom dřevěné stavby? A že když to bylo z kamene a vápna, že to bylo nějak překvapivé?
Žemlička: Jsou úvahy, že Ibráhím měl na mysli Pražský hrad, který patrně měl v druhé polovině 10. století nějaké kamenné stavby.

Dragoun: Je otázka, jestli se to, co píše Ibráhím Ibn Jákúb, vztahuje opravdu jenom na hrad, protože existují různé redakce toho textu a v jedné z nich je, že je to Praha, která je postavena z kamene a vápna, a že v horní části má opevněný zámek. Takže záleží na překladu, interpretace rozhodně nejsou jednoznačné.

V. V. Štěch vypravuje (O řece a městě, 1967):
Nejsem filolog, ale osobně si vykládám jméno Praha z prahů, čili z hatí hozených do řeky, aby usnadnily přechod kupcům, kteří tudy šli na své dálkové cestě z jihu na sever, ze západu, z východu. Praha, „ta Praha“ jako „ta blata“, nikoli „místo vypražené“, poněvadž zde nebylo co vypražit. Vrbičky a troška rákosu, co tu rostla, ty jistě nemohly dát jméno tomuto místu.

A kdo tam první seděl coby doložitelný panovník? Byl to Bořivoj?
Žemlička: Ano, to byl Bořivoj. Popisuje to už Kristiánova legenda z konce 10. století. Mimochodem ta už také mluví o Libuši a o založení Prahy, ale Kristián ještě Libuši neznal jménem a mluví o jakési hadačce, která zkultivovala ten ničemný lid, přikázala mu založit Prahu a potom si vzala jakéhosi přemýšlivého muže, který se stal knížetem.

Je Bořivoj doložitelný? Nebo před ním ještě někdo mohl být?
Frolík: U Bořivoje je problém v tom, že on ze soudobých písemných pramenů doložen není. Asi první náš panovník, který je doložen, je Václav. A to ještě ani není jmenován. Ale na základě legend ludmilských, václavských a Kristiánovy o Bořivojovi nepochybujeme. Bořivoj je zajímavý tím, že to je jakási kometa – objevuje se v příběhu o tom, že byl pokřtěn na Velké Moravě, vrátil se, kdy tady začal zavádět „neslýchaný zákon křesťanství“, bylo proti němu povstání, které ho vyhnalo. On slíbil, že když se úspěšně vrátí, tak na místě, kde vzpoura vznikla, založí kostel ku cti Panny Marie. A to se povedlo, když ho založil na Pražském hradě, ale to je všechno. Nevíme, jak dlouho vládl, kdy zemřel, kde zemřel, kde byl pohřben.

Archeoložka Ivana Boháčová, Archeologický ústav Akademie věd ČR:
K jednomu z nejvýznamnějších objevů na Pražském hradě z hlediska archeologie došlo koncem 40. let. Tehdy doktor Borkovský, který působil na Pražském hradě dlouhodobě, objevil v prostoru mezi druhým a čtvrtým hradním nádvořím pozůstatky stavby, kterou ztotožnil s kostelem Panny Marie. Hledání tohoto kostela bylo dlouhodobou záležitostí. O jeho významu nemůže být pochyb, poněvadž je to první kostel, který byl založen v Praze. Byly k němu svolávány různé konference a podobně.
Problém byl v tom, že tento kostel se nenalézal přímo v historickém jádru Pražského hradu, ale v prostoru, který Borkovský nazval západním předhradím. O opevnění západního předhradí toho ale zatím známe velice málo. Poslední drobné nálezy nasvědčují, že se rozkládalo na ploše mnohem větší, což by odpovídalo topografii dalších známých center z té doby. Můžeme proto předpokládat, že kromě hradní akropole, která končila někde mezi druhým a třetím hradním nádvořím, tvořilo pražskou raně středověkou aglomeraci ještě hradčanské předhradí (západní předhradí), které zaujímalo nejen zbývající část dnešního Pražského hradu, ale i další prostor, který mohl zasahovat až do prostoru dnešního Loretánského náměstí. Pro celou tuto plochu totiž máme k dispozici doklady osídlení, které odpovídají v podstatě době vzniku Pražského hradu.

Není pravda, že se tam našly ostatky Bořivoje a jeho ženy?
Frolík: Hrob v podzemí dnešní katedrály, v interiéru rotundy svatého Víta, která je nejstarším předchůdcem, byl odkryt už v roce 1911, což nám dnes trošičku komplikuje situaci. Tehdy se nezaznamenávaly detaily nálezové situace tak, jak bychom to dnes chtěli. Nicméně se v záznamech podařilo dohledat, že v hrobovém zásypu byly jako příměs hrudky malty. Kde by se tam vzaly, kdyby to byl hrob Bořivoje? Proto je dnes tento hrob považován pravděpodobně za Boleslava I.

Čili ani nevíme, jestli Bořivoj je pochován?
Žemlička: Pochován jistě byl, ale nevíme kde.

Frolík: Máme ostatky jeho manželky Ludmily, které jsou od roku 925 v bazilice svatého Jiří.

Žemlička: A v kostelíku Panny Marie odpočívá zřejmě Spytihněv, syn Bořivojův, se svojí manželkou, o které zase vůbec nic nevíme.

Co to bylo tehdy panovník?
Žemlička: V těchto raných fázích znamenal panovník hodně. U nás měl titul knížete. A když si zase přečteme Kosmu, má to sice z biblické předlohy, ale asi to na tu dobu sedělo. Záleželo na konkrétní situaci, jak byl kníže zdatný, jaké měl kolem sebe lidi, jak si svoje práva uměl „vydupat“. Takže v těch dvou třech stoletích knížecí vlády vidíme opravdu silnou vládu, kdy silný kníže se svými velmoži „zametal“, a vidíme i opak, kdy si velmožové naopak ochočili knížete a on tancoval, jak si pískali. Říkám to zjednodušeně, ale takhle nějak to asi bylo.

A co byl poddaný v té době?
Žemlička: Lenní vztahy tady vůbec žádné nebyly a poddaní byla vrstva svobodných obyvatel země, v pramenech jsou označováni jako „rustici ducis“ – „knížecí sedláci“. A to byl svobodný lid, který nepodléhal nikomu jinému než knížeti a jeho orgánům. Kníže měl totiž pak svoje hrady po celých Čechách, kde měl svoje správce, úředníky, kteří to nějakým dirigovali a vybírali dávky, které šly na hrad a tak dále. A potom tady byla bezprávná vrstva, klidně řekněme otroci, i když měli názvy různé…

Slované, holubičí povahy, sloužili jako otroci?
Žemlička: Holubičí povahy moc nebyli, ale raná šlechta ještě nežila z velkých pozemkových majetků, jak to vidíme u šlechty 13. a 14. století, ale opírala se o to, že sloužila knížeti. A za tuto službu jim kníže dával úřady – podíly z knížecích důchodů, které byly knížecím jménem vymáhány i od svobodného obyvatelstva a všech, kteří na teritoriu toho „státu“ žili.

Dragoun: Jestliže padlo slovo otroci, rád bych připomněl, že obchod s otroky hrál důležitou roli už v 10. století ve vývoji Prahy. Ibráhím Ibn Jákúb zmiňuje, že v Praze bylo velké tržiště, kde se prodávali otroci. A podle některých historiků měl tento obchod takový rozsah, že rozkvět počínajícího českého státu souvisí právě s ním. Je samozřejmě otázkou diskuse, jak velký ten obchod byl. Jako archeolog s tím mám trošku problém. Kolega Třeštík říkal, že otroci by si zasloužili v Praze pomník, Neznámému otroku, tak jsem mu slíbil, že se o to postaráme, ale teprve až najdeme nějaký konkrétní doklad, třeba pouta, jho nebo něco takového. Při takhle velkém obratu bychom totiž předpokládali, že nějaký hmatatelný důkaz dříve nebo později objevíme. Zatím ho nemáme.

Aby nás zase někdo nepomlouval jako Čechy, že jsme prodávali otroky?
Frolík: To dělali všichni.

Žemlička: Původně velký obchod s otroky „západ – východ “ běžel po Dunaji. Ovšem když se v Panonské nížině usadili Maďaři, tato spojnice byla přerušena, takže se od Dunaje odklonila na sever na Prahu a odtud zase na Krakov, Vratislav a dále na Kyjevskou Rus až k Chazarům na Volze. Z tohoto posunutí mohla Praha velice těžit, a i když se to o sto let později vrátilo do starých kolejí, v Uhersku vzniká řádný křesťanský stát, obchod v Praze dále probíhá – Praze už punc obchodního centra zůstal.

Archeoložka Ivana Boháčová, Archeologický ústav Akademie věd ČR:
Archeologie již téměř sto let skládá jakousi mozaiku historie Pražského hradu. Třetí nádvoří je spjaté s mnoha nálezy. Jeden z nejvýznamnějších je nález hrobu bojovníka, ke kterému došlo ve 20. letech. Nález s takovouto výbavou, mečem, sekerou a dalšími věcmi, je v areálu Pražského hradu jediný. A je to také jediný nález, který můžeme datovat do středohradištního období. V té době totiž byla knížata již pochovávána vždy pochovávána do kostelů, zatímco běžné populaci bylo vyhrazeno místo zcela mimo osídlenou aglomeraci, v podstatě až za potokem Brusnice. Do osídlených ploch se pohřbívání přesouvá v daleko mladších obdobích, ovšem s výjimkou nejvyšších sociálních vrstev.

Jak se rozšiřovaly Hradčany, Pražský hrad? Bylo to automaticky, nebo skokově?
Frolík: Automaticky rozhodně ne. Je poměrně pozoruhodné, že Pražský hrad má od prvopočátku stále stejný rozsah. Někdy v devátém století vymezili přibližně šest hektarů, a tak je to dodnes. A i když říkáme Pražský hrad, jde vlastně o malé město. Souběžně s tím vznikalo předpolí na západní straně, Hradčany, a na jižní straně, Malá Strana. Postupně z toho vznikl jeden celek, který byl provázán ekonomicky i vztahově, a to je ta nejstarší Praha 9. až 11. století. Někdy v 11. a 12. století se to začíná přelévat – místo už nestačilo. Víme třeba z archeologických zpráv, že na Malé Straně byla zabahněná místa, a když nestačilo místo, začali se přesouvat na opačný břeh.

Čili to bylo Staré Město?
Žemlička: Název se potom přesouval.

Frolík: Ještě tomu napomohla jedna věc. Někdy kolem roku 990 vzniká na opačné straně kotliny Vyšehrad. Kdo ho postavil se neví, jednou z hypotéz je, že kolem roku 1000 český stát prožil velkou krizi a ztratil obrovská území v dnešním zahraničí, takže se sem vracely vojenské posádky, které bylo potřeba někde usídlit. Vznikl proto Vyšehrad a okolní ekonomické zázemí a obě osídlení, mezi kterými je asi čtyři pět kilometrů, se postupně začala propojovat – slévat. Ve 12. století už to byl jeden velký lívanec, který se ve 13. století postupně začal přeměňovat v jednotlivá vrcholně středověká města. Jako první to bylo Staré Město.

Žemlička: Do poloviny 12. století se to ovšem jmenovalo výlučně Pražský hrad, a když se mluvilo o podhradí, ať už na pravém nebo levém vltavském břehu, to už bylo suburbium, podhradí.

Dragoun: Ten vývoj je hrozně zajímavý. Praha byla ve vrcholném středověku souměstím samostatných (samosprávných) měst a mezi některými z nich vedly i hradby. Ve starších historických úvahách se téměř automaticky počítalo, že nejstarší část podhradí je na Starém Městě. Teprve archeologicky se dokázalo, že nejstarší část je pod hradem a byla nazvána suburbiem. Ve 30. letech 13. století došlo k ustanovení Starého Města pražského, které se jmenovalo jenom Civitas Pragensis, Město pražské. A část tohoto města se nazývala Nova civitas apud Sanctum Gallum neboli Nové Město u svatého Havla (dnes Havelská ulice). Havelské město bylo původně samostatné, ale s Civitas Pragensis velice brzo splynulo. Takže toto bylo město měst, ta Praha!
Když bylo v 50. letech přeměněno podhradní osídlení na Malé Straně opět ve zřejmě opevněné město pravidelného rozvrhu. Pojmenováno je Nova Civitas, Nové Město. A to se pak odlišovalo jako větší a menší město pražské. A pak přišel Karel IV. a založil Nové Město.

Frolík: Nové Město byl název i pro Hradčany. Aby se to nepletlo, bylo i Horní Město – nemá to nic společného s horníkem, bylo prostě na kopci.

Žemlička: Pro Pražský hrad se používal i název Hrad svatého Václava, ale pouze dvakrát.

Frolík: Abychom v tom měli ještě větší nepořádek, neměli bychom zapomínat, že i Vyšehrad po určitou dobu měl statut města.

A jak vůbec fungovaly Hradčany nebo Pražský hrad? Jako samostatný celek?
Frolík: Pražský hrad byl samostatný celek, měl svého purkrabího čili hradního správce. A k úřadu purkrabího bylo přiřazeno právě městečko Hradčany a také město Velvary, které je vzdálenější.
Jde o to, že v rámci Pražského hradu nemohly sídlit všechny instituce, pomocné síly, řemeslníci a zázemí, které bylo potřeba k provozu centrálního sídla státu, takže ti sídlili převážně na Hradčanech. Na konci středověku a začátku novověku, když se naši čelní šlechtici začali usazovat na Pražském hradě, už tam místo pro obyčejný lid nebylo, takže zesiluje osídlení na Hradčanech. Tam se to navíc komplikuje tím, že to posléze začala obsazovat církev, kanovníci a tak dál, kteří vytlačovali měšťany na dnešní Pohořelec.

Archeoložka Ivana Boháčová, Archeologický ústav Akademie věd ČR:
Třetí nádvoří patří k nejdůležitějším prostorům Pražského hradu. Zde totiž založil kníže Václav III. na Pražském hradě kostel, rotundu. Ta byla potom vystřídána další sakrální architekturou, například Spytihněvovou bazilikou.
Pražské biskupství bylo založeno již v roce 973. Nejstarší budovy neznáme, to až od fáze románské. V druhé polovině 20. století archeologie zjistila, že skrývá ve svých nejstarších částech naprosto unikátní stavbu, o které jsme neměli doposud tušení. Jde o nejstarší profánní stavbu na Pražském hradě, která byla stavěna z velkých kvádrů spojovaných pouze hliněným pojivem. Stavbu tohoto typu tady vlastně nemáme, všechny ostatní jsou sakrální a jsou stavěny jiným způsobem. Datování té profánní stavby ale neznáme. Nemůžeme také vyloučit, že byl Biskupský palác původně dřevěný, ale na tyto otázky už archeologie odpovědět nemůže.

Frolík: Před třemi lety jsme měli možnost nahlédnout pod podlahu Vladislavského sálu, kde se v suchých klenebních zásypech zachovaly věci z papíru, z kůže a tak dále, které jinde nemáme. Je tam obrovské množství nálezů paleobotanických – něco tam jedli a něco ztratili nebo zahodili. Ukazuje to, že Pražský hrad byl centrem, kam přicházely inovace, které se posléze šířily jinam. Z Pražského hradu máme první pistácie, nejstarší olivy, nejstarší kávu a vůbec první burské oříšky v celé Evropě.

Bojovalo se tam někdy? Máte nějaké důkazy, že se tehdy bojovalo o Pražský hrad?
Frolík: Asi nejstarší písemná zpráva je vyhnání Poláků v roce 1004. A archeologick máme doloženo, neúspěšné obléhání Hradu Konrádem Znojemským z roku 1142. Je to z doby, kdy mezi sebou knížata bojovala o moc, o stolec. Z archeologického hlediska je podstatné, že když se ukázalo obležení jako neúspěšné, nastříleli do hradu zapálené šípy, celý hrad vyhořel a musel se stavět znova.

Čili byl dřevěný?
Frolík: Byla to kombinovaná zástavba. z kamene byly zřejmě tehdy jen kostely. Běžná zástavba byla dřevěná, ale od roku 1135 se stavělo kamenné opevnění. A pokud hrad 1142 vydržel obléhání, tak to opevnění už muselo být hájitelné, čili nějaké dřevo-hlinité opevnění už tam asi nebylo.

Žemlička: Také v roce 1193, za vlády Přemysla Otakara I., byl Hrad tři měsíce obléhán a nebyl dobyt –Přemysl však takticky z obléhaného hradu zmizel. A pak je tu ještě obléhání z roku 1249 při povstání mladého Přemysla Otakara II. proti otci Václavovi I.

Frolík: Z pohledu archeologie máme vrstvu, která zřejmě dokazuje, že 1249 došlo k požáru, ale je pravda, že žádné z těchto obléhání nevedlo k dobytí hradu.

Žemlička: Tady je třeba k tomu říct ještě jednu zajímavost, že ten, kdo ovládal Pražský hrad a kdo ovládal trůn a byl jeho majitelem, ten byl respektován jako kníže. A zejména ve 12. století stačilo Hrad vojensky nebo lstí dobýt a nechat se svými přívrženci prohlásit za knížete. Ten starý, který byl třeba na tažení mimo Prahu, pak musel Hrad buď znovu dobývat, nebo to nechal být. Takových situací byla celá řada, vlastně celé 12. století, zejména první čtvrtina a poslední čtvrtina 12. století. Tato stará epocha pak končí polovinou 13. století.

Frolík: Asi nejilustrativnějším příkladem jsou husitské války a Zikmund, který sice prohrál na Vítkově, Prahu se mu dobýt nepodařilo, ale byl korunován na Pražském hradě a od té doby ho český stát musel uznávat za právoplatného panovníka.

Takže Pražský hrad byl do jisté míry vždycky výlučná záležitost. Myslíte si, že je vhodné, aby tam byl prezident?
Dragoun: Začneme z historického hlediska. Pražský hrad je naprosto výjimečný i v Evropě, že vlastně téměř od počátku českého státu a od počátku české církve je sídlem panovníka a nejvyššího církevního představitele, nepřetržitě.

Žemlička: Ta kontinuita není nikde v Evropě.

Dragoun: Takže prezident na tu kontinuitu navazuje. Navazuje na ni v historickém smyslu. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby navazoval i v tom smyslu morálním. Pak proti tomu nic nenamítáme.

(redakčně kráceno)